Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Prostituce je jako prodej orgánů,“ říká sociální pracovnice z Aše. Pomáhá ženám k čáře za minulostí

 

prostituce as big

dedkovaCharlota Dědková
Autorka

Charlota Dědková (1994) vystudovala politologii Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se tématům souvisejícím s chudobou a sociálním začleňováním v Česku.

20
října
2020

Koronavirus utlumil život v celém Česku. Zaznamenalo to také až 23 tisíc žen, které jsou nucené v ulicích a na privátech poskytovat sexuální služby za úplatu. Po většině zákazníků, českých i zahraničních, se najednou slehla zem. „Pro prostitutky to znamenalo katastrofu. Když totiž nenosí domů dost peněz, nemají pak z čeho nakoupit pleny a jídlo pro děti. Ty, které posílá „vydělávat“ přímo jejich partner, si domů chodí pro výprask za trest,“ popisuje Hana Souhradová, sociální pracovnice z organizace Karo, příběhy svých klientek z poslední doby. Společně s kolegy pomáhá i díky Agentuře pro sociální začleňování prostitutkám v Aši a okolí začít normálně žít a udělat za minulostí tlustou čáru.

Z ulice do přítmí privátu

Fenomén prostituce je dlouhodobě spojován zejména s oblastmi v pohraničí, které jsou snadno dostupné pro cizince. To je i případ Aše, kde organizace Karo působí i díky podpoře Agentury pro sociální začleňování. Oproti devadesátým letům zde sice jen sporadicky potkáváme postávat spoře oděné ženy u silnice, neznamená to ale, že problém odtud zmizel. Prostitutky se pouze přesunuly do přítmí bytů a specializovaných podniků, kde nejsou tolik na očích.

„V sociálně vyloučených lokalitách je prostituce považována za běžnou formu obživy. Podle výzkumu, který jsme pro Aš zdarma zpracovali, jde ruku v ruce s prostitucí také užívání drog. Problém se netýká jen dospělých žen, ale také mladistvých nebo dokonce žen s mentálním hendikepem,“ vysvětluje Pavla Radová z Agentury. Její slova potvrzuje i každodenní zkušenost sociálních pracovníků z Kara. Ženy, kterým pomáhají, mají za sebou různorodé příběhy. Drogy jich bere většina, aby nápor zvládly psychicky i fyzicky. Jsou to často matky od dětí, týrané ženy nebo dívky, které zneužívá přímo jejich nejbližší rodina od dětství. Pokud se potýkají s těžším mentálním hendikepem, často ani nevědí, jaké má jejich chování dopady. „Nikdo si prostituci nevybere dobrovolně, vždy je to poslední možná varianta. Buď ženy nevidí jinou možnost, jak se uživit, nebo jsou od mládí zvyklé, že jiné místo na světě prostě nemají,“ dodává Souhradová.

Nebát se začít znovu

Sociální pracovníci z Kara se pohybují ve velmi těžkém terénu. Stěžejní je navázat s potenciálními klientkami nenápadný a pozvolný kontakt a dlouhodobě si budovat důvěru. Nestává se totiž, že by při prvním oslovení některá přiznala, že jí její situace nevyhovuje a potřebuje pomoci. Pokud se ale sama ozve, má organizace vybudované účinné mechanismy, jak dotyčnou ochránit a pomoci jí začít znovu.

Na utajeném místě v Německu provozuje organizace takzvaný „Schutzhaus“. Jedná se v podstatě o azylový dům pro klientky Kara. Sociální pracovníci jim tam poskytují potřebné zázemí, aby se zvládly dát psychicky dohromady a zvykly si na určitý režim. Postupem času se skrze spřátelenou nadaci mohou dostat zpět do pracovního života. Například úklidovými pracemi, které navíc mohou za peníze vykonávat přímo v prostředí svého dočasného bydliště. To se ovšem týká jen klientek, které nemají školou povinné děti a jsou schopné se alespoň částečně domluvit německy.

„Klientkám s mladšími dětmi poskytujeme pomoc přímo v místě, kde žijí. Řešíme s nimi pochůzky po úřadech, pomáháme jim najít vhodné bydlení a pokud o to stojí, pak také pracovní uplatnění. Je to běh na dlouhou trať, ale vyplácí se,“ popisuje Souhradová.

Prostituce jako povolání?

V Česku už dlouhá léta probíhá debata o tom, zda uzákonit prostituci jako klasickou živnost. Podle podporovatelů by tato legislativní změna umožnila dosáhnout na zdravotní a sociální pojištění, zároveň by jim zajistila určitou míru ochrany.

Podle organizace Karo je však cesta legalizace nepřijatelná. „Každý den v terénu mě přesvědčuje o tom, že prostituce žádné skutečné povolání není. Je to jen cesta ke zneužívání slabších, kterou si nikdo nevybere úplně sám. Podle mě se dá přirovnat k tomu, kdyby zdravý člověk dobrovolně prodával své orgány, protože je to jeho preferovaná cesta k výdělku,“ říká Souhradová.

Ilustrační foto: Unsplashed 

Čtěte dále

„Vyhledat pomoc není známkou slabosti ani ostudou.“ O své hraniční poruše osobnosti sepsala sbírku básní

„Být na hraně je pro mě normální stav. Stav, kdy jsem sice místy nestabilní, ale stále vyvážená. Balancuji mezi tím, co je správné a co špatné, co je realita a co je iluze, a také mezi svou racionální a emoční stránkou osobnosti,” říká jednadvacetiletá studentka literatury Badjala Diaby. O hledání sama sebe, své životní cesty a místa ve společnosti sepsala sbírku básní Na hraně. „Popisuji stavy, které jsem měla ve chvílích, kdy jsem si sáhla na samotné dno. Stavy, které mě nutily zpochybňovat vlastní existenci, a také pár světlých chvil, které vedly k porozumění sobě samé, k osobnímu růstu a ke změně pohledu na život,” dodává. Básnická sbírka Na hraně spatří světlo světa v březnu. Předobjednat si ji můžete už nyní.

Marie Škardová 1. 12. 2020

Žije v Praze, spolupracuje se světovými režiséry. „Jako gay se tu cítím bezpečněji než v Kanadě,” říká kreslíř

Kurt van der Basch je pětačtyřicetiletý Kanaďan žijící přes dvě dekády v Praze. Jako vystudovaný pianista přišel na konci 90. let s vidinou životního restartu. Díky svému talentu v kreslení se uchytil u mezinárodních filmových produkcí a jako autor storyboardů pracoval na filmech jako Star Wars, Jurský park nebo Atlas mraků. Spolupracoval tak s předními světovými režiséry. Žije na Smíchově a spolu se svým partnerem Adamem mají vášeň pro nonstop u tamního nádraží, Rekola i Olšanské hřbitovy. Jaké byly jeho začátky v devadesátkové Praze? Proč se jako gay cítí v Praze bezpečněji než v kanadském Halifaxu? A proč se někdy vyplatí přistoupit ke zjevně trapným seznamovacím gestům?

Lukáš Houdek 30. 11. 2020

„Naštvání i obavy. Na dvě stě procent se nedá jet nekonečně,” říká o zdravotnících psycholožka

Nový systém práce, neustále se měnící předpisy, nové kolektivy, třísměnný provoz, obavy o vlastní zdraví, naštvání. Zdravotníci i další lidé v první linii podle psycholožky Evy Kozákové nezažívají jen fyzické vyčerpání, ale i velkou psychickou zátěž. I proto na jaře vznikla iniciativa #delamcomuzu, v rámci níž poskytují terapeuti své služby zdarma, a zapojilo se do ní již přes 700 profesionálů. Iniciativa nyní spustila sbírku na podporu dalších skupin lidí v těžké životní situaci, jako jsou svobodné matky a otcové či senioři. Podle psycholožky mnoho lidí stále neví, kde pomoc hledat, iniciativa proto vytváří portál Terapie.cz.

Jiří Pasz 26. 11. 2020

Skauti vyzvedávají potřebným léky. „Učíme tím děti, že k pomoci druhým stačí málo,“ říkají

„Do DNA skautingu patří pomoc druhým. Jakmile se něco děje, skauti ucítí příležitost, že by své poslání mohli naplnit,“ říká tisková mluvčí Skautu, Barbora Trojak. A právě nyní je v plném proudu další možnost, jak potřebným pomoci. Skautská pomoc lékárnám je novou aktivitou, v rámci níž dobrovolníci pomáhají seniorům, nemocným lidem a dalším současnou situací ohroženým skupinám obyvatel. „Pomoc mi připadá důležitá. Díky ní si uvědomuju, že ne každý má takové možnosti jako já. Navíc máme děti a chceme jim ukázat, že často malé a obyčejné věci mohou někomu vytrhnout trn z paty,“ říká skautská dobrovolnice Dagmar Kočandrlová.

Kateřina Gamal Richterová 25. 11. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.