Strážce jihoafrické apokalypsy: „Budeme bránit naše ženy a děti do poslední kapky krve.”

 

suidlanders big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

1

června
2020

 

Apokalypsa se blíží. Chvíle, kdy začnou černoši v JAR systematicky vyvražďovat bělochy, je na spadnutí. Alespoň si to myslí členové organizace Suidlanders. Připravuje proto už několik let krizový plán na záchranu svých členů. Ti shromažďují zásoby, trénují bojové techniky, nacvičují evakuaci a chystají výstavbu bezpečné zóny. Vstupenka do ní bude na rasovém principu. Kdo za touto organizací stojí, na čem buduje své hodnoty a proč nemohou být černoši jejich bližní? Více k tématu nabízí první obsáhlá reportáž ze seriálu Planeta JAR.

Začne-li se člověk zajímat o situaci v Jihoafrické republice v souvislosti s údajnou genocidou bílé menšiny, nemůže dost dobře nenarazit na jedno jméno – Simon Roche. Devětačtyřicetiletý Jihoafričan, který je čtvrtou generací chudých irských imigrantů, je zhruba od roku 2015 mluvčím a tváří uskupení známého pod jménem Suidlanders. Navštívíte-li jejich webové stránky, vyskočí na vás pouliční záběry plné násilí a dýmu. Hořící autobusy, létající kameny, davy rozběsněných lidí s klacky a člověk u mikrofonu. Před děsivými záběry pak stabilně stojí logo organizace s dovětkem, že se jedná o iniciativu s krizovým plánem. Postavy v záběrech pojí jeden společný znak. Všichni jsou černí.

suidlanders 18

Uskupení založil na přelomu tisíciletí bývalý pracovník apartheidních ozbrojených složek, Jihoafrických ozbrojených sil, Gustav Müller. Všímal si prý destruktivního směru, jímž se začala země po předání moci černé většině ubírat. Jeho vliv postupně sílil spolu s tím, jak se dařilo ovlivňovat tisíce dalších Jihoafričanů. A přesvědčit je, že dříve či později dojde ke krizi, jež vyústí v otevřený rasový konflikt. On a jeho spolupracovníci proto vypracovali plán přežití v době přicházející apokalypsy. Na jeho přípravě pracují už dvě dekády. Gustav Müller vystupuje veřejně jen sporadicky, ještě méně často dává rozhovory médiím. Jeho štítem je právě Simon Roche.

Několik týdnů před příjezdem do Johannesburgu zahajuji e-mailovou komunikaci s Teirrou Korff, rusovlasou ženou středního věku, která se v korespondenci podepisuje jako asistentka Simona Roche. Na svém uzamčeném facebookovém profilu má jen pár přátel a její profilovkou je fotka asertivního Dr. House. Komunikujeme také přes WhatsApp, kde ji na fotografii reprezentuje rudě oděná víla s košíčkem v ruce. „Měj chůzi jako královna, miluj jako hippie, mluv jako námořník, cestuj jako Cikán, zahradnič jako čarodějka, pracuj jako bojovník,” stojí v citátu, který fotografii zdobí. Po týdnech komunikace mi Teirrah dává vědět, že Simon Roche se setkáním souhlasí. Zve mě k sobě domů do městečka Van der Kloof v Severním Kapsku, sedm hodin cesty autem od Johannesburgu. A tak se téměř okamžitě po příletu do země vydávám sám vyprahlou opuštěnou krajinou na cestu.

suidlanders 15

Ani elektrika, ani žiletky

Do Van der Kloof, asi tisícového městečka, jež vzniklo v souvislosti s budováním nedaleké přehrady, přijíždím druhý den ráno. Pozornost vzbudí na první pohled zřejmý pocit klidu a míru, který návštěvníka – na rozdíl od Johannesburgu či jiných jihoafrických měst – uvítá při příjezdu. Navigace mě vede do tiché obytné čtvrti, kde hlavní silnici lemují povětšinou nevelké bungalovy. Žádné vysoké zdi, pod proudem v pravidelných frekvencích praskající dráty ani žiletky či střepy. Jen klasické ploty, zalité trávníky a pohoda.

suidlanders 17

Překvapení mě čeká také po příjezdu na Simonovu adresu. Oproti očekávanému naleštěnému velkému domu muže, který je jednou z hlavních tváří celosvětově rozšířeného narativu o bílé genocidě, nacházím omšelý, asi čtyřpokojový bungalov. Před ním stojí pod stromem bílý plechový stolek se dvěma nepohodlnými kovovými křesílky. Na jednom sedí Simon s laptopem a skypuje. „Simone?” volám z příjezdové cesty. Kolem pobíhají tři štěkající psi. „Už je tu ten novinář, tak ahoj,” oznamuje Simon do počítače a loučí se. „Pojď nahoru!” volá na mě.

Chválím mu psy a poznamenávám, že nevypadají příliš nebezpečně. Dva z nich jsou Jack Russell teriéři a vypadají spíš roztomile. „Tenhle borec už pokousal 110 nebo 115 lidí,” reaguje Simon a po mém vyděšeném výrazu přidává: „Nečekal jsem ale, že pokouše tebe.” Sdílím své překvapení z absence plotu a dalších ochranných opatření, která jsou zejména ve větších jihoafrických aglomeracích podmínkou. Ptám se, zda jsou jeho alarmem právě psi. „Jsou, ale jsou to i mí kamarádi. Kdybych chtěl opravdový alarm, pořídím si psy velké.” Otevírá dveře se skřípající síťkou proti komárům a zve mě dovnitř. „Postavím na kafe. Dáš si?”

suidlanders 3

Nejsem rasista, ale

Posadíme se na pohovku v jeho poloprázdném obývacím pokoji. Kromě ní tu stojí už jen rozložitý pracovní stůl s poloprofesionálním mikrofonem, odkud Simon pravidelně nahrává alarmistická videa na YouTube kanál organizace, a police s knihami a dalšími artefakty.

Suidlanders vidí rasovou válku v JAR jako jistou cestu. Polarizace, k níž podle nich programově ze strany vládnoucí garnitury dochází, naznačuje, že ke genocidě bílých obyvatel dojde relativně brzy. Možná už letos. „Já ale to slovo genocida nepoužívám, protože má velmi specifický význam. Probíhá ale útok na bílé a je o tom víc než dost důkazů. Je to organizované. V budoucnu nás však genocida čeká,” vyjadřuje své přesvědčení.

Podle Simona a jeho soukmenovců k pokojnému soužití mezi rasami dojít nemůže. „Je to jako bys zavřel kočku se psem do jedné místnosti, a když se začnou prát, strčil je spolu do ještě menší klece a čekal, že se to zlepší.” Koncept separace jednotlivých ras mu i z toho důvodu přijde rozumný. „Předchází se tím kriminalitě a násilí, vraždám a válce. Nucená integrace je věcí, která ke kriminalitě, násilí, válce a nenávisti vede,” vysvětluje. Dodává pak, že rozdíly mezi bělochy a černochy jsou zřejmé a bývají popírány z důvodu politické korektnosti. Spatřuje je zejména ve schopnostech a inteligenci. „Samozřejmě může být černoch, který bude mnohem inteligentnější než já, ale bavíme se o nějakém průměru. Můj Jack Russell se s německým ovčákem také nedá srovnat. To je prostě fakt!” tvrdí. Opakuje však, podobně jako později na schůzce se mnou jeho šéf Gustav Müller, že on rasista není. Předkládá jen fakta.

Boží lidé

Název Suidlanders členové organizace překládají jako Jižani, jižní osadníci. Význam, k němuž se vztahují, je pro ně však mnohem hlubší, protože má podle Simona původ v Bibli. „Pochází z biblického verše, který je o lidech božích, co žijí v diaspoře na jihu. A kteří za Bohem stojí.” Právě víra je jedním z pojících prvků celé organizace. Podle Simona jde o staromódní kalvinismus. „Je to typ víry, podobný proto-protestantské víře ve střední Evropě, která by studentům české historie nebyla cizí. Velmi hardcore, velmi fundamentalistická,” vysvětluje a jedním dechem dodává, že by je mnozí mohli označit za pokrytce. „Jsme lidé, kteří velmi zřídka užívají Boží jméno nadarmo. Modlíme se před každým jídlem. Pak ale pijeme a kouříme. A křičíme, nadáváme a mlátíme se navzájem. Ve své víře jsme velmi staromódní, ale žijeme v moderním světě. To není výmluva, ale pravda.”

Slova o černoších zaobalená do intelektuálně znějících teorií o genetické různosti, případně přirovnání ke psům a kočkám, vyznívají ve světle křesťanského učení trochu paradoxně. Proto se Simona ptám, zda by neměli podle Bible, o níž často mluví, milovat bližního svého. „A kdo je ten bližní?” vrací mi otázku. „Musíš, Lukáši, pochopit, že Bible existuje skoro dva tisíce let, podobně jako křesťanská víra a principy. Po šestasedmdesát generací lidé tyto verše chápali jinak, než jak jsou vykládány v moderním světě,” apeluje na mě a snaží se mě přesvědčit opakováním mého jména a důrazem na termín chápání. „Všichni tvoji předci nesdíleli hodnoty, které dnes máš ty. Byli ale mnohem lepší křesťané, než bys ty kdy mohl být. Než jsem já. A my těm křesťanským hodnotám rozumíme přesně tak.”

suidlanders 2

Jak Simon snadno propočítal, právě šestasedmdesát generací podle něj věřilo, že bližní je ten, se kterým má člověk společného nejvíc. Tedy rodina, lidé, s nimiž sdílí kulturu nebo víru. Černochy tam v případě bělochů Bůh rozhodně neviděl. „Pokud tenhle chlapík Bůh umí dělat hvězdy, je poměrně logický předpoklad, že umí číst a psát. Že není imbecil. Pravděpodobně také mluví, aniž by docházelo k nejasnostem. A tenhle Bůh řekne: ‚Miluj bližního svého.' Kdyby to myslel jinak, proč by prostě neřekl: ‚Miluj všechny lidi?' Kdyby to chtěl, proč by to neudělal? Řekni proč? Proč!?!” začíná křičet a máchá při tom rukama. „Tenhle Bůh, který má být tak jedinečný! Hvězdy, komety, meteory, ale neumí udělat větu?!?” Křik neustává. Přemýšlím, zda je skutečně tak rozrušený, nebo zda jde o divadlo, protože mám zapnutý mikrofon. „Když si vezmeme samotné slovo ,bližní', musí to znamenat, že někdo jiný je naopak vzdálený.” Tedy někdo, s kým nic moc společného nemáme. A tam, podle Simona, spadají právě odlišné rasy, kultury a náboženské skupiny. A jak se později ukazuje, je takové rozdělení nepřekonatelné.

Jižany na psí knížku

Kolik jižanských osadníků ve skutečnosti je, netuší ani sám Simon. Newsletter a zpravodajství, které mohou členové za poplatek 90 randů měsíčně odebírat, si objednává kolem 3000 předplatitelů. To je jediné číslo, jímž bezpečně operuje. Je však přesvědčen, že členů je mnohem více. Většinou se totiž aktivit Suidlanderů účastní celé rodiny, a ty zajisté odebírají jen jeden produkt na celou skupinu.

Pyšní se však ještě jiným číslem. Z údajně uniklých dokumentů tajných služeb, které Suidlandery sledují, má vyplývat, že členů je až 168 tisíc. To Simonovi připadá nadhodnocené. Databázi členů si prý organizace nicméně nevede. „Lidé mají velký strach, že budou v této zemi odhaleni jako rasisti, pravičáci, maniaci, neonacisté. Pokud nesouzníš s novým konceptem jihoafrického duhového národa, je to ANC (pozn. vládnoucí strana Africký národní kongres) vnímáno velmi špatně. Nemůžeš mít názor,” vysvětluje důvody Simon. „Lidé proto mají strach být v nějaké databázi, nikdy jsme si žádnou nedělali. Aby byli naši členové v bezpečí.”

Přestože přesný počet členů, a jejich identitu už vůbec, údajně nezná, je si jist, že se jedná o slušné a morální bytosti. „Řeknu ti, že nikdo z našich 168 tisíc členů nebyl nikdy obviněn z vraždy nebo znásilnění. Můžeš tohle říct o těch velkých rovnostářích?” A odkazuje na představitele několika černošských politických stran. Ptám se tedy, zda si je jist, že žádný Suidlander nikdy nikoho neznásilnil. Přeci jen tvrdí, že nemají žádný jejich seznam. Na to pohotově odpovídá, že by se taková informace jistě hned objevila v médiích. I přesto, že podle něj lidé svou příslušnost k této skupině ze strachu nikde neventilují. Jak by se tedy mohlo okolí – potažmo média – dozvědět, že členy jsou, není jasné.

Apokalypsa: Značka TEĎ

Je brzké víkedové ráno a rodiny z různých regionů přesně podle instrukcí balí příruční zavazadla. Pěchují svá terénní auta krabicemi zásob, které si na základě předepsaných seznamů dávaly dohromady dlouhé měsíce. Vše musí zabrat jen pár minut. Emoce pracují. Černošské ozbrojené oddíly už pročesávají okolí a nemilosrdně mučí a střílejí bílé přeživší. Rodiny jsou připraveny zastřelit své domácí mazlíčky. Ti s nimi totiž na záchrannou misi nemohou a nechat je napospas rozzuřeným černochům nechtějí. Pak se ještě společně pomodlí, nasedají do auta a sjíždějí se s ostatními soukmenovci na smluveném místě. Řadí se do konvoje a vyrážejí na místa na základě přidělených souřadnic. Ty zná jen pár vyvolených. Cestou je však přepadají ozbrojení zakuklenci, vytahují z auta ženu a unášejí ji do křovin, aby ji znásilnili a pak zavraždili. Osadníci pohotově vyskakují z aut, popadají zbraně a běží ženu zachránit. Začíná nelítostný souboj.

To, co může znít jako scéna z akčního filmu, je ve skutečnosti popisem pravidelného cvičení, kterých Suidlanders pořádají po celé zemi desítky a které je možné zhlédnout v množství videí umístěných na internetu. O tom, že jsou taková cvičení psychicky náročná, svědčí i slzy a emoce zachycené na zveřejněných snímcích. Cvičení má za cíl připravit protestantské afrikánské křesťany na blížící se apokalypsu. A protože nebude času nazbyt, nemohou si dovolit chybovat. V sázce je příliš mnoho. Už léta proto v rámci krizového plánu, na němž je celá organizace postavená, podstupují jak věrohodnou zkoušku evakuace, tak například vojenský výcvik, sebeobranu či střelbu na terč. Muži, ženy i děti.

Na některé z víkendových cvičení se snažím dostat i já. Po několikadenním mlčení dostávám od Simona hlasovou zprávu na WhatsApp. Slibuje, že se pokusí mě s dalšími členy propojit, abych mohl zachytit, jak takový trénink probíhá. Po hodině přichází dovětek: „Jen si ještě ujasněme jednu věc. Nedovolujeme rozhovory.” Musím tedy slíbit, že se nebudu nikoho z přítomných cvičenců na nic ptát a budu celou věc jen sledovat. Nemají prý s novináři dobré zkušenosti. Nedrží slovo a pod záminkou pozorování tréninku se snaží z účastníků vytáhnout jejich názory. A právě ty se v minulosti nejednou vyjevily jako problematické. Nebyly pod kontrolou vedení.

Dávám tedy Simonovi své slovo a po dvou týdnech se daří najít cvičení, kterého bych se mohl zúčastnit. Má být tři hodiny cesty autem od Johannesburgu. Na poslední chvíli ale dostávám zprávu od Simonovy asistentky Teirry, že musí mou účast odříct. Členové si po špatných zkušenostech s novináři nakonec nepřejí, abych byl přítomen.

Evakuovat, zabrat, budovat

Důležitá je pevně daná struktura. Právě ta umožňuje minimalizovat případné chyby, které mohou člověka stát život. „Jedním z klíčových aspektů naší organizace je mít malé skupiny lidí. Máme jednu národní organizaci, pětatřicet oblastí. Každá z nich má teoreticky 10 regionů a každý region 10 skupin. Každá skupina má 10 rodin. V některých odloučených regionech oblast, skupina a rodina splývá. Je pro nás ale důležité mít pevnou strukturu,” vysvětluje Simon. Právě na bázi skupin pak probíhá evakuace a setkávání s dalšími na vedením určených místech. Než dojdou do oblasti, v níž vytvoří takzvanou bezpečnou zónu.

Simon se uprostřed rozhovoru zvedá a odchází do vedlejšího pokoje s příslibem, že odhalí něco unikátního. Přináší mapu a zatímco ji rozprostírá, upozorňuje mě, že to, co mi nyní ukáže, je tajné. Pokud bych si chtěl mapu vyfotit, což nechci, nedovolí to. „V případě konfliktu musíme ustoupit, ne se do něj zapojovat. Jednáme pod mezinárodním právem a současně nemáme zdroje, abychom do něj mohli jít. Nemáme armádu, nemáme policii, nemáme automatické zbraně nebo granáty,” vysvětluje nad plánem s několika zakreslenými značkami. „Musíme ustoupit, a to do regionu, který má nejmenší populaci,” pokračuje a ukazuje prstem na mapě oblast v západní části země. „Tady jsou čtyři body. Neznamená to, že obsadíme celé území mezi nimi, ale je to oblast, kde můžeme najít místa, která jsou v první řadě ubránitelná. Za druhé nemusíme nutit ostatní, aby místo opustili,” vysvětluje. Má na mysli případné černé, barevné nebo indické obyvatele. „Abychom si byli jisti, že tam naše ženy a děti ochráníme. A pokud se někdo bude snažit vstoupit, budeme se bránit. Přestože třeba budeme slabí.”

suidlanders 4

Půdu, na které se chtějí usadit, však koupenou nemají. „Chceme obsadit půdu v osobním vlastnictví podle doplňujících protokolů Ženevských konvencí, kdy v době války můžete zabrat určitou nemovitost.” A proto podle Simona už víc než dvacet let objíždějí s kolegy farmáře v daném území a staví je před hotovou věc. Oznamují jim, že v případě potřeby jejich pozemky obsadí. A vyzývají je k dobrovolné spolupráci. „Začneme budovat stany, přijedeme s karavany. A pak budeme stavět. Stavění je náš genetický instinkt. Stavět mosty, silnice, nemocnice a školy.”

Do poslední kapky krve

Simonova slova o obraně bezpečné zóny vzbuzují logicky otázky na to, jak se hodlají bránit. Zejména v situaci, kdy tvrdí, že jiné než legálně držené zbraně nemají. Reaguje vyhýbavě. Odpovědět mi na tuhle otázku prý nemůže.

Suidlanders čelí dlouhodobě nařčením, že si budují tajné sklady zbraní. Ty se však dosud nikomu nepodařilo dohledat, na což Simon často a rád poukazuje. Obvinění jsou tudíž dosud na úrovni konspiračních teorií. Simon však na druhou stranu odmítá sdělit, kde ke zbraním nutným k obraně desetitisíců lidí před miliony obyvatel přijdou. A jak má ve zvyku, přichází s příběhem, na němž chce situaci ilustrovat poeticky. Je o našem hypotetickém výletu do Legolandu, na který Simon nemá peníze, ale slíbí mi, že mě vezme zítra s sebou. A přestože ví i on sám, že na účtě potřebné peníze nemá, ráno se sejdeme na letišti a on je mít bude. Stejně tak to bude i s osadníky a zbraněmi.

suidlanders 11

„Nejsme naivní a hloupí,” říká. „Nemáme tajné sklady zbraní. Kdybychom obchodovali s nelegálními zbraněmi, byli bychom dopadeni už dávno. Ale nebudeme bránit bezpečnou zónu klacky a kameny,” říká a dívá se mi zpříma do očí. „Nemohu ti odpovědět. Neřeknu, jestli si ty zbraně půjčíme nebo je ukradneme,” pokračuje. Po chvíli tiše, ale o to důrazněji, dodává: „Budeme chránit naše ženy a děti do poslední kapky své krve. Tohle se stane!”

Přípravy v hrobě

„Pojď, něco ti ukážu,” vyzve mě Simon při společné cigaretě na verandě bílozeleného bungalovu. Vede mě kolem něj na příjezdovou cestu. „Tohle je můj nový karavan pro jednoho, který jsem nedávno koupil z druhé ruky, abych mohl utéct do pouště.” Plánuje si ho uzpůsobit a přestavět tak, aby v něm spolu se zásobami, které si dává dohromady, přežil. „Všechnu přípravu jsem měl schovanou v několika hrobech,” odhaluje a vydává se směrem k domku. „Bojíme se totiž sabotáže těsně před vypuknutím občanské války. Je naplánovaná,” naznačuje své konspirace. „Je proto moudré předpokládat, že před vymazáním bělochů by mohli chtít popravit jejich vůdčí postavy. Pár dní nebo týdnů předem, aby bělochy oslabili. Je prozíravé nemít zásoby na jednom místě.”

suidlanders 12

Mávne na mě rukou, zatímco se vracíme do obývacího pokoje. Vede mě chodbičkou do další místnosti. Tam stojí snad jen postel a několik černých plastových krabic plných nejrůznějších produktů. „Snažíme se připravovat věci modulárně. Takže namísto toho, abych měl bednu jídla a bednu oblečení, míchám to dohromady,” vysvětluje systém a vykročí k jedné z nich. „Tohle je lékařská bedna. Mám tu přes tři sta kusů antibiotik a asi čtyři chirurgické sady,” vypočítává a otevírá zip jedné z nich, aby svá slova doložil. „Mám tu také spoustu obvazů, náplastí, injekcí i kapaček.”

Přecházíme do kuchyně, která není příliš vybavená. Jde o relativně velkou poloprázdnou místnost se žulovou podlahou, na níž stojí další napěchované krabice. Je tomu šest dní, kdy zásoby vybral z hrobů, v nichž je ze strachu ukrýval, a přemístil do svého domu, aby je naposledy revidoval. Krize totiž přijde co nevidět.

suidlanders 10

Bedny stojí také u zadního vchodu a lemují tak část obydlí po jeho obvodu. „Jedna, dva, tři... dvacet sedm. Další mám ukryté v horách. Celkem jich bude tak pětatřicet,” odhaduje rozsah zásob. Sestavuje je na základě připravených seznamů základních ingrediencí a ty pak průběžně nakupuje. Při kontrolách zjišťuje jejich trvanlivost a ty, které prošly, nahrazuje čerstvými. Zásoby, které Simon vytváří, mají posloužit celkem sedmi lidem. Kromě něj třem synům, jejich dvěma matkám a nevlastní dceři. Zásoby, které se nyní v jeho domě nacházejí, by měly vydržet až rok.

Simon odemyká zámek a následně otevírá skřípající vrata garáže. Tam kromě jednadvacet let starého Mercedesu dřímá také motorka. „Já motorku neřídím, ale koupil jsem ji, kdyby bylo třeba prchat.” Sbírá také staré sjeté pneumatiky, které běžný pneuservis vyhazuje. „To my neděláme. Koukej, jak je třeba tahle sjetá,” říká, bere jednu z nich do rukou a přejíždí ukazováčkem vzorek. „Na té ještě člověk ujede 150 kilometrů a ty mohou mému synovi zachránit život.”

suidlanders 6

Tak to prostě je

Přestože je Simon Roche tváří Suidlanderů – a reprezentuje organizaci nejen v médiích, ale také při kampaňových cestách do zahraničí – otěže drží už zmíněný bývalý člen apartheidních ozbrojených složek Gustav Müller. Médiím dává rozhovory výjimečně. Prý zejména proto, že angličtina není jeho rodným jazykem a některé věci díky tomu mohou vyznít jinak. Spíše se ale zdá, že se snaží přesunout pozornost jiným směrem. Když proto Simon říká, že by mě pan Müller, jak o něm hovoří, rád potkal, cítím, že bych si té možnosti měl považovat. Simon ho totiž vnímá jako vizionáře. A podobně jako on i ostatní jižanští osadníci.

Dostávám od Simona instrukce, jak farmu, kterou s rodinou aktuálně nedaleho městečka Phillipsbourg obývá, najdu. Ráno, těsně před mým odjezdem, mi nechává na WhatsApp zprávu, ve které místo setkání mění. Müllerův syn musí akutně do nemocnice, ale pan Müller mě chce přesto krátce potkat. Schůzka se tak přesouvá do prázdného hotelového komplexu ve Van der Kloof.

Na recepci sedí majitel Johan Jansen, další člen organizace. Po příjezdu mě obratem posílá k hotelovému bazénu. U baru už majestátně stojí v pruhované nažehlené košili Gustav Müller spolu se Simonem. Ten se náhle chová jinak než předešlý den, kdy jsme spolu byli sami. Ze sebevědomého muže se stává pokorný asistent. Jakmile přijdu k baru, Simon odchází a já zůstávám s charismatickým a pěstěným mužem středního věku o samotě.

suidlanders 13

Gustav Müller

Gustav Müller je zastáncem separace ras a náboženství. Přestože projektu soužití prý dali v JAR šanci, ukázalo se, že fungovat nemůže. Podle Müllera probíhá v JAR značná polarizace společnosti, která však nevychází od bělochů. „Zas tak špatně jsme to neřídili. Dnes říkají, že byl apartheid jen špatný. Nebyl. V situaci, kdy průměrný černošský zaměstnanec nebo dělník dostával plat ve výši 60 randů měsíčně, byl průměrný plat 316 randů. Dostávali zdravotní péči zdarma, měli zdarma vzdělání i bydlení,” říká. „Já jsem nikdy nic špatného člověku jiné národnosti neudělal. Naopak se vždycky ptám novinářů, jestli oni někdy vzali černošskou sousedku do nemocnice ve dvanáct v noci. A řeknou, že ne. Já ale ano,” snaží se mě přesvědčit o tom, že není rasista. Po téměř každém výroku, který hodnotí rozdíly mezi bělochy a jinými rasami, mě proto ujišťuje: „S veškerou úctou. Protože já nejsem rasista. Tak to prostě je.” Případně dodá: „To je prostě fakt.” Za prvních dvanáct minut rozhovoru to zopakoval hned čtyřikrát.

Na rozhovor se mnou je dobře připravený. Dělá souvislosti se střední Evropou, dokonce Českou republikou. Ví, kolik v Česku žije muslimů, ví, kolik se tu ročně odehraje vražd. Vše pak srovnává se situací v JAR a nechybí ani kritika Evropské unie a Merkelové. Genocida je pak i podle něj v dohledné době jistotou. „Uvidíš.” Po chvíli dodává: „Já tohle riskovat nechci. Radši své lidi vyvedu ven.”

Poslové apokalypsy

Přestože renomovaný expert jihoafrického Institutu pro bezpečnostní studia Gareth Newham poznamenává, že Suidlanders jsou v kontextu JAR okrajovou skupinou bez většího vlivu a počtu členů, v mezinárodním měřítku jsou to podle četných zdrojů právě oni, a zejména pak Simon Roche, kteří stojí za šířením narativu o cílených útocích na bílou menšinu, respektive o genocidě bílých. Velkou roli v tom hraje postupné propojování s ultrapravicí ve Spojených státech a Evropě, k němuž dochází jak na dálku přes internet, tak skrz Simonovy zahraniční cesty. Právě narativ o bílé genocidě v Jižní Africe je podle expertů mezi západními pravicovými extremisty oblíbený. Ilustrují na něm, jak může Evropa nebo Spojené státy dopadnout, pokud lidé jiných etnik nebo náboženství získají převahu.

suidlanders 9

V prosinci 2018 Simon například na pozvání konzervativního bloku ECR promluvil o vraždách bílých farmářů před poslanci v Evropském parlamentu. O rok dříve spolu s kolegou Andrém Coetzeem absolvovali několikaměsíční turné po Spojených státech. Přestože si stěžuje, že kvůli politické korektnosti se mu z více než 900 kontaktovaných amerických křesťanských konzervativních organizací ozvaly pouhé dvě, byla nakonec cesta podle jeho slov velmi úspěšná. Kontakty a spolupráce, které Suidlanders v USA navázali, je však usvědčují z provázanosti s ultrapravicovou scénou i popírači holocaustu. Simon Roche se měl setkat například s bývalým Velkým čarodějem americké rasistické organizace Ku-Klux-Klan Davidem Dukem, byl hostem řady alt-right vysílání a podcastů, vystoupil také na několika krajně pravicových a konspirátorských konferencích. Šíření narativu pak napomohly dvě krajně pravicové online celebrity – Lauren Southern, která na dané téma natočila hojně promovaný dokument Farmlands s více než dvěma miliony zhlédnutími na YouTube (na ČSFD má dokument 84 %), a známá provokatérka Katie Hopkins. Právě kontakty s postavami rasistického, neonacistického a antisemitského hnutí napomohly Simonovi a jeho kolegům rozšířit narativ o nastupující bílé genocidě takřka po celém světě.

Některá média připisují Suidlanderům zásluhu za vystoupení australského ministra vnitra Pettera Duttona v březnu 2018, kdy oznámil, že by Austrálie mohla začít přednostně procesovat víza pro bílé jihoafrické farmáře. Jeho výrok vzbudil na jihoafrické politické scéně rozhořčení a vláda si předvolala australského velvyslance. Svou úlohu v Duttonově aktivitě nepopírá ani šéf organizace Gustav Müller, který s úsměvem na mou otázku přiznává, že jsou sice malá, ale vlivná organizace. A to přesto, že v samotné JAR o nich běžná populace téměř neví.

Většina odborníků a aktivistů, kteří se narativu o bílé genocidě v JAR věnují, se na Suidlandery dívá spíše s nadhledem, někteří s pobavením. „Mohli by být nebezpeční. Jde o jednu z 
extrémních skupin, které v JAR působí. Nemyslím ale, že existuje mnoho lidí, kteří jsou jejími členy,” říká Gareth Newham a dodává, že jsou podle něj bedlivě sledovaní tajnými službami. To pro CNN před časem potvrdil také anonymní zdroj zevnitř agentury. „Neustále sledujeme, zda neprojevují změny v taktice nebo nepřekračují zákonnou mez. Jakmile by se toho dopustili, pustíme se do nich,” uvedl agent. A uvědomuje si to také sám Simon Roche. Několik agentů totiž ve svých řadách už údajně odhalili.

Strach

Řadoví členové organizace žijí v permanentním strachu a napětí. Dokládá to několik dokumentárních snímků, které jejich pohled na svět zachytily. Právě strach pak ve členech konstantním přísunem alarmistických informací vzbuzuje vedení v čele se Simonem. Ptám se proto i jeho osobně, zda má život v nikdy nekončícím děsu a zlobě vliv na jeho duševní zdraví a kvalitu života. Souhlasí. Nesouhlasí ve chvíli, kdy utrousím poznámku, že to ve finále nikomu nepomůže.

suidlanders 5

Jeho strach ho prý drží v pohotovosti, v případě nastalé krize může okamžitě jednat a zachránit sebe i své blízké. „Má reakce na hrozbu je zralá, rozumná, inteligentní. Nejdu ven a nezabíjím černochy, neodmítám platit daně, neznásilňuju, neničím elektrický systém, neberu dávky a nesedím opilý dvanáct hodin denně,” zvyšuje hlas. Oponuju otázkou, zda život ve strachu ale skutečně k něčemu je. Zejména když vzpomenu jeho slova o boji do poslední kapky krve. Tím spíš v situaci, kdy údajně nevlastní jiné než legálně držené zbraně. „Jaký je v tom smysl, když stejně nakonec zemřeš?” Rozčílí se. Zemřít totiž v plánu nemá. Jeho cílem je zachránit co nejvíce spřízněných bělochů. A pokud zemře, pak pro správnou věc.

Slon v pokoji

Když nasedám po dvou dnech do auta a se Simonem se loučím, říká: „Vůbec nejsi typ člověka, se kterým bych cokoliv sdílel, ale jsi mi celkem sympatický. Zdáš se mi jako dobrý chlap.” A dodává, že se těší na výslednou reportáž. Ještě než zabouchnu dveře, opakuju, co jsem mu řekl už na samém začátku. Budu se snažit být fér. „Nic jiného od tebe ani nečekám,” volá ještě do otevřeného okýnka.

suidlanders 8

Cestou městem ještě projíždím kolem jeho bungalovu, který je namísto nábytku a útulné atmosféry zavalen krabicemi zásob. Odráží to, v co sám pevně věří. A odkrývá ještě jednoho „slona v pokoji”, jak se v angličtině říká. Nikdo o něm nemluví, všichni ale vidí, že tam stojí. Tím slonem je Simonova samota.

V hlavě mi stále dokola zní věta, kterou pronesl, když jsme se bavili na osobní rovině: „Jsem sám. A je to má osobní tragédie. Nenávidím samotu, ale co mám dělat?” S jeho názory a pokročilým věkem prý není možné najít ženu, která by se za to, co dělá, nestyděla. Útěchou mu jsou jeho tři synové, které má se dvěma různými ženami. Jelikož o nich mluví vyhýbavě, zajímalo mě, jaký mají vztah. Je zřejmé, že na ně velmi myslí a právě oni jsou pohonem jeho snahy o záchranu blížních. „Jo, dobrý. Máme se moc rádi.” Působí ale nejistě.

suidlanders 1

Přiznává, že nemá ani moc opravdových přátel. Za blízké považuje asi jen tři osoby, povětšinou kolegy z organizace, a opakovaně zmiňuje starší černošskou sousedku, s níž se navštěvuje. „Bydlí tady přes ulici. Má mě strašně ráda. Párkrát do týdne si chce dlouze popovídat, přinese mi něco k jídlu a smějeme se spolu.” Pro ni ale místo ve svém záchranném plánu a bezpečné zóně nemá. Děj se co děj. Je totiž černá.

Foto: Lukáš Houdek

 

Čtěte dále

„Vyhledat pomoc není známkou slabosti ani ostudou.“ O své hraniční poruše osobnosti sepsala sbírku básní

„Být na hraně je pro mě normální stav. Stav, kdy jsem sice místy nestabilní, ale stále vyvážená. Balancuji mezi tím, co je správné a co špatné, co je realita a co je iluze, a také mezi svou racionální a emoční stránkou osobnosti,” říká jednadvacetiletá studentka literatury Badjala Diaby. O hledání sama sebe, své životní cesty a místa ve společnosti sepsala sbírku básní Na hraně. „Popisuji stavy, které jsem měla ve chvílích, kdy jsem si sáhla na samotné dno. Stavy, které mě nutily zpochybňovat vlastní existenci, a také pár světlých chvil, které vedly k porozumění sobě samé, k osobnímu růstu a ke změně pohledu na život,” dodává. Básnická sbírka Na hraně spatří světlo světa v březnu. Předobjednat si ji můžete už nyní.

Marie Škardová 1. 12. 2020

Žije v Praze, spolupracuje se světovými režiséry. „Jako gay se tu cítím bezpečněji než v Kanadě,” říká kreslíř

Kurt van der Basch je pětačtyřicetiletý Kanaďan žijící přes dvě dekády v Praze. Jako vystudovaný pianista přišel na konci 90. let s vidinou životního restartu. Díky svému talentu v kreslení se uchytil u mezinárodních filmových produkcí a jako autor storyboardů pracoval na filmech jako Star Wars, Jurský park nebo Atlas mraků. Spolupracoval tak s předními světovými režiséry. Žije na Smíchově a spolu se svým partnerem Adamem mají vášeň pro nonstop u tamního nádraží, Rekola i Olšanské hřbitovy. Jaké byly jeho začátky v devadesátkové Praze? Proč se jako gay cítí v Praze bezpečněji než v kanadském Halifaxu? A proč se někdy vyplatí přistoupit ke zjevně trapným seznamovacím gestům?

Lukáš Houdek 30. 11. 2020

„Naštvání i obavy. Na dvě stě procent se nedá jet nekonečně,” říká o zdravotnících psycholožka

Nový systém práce, neustále se měnící předpisy, nové kolektivy, třísměnný provoz, obavy o vlastní zdraví, naštvání. Zdravotníci i další lidé v první linii podle psycholožky Evy Kozákové nezažívají jen fyzické vyčerpání, ale i velkou psychickou zátěž. I proto na jaře vznikla iniciativa #delamcomuzu, v rámci níž poskytují terapeuti své služby zdarma, a zapojilo se do ní již přes 700 profesionálů. Iniciativa nyní spustila sbírku na podporu dalších skupin lidí v těžké životní situaci, jako jsou svobodné matky a otcové či senioři. Podle psycholožky mnoho lidí stále neví, kde pomoc hledat, iniciativa proto vytváří portál Terapie.cz.

Jiří Pasz 26. 11. 2020

Skauti vyzvedávají potřebným léky. „Učíme tím děti, že k pomoci druhým stačí málo,“ říkají

„Do DNA skautingu patří pomoc druhým. Jakmile se něco děje, skauti ucítí příležitost, že by své poslání mohli naplnit,“ říká tisková mluvčí Skautu, Barbora Trojak. A právě nyní je v plném proudu další možnost, jak potřebným pomoci. Skautská pomoc lékárnám je novou aktivitou, v rámci níž dobrovolníci pomáhají seniorům, nemocným lidem a dalším současnou situací ohroženým skupinám obyvatel. „Pomoc mi připadá důležitá. Díky ní si uvědomuju, že ne každý má takové možnosti jako já. Navíc máme děti a chceme jim ukázat, že často malé a obyčejné věci mohou někomu vytrhnout trn z paty,“ říká skautská dobrovolnice Dagmar Kočandrlová.

Kateřina Gamal Richterová 25. 11. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.