„Apartheid ničil rodiny. Černí vychovávali děti bílých, na své neměli čas,” říká Wayde Davy z Muzea apartheidu

 

wayde davy big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

4

června
2020

 

„Hlavním cílem apartheidu bylo zbavit zejména černé Jihoafričany jakékoliv možnosti ekonomického zapojení. Zajistit, aby zůstali jen na pozicích levné pracovní síly, a udržet jednotlivé skupiny od sebe navzájem. A zacházet s nimi tak, jak byste se k nikomu nechovali,” říká zástupkyně ředitele Muzea apartheidu v Johannesburgu Wayde Davy. Popisuje tak režim, který v Jihoafrické republice pod taktovkou afrikánské vlády probíhal od roku 1948 do roku 1994. „Strůjci apartheidu předurčili, do jaké školy můžete chodit, jakého vzdělání se vám tedy dostane, kde budete moci žít, do koho se budete moci zamilovat, koho si budete moci vzít,” pokračuje a dodává, že dělení obyvatel do jednotlivých skupin probíhalo náhodně - podle barvy jejich kůže. „Kina, čistírny i divadla. Oddělené byly dokonce vstupy do obchodů, vchod pro černochy býval vzadu. Oddělené byly také části nástupišť na vlakových nádražích. Segregovalo se prostě vše,” vysvětluje. Opatření přitom dopadala i na ni samotnou. Vychází totiž ze skupiny barevných, tedy míšenců. Pozice, jakou dnes zastává, by tehdy nedosáhla. „Vždycky bych byla zdravotní sestra, učitelka nebo úřednice. To byly jediné pracovní pozice, které jsem mohla zastávat. Dnes mám svůj vlastní domov. Ani to by za apartheidu nebylo možné.” Rozhovor s Wayde Davy je součástí seriálu Planeta JAR.

V čem apartheid spočíval?

Apartheid byl oficiální politikou, jejímž cílem bylo od sebe oddělit lidi na základě barvy jejich kůže. Segregační nařízení se ale objevovala už dávno před tím, než vznikl samotný apartheid. Ten pak byl systém zákonů, které byly vyloženě s tím účelem ustanoveny. To, do jaké skupiny jste byl zařazen, předurčovalo život, jaký jste žil. Proces rozdělování lidí podle ras byl čistě nevědecký a svévolný.

Jaká segregační opatření se děla už před ním?

Naši historii ovlivnil kolonialismus a následně separace lidí, kdy byly budovány townshipy (chudá nebílá předměstí), kde bydleli lidé na základě své rasy. U nás v Muzeu apartheidu začínáme celý příběh objevením nalezišť zlata. V té době ještě existovala smíšená předměstí i další místa, kde lidé žili pospolu. Pak ale začátkem 20. století propukl dýmějový mor a tehdy využili situaci k tomu, aby od sebe lidi oddělili, a to specificky na základě jejich rasy (pozn. v roce 1901 například v Kapském městě přesunuli 6000 černochů a barevných z města do rychle postavených přístřešků v blízkosti čističky odpadních vod). To byl v podstatě začátek. Započalo to touhou po moci, chamtivostí a potřebou levné pracovní síly.

V souvislosti s diskusemi o půdě, kterou na konci apartheidu z velké většiny vlastnili běloši, se setkávám s argumenty, že běloši byli na některých místech Jižní Afriky jako první. A to ještě před černošským obyvatelstvem, které postupovalo ze severu. Někteří Afrikánci tím oponují snahám vlády nyní půdu přerozdělit. Nemají pravdu?

Ti první obyvatelé, o nichž víme, byli křováci. Ano, ostatní černoši přišli z jiných oblastí, což je podle mě přirozená lidská vlastnost - migrovat z místa na místo. Když připluli běloši, způsobili chaos. A to tím, že zavedli koloniální zvyklosti, které vytlačily domorodé obyvatelstvo z jejich půdy, a vytvořili zákony, které jim znemožňovaly vstup na určitá území. To se dotklo zejména právě křováků, kteří byli zvyklí chodit křížem krážem a dělat, co potřebují. Kolonialisté tu vytvořili hranice, za které člověk nemohl. Vytlačili je z jejich půdy, pobili jejich dobytek a podobně. Kolonialismus byl začátkem segregace a následně apartheidu.

 

Kdy apartheid v JAR vznikl?

Oficiálně v roce 1948.

Jak život pod ním vypadal? Byly nějaké lepší časy, kdy se lidem žilo lépe než během jiného období?

Lepší časy nebyly. Nic není lepšího na tom, být klasifikován jako určitá rasa a na základě toho mít odepřeny výsady života v Jižní Africe. Když byl apartheid v roce 1948 nastolen jako oficiální politika státu, odděloval lidi od sebe. Předurčoval, jak budete žít. Rozhodl za vás, že na základě tmavé barvy vaší kůže nebudete mít patřičné vzdělání. Že nebudete vlastnit dům, půdu, nebudete mít možnost získat mnohá zaměstnání. Že se můžete pohybovat a bavit se jen v určitých lokalitách. To je nelidské. Nic dobrého na apartheidu nebylo.

Co bylo jeho cílem?

Hlavním cílem bylo zbavit zejména černé Jihoafričany jakékoliv možnosti ekonomického zapojení. Zajistit, aby zůstali jen na pozicích levné pracovní síly, a udržet jednotlivé skupiny od sebe navzájem. A zacházet s nimi tak, jak byste se k nikomu nechovali. Strůjci apartheidu předurčili, do jaké školy můžete chodit, jakého vzdělání se vám tedy dostane, kde budete moci žít, do koho se budete moci zamilovat, koho si budete moci vzít. Bylo to naprosto směšné. Lidé proti tomu systému protestovali, což se projevovalo zejména skrz aktivity subjektů jako Africký národní kongres. Nejprve proti apartheidu protestovali nenásilně například formou bojkotů. Nakonec byli ale dohnáni do ozbrojeného boje. Protože čím více různé oblasti bojkotovali a čím silnější byl jejich nenásilný odpor, tím byla apartheidní vláda drsnější.

Říkala jste, že byli nuceni žít odděleně od společnosti. Když se podíváme na dobové fotografie, můžeme si všimnout, že se černoši v domech bělochů pohybovali. Za jakých podmínek?

Byli najímaní jako služky nebo zahradníci. To byla zaměstnání, která v bělošských domovech zastávali. Bylo to směšné, protože když vaše černošská služka například pečovala o vaše děti a vzala je na hřiště, dítě si na lavičku sednout mohlo, ona ale ne.

Jaké byly další restrikce?

Týkaly se všeho. Kina, čistírny, divadla. Oddělené byly dokonce vstupy do obchodů, vchod pro černochy býval vzadu. Oddělené byly také části nástupišť na vlakových nádražích. Segregovalo se prostě vše. Bylo to šílené.

 

Jak bylo možné, aby černoši pracovali v bělošských domovech? Zůstávali přes noc, nebo se museli v určitou dobu vrátit do vymezené čtvrti?

Existovaly čtvrti pro zaměstnance v domácnosti. Někteří tam žili, jiní museli po práci cestovat zpátky do townshipu.

Jak daleko townshipy bývaly?

Obecně to chodilo tak, že většina lidí musela vstávat ve čtyři ráno, aby se dostala do práce na šestou. Dvě hodiny jim tedy často trvala cesta tam a dvě hodiny zase zpět. Museli přijet do práce tak, aby na šestou připravili snídani pro děti, které pak vypravili do školy. Následně uklízeli a vařili a když se zaměstnavatelé vrátili domů z práce nebo jiné činnosti, bylo jim dovoleno odejít. To znamenalo, že odjížděli třeba v pět nebo šest večer a domů se dostali až v sedm nebo osm večer.
Bylo s nimi skutečně zacházeno jako s otroky, na vlastní děti neměli čas. Kvůli levné práci pak například mnozí muži přebývali v místech nedaleko dolů, kde pracovali. Rodiny skoro neviděli. Neměli dost peněz, aby za nimi mohli jezdit. A to je součást traumat naší historie. Rodiny tehdy totiž přestaly fungovat, děti nepoznaly roli otce a tradiční africký způsob života tak byl nesmírně narušen.

Kdy byl čas na život?

Skoro nikdy. Ale víte jak, život šel prostě dál. Takže existovaly sportovní kluby, divadelní produkce, vždy také byla hudba. Lidé se scházeli, konaly se svatby. Život v tomto ohledu pokračoval, bavíme se ale o jeho kvalitě. A ta byla příšerná. Protože i když jste například plánovali svatbu, museli jste mít jistotu, že se v určitou hodinu zvládnete vrátit tam, kam patříte. Měl jste tedy pas, který říkal, kam můžete jít, kde můžete bydlet, kde můžete chodit do společnosti, v kolik musíte být zpátky a ke komu patříte v ohledu vzájemných vztahů.

Mluvila jste o townshipech. Co to bylo za místa?

Byla to místa daleko od center měst, tedy od míst, kde jejich obyvatelé pracovali. Museli jste použít jeden nebo dva autobusy, abyste se do práce dostali. Tvořily je malé krabicové domky s velmi nízkou úrovní infrastruktury. Přívod vody a kanalizace byl ojedinělý. A i samotné domky, které byly nalepené jeden na druhém, byly velmi malé a přeplněné lidmi. Můžeme to vidět v townshipech dodnes. Nejstarším v Johannesburgu byla Alexandra, největší pak Soweto.

Jak lidé v townshipech žili? Jak trávili volný čas?

Pokud mám mluvit o vlastní zkušenosti, žila jsem v něčem, čemu říkali předměstí. Bylo to jen o chlup lepší než township. Jako takzvaná barevná jsem měla trochu víc privilegií než černoši. Můj život byl proto o trochu lepší. Ne dobrý, ale lepší. Lidé se prostě snažili žít nejlépe, jak bylo v daných podmínkách možné. Dnes potkáte lidi, co vám budou říkat, že tehdy zažili spousty legrace, měli spoustu přátel, byla spousta vyžití. Život v townshipech byl ale to jediné, co znali.

Zmiňujete, že jste barevná. Mohla byste popsat rasové skupiny, které JAR dodnes definuje a sbírá o nich různé údaje?

Byly to skupiny, do kterých jste patřil na základě klasifikace. Pokud jste měl světlejší pleť, mohl jste být považován za barevného namísto černého neboli bantu, jak černochům tehdy říkali. Rodiče mého otce přišli z Malajsie a Indonésie. Moje matka měla zase indické a německé kořeny. Pokud jste měl světlejší kůži, mohl jste se jako barevný nechat překlasifikovat a mohl jste se stát bělochem. Některým členům mé rodiny se to podařilo. A žili lepší život. Jiní členové byli ale naopak označeni jako černoši a tím byli nejníže postavení. Barva vaší kůže jednoduše předurčovala, jak kvalitní život budete žít. Pak tu ještě byla čtvrtá rasa Indů. Zajímavé je, že například Japonci tu byli vedeni jako běloši. Mohli chodit do bílých škol, do divadel, žili v bílých čtvrtích, nesměli si ale bělochy vzít. A neptejte se mě, co znamená být bílý. Bylo to směšné.

 

Čím tu praxi vyvětlovali?

Užívali k tomu Bibli a pseudovědecké teorie o tom, že rasy musí žít odděleně, nesmí se mísit. „Podívejte se na psy. Ti se také nemohou míchat s kočkami.” To byly argumenty, které používali.

Jak na tento systém reagoval svět? A čím mu to vláda vysvětlovala?

Podobnými pseudovědeckými teoriemi. Nebo tím, že jsou černoši barbaři bez vzdělání a kultury. Dávali si záležet na vytváření propagandy o tom, jak černoši bělochy vraždí. Jedna z věcí, která pozornost světa k Jižní Africe přitáhla, se stala v roce 1960, kdy černoši mírově protestovali. Pochodovali pod vedením Panafrického kongresu k policejní stanici v Sharpeville, aby vyjádřili nesouhlas s nošením pasů. Devětašedesát z nich bylo zastřeleno. To světu ukázalo, co se v JAR skutečně děje. Přišel bojkot, sankce i demonstrace po celém světě. Systém ale z nějakého důvodu trval dál.

Jaká byla role bílé minority? Souhlasila s tím systémem?

Bylo poměrně hodně bílých aktivistů, kteří se režimu rozhodli postavit. Například Neil Aggett, jehož případ byl nedávno znovu otevřen, byl kvůli svému aktivismu zavražděn. A byl to běloch. Byla tu poslankyně Helen Suzman, která proti apartheidu vystupovala, i řada dalších aktivistů. Většina lidí ale z apartheidu těžila, užívala si svá privilegia.

Co stálo za pádem apartheidu?

Myslím, že změna nastala v roce 1976, kdy začalo povstání studentů. A to pro mě byl katalyzátor změn v Jižní Africe. Ukázalo to vedení státu vizi toho, co by se mohlo stát, kdyby nezačali vyjednávací proces. V 80. letech pak byla vláda k vyjednávání vyloženě donucena, protože probíhaly masové demonstrace. Potom vznikla UDF (United Democratic Front), což byla unie politických stran a občanských organizací, které se spojily. A to bylo opravdu masivní hnutí. Vládě došlo, že kvůli vnitřnímu tlaku, stejně jako tlaku zvenčí, protože sankce i bojkoty začaly sílit, musí něco udělat. A tak přistoupili na vyjednávání.

Kdy fakticky skončil?

Když byl Mandela ve vězení, oslovili ho s tím, jestli by společně s nimi nezasedl ke stolu. V té době bylo v zemi hodně chaosu, byli jsme na pokraji občanské války. Na základě vyjednávání se Mandelovi podařilo zajistit propuštění politických vězňů a zrušení zákazu dosud zapovězených politických stran. Pak se přeli o to, co je kdo ochoten tomu druhému dát. Mandela zajistil pro ta jednání půdu, účastnil se jich a vedl zemi první čtyři roky. Vše tedy bylo připraveno pro reformu. Apartheid skončil v roce 1994.

Někteří bílí Jihoafričané, které potkávám, kontrují, že bylo během apartheidu bezpečněji. Že nebyla taková kriminalita ani tolik vraždy. Je to pravda?

Není. Možná je to tím, že se to nedělo jim (smích). Apartheid bílým komunitám poskytl tolik zdrojů, že byly od spousty věcí uchráněny. Když se na to, co se děje dnes, podíváte upřímně, musíte dojít k tomu, že oběťmi vražd se stává více černochů než bělochů. Jsou zabíjeni také černí farmáři, ne jen ti bílí. Ty činy zapadají do obecně vysoké kriminality v zemi, není to o rase. Kriminalita tu byla vždycky. My jsme ji zažívali. Zažívali jsme války gangů, lidé umírali co týden. Oni to možná neviděli.

Proč se narativ o bílé genocidě zejména v posledních letech začal za hranicemi JAR tak silně šířit?

Nerozumím tomu, co je za šířením toho narativu za motivaci. Vím ale, že to není pravda. Myslím, že to podezření, že zde probíhá vyvražďování bělochů, vychází od skupin tehdejších příslušníků ozbrojených sil. Farmáři jsou bohužel snadnými terči kriminality, protože žijí na svých farmách, které jsou dost izolované.

Někteří černoši, především ti starší, říkají, že se jim za apartheidu žilo lépe. Že bylo zdarma zdravotnictví, vzdělání, že měli lidé práci. Čím to podle vás je?

Já jsem to od pár lidí také slyšela, je jich ale menšina. Faktem je, že se pro chudé černochy moc nezměnilo. Nemají dosud žádnou ekonomickou moc, nejsou pracovní místa, je tu vysoká kriminalita. Říkají to, protože to tak cítí, ale pravda to není. Skutečnost, že tu dnes sedím a mluvím s vámi jako zástupkyně ředitele Muzea apartheidu, je toho důkazem. To by se za tehdejšího systému nikdy nemohlo stát. Vždycky bych byla zdravotní sestra, učitelka nebo úřednice. To byly jediné pracovní pozice, které jsem mohla zastávat. Dnes mám svůj vlastní domov. Ani to by za apartheidu nebylo možné. Faktem ale je, že spousta lidí stále žije v chudobě. Cítí se proto podvedeni, očekávali od změny víc. Korupce na nejvyšších místech nás vrátila o mnoho let zpět. Teprve až lidé pocítí výhody života v Jihoafrické republice, budou schopni se ohlédnout a říct, že to opravdu nebylo dobré. Je to velmi osobní záležitost. A nedá se zobecnit.

Apartheid skončil před více než 25 lety. Skončil ale ve skutečnosti, nebo v některých aspektech trvá dodnes?

Zákon umožňuje, aby si nebílé obyvatelstvo koupilo dům v bílé čtvrti, reálně si to ale většina lidí nemůže dovolit. Prostředky černošských škol v townshipech a venkovských oblastech jsou stále podhodnocené. Ve společenské rovině se sice postupně promícháváme, pokud byste se mě ale zeptal, zda je stále přítomný rasismus, odpověděla bych, že rozhodně ano. Dosud nemáme ekonomickou moc, situace některých se díky zmocňujícím snahám zlepšila, jde ale pořád jen o velmi málo lidí. Většina z těch, kteří během apartheidu trpěli, strádá také dnes. Mnozí stále nemají přístup k tekoucí vodě a kanalizaci, v některých školách jsou dodnes jen suché záchody. Ano, apartheid z pohledu legislativy skončil, sociální a ekonomická nerovnost přetrvává. A je obrovská.

Čeká JAR růžová budoucnost?

Vždy jsem byla o Jižní Africe optimistická. Někde v hloubi duše cítím, že nás světlé zítřky čekají. Protože jsme dobří lidé. Občas jsem jen sklíčená ze všech těch zpráv o korupci. Napadá mě, jestli se tomu někdy podaří učinit přítrž. Mé děti růžovou budoucnost asi ještě nezažijí, ale ty jejich už snad ano.

Foto: Lukáš Houdek

 

Čtěte dále

„Vyhledat pomoc není známkou slabosti ani ostudou.“ O své hraniční poruše osobnosti sepsala sbírku básní

„Být na hraně je pro mě normální stav. Stav, kdy jsem sice místy nestabilní, ale stále vyvážená. Balancuji mezi tím, co je správné a co špatné, co je realita a co je iluze, a také mezi svou racionální a emoční stránkou osobnosti,” říká jednadvacetiletá studentka literatury Badjala Diaby. O hledání sama sebe, své životní cesty a místa ve společnosti sepsala sbírku básní Na hraně. „Popisuji stavy, které jsem měla ve chvílích, kdy jsem si sáhla na samotné dno. Stavy, které mě nutily zpochybňovat vlastní existenci, a také pár světlých chvil, které vedly k porozumění sobě samé, k osobnímu růstu a ke změně pohledu na život,” dodává. Básnická sbírka Na hraně spatří světlo světa v březnu. Předobjednat si ji můžete už nyní.

Marie Škardová 1. 12. 2020

Žije v Praze, spolupracuje se světovými režiséry. „Jako gay se tu cítím bezpečněji než v Kanadě,” říká kreslíř

Kurt van der Basch je pětačtyřicetiletý Kanaďan žijící přes dvě dekády v Praze. Jako vystudovaný pianista přišel na konci 90. let s vidinou životního restartu. Díky svému talentu v kreslení se uchytil u mezinárodních filmových produkcí a jako autor storyboardů pracoval na filmech jako Star Wars, Jurský park nebo Atlas mraků. Spolupracoval tak s předními světovými režiséry. Žije na Smíchově a spolu se svým partnerem Adamem mají vášeň pro nonstop u tamního nádraží, Rekola i Olšanské hřbitovy. Jaké byly jeho začátky v devadesátkové Praze? Proč se jako gay cítí v Praze bezpečněji než v kanadském Halifaxu? A proč se někdy vyplatí přistoupit ke zjevně trapným seznamovacím gestům?

Lukáš Houdek 30. 11. 2020

„Naštvání i obavy. Na dvě stě procent se nedá jet nekonečně,” říká o zdravotnících psycholožka

Nový systém práce, neustále se měnící předpisy, nové kolektivy, třísměnný provoz, obavy o vlastní zdraví, naštvání. Zdravotníci i další lidé v první linii podle psycholožky Evy Kozákové nezažívají jen fyzické vyčerpání, ale i velkou psychickou zátěž. I proto na jaře vznikla iniciativa #delamcomuzu, v rámci níž poskytují terapeuti své služby zdarma, a zapojilo se do ní již přes 700 profesionálů. Iniciativa nyní spustila sbírku na podporu dalších skupin lidí v těžké životní situaci, jako jsou svobodné matky a otcové či senioři. Podle psycholožky mnoho lidí stále neví, kde pomoc hledat, iniciativa proto vytváří portál Terapie.cz.

Jiří Pasz 26. 11. 2020

Skauti vyzvedávají potřebným léky. „Učíme tím děti, že k pomoci druhým stačí málo,“ říkají

„Do DNA skautingu patří pomoc druhým. Jakmile se něco děje, skauti ucítí příležitost, že by své poslání mohli naplnit,“ říká tisková mluvčí Skautu, Barbora Trojak. A právě nyní je v plném proudu další možnost, jak potřebným pomoci. Skautská pomoc lékárnám je novou aktivitou, v rámci níž dobrovolníci pomáhají seniorům, nemocným lidem a dalším současnou situací ohroženým skupinám obyvatel. „Pomoc mi připadá důležitá. Díky ní si uvědomuju, že ne každý má takové možnosti jako já. Navíc máme děti a chceme jim ukázat, že často malé a obyčejné věci mohou někomu vytrhnout trn z paty,“ říká skautská dobrovolnice Dagmar Kočandrlová.

Kateřina Gamal Richterová 25. 11. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.