„Bílá genocida v JAR je mýtus,” shodují se odborníci i mnozí farmáři

 

narativ big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

8

června
2020

 

Když jsem před pěti lety odjížděl do Jihoafrické republiky poprvé, přilétal jsem na letiště v Johannesburgu s dojmem, že v zemi dochází k vlně systematických rasistických útoků vůči bílé menšině, zejména bělošským farmářům. Byly to informace, které jsem během let pochytal z českého mediálního prostoru, zejména sociálních sítí. Když jsem se pak ale přirozeně s lidmi z různých etnických i společenských kruhů setkával, v čase pokročilé konverzace, kdy jsem cítil, že se už nacházíme na bezpečné půdě, jsem se na téma zeptal. „To je děs, co se tu děje těm bílým farmářům, viď?” položil jsem tehdy u večeře v jednom z melvillských barů v Johannesburgu otázku mladému právníkovi. „Co tím myslíš?” pohlédl na mě nechápavě. „No, že tu jsou ti farmáři tak vyvražďováni a probíhá tu něco jako genocida,” vysvětlil jsem překvapeně já. On o tom snad neslyšel? Domníval jsem se totiž, že mě pochopí takzvaně na první dobrou. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že informace, které automaticky přijímám, můžou být v reálu jinak. Začal jsem se cíleně vyptávat různých lidí a najednou přede mnou vyvstával mnohem složitější obraz. Proto jsem se rozhodl do Jižní Afriky letos v únoru vrátit a pokusit se popsat, co se zde děje ve skutečnosti. Právě narativu o údajné bílé genocidě v JAR a jeho šíření se věnuje 2. díl seriálu Planeta JAR.

Narativ o takzvané bílé genocidě není podle českého politologa a odborníka na extremismus Jana Charváta z Fakulty sociální věd Univerzity Karlovy nic nového. Dá se podle něj vystopovat až do období hitlerovské Třetí říše. „Obecně je to představa, že existuje plán – s tím, že se liší podoby toho, kdo je jeho osnovatelem – na nahrazení bílé populace jinou skupinou – opět se tedy liší, kým konkrétně,” vysvětluje. Původní narativ předpokládal, že za tímto plánem stojí židé. U některých názorových uskupení přežívá tahle představa dodnes. „Vedle ní se o dost později ve Francii vytvořila představa o takzvaném velkém nahrazení. Ta židy zcela vynechává a mluví jen o tom, že Evropa obecně ztrácí schopnost natality, počet narozených dětí se snižuje a my Evropané sem zveme spoustu cizinců, kteří mají naopak výrazně vyšší natalitu než my,” dodává Charvát.

Bílý nacionalismus to vyřeší

Narativ o bílé genocidě v JAR se šíří zejména skrz zahraniční alternativní weby nebo sociální sítě. Jen na Facebooku se mu věnuje hned několik stránek. Jednou z nich je Stop White South African Genocide, jíž sleduje přes 35 tisíc lidí. Stránka sdílí nejrůznější materiál od článků z konspiračních i zpravodajských webů přes fotografie brutálně znetvořených obětí útoků po videa rozzuřených davů černochů ničících cizí majetek. Posty bývají opatřené emotivními komentáři a probíhá pod nimi živá diskuse. A tak stránce několik měsíců před svým odjezdem píšu zprávu s žádostí o rozhovor. Admin souhlasí, osobní setkání v JAR však odmítá. „Má identita zůstane v utajení,” klade si podmínku a přidává ujištění, že písemně odpoví na jakékoliv otázky. Když se snažím získat kontakt na některou z farmářských rodin, které se staly oběťmi útoků, odpovídá: „Nikoho takového osobně neznám.”

Jako odpověď na mých pár otázek nakonec přichází desetistránkový dokument. Velká část z něj působí jako text okopírovaný z jiného materiálu. Obracím se proto na admina znovu s otázkou, zda vychází čistě z jeho ruky, nebo jestli si některé pasáže vypůjčil, abych autora správně citoval. Opakovaně mě ubezpečuje, že jde skutečně o jeho vlastní slova.

narativ 2K vyptávání mě vede fakt, že jeden z odstavců jsem si předtím zadal do vyhledávače. Ten mi na první pokus našel konkrétní publikaci. Pokud jde skutečně o jeho text, dozvídám se trochu o profilu admina stránky, který mi na osobně laděné otázky neodpověděl. Zajímá mě totiž, jaký člověk takovou stránku spravuje a co ho k tomu mohlo vést. Autor knihy, jež vyšla v roce 2014 a který ji publikuje pod jménem Jonathan, o sobě mimo jiné píše: „Jsem jen 51letý muž průměrného středostavovského zázemí. Nemám talent na psaní, který by stál za řeč, a rozhodně nejsem expert na náboženství ani Boha,” charakterizuje se. „Šestadvacátého února 2012 se svět, který jsem znal, ocitl vzhůru nohama, když má žena zemřela při nehodě na motorce. Padl jsem opět na kolena a modlil se k Bohu, aby její život ušetřil,” pokračuje a dále popisuje, že ho tato životní zkušenost přiměla vrátit se do Boží náruče. Právě tu se rozhodl ve své knize popsat.

Na mou otázku, zda podle něj v jeho vlasti dochází k bílé genocidě, odpovídá: „To není o tom, jak to vnímám, je to fakt,” a následuje seznam několika stupňů jednání vedoucích ke genocidě (podle definice OSN), které se pak admin snaží ilustrovat. „Nemluvňata jsou střílena zblízka! Staré ženy jsou znásilňovány a mučeny rozpálenými žehličkami a do vagín jsou jim strkány různé věci od košťat po rozbité lahve!” líčí. „Lidé jsou rozsekáváni mačetami, jejich hlavy jsou drceny cihlami nebo kameny, hrdla podřezávána tupými noži... Brutalita, které jsou bílí Jihoafričané vystaveni, NIKDY nekončí!!!” doplňuje. Jaké vidí pro zemi východisko? „Řešení je jednoduché. Bílý nacionalistmus, sebeurčení, autonomie a národní stát. Jinými slovy oddělení od černého komunistického útlaku.”

Z agresorů oběti

Šířící se narativ o bílé genocidě se zdaleka netýká jen sociálních sítí, jeho celosvětovému šíření ale značně napomáhají. Podle Jana Charváta vzniká narativ zejména v samotné JAR, ani tam však nejde o nový jev. Ve skutečnosti se objevuje už od pádu apartheidu v roce 1994. Na jedné straně podle něj stojí reálně konzervativní pohled, který je k aktuálnímu vývoji skeptický a upozorňuje na utiskování bílé menšiny. „Někdy to přechází až do exaltovaného vystoupení, kdy zaznívá, že jsou běloši v podstatě vybíjeni,” zmiňuje Charvát. Na straně druhé pak jde o narativ šířený jihoafrickou krajní pravicí napojenou na mezinárodní neonacistickou scénu, která od jednoho z tamních extremistických hnutí kolem postavy Eugena Terre’Blanche převzala také symboliku. Včetně neonacistů z České republiky. „Tvrdí, že soužití černochů a bělochů není možné, protože černoši bělochy zabíjejí. A nejen, že je zabíjejí, oni je také bestiálně mučí. A to je narativ, který je s touto představou velmi silně spojen. Černoši podle něj nejsou jen obyčejní vrazi, ale jsou to zvířata, která si to vraždění užívají. Je to tedy jen potvrzení jejich přesvědčení, že černoši nejsou lidé jako my, nýbrž zvířata nejen v přeneseném slova smyslu,” vysvětluje český politolog východiska extremistů. Ta jsou často doplněna o tvrzení, že média i celý svět tuto kritickou situaci přehlížejí.

 

Další rovinou je podle Charváta snaha nacionalistů vyznávajících dřívější rasové zákony, které v JAR tvrdě dopadaly na nebílé obyvatelstvo, prezentovat se jako oběti. Také tato strategie má podle něj kořeny už v hitlerovském Německu. „Pokud děláte něco, co je lidem nepříjemné, musíte z toho obvinit své protivníky. V tomto případě říct, že rasista nejste vy, ale oni,” říká a dodává, že tuto strategii si krajní pravice po celém světě vcelku úspěšně osvojila.

Nebát se nikoho

Asi třicet kilometrů od Johannesburgu projíždím městečkem Lawley. U vlakového nádraží – nedaleko cihlárny, která zaměstnává stovky zdejších dělníků – přejíždím koleje a pokračuju červenou prašnou polní cestou otevřenou krajinou. Po chvíli se na obzoru vyloupne skrumáž skromných, na sobě namačkaných stavení. Všude kolem čvachtá bláto po dnešním vydatném dešti a za některými ohradami je slyšet chrochtání prasat a štěkání psů. Na konci aglomerace drobných farem čeká anglický trávník a na něm stojí dva jednoduché cihlové domky a mobilheim. V něm za pracovním stolem nacházím afrikánskou farmářku středního věku Charlotte. První pohled do karavanu připomíná scénu z klasických amerických hororů. Všude kolem visí za nohy nebo hlavu silikonová miminka, někde se povalují části jejich těl. Charlotte zrovna pod lampičkou jednomu z nich domalovává obličej.

narativ 9

Na farmě žije od roku 1991. Přestěhovala se sem ze západní části země poté, co byl její manžel zavražděn svým bratrancem. „Měla jsem mlékárnu, všechno jsem dělala jen já. Vozila jsem děti do školy, měla jsem tři, a byla jsem tu sama. Tehdy to bylo bezpečné,” vzpomíná. Dnes už farma svému původnímu účelu neslouží. Po požáru, který jí všechno vzal, se rozhodla nepokračovat. Znovu se vdala, její manžel pracuje v cihlárně.

narativ 10

Přestože se podle ní celkově situace v zemi zhoršila, přiznává, že se na farmě cítí bezpečněji než ve městě. Za celých téměř třicet let, po které tu žije, zažila jediný incident, kdy se její bývalý zahradník za účelem krádeže snažil vniknout na její pozemek. „Navíc tu máme moc dobré vztahy i s černochy. Manžel má 500 černých kolegů a vycházejí spolu dobře. Nevnímají nás tu tedy vůbec jako nějaké vetřelce,” říká. Kolem jejího domu nejsou žádné žiletkové nebo elektrické ploty ani alarm, jak je běžné ve velkoměstech. „Mám několik pitbullů, těch se lidi dost bojí. Když se sem ale někdo bude chtít dostat, dostane se stejně.” Sama od sebe dodává, že ohledně bezpečnosti na farmách koluje v éteru řada protichůdných informací a ona tak neví, co si ve výsledku myslet.

narativ 11

„Je tu spousta propagandy, hlavně díky sociálním sítím. I tady u nás došlo k vraždě a dostala přezdívku ,vražda na farmě', což ale nebyla pravda,” říká Charlotte (pozn. pojem vražda na farmě/vražda farmáře se v JAR užívá pro cílené vraždy farmářů). Podle jejích slov šlo o hádku ohledně výplaty. „Víš, ten farmář nebyl dobrý člověk. Byl na všechny zlý, i na mě. Sama jsem to zažila. Někdy se dějou věci, které mají kořeny v minulosti,” prozrazuje. „A buďme upřímní. Někteří farmáři se ke svým zaměstnancům moc hezky nechovají.” Podle ní je průběh řady vražd, které se na farmách odehrají, následně překroucen. Současně je přesvědčena, že jsou případy, kdy pachatelé farmáře zavraždí na něčí objednávku. Třeba i kvůli rasové nenávisti.

narativ 8

S koncem své farmářské kariéry se vyrovnala po svém. Snaží se přeorientovat na kreativní tvorbu a naději nachází právě ve výrobě realistických silikonových miminek. „Doufám, že mi to v budoucnu něco vydělá. Spousta žen je ráda obléká do skutečných oblečků,” říká. „Když je panenka hotová, prodává se kolem deseti tisíc randů.”

Obrácená karta

Podle politologa Charváta je pro krajní pravici a bílé nacionalisty napříč planetou situace v JAR zajímavá právě proto, že tam do roku 1994 platily otevřeně rasistické zákony, kdy se bílá menšina těšila všem privilegiím, zatímco ostatní skupiny – černoši, Indové a míšenci, pro něž se tu užívá souhrnný výraz „barevní” – žily s omezenými právy. Největší diskriminace a porušování základních lidských práv pak dopadaly na černochy. „Apartheid byl oficiální politikou, jejímž cílem bylo oddělit od sebe lidi na základě barvy jejich kůže. Segregační nařízení se ale objevovala už dávno před tím, než vznikl samotný apartheid,” vysvětluje zástupkyně ředitele johannesburgského Muzea apartheidu Wayde Davy (celý rozhovor s ní čtěte zde).

hands big

Wayde Davy, Muzeum apartheidu

Už v předapartheidní době, v roce 1913, byl přijat zákon, který zbavoval černošské obyvatelstvo práva vlastnit půdu mimo vymezené území. V roce 1936 vešel v platnost zákon zapovídající smíšená manželství. Systematické a otevřeně rasistické zákony přišly po roce 1948, kdy celý systém apartheidu vznikl. „Hlavním cílem bylo zbavit zejména černé Jihoafričany jakékoliv možnosti ekonomického zapojení. Ujistit se, že zůstanou na pozicích levné pracovní síly, udržet jednotlivé skupiny segregované. A zacházet s nimi tak, jak byste si s nikým zacházet nedovolili,” říká Davy. „Určili, do jaké školy můžete chodit, tedy jakého vzdělání se vám dostane, kde budete moci žít, do koho se budete smět zamilovat i koho si budete moci vzít.” Většina infrastruktury i společenského života tak byla striktně oddělena, ať už šlo o kina, čistírny nebo třeba divadla. Oddělené bývaly i vstupy do obchodů, veřejné toalety nebo nástupiště na nádraží. Černoši se také nesměli bez povolení vyskytovat v bělošských čtvrtích, služebnictvo v bělošských domácnostech muselo po vymezené hodině oblast opustit a odebrat se do vymezených černošských čtvrtí, tzv. townshipů. Denně tak strávili na cestě do práce a z práce několik hodin.

Segregační politika přitom dopadala i na samotnou Wayde Davy. „Skutečnost, že tu dnes sedím a mluvím s vámi jako zástupkyně ředitele Muzea apartheidu, to vlastně ukazuje. Protože to by se za tehdejšího systému nikdy nemohlo stát. Vždycky bych byla zdravotní sestra, učitelka nebo úřednice. To byly jediné pracovní pozice, které jsem mohla jako barevná zastávat. Mám i vlastní nemovitost, což by za apartheidu nebylo možné,” odhaluje jako žena klasifikovaná coby barevná osobní rovinu.

Podle politologa Charváta je pro rasistická hnutí po celém světě mimořádně důležité ukázat, že dnešní situace v Jihoafrické republice stojí opačně. „Ukázat, že otevřeně rasistický režim byl zcela v pořádku, zatímco teď je to naprostá katastrofa. A o to hůř na tom dnes běloši jsou. Z toho vyplývá představa o bílé genocidě, které se pak dá využít,” myslí si politolog.

Apoštolové narativu

Jak už Charvát zmínil, v samotné Jihoafrické republice najdeme dva základní směry, kterými se narativ o útocích na bílou menšinu, respektive na bělošské farmáře, šíří. Zjednodušeně řečeno se jedná na jedné straně o afrikánské organizace zastupující zájmy bílých farmářů, jež často kladou důraz na konzervativní hodnoty a křesťanskou víru. Ve svých vyjádřeních bývají střídmější a příběhu o bílé genocidě se vyhýbají, přestože ne vždy jsou v tomto ohledu napříč časem nebo kontexty konzistentní. Mezi ty nejvýznamnější patří AfriForum (s téměř čtvrtmilionem registrovaných členů) a afrikánská asociace sdružující komerční farmáře TAUSA. Druhým směrem je krajní pravice, která nešetří peprným slovníkem, často otevřeně rasistickými názory i narativem o bílé genocidě.

Když v roce 2014 na popud afrikánských aktivistů zasedala k tématu útoků na farmy Jihoafrická komise pro lidská práva, předvolala si několik aktérů jak ze strany státních institucí, odborníků, tak i z neziskového sektoru. Přestože ne všichni se dokázali shodnout na závažnosti útoků v kontextu kriminalitou extrémně postižené Jihoafrické republiky, na jedné věci se přeci jen shodli – ke genocidě bílých farmářů v zemi nedochází a rasově motivované útoky vůči nim představují jen zanedbatelné procento případů. Proti byl jediný aktér, který artikuloval pocit, že útoky rasový podtext mají. Byla jím asociace TAUSA.

Duhová noční můra

TAUSA funguje od roku 1897. Přestože dnes už má ve svých řadách několik černošských farmářů, naprostou většinu členů tvoří Afrikánci, tedy potomci přistěhovalců z Francie, Německa a Holandska. Ještě v 80. letech asociace černošské členy nepřijímala. Významný černošský farmář Gideon Morule, který dnes s organizací udržuje přátelské vztahy, je jedním z těch, kdo vzpomíná, že byla tehdy jeho přihláška zamítnuta. Organizace dnes hájí zájmy zejména komerčních farmářů, hlasitě vystupuje proti chystané změně ústavy v souvislosti s chystanou pozemkovou reformou (o té více ve čtvrtém dílu seriálu Planeta JAR). Kritizuje i jihoafrickou vládu a policii za nedostatečnou ochranu farmářů, a proto společně se soukromými bezpečnostními agenturami trénuje své členy v sebeobraně i ochraně majetku.

Právě proto, že byla TAUSA jediným z aktérů u Komise pro lidská práva, která v přepadeních farem vidí rasový podtext, domlouvám si schůzku v jejím sídle v hlavním městě Pretorii s jedním z ředitelů, Benniem van Zylem. Na vrátnici budovy ze 70. let, jejíž útroby vypadají, jako by se tu zastavil čas, mě vyzvedává sympatický prošedivělý muž v béžové košili, na jejíž kapsičce je vyšitý emblém organizace. Vede mě dlouhými chodbami a kancelářemi obloženými bytelným dřevem, až usedneme za dlouhým stolem zasedačky. Po chvíli přichází sekretářka a na tácu přináší dva šálky kávy a talířek s vyskládanými sušenkami.

narativ 13

Benny van Zyl, TAUSA

Po Bennieho krátkém představení organizace a jejích hodnot se ho na důvod jejich prohlášení u komise hned zpočátku ptám. „Myslím, že tu máme klima, které je politicky motivované. Jsem o tom přesvědčen. Říkám otevřeně, že si myslím, že se věci odehrávají také v rasovém kontextu. V JAR máme politické strany, část vládnoucí ANC (pozn. Africký národní kongres), EFF (pozn. Ekonomičtí bojovníci za svobodu) nebo Black First Land First. Vytahují historickou kartu, říkají, že jsme kolonialisté, kteří přišli a tuhle zemi si ukradli,” říká. Domnívá se, že jejich rétorika má na útoky na bělošské farmáře vliv. „Určitá část útoků je motivovaná běžnou kriminalitou, kdy si lidé myslí, že snadno získají peníze, zbraně a komunikační technologie jako třeba telefony. Pak jsou ale případy, kdy útočníci mučí farmáře rozpálenou žehličkou, polévají je horkou vodou, dusí je igelitkou. Napadá nás, že tam prostě musí být nějaká forma nenávisti. Kdo tohle udělá druhému člověku?” ptá se.

Při kritice aktuální situace v zemi se Bennie van Zyl nevyhýbá odkazům k předchozímu režimu rasové segregace. „Já sám jsem přesvědčen, že to fungovalo lépe. Když se na tu věc podíváte, uvidíte všechny ty různé národy, tak do některých z nich byla pumpována spousta peněz skrz jejich oddělené bantustány (pozn. apartheidem vymezená území, kde směli členové jednotlivých etnických skupin žít). Budovaly se školy, dělala se spousta věcí. Nezaměstnanost byla nízká a v zemi byla stabilita. Kriminalita, která je nyní neuvěřitelně vysoká, taková nebyla. Africký národní kongres (pozn. vládnoucí politická strana) tu vede velkou propagandu o apartheidu. Teď se mluví o duhovém národu, kde budeme žít všichni pohromadě. Vždyť to je noční můra. Protože to nefunguje,” zdůrazňuje.

Ptám se ho proto, zda by byl šťastnější, kdyby apartheid pokračoval dodnes. „Myslím, že by bylo lepší, kdybychom měli oddělené rozvoje jednotlivých národů,” zamýšlí se. Namítám, že lidí, kteří si mohli benefity hojnosti užívat, byla jen menšina. „Nebyla svoboda pro všechny,” říkám. „Jistěže tam byla svoboda pro všechny. Ve svých oblastech měli svobodu. A to byl smysl té politiky. Samozřejmě že byly problémy, ukažte mi nějaký systém, kde nejsou. Když ale někdo nepřevezme zodpovědnost za svou budoucnost, nemohu to dělat za něj,” uzavírá rozhovor.

Narativ na export

Na vývozu příběhu o cílených útocích na bílou menšinu mají podle četných odborníků, s nimiž jsem měl možnost na toto téma hovořit, podíl zejména dvě organizace. Jednou z nich je mainstreamové AfriForum, které se narativu o bílé genocidě úpěnlivě vyhýbá (více o něm v samostatném textu zde). Zastupuje zájmy afrikánské menšiny a v posledních letech se velmi orientuje právě na hájení zájmů farmářů a jejich bezpečnosti. Druhou je krajně pravicová skupina Suidlanders (více o ní v samostatném textu zde), která je ve svých vyjádřeních emotivnější a přímočařejší. Obě však spojuje jedna věc – jejich pravidelné cesty do zámoří, kde se snaží na téma útoků na farmáře a situaci bílé menšiny obecně upozorňovat. „Setkávají se tam s krajní pravicí, ukazují ta příšerná videa, která obsahují výpovědi obětí, a vytvářejí narativ. Proto si to téma získává mezinárodní pozornost,” říká Gareth Newham z respektovaného Institutu pro bezpečnostní studia.

narativ 6

Simon Roche, Suidlanders

„Obě skupiny se do Spojených států dostaly ve stejné době, jedou si ale každá vlastní linii, přestože se do určité míry prolínají,” reflektuje jejich hojně medializovaná turné v roce 2018 politolog Charvát. Zatímco se Suidlanders při svých návštěvách Spojených států amerických nevyhýbají ani postavám extremistických a rasistických hnutí, jako je například Ku Klux Klan, AfriForum lobbuje spíš u konzervativních organizací a politiků, jako je například poradce prezidenta Trumpa pro oblast národní bezpečnosti John Bolton, nebo u lidí z kanceláře republikánského senátora Teda Cruze.

 

Po jejich výjezdech často zaplaví mediální prostor a sociální sítě různé výstupy, které po řešení situace farmářů volají s odůvodněním, že dochází k cíleným útokům a kampani namířené proti bílé menšině. Největší dopad mělo zřejmě vystoupení Ernsta Roetze z AfriFora v Show Tuckera Carlsona na televizní stanici Fox News, na základě kterého Donald Trump tweetoval o potřebě řešit situaci napadaných farmářů v JAR. Ernst Roetz z AfriFora absolvoval zatím poslední turné po USA začátkem letošního roku s kampaní Svět musí vědět (The World Must Know). Také tvář krajně pravicových Suidlanders Simon Roche jezdí do Ameriky relativně často, naposledy koncem loňského roku.

narativ 12

„Mezinárodní kampaně neznamenají, že uděláte jeden výjezd a je vyřešeno. Musíme se tam vracet. Když srovnáme schůzky, které jsme letos měli, s těmi v předešlých letech, vyjde nám, že dříve lidé nevěděli o věcech, jako jsou útoky na farmách nebo pozemková reforma. Většina lidí, s nimiž jsme mluvili nyní, už měla o tom, co se děje, slušnou představu,” hodnotí poslední turné Ernst Roetz z AfriFora. „Většina těch, s nimiž jsme mluvili, byla ochotná se za nás i veřejně postavit nebo téma předložit na jednání nějaké komise,” pochvaluje si.

narativ 1

Ernst Roetz, AfriForum

Zatímco Suidlanders se nebojí mluvit otevřeně, ve svých prohlášeních nešetří eugenikou nebo rasistickými názory (více zde), AfriForum balancuje na hraně a tvrzení, že by jeho členové šířili narativ o bílé genocidě, rezolutně odmítá (podrobně zde). Jihoafrická veřejnost je vůči tomuto narativu velmi citlivá a AfriForum podle některých odborníků pochopilo, že je efektivnější se vůči němu naopak vymezovat. A strategie očividně funguje. Aktuálně má sdružení kolem 235 tisíc pravidelně přispívajících členů. Měsíčně tak do svého rozpočtu z těchto příspěvků přidá minimálně 23 milionů randů (asi 35 milionů korun).

Bílá genocida počesku

Podle politologa Charváta se narativ šíří i do Česka, a to zejména přes takzvané alternativní nebo konspirační weby, případně kanály neonacistických hnutí. „Výrazným způsobem s ním pracoval Filip Vávra, zakladatel Národního odporu, na svém webu Středoevropan. Druhým médiem, které to téma komunikuje, je Pravý prostor. Částečně se objevuje na Protiproudu, pracují s ním některé z dezinformačních webů a jsou také konkrétní lidé, kteří to téma přijali za své,” rozkrývá situaci.

 

Čas od času se informace o cílených útocích především na bělošské farmáře dostávají také do mainstreamových médií, zpravidla skrze autorské komentáře. „Částečně to souvisí s mainstreamizací krajní pravice vůbec, kterou vidíme v posledních deseti letech napříč Evropou,” říká Charvát. Jeden z prvních textů, které u nás podle něj téma otevřely, napsal publicista Benjamin Kuras, později například ekonom Pikora ve svém článku na webu Reflexu. „To jsou jména, která jsou poměrně známá a většinu lidí by nenapadlo je řadit k alternativním médiím. Nicméně to jsou momenty, kdy se ve veřejném prostoru z různých útržků složí dojem, že se jedná o živou realitu,” domnívá se Charvát. Podle něj tomu napomáhá neznalost jihoafrického kontextu i přehršel protichůdných informací, kdy čtenář neví, čemu věřit. „Stačí pak, když k vám ze tří stran doputuje informace, že v JAR probíhá bílá genocida, a vy to začnete přijímat jako fakt a tak s tím i pracujete, bez ohledu na zdroje těch informací,” dodává.

Emoce versus fakta

„Tyto skupiny se cítí marginalizované, vyloučené a získávají podporu z Evropy a USA, včetně finančních prostředků. Potřebují proto onen narativ udržet. Mezi pravicovými skupinami v Evropě a USA je toto téma populární, protože mohou říct: Podívejte se, když do Ameriky přijde víc Mexičanů, nastane genocida bílých,” říká Graham Newham z jihoafrického Institutu pro bezpečnostní studia. Podle něj se šířený narativ nezakládá na pravdě, naopak spočívá ve vytrhávání informací z kontextu. Je jen málo zemí na světě, jež mají srovnatelný poměr vražd v populaci jako JAR. Proto může informace o tom, že je jeden farmář v zemi zavražděn téměř každý týden, jak skupiny podporující tento narativ často zmiňují, značně zarezonovat. V kontextu skutečnosti, že je v JAR denně zavražděno kolem 60 lidí, se však začíná skládat složitější obraz. Jak Newham pobaveně říká: „Tyto skupiny slovo kontext vyloženě nesnášejí.”

Graham Newham zdůrazňuje, že o genocidě v JAR vůbec nemůže být řeč. Podle něj totiž tomu, že by v zemi probíhaly ve větším měřítku útoky na bělochy s rasistickým podtextem, nic nenasvědčuje. Jediný dosud realizovaný výzkum motivů útoků vůči farmářům ukázal, že rasový motiv byl určující u pouhých 2 % případů. „Takhle genocida namířená vůči bílým farmářům nevypadá. Měřítko vražd by bylo mnohem vyšší, muselo by být vyšší než u většinové populace. A to není. Je ve skutečnosti mnohem nižší. Také riziko, že se stanete obětí vraždy, je mezi bělochy značně nižší než mezi černochy,” říká. A přidává pohled na statistiky. K většině vražd podle něj dochází v přelidněných a chudých lokalitách, které v naprosté většině případů obývá nebílé obyvatelstvo. „Jen velmi málo bělochů tu takhle žije. Většina z nich žije ve velkých domech, řídí hezká auta a má práci,” líčí a doplňuje čísla: „V místech, kde v JAR běžně žijí běloši, je to 1 vražda na 100 tisíc obyvatel. V chudých lokalitách, kde většinou žijí černoši, činí průměr mezi 200 a 300 vraždami na 100 tisíc obyvatel.”

narativ 3

Gareth Newham, Institut pro bezpečnostní studia

Afrikánské lobbistické skupiny pak často operují s vlastními statistikami, z nichž vyplývá, že bělošský farmář čelí většímu riziku, že se stane obětí vraždy než průměrný občas JAR. Odhady se pak liší organizaci od organizace. Simon Roche ze Suidlanders tvrdí, že je poměr vražd farmářů až pětkrát vyšší. Se střídmějším odhadem přichází Ernst Roetz z AfriFora, který říká, že „poměr vražd na farmách je dvakrát až třikrát větší.” To, že je poměr vražd na farmách vyšší než průměr, si myslí také výzkumník Gabriel Crouse z Institutu pro rasové vztahy, který některé incidenty na farmách prošetřoval. Newham z Institutu pro bezpečnostní studia ale říká, že takové tvrzení není možné doložit. „Není možné to určit už jen proto, že nepanuje shoda na tom, jak definujeme vraždu na farmě. Skupiny jako AfriForum věnovaly značné úsilí snaze prokázat, že je nad průměrem, ale to bylo značně zpochybňováno,” zdůrazňuje. Stejně tak však není známo, kolik farmářů celkem v JAR žije a koho všechno můžeme za farmáře označit. A to je zřejmě hlavní problém celé debaty.

narativ 4

Gabriel Crouse, Instutut pro rasové vztahy

Propočty, které pravidelně aktualizuje a zveřejňuje AfriForum, dlouhodobě kritizuje profesorka z jihoafrické North-West University Elmien du Plessis. AfriForum i další totiž pracují s počtem registrovaných komerčních farmářů, které vydávají za kompletní farmářskou populaci. Registrovaných je asi 32 tisíc farmářů. „Pokud bychom zahrnuli do statistiky i rodinné členy 32 tisíc farmářů a pracovníky těchto farem, dostaneme dost odlišné číslo,” je přesvědčena profesorka du Plessis. V počtu farmářů, které policejní statistiky uvádějí, jsou totiž zahrnuty také oběti z řad příslušníků rodin farmářů nebo (z většiny černošských) dělníků.

narativ 5

Elmien du Plessis, profesorka práva na North-West University

AfriForum tvrdí, že tyto oběti z výchozího čísla pro výpočet odečítá a pracuje pouze s počtem reálných farmářů. I kdyby tomu tak bylo, vyvstává ale další problém. Údaj o 32 tisících farmářích totiž nezahrnuje zdaleka všechny zemědělce, kteří v JAR žijí. „Týká se to jen velkých farem? Nebo zahrnujeme i ty malé? Musí člověk na půdě farmařit, nebo to mohou být i lidé, kteří si domy na farmách pronajímají?” ptá se ve své chystané reakci na poslední analýzu AfriFora, kterou mám k dispozici, Elmien du Plessis a pokud připočte odhady rodinných příslušníků, dělníků a dalších, odhaduje výchozí počet na více než 800 tisíc osob. „Je v podstatě nemožné spočítat vražednost na farmách, jestliže data ohledně útoků na ně sbírají jen zemědělské organizace. My pak prostě nevíme, kolik farmářů ve skutečnosti je,” uzavírá. 

Foto: Lukáš Houdek

 

Čtěte dále

„Vyhledat pomoc není známkou slabosti ani ostudou.“ O své hraniční poruše osobnosti sepsala sbírku básní

„Být na hraně je pro mě normální stav. Stav, kdy jsem sice místy nestabilní, ale stále vyvážená. Balancuji mezi tím, co je správné a co špatné, co je realita a co je iluze, a také mezi svou racionální a emoční stránkou osobnosti,” říká jednadvacetiletá studentka literatury Badjala Diaby. O hledání sama sebe, své životní cesty a místa ve společnosti sepsala sbírku básní Na hraně. „Popisuji stavy, které jsem měla ve chvílích, kdy jsem si sáhla na samotné dno. Stavy, které mě nutily zpochybňovat vlastní existenci, a také pár světlých chvil, které vedly k porozumění sobě samé, k osobnímu růstu a ke změně pohledu na život,” dodává. Básnická sbírka Na hraně spatří světlo světa v březnu. Předobjednat si ji můžete už nyní.

Marie Škardová 1. 12. 2020

Žije v Praze, spolupracuje se světovými režiséry. „Jako gay se tu cítím bezpečněji než v Kanadě,” říká kreslíř

Kurt van der Basch je pětačtyřicetiletý Kanaďan žijící přes dvě dekády v Praze. Jako vystudovaný pianista přišel na konci 90. let s vidinou životního restartu. Díky svému talentu v kreslení se uchytil u mezinárodních filmových produkcí a jako autor storyboardů pracoval na filmech jako Star Wars, Jurský park nebo Atlas mraků. Spolupracoval tak s předními světovými režiséry. Žije na Smíchově a spolu se svým partnerem Adamem mají vášeň pro nonstop u tamního nádraží, Rekola i Olšanské hřbitovy. Jaké byly jeho začátky v devadesátkové Praze? Proč se jako gay cítí v Praze bezpečněji než v kanadském Halifaxu? A proč se někdy vyplatí přistoupit ke zjevně trapným seznamovacím gestům?

Lukáš Houdek 30. 11. 2020

„Naštvání i obavy. Na dvě stě procent se nedá jet nekonečně,” říká o zdravotnících psycholožka

Nový systém práce, neustále se měnící předpisy, nové kolektivy, třísměnný provoz, obavy o vlastní zdraví, naštvání. Zdravotníci i další lidé v první linii podle psycholožky Evy Kozákové nezažívají jen fyzické vyčerpání, ale i velkou psychickou zátěž. I proto na jaře vznikla iniciativa #delamcomuzu, v rámci níž poskytují terapeuti své služby zdarma, a zapojilo se do ní již přes 700 profesionálů. Iniciativa nyní spustila sbírku na podporu dalších skupin lidí v těžké životní situaci, jako jsou svobodné matky a otcové či senioři. Podle psycholožky mnoho lidí stále neví, kde pomoc hledat, iniciativa proto vytváří portál Terapie.cz.

Jiří Pasz 26. 11. 2020

Skauti vyzvedávají potřebným léky. „Učíme tím děti, že k pomoci druhým stačí málo,“ říkají

„Do DNA skautingu patří pomoc druhým. Jakmile se něco děje, skauti ucítí příležitost, že by své poslání mohli naplnit,“ říká tisková mluvčí Skautu, Barbora Trojak. A právě nyní je v plném proudu další možnost, jak potřebným pomoci. Skautská pomoc lékárnám je novou aktivitou, v rámci níž dobrovolníci pomáhají seniorům, nemocným lidem a dalším současnou situací ohroženým skupinám obyvatel. „Pomoc mi připadá důležitá. Díky ní si uvědomuju, že ne každý má takové možnosti jako já. Navíc máme děti a chceme jim ukázat, že často malé a obyčejné věci mohou někomu vytrhnout trn z paty,“ říká skautská dobrovolnice Dagmar Kočandrlová.

Kateřina Gamal Richterová 25. 11. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.