„Šířením narativu o bílé genocidě v JAR se krajní pravice snaží legitimizovat rasismus,” říká politolog Charvát

 

charvat big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

12

června
2020

 

Narativ o bílé genocidě je věc poměrně stará. V té původní podobě bychom ho dokázali určitě vystopovat až do 30. let 20. století. Jeden ze základních momentů se objevuje v Hitlerově Třetí říši,” vysvětluje politolog Jan Charvát z FSV UK, který se specializuje na extremismus. V Jihoafrické republice se narativ o bílé genocidě podle něj šíří už od dob pádu apartheidu a má několik podob. „Na jedné straně je reálně konzervativní (pravicový) pohled, který je skeptický k vývoji v JAR po pádu apartheidu. Opatrně upozorňuje na to, že situace není dobrá a bílá populace trpí. Na druhé straně je to narativ, který bychom mohli spojit s krajní částí pravice. V tomto proudu převládá představa, že jsou běloši v Jihoafrické republice systematicky vybíjeni,” říká. Podle něj se tak děje také kvůli potřebě legitimizace jednání krajní pravice. „Její snahou je ukázat, že otevřeně rasistický režim apartheidu byl zcela v pořádku, zatímco dnes je země v naprosté katastrofě. A že o to hůř na tom nyní běloši jsou. Z toho vyplývá představa o bílé genocidě, které se pak dá využít,” vysvětluje. Narativ se šíří také do Česka, kde je živý zejména v online diskusích a na alternativních webech. Podle Charváta se ale dostává také do mainstreamu a právě to pak může nahrávat přijímání tohoto narativu veřejností jakožto faktu. Rozhovor s Janem Charvátem vychází v rámci seriálu Planeta JAR. 

Odkud narativ o bílé genocidě pochází?

Je to věc poměrně stará. V té původní podobě bychom ho dokázali určitě vystopovat až do 30. let 20. století. Jeden ze základních momentů se objevuje v Hitlerově Třetí říši. Obecně jde o představu, že existuje plán – s tím, že se pak liší podoby toho, kdo je jeho osnovatelem – na nahrazení bílé populace jinou skupinou – opět se liší, kým konkrétně. Dnes jde zejména o představu nahrazení migranty ať už ze severní Afriky nebo Blízkého východu. Ten původní narativ předpokládal, že za tím stojí především židé. Tahle představa doteď u části krajní pravice přetrvává. Vedle ní se o dost později ve Francii vytvořila idea tzv. velkého nahrazení. Ta z celého narativu židy vynechává a mluví jen o tom, že Evropa ztrácí svou schopnost natality. Snižuje se počet narozených dětí, zveme si sem spoustu cizinců, kteří mají naopak výrazně vyšší porodnost než my. Tím musí nutně v budoucnu dojít k tomu, že bílá populace, jak ji známe, bude nahrazena. Narativ o velkém nahrazení je dnes také velmi populární u krajní pravice. Ostatně Great Replacement (tedy Velké nahrazení), je název manifestu střelce z Christchurch na Novém Zélandu. Právě z této konspirativní teorie odvodil útočník své právo zabíjet příslušníky menšin, které vnímá jako ty, kteří nás mají nahradit.

V čem spočívá narativ o bílé genocidě v Jihoafrické republice?

I ten se objevuje už od pádu apartheidu s tím, že vychází z několika stran politického spektra. Na jedné straně je reálně konzervativní (pravicový) pohled, který je skeptický k vývoji v JAR po pádu apartheidu. Opatrně upozorňuje na to, že situace není dobrá a bílá populace trpí. Na druhé straně je to narativ, který bychom mohli spojit s krajní částí pravice. V tomto proudu převládá představa, že jsou běloši v Jihoafrické republice systematicky vybíjeni. Ta představa spojuje několik momentů.
Na jedné straně ten, že soužití černochů a bělochů není možné, protože: „Podívejte se, co se v té JAR děje. Černoši bělochy zabíjejí. A nejen, že je zabíjejí, oni je navíc bestiálně mučí.” Jde o to, že podle tohoto pohledu černoši nejsou obyčejní vrazi. Jsou to zvířata, která si vraždění užívají. Na straně druhé je to pohled, který říká, že k tomuto vraždění dochází a celý svět mlčí. „Liberální média se tváří, že se nic takového neděje a jediný, kdo říká pravdu, jsme my, političtí disidenti, nacionalisté a vlastenci.” Na jedné straně to tedy umožňuje umocnit představu o rasismu, na druhé straně umožňuje další útok na (liberální) média. V třetím plánu pak jde o věc, která umožňuje říct, že „nám, krajní pravici, která uznává rasové zákony, vyčítáte, že chceme ve skutečnosti genocidu. To ale není pravda. Genocidu naopak chtějí naši nepřátelé a páchají ji na nás.”
Jde opět o přístup, který se objevuje velmi dlouho, vystopovali bychom ho zase až ke Třetí říši. Jde o to, že pokud děláte něco, co je lidem nepříjemné, musíte z toho obvinit své protivníky. V tomto případě tedy říci, že rasista nejste vy, ale oni. Tohle si krajní pravice osvojila velmi dobře.

Proč se ten narativ dostává až do Česka? Přeci jen je Jihoafrická republika téměř 9000 kilometrů daleko.

V době globalizace už 9000 kilometrů nehraje tak velkou roli. Od doby, co existuje internet, máme před sebou jakoukoliv informaci ihned, i když její ověření už může být složitější. Toho krajní pravice umí velmi dobře využít. JAR navíc nabízí velmi zajímavý příběh, kdy země v minulosti akceptovala zcela jednoznačné rasové zákony. George Fredrickson ve své knize o historii rasismu uvádí, že jsou jen tři režimy, které můžeme označit v pravém slova smyslu za rasistické, a jedním z nich byl právě apartheid v JAR. Proto to byl dlouhou dobu prostor vnímaný rasisty a neonacisty jako jakási „země zaslíbená“. Ta pak ale v 90. letech prošla úplným převrácením, když apartheid skončil a kdy se bílá menšina najednou skutečně stala menšinou i politicky. Ustoupila z výsluní a moc převzali černí politici. Země se samozřejmě začala propadat do problémů, které v takových případech nastávají. Takže ten nepoměr, kdy mohou rasisté ukázat, že za bělošských politiků to fungovalo, a za černošských už ne, je sám o sobě zajímavý. Ostatně celý kolonialismus je krajní pravicí rámován tímto způsobem. V Jihoafrické republice to je pak ale zdůrazněné tím, že ten režim byl otevřeně rasistický. Jde tedy v podstatě opět o snahu ho legitimizovat a omluvit.

Mají ho skutečně potřebu legitimizovat?

Lidé mají občas pocit, že legitimizace pro krajní pravici nedává žádný smysl. Ani kdysi pro Hitlera. To ale není pravda. Když si vzpomeneme, co byl na začátku druhé světové války Hitler ochotný udělat, aby to vypadalo, že se jen brání, tak je evidentní, že je snaha legitimizovat vlastní činy i na krajní pravici velmi silná. Její snahou je ukázat, že otevřeně rasistický režim apartheidu byl zcela v pořádku, zatímco dnes je země v naprosté katastrofě. A že o to hůř na tom nyní běloši jsou. Z toho vyplývá představa o bílé genocidě, které se pak dá využít. Nahrávají tomu věci, které se tam reálně odehrávají. Tím narážím na otázku vraždění bělošských farmářů. Přestože z podkladů, které je možné bez problémů dohledat, je evidentní, že nelze mluvit o nějaké kampani zaměřené proti nim. Že země je obecně postižená vysokou mírou kriminality a že v celkovém kontextu násilí v JAR je tohle jen jeho malá část. Tu pak není možné interpretovat narativem o bílé genocidě. Pokud ale nezmíníte kontext, může to vypadat jinak. A kontext je většinou to, co krajní pravice vyloženě nenávidí. Protože většina jejích narativů může fungovat právě jenom bez znalosti kontextu. To platí i zde v případě JAR.

charvat 1

Vlajka krajně pravicového jihoafrického uskupení AWB

Proč je ten narativ tak silný v Česku? Je něčím specifický?

Asi bychom mohli diskutovat, zda je zrovna v Česku nějak výjimečně silný. Já si myslím, že tak úplně ne, respektive mi přijde, že klíčovými roky byly 2018 a 2019, kdy se u nás na toto téma objevilo více článků. K samotnému tématu pak lze u nás najít texty asi od roku 2010.
Myslím, že je to dané tím, že v českém prostředí krajní pravice je velká poptávka po silných rasových narativech. Což tak být nemusí v západní Evropě, kde má krajní pravice za sebou dost jiný vývoj. Postupem času se tam totiž krajní pravice vzdálila od celé řady agresivních narativů a otevřeného rasismu. Marie LePen například říká, že vůbec není proti muslimům nebo Arabům, ale že jí vadí jen ti, kteří přicházejí nyní a nejsou ochotní se integrovat. Západoevropská krajní pravice má jinou historii než ta česká a je mnohem víc spojená s relativně etablovanými politickými stranami. Má snahu skutečně pronikat do veřejného prostoru, formovat myšlenky a účastnit se parlamentního procesu. V Česku měla dlouhodobě krajní pravice charakter výseku toho, co bylo na západě, a byla silně orientovaná na subkultury, což vyplynulo z toho, že se zformovala na zelené louce po roce 1990. Díky tomu byla mnohem agresivnější a pracovala s věcmi, od nichž se na západě postupně upouštělo. Řada lidí z české scény je navíc přesvědčena o tom, že i západní krajní pravice je dnes pod vlivem politické korektnosti, a je proto potřeba jít k jádru věci, tedy k rase. Narativ o bílé genocidě tak může opět vracet na stůl rasovou otázku. Je u nás vnímán silněji, protože jsou tu lidé, kteří jsou tomuto typu sdělení více otevřeni.

Kdo se v Česku zasadil o šíření toho narativu?

O to prvenství se může přihlásit hned několik lidí. Výrazným způsobem s ním pracoval Filip Vávra, zakladatel Národního odporu, na svém webu Středoevropan. Druhým médiem, které to téma komunikuje, je Pravý prostor. Částečně se to objevuje na Protiproudu. Pracují s tím některé z obecně dezinformačních webů a jsou také konkrétní lidé, kteří to téma přijali za své.

Je v něm nějaká silná linie?

V kontextu velkého nahrazení se v posledních letech objevuje jako velké téma Kalergiho plán. Ta představa se vztahuje k historické postavě hraběte Kalergiho, který žil za Rakouska-Uherska a byl narozen v Čechách do česko-japonské rodiny. Byl jedním z lidí, kteří ve své době uvažovali o vizi, jak by mohla Evropa v budoucnu vypadat. Byl přesvědčen, že její budoucnost je v míšení ras. Důvodem mělo být, aby nevznikaly jasné diskrepance mezi jednotlivými skupinami, což vnímal jako velký problém. Tahle jeho idea byla před několika lety v Rakousku uchopena místními neonacisty v čele s Gerdem Honzikem. Ten mluvil o tom, že právě Kalergiho idea o míšení ras je ve skutečnosti tajný plán Evropské unie. Krom toho, že Evropská unie předává Kalergiho cenu, dostala ji mimo jiné i Angela Merkelová, čímž vznikla v očích krajní pravice jasná situace: „Je tu plán na velké nahrazení a Angela Merkelová dostala Kalergiho cenu proto, že do Evropy pozvala Syřany.” Přesně takhle fungují teorie spiknutí, kdy vytrháte několik věcí, které se v minulosti odehrály, vůbec k sobě nepatří, ale vy je propojíte. Napíšete o tom text a lidé, kteří nemají žádnou hlubší představu o historii, řeknou: „No tak to je úplně jasné. Co to tady na nás hrajete?”
Kalergiho plán je pak pro českou krajní pravici důležitý proto, že umožňuje spojit představu o velkém nahrazení s útokem proti Evropské unii. Vůbec tam nehrají roli židé, takže vás nikdo nemůže obvinit z toho, že jste antisemita, místo toho tam máte možnost útočit na aktuálního důležitého nepřítele, kterým je Evropská unie.

charvat 2

Zmínil jste dezinformační weby a weby krajní pravice. Neobjevuje se to téma ale také v mainstreamu?

Ano. Částečně to souvisí s mainstreamizací krajní pravice vůbec, kterou vidíme v posledních deseti letech napříč Evropou. Jeden z prvních textů, které u nás to téma otevřely, napsal Benjamin Kuras. Další z lidí, kteří se na tom podíleli, byl ekonom Pikora. To jsou jména, která jsou poměrně známá a většinu lidí by je nenapadlo řadit k
alternativním médiím a také k nim nepatří. Nicméně ten narativ jim zřejmě přišel zajímavý, protože zapadal do jejich vlastní agendy, a tak o tom něco napsali. V takovém případě hraje roli právě to, že je JAR daleko a informace nelze rychle ověřit.
Tenhle narativ se také celkem podařilo prosadit lidem z Jihoafrické republiky v USA. Donald Trump se v tomhle směru vyjádřil, později za to byl poměrně kritizovaný. Pak už to dál nepokračovalo, ale tahle informace už k většině lidí nemusela vůbec dorazit.
To jsou momenty, kdy si lidé z různých útržků složí dojem, že to tak skutečně je a že genocida v JAR skutečně probíhá. A to je vlastně možná ještě větší problém než celá otázka vlastních fake news, které oslovují omezený počet lidí. Problém dnešní doby proto nejsou až tak fake news jako spíše prostředí, které umožňuje, aby vznikaly. Prostředí, v němž se na nás valí obrovské množství informací a většina lidí má potíže se v nich zorientovat. V tu chvíli stačí, kdy k vám ze tří stran přijde informace, že v JAR probíhá bílá genocida, a vy to začnete přijímat jako fakt. Výsledkem je, že to velmi silně rezonuje na alternativních webech, ale zároveň to najdete i jinde. To téma najdete například i na webech lidí, kteří se zabývají zbraněmi. V mainstreamu je z mého pohledu rozdíl v tom, že se tím nikdo z lidí, které si vybavím, nezabýval systematicky. Jsou to texty, které člověk napíše jednou a už se k tomu nevrací. Může to ale posloužit k otevření toho tématu pro spoustu lidí, kteří pak řeknou: „Četl jsem to v Reflexu, takže to tak je.”

Kdo může za šíření toho narativu do celého světa? K nám se tyto zprávy dostávají zejména ze západu.

Přijde mi, že jde o narativ, který se formuje v samotné JAR, kde vedle sebe stojí dvě skupiny. Jedna umírněnější, méně spojená s razantním přístupem, je AfriForum. To mělo před dvěma lety informační turné po Spojených státech a podařilo se mu napojit se na lidi z okolí Donalda Trumpa. Odtud pak pochází moment, kdy Donald Trump tweetoval, že je potřeba řešit situaci v JAR. AfriForum se současně záměrně vyhýbá narativu o bílé genocidě. Oproti nim má k tomu narativu blíže skupina Suidlanders, která je více zakořeněná na scéně klasické krajní pravice. Také oni se do Ameriky dostali, jeli ale po linii americké alt-right. Obě skupiny do Spojených států přišly ve stejné době, jedou si ale každá vlastní linii, přestože se do určité míry prolíná. Vedle toho je pak na mezinárodní krajně pravicové scéně řada lidí, kteří tuto představu šířili i v minulosti. Několik textů toho druhu vyšlo na portálu Zvědavec. Nicméně ten pracuje s motivem židovského vlivu, což oslovuje dost specifickou skupinu, takže se odtud ten narativ nijak zvlášť nerozšířil.

Co u nás nejčastěji v souvislosti s narativem o genocidě v JAR zaznívá?

Záleží na tom, kdo o tom mluví. Nicméně mi přijde, že klíčové věci jsou bestialita černošských útočníků, spojování útočníků s politikou Afrického národního kongresu a osobou Nelsona Mandely. Odkazování na to, že jde o komunisty a celý proud vedený Mandelou je od začátku rasistický. Hodně to bývá spojováno s písní Zabij Boera, která je tímhle způsobem interpretovatelná a která bývá často chápaná jako důkaz, že jsou všichni, nebo skoro všichni, černošští politici v JAR rasisti. Pro krajní pravici je to tak ideální kombinace, která spojuje tyto tři věci – komunismus, rasismus černochů a jejich bestialitu.

Foto: Repro Youtube

 

Čtěte dále

„Vyhledat pomoc není známkou slabosti ani ostudou.“ O své hraniční poruše osobnosti sepsala sbírku básní

„Být na hraně je pro mě normální stav. Stav, kdy jsem sice místy nestabilní, ale stále vyvážená. Balancuji mezi tím, co je správné a co špatné, co je realita a co je iluze, a také mezi svou racionální a emoční stránkou osobnosti,” říká jednadvacetiletá studentka literatury Badjala Diaby. O hledání sama sebe, své životní cesty a místa ve společnosti sepsala sbírku básní Na hraně. „Popisuji stavy, které jsem měla ve chvílích, kdy jsem si sáhla na samotné dno. Stavy, které mě nutily zpochybňovat vlastní existenci, a také pár světlých chvil, které vedly k porozumění sobě samé, k osobnímu růstu a ke změně pohledu na život,” dodává. Básnická sbírka Na hraně spatří světlo světa v březnu. Předobjednat si ji můžete už nyní.

Marie Škardová 1. 12. 2020

Žije v Praze, spolupracuje se světovými režiséry. „Jako gay se tu cítím bezpečněji než v Kanadě,” říká kreslíř

Kurt van der Basch je pětačtyřicetiletý Kanaďan žijící přes dvě dekády v Praze. Jako vystudovaný pianista přišel na konci 90. let s vidinou životního restartu. Díky svému talentu v kreslení se uchytil u mezinárodních filmových produkcí a jako autor storyboardů pracoval na filmech jako Star Wars, Jurský park nebo Atlas mraků. Spolupracoval tak s předními světovými režiséry. Žije na Smíchově a spolu se svým partnerem Adamem mají vášeň pro nonstop u tamního nádraží, Rekola i Olšanské hřbitovy. Jaké byly jeho začátky v devadesátkové Praze? Proč se jako gay cítí v Praze bezpečněji než v kanadském Halifaxu? A proč se někdy vyplatí přistoupit ke zjevně trapným seznamovacím gestům?

Lukáš Houdek 30. 11. 2020

„Naštvání i obavy. Na dvě stě procent se nedá jet nekonečně,” říká o zdravotnících psycholožka

Nový systém práce, neustále se měnící předpisy, nové kolektivy, třísměnný provoz, obavy o vlastní zdraví, naštvání. Zdravotníci i další lidé v první linii podle psycholožky Evy Kozákové nezažívají jen fyzické vyčerpání, ale i velkou psychickou zátěž. I proto na jaře vznikla iniciativa #delamcomuzu, v rámci níž poskytují terapeuti své služby zdarma, a zapojilo se do ní již přes 700 profesionálů. Iniciativa nyní spustila sbírku na podporu dalších skupin lidí v těžké životní situaci, jako jsou svobodné matky a otcové či senioři. Podle psycholožky mnoho lidí stále neví, kde pomoc hledat, iniciativa proto vytváří portál Terapie.cz.

Jiří Pasz 26. 11. 2020

Skauti vyzvedávají potřebným léky. „Učíme tím děti, že k pomoci druhým stačí málo,“ říkají

„Do DNA skautingu patří pomoc druhým. Jakmile se něco děje, skauti ucítí příležitost, že by své poslání mohli naplnit,“ říká tisková mluvčí Skautu, Barbora Trojak. A právě nyní je v plném proudu další možnost, jak potřebným pomoci. Skautská pomoc lékárnám je novou aktivitou, v rámci níž dobrovolníci pomáhají seniorům, nemocným lidem a dalším současnou situací ohroženým skupinám obyvatel. „Pomoc mi připadá důležitá. Díky ní si uvědomuju, že ne každý má takové možnosti jako já. Navíc máme děti a chceme jim ukázat, že často malé a obyčejné věci mohou někomu vytrhnout trn z paty,“ říká skautská dobrovolnice Dagmar Kočandrlová.

Kateřina Gamal Richterová 25. 11. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.