„Farmu opustím jedině v rakvi.” Pozemková reforma znepokojuje jihoafrické farmáře

 

pozemkova reforma big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

22

června
2020

 

Jedním z témat, které v posledních letech polarizují jihoafrickou společnost, je pozemková reforma. Jelikož bylo po více než století nebílému obyvatelstvu znemožněno vlastnit půdu, bylo po pádu apartheidu v rukou bílé menšiny, která tvořila jen něco přes 10 % populace, téměř 90 % jihoafrické půdy. To se od té doby snaží narovnat vládnoucí Africký národní kongres. Navrhovaná řešení však uvrhají v nejistotu jak bělošské farmáře, kteří se obávají ztráty svých po generace budovaných farem, tak farmáře černošské, kterým by měla být zabavená půda přerozdělena. Co vláda ve skutečnosti plánuje a dostávají se pozemky skutečně do rukou černošských farmářů? O tom je 4. díl seriálu Planeta JAR.

Je brzké únorové dopoledne, vzduch je ještě po nočním dešti poněkud chladný, slunce už však opět pálí skrz boční okénko u auta. Otevírám kufr, házím do něj zavazadlo sbalené na pár dnů a pouštím se na sedmihodinovou cestu do Severního Kapska. Zajímá mě, jak se žije na jihoafrickém venkově, s jakými problémy se farmáři potýkají a co si myslí o útocích, k nimž na farmách dochází, stejně jako o chystané pozemkové reformě.

pozemkova reforma jar 3

Josefovy pozemky

Ubytování záměrně hledám přes platformu Airbnb. S většinou farmářů, s nimiž během své cesty mluvím, jsem totiž propojen skrz zemědělské a zájmové asociace. A každá z nich má svou agendu. Chci proto zcela náhodně potkat farmáře, kteří v žádných strukturách nejsou a zjistit také jejich pohled. Josefova farma v oblasti Severního Karoo se jeví jako dobrá volba. Rodina, která žije na farmě už od druhé poloviny 18. století, na přilepšenou pronajímá zahradní domek tradičního afrického stylu s kruhovým půdorysem a střechou z otepí sušené trávy. A tak jedu.

87 vs. 13

Chystaná pozemková reforma reaguje na více než století trvající otevřeně represivní politiku vůči lidem jiné než bílé barvy kůže – už roku 1913 v Jižní Africe vstoupil v platnost zákon znemožňující nebílému obyvatelstvu vlastnit půdu. Ten pak doplnily rasistické zákony v souvislosti s vládou takzvaného apartheidu – tedy rasové segregace. Po jeho pádu v roce 1994 bylo 87 % půdy v rukou bělochů, kteří tvořili něco přes 10 % populace. Zbytek půdy pak byl ve správě obyvatel ostatních rozlišovaných rasových skupin (černí, barevní a Indové). Půda určena nebílým skupinám do té doby z naprosté většiny patřila pod takzvané bantustány, což byla státem určená poloautonomní území, v nichž žili obyvatelé spadající do jednotlivých kmenů nebo rasových skupin. Bylo jich celkem deset a vznikaly zejména v 70. letech. Jejich příslušníci do nich byli mnohdy násilně přesidlováni z území, která byla prohlášena za bělošská. V rámci bantustánů si tamní vlády (avšak ekonomicky i vojensky podřízené té hlavní jihoafrické) mohly půdu distribuovat vesměs podle svého uvážení.

pozemkova reforma jar 6

Aktivisté, vláda, někteří akademici a část veřejnosti proto vnímají jako důležité, aby došlo k přerozdělení půdy, a byla tak nastolena spravedlnost. Liší se však názory na to, jak by měl celý proces proběhnout, aby nedošlo k dalším příkořím. „V naší pozemkové reformě máme tři programy, z nichž jedním jsou restituce. Ty se týkají lidí, kteří byli zbaveni vlastnictví půdy a nyní o ni mohou požádat,” říká afrikánská profesorka práva Elmien du Plessis, která aktivně participuje na snahách o změnu jihoafrické Ústavy s cílem přerozdělení půdy urychlit. „Současně ale s ohledem na naši koloniální historii nejde jen o apartheid, ale o období, které započalo už před 350 lety. Je to o férovosti a spravedlnosti. Musíte lidem alespoň zajistit možnost přístupu ke zdrojům na rovném základě,” dodává.

narativ 5

Profesorka Elmien du Plessis

Snahy o pozemkovou reformu probíhají už de facto od pádu apartheidu, nenaplňují však předem vytyčené plány. Současně zanechávají v nejistotě celou řadu lidí – především bělošské farmáře, o jejichž půdu může ve finále jít. Africký národní kongres, který v JAR od prvních svobodných voleb vládne, připravuje změnu Ústavy proto, aby stát mohl přistoupit ke snazšímu vyvlastňování půdy, kterou by měl následně předat farmářům z historicky znevýhodněných skupin. V diskusích zaznívá také varianta vyvlastnění pozemků bez jakékoliv kompenzace. A právě to řadu Jihoafričanů děsí. Podle profesorky du Plessis i proto, že vláda své záměry dostatečně nekomunikuje. Podle kritiků totiž chystaný návrh přesně nedefinuje, jakou půdu by mohl stát bez finanční kompenzace odebrat. Klid nepřináší ani prohlášení a podmínky krajně levicové strany EFF (Economic Freedom Fighters, neboli Ekonomičtí bojovníci za svobodu), která požaduje zestátnění veškeré půdy. A EFF právě odebírání půdy bez kompenzace od bělošských farmářů tlačí z parlamentních stran nejhlasitěji.

Přestože někteří říkají, že k reformě může vláda přistoupit v rámci stávajícího legislativního rámce, profesorka du Plessis upozorňuje, že tomu tak úplně není. Jako velký problém vnímá, že lidé jihoafrické Ústavě nerozumějí, a proto také koluje řada polopravd a manipulací, které veřejnost děsí. „V Ústavě máme klauzuli, která říká, že stát nesmí svévolně nakládat s vlastnickými právy na nemovitosti. A pokud by vaši nemovitost chtěl stát vyvlastnit, musí to proběhnout v souladu se zákonem a musí být zaplacena kompenzace,” vysvětluje. S touto klauzulí pak podle ní koliduje jiná, která vyvlastnění brání. „Ta říká, že stát musí zajistit, aby měli lidé rovný přístup ke zdrojům. A do toho spadá i půda. Naše Ústava také říká, že lidé mají právo na pozemkovou reformu,” pokračuje a dodává: „Aby lidé měli rovný přístup k půdě, musela by být některým jejich půda odebrána v rámci procesů souvisejících s reformou.”

Kamery, kam se podíváš

Krajina se s každou ujetou hodinou postupně mění, až přibývá kopců a stolových hor, nekonečných pastvin se suchou trávou posetých dobytkem. Ty sem tam protínají zelenající se pole farem Svobodného státu a nakonec i Severního Kapska. Nikde nikdo, jen občas projede v protisměru terénní auto. Když konečně směrovka na jedné z opuštěných křižovatek ukazuje Philipstown, zdá se, že jsem skoro v cíli.

Navigace nařizuje odbočit z hlavní cesty na prašnou červenou pěšinu. Farmář Josef mi totiž před chvílí poslal přes WhatsApp souřadnice, bez nichž nemám šanci farmu najít. Je od hlavní silnice vzdálená asi deset minut autem. Projíždím otevřenou rozviklanou bránou, na níž je přimontovaná sada kamer. Po deseti minutách se v dálce vyloupne zarostlý mladík na mopedu. Je to Josef. „Jak víš, že jsem tu?” ptám se překvapeně mladého farmáře, když zjistím, že je to můj budoucí hostitel. „Máme monitorovací systém. Ten mi poslal SMSku, že někdo vstoupil na pozemek. Viděl jsem tě pak na kameře,” říká se samozřejmostí.

pozemkova reforma jar 5

Josefovy ovce

Josefovi předci připluli do Jižní Afriky z Francie, odkud uprchli před náboženským konfliktem. Farmu, na níž dnes zosobňuje už sedmou generaci – a je na to náležitě hrdý – založila v druhé polovině 18. století dvojice sester. Ty ji získaly od britské koruny, jelikož Severní Kapsko tehdy patřilo Anglii. „Začaly úplně od nuly,” říká později u skleničky brandy Josefův otec Andres. Obě se vdaly a založily rodinu. Od té doby také farma bez přestání funguje. A od počátku se specializuje především na chov ovcí – na vlnu i maso. „Vlnu pak exportujeme do celého světa,” popisuje Josef, který aktuálně chová kolem tisícovky zvířat, přestože – jak říká – by jich jeho rozlehlá farma snesla i více. „Je to ale počet, s nímž naši předci tehdy začínali,” dodává jeho otec Andres. On sám farmu vedl tři dekády. Před pár lety se rozhodl ze zdravotních důvodů skončit a otěže předal synovi. Sám nyní provozuje obchod s alkoholem v nedalekém Philipstownu. To, že by jejich předci přišli k půdě nelegitimním způsobem, jak někteří krajně levicoví politici předesílají (tedy že koupili půdu od kolonialistů, jimž z morálního hlediska nepatřila), odmítá. „Náš rod si ty pozemky koupil,” zdůrazňuje Andres.

Kostlivci z minulosti

Podle profesorky du Plessis už k jisté nápravě za čtvrtstoletí od konce politiky segregace došlo, reforma však nepostupuje tak, jak by si přála. Relevantní analýza podle ní stále chybí, podíl půdy v rukou bílého obyvatelstva aktuálně sama odhaduje na 60 % půdy. Státem zadaný audit, který du Plessis vnímá jako problematický, je skeptičtější. Podle něj v roce 2017 tvořil podíl 73 %.

narativ 1

Ernst Roets, AfriForum

S Elmien du Plessis však nesouhlasí některé asociace, které zájmy bílých farmářů zastupují. Například Ernst Roets z nejvlivnější afrikánské organizace AfriForum je přesvědčen, že pozemková reforma nutná je, neměla by však zasahovat do vlastnických práv ostatních. Jako důležité vnímá, aby byla napravena historická nespravedlnost a ti, kterým byla na základě rasistických zákonů půda v minulosti odebrána, ji buď získali zpět, nebo dostali finanční kompenzaci. Na to, jak řešit dlouhodobou nespravedlnost, kdy bylo nebílému obyvatelstvu od roku 1913 zamezeno v možnosti si půdu pořídit, jednoznačnou odpověď nemá. „Nechci obhajovat zákon z roku 1913, který reálně odsuzujeme, ale tehdy bylo 13 % půdy alokováno pro černošské domoviny, zbytek byl určen pro bílé oblasti. V té době také černoši zabírali kolem 12 % území v Jižní Africe. Je ale také pravda, že mnoho lidí bylo přesunuto,” vysvětluje dopady zákona. „Černoši však mohli za omezených podmínek vlastnit půdu i mimo vyčleněných 13 % území. Ve skutečnosti si víc než 3000 černochů ve dvou dekádách po zavedení daného zákona koupilo farmy mimo svá vymezená území. Problém byl, že museli zažádat o vládní povolení,” dodává. Zmiňuje tím opatření, jež se dotklo pouze zlomku černošského obyvatelstva. Realitou však je, že naprostá většina obyvatel směla vlastnit půdu – a za jasně daných pravidel – jen ve 13 % procentech země. Což se zásadně promítlo do situace, kdy naprostá většina JAR byla v rukou jednotek procent obyvatel. Na to pak později Roets reaguje tím, že by tedy každá osoba, „které bylo znemožněno si v tomto kontextu půdu pořídit, měla tu možnost nyní mít, nebo dostat finanční náhradu.” Otázkou však je, jak takového návrhu v situaci, kdy většinu jihoafrické půdy již někdo vlastní, dosáhnout.

Všudypřítomná vzájemnost

„Je to nikdy nekončící práce. Mluvíme o dobytku, což jsou živé bytosti. Stát se může cokoliv. Zemřou, onemocní, potřebují jídlo a vodu. Jsou jako lidé. Takže se musíte starat pořád. Pokud máte lidi, kterým můžete věřit, není to tak strašné,” vysvětluje Josef. A to on má. Pracuje u něj jeden stálý zaměstnanec, sezónně si pak najímá další dělníky z okolí.

O útocích na farmy Josefova rodina slyšela, sama se ale s ničím podobným nesetkává. Josef zmiňuje jediný případ staršího manželského páru, k jehož napadení prý před mnoha lety v okolí došlo, a při němž přišel senior o život. „My tu máme velmi mírumilovné vztahy, panuje tu vzájemnost. Pečujeme o sebe, hledíme si svých zaměstnanců a oni nás. Jsme jedna rodina. Protože jsme odloučeni od zbytku světa, jsme to jediné, co navzájem máme,” vysvětluje zdejší poměry. Někteří farmáři se podle něj občas potýkají s krádežemi dobytka. „To většinou ale dělají lidé z hladu,” myslí si.

pozemkova reforma jar 2

Garmář Josef s manželkou Marjeanne (Foto: Josefův archiv)

Přestože strach nemá, k instalaci bezpečnostních systémů přistoupil zejména kvůli zprávám, které k němu skrz farmářské struktury přicházejí. „Dodává ti to pocit bezpečí, můžeš v noci v klidu spát,” říká a pohlíží při tom na svou ženu Marjeanne, jež se za ním před nedávnem přistěhovala z oblasti Gauteng, která je pověstná vysokou kriminalitou. Ona sama za sebou traumatické ozbrojené přepadení ve vlastním domově v Pretorii má. „Nejhorší bylo, že nám vyhrožovali zabitím. Táta a sestra byli svázaní, mířili na ně pistolí. Mně se naštěstí podařilo dostat ven a přivolat pomoc,” vzpomíná. I proto si zdejší prostředí pro vztahy mezi lidmi okamžitě zamilovala.

Expert jihoafrického Institutu pro bezpečnostní studia Gareth Newham potvrzuje Josefova slova s tím, že přestože jsou podle něj farmy pro svou izolovanost snadným terčem kriminálních živlů, mívají mnozí farmáři obavy, že jsou terčem nenávistného tažení černé většiny. „Farmáři jsou velmi organizovaní. Sdružují se v uniích, sledují tyto aktivity a sdílejí informace. To způsobuje velký strach v celé komunitě, zejména mezi bílými farmáři, kteří mohou být konzervativnější a ne tak integrovaní,” vysvětluje Newham. Farmáři z jednotlivých oblastí často vytvářejí skupiny na platformách jako je WhatsApp, kde různé tematické informace – zejména ty bezpečnostní – sdílejí. „Mají proto pocit, že jsou pod útokem. Zažívají ale to, čemu čelí i další obyvatelé země. Je to problém, který dopadá na všechny Jihoafričany,” dodává Newham.

narativ 3

Gareth Newham, Institut pro bezpečnostní studia

Laskaví, ale ostražití

Začíná se stmívat, cvrlikot ptáků se postupně proměňuje a Josefovi rodiče Adres a Kay začínají připravovat dříví na podpal. Je sobota večer, tedy čas na oddech a trochu společenského vyžití. Josef na tradiční farmářské grilování, jemuž říkají „braai”, pozval svého nejlepšího kamaráda Taua. Ten pochází z černošské rodiny a vlastní obchod v centru Philipstownu. Chodili spolu do školy, jsou jako bratři a Kay s Adresem ho přijali za blízkého člena rodiny. Přestože jsou vztahy mezi různými etniky v jejich oblasti vřelé, Tau sám přiznává, že jeho rodina ze sblížení s bílými farmáři nadšená nebyla. Šrámy po období útlaku jsou hluboké. Tauovi rodiče zpočátku nevěřili, že by se k němu mohli bílí farmáři chovat s úctou. „Moji rodiče jsou staromódní. Mamka sem před časem přijela, aby Josefa a jeho rodinu poznala. A myslím, že pochopila, že se ke mně chovají dobře. Zamilovala si je,” vypráví. „Byl bych rád, kdyby se o tom přijel přesvědčit taky táta. Jakmile se totiž člověk s těmi lidmi potká, popovídá si s nimi a dá si s nimi večeři, musí svůj pohled na ně změnit,” dodává Tau. Naráží tím na skutečnost, že předsudky zdaleka nepanují jen ze strany bělochů k černochům, ale i naopak. Řada z nich se navíc týká bílých farmářů, které do jednoho pytle házejí také někteří afrikánští liberálové.

pozemkova reforma jar 4

Autor reportáže při braai s Josefem a jeho přítelem Tauem

Své o tom ví Josefova manželka Marjeanne, která pochází z intelektuálního prostředí hlavního města Pretorie. Právě její přátelé se dosud se skutečností, že se za bílého farmáře vdala, nesmířili. Podle ní totiž předpokládají, že je rasista. „Je vyčerpávající jim dokola vysvětlovat, že to tak není. Říkají to, aniž by měli chuť ho osobně poznat,” říká. Josef pak dodává, že přestože se narodil až po apartheidu a nemá s jeho politikou nic společného, získal automaticky nálepky, které ho provázejí celý život.

Jedině v rakvi

Po spořádání jehněčích ocásků – místní pochoutce, která je podle Josefa jediným jídlem, které se konzumuje, aniž by kvůli němu musela ovce zemřít – si sedáme k velkému jídelnímu stolu na verandě a farmáři za usrkávání cherry s Coca-Colou začínají sdílet své obavy z dění v jihoafrickém parlamentu. Josef se totiž chystané pozemkové reformy obává. Je přesvědčen, že ovlivní i jeho život, přestože jeho rodina žije na farmě už sedm generací a podle jeho slov za farmu zaplatila. Patří tedy jim. „Slýcháme, že většinu půdy v JAR vlastní běloši, ale to není pravda. Většinu vlastní stát a pokud chce půdu přerozdělovat, měl by začít tou vlastní,” myslí si. Dotýká se tím skutečnosti, že část jihoafrické půdy drží ve svém vlastnictví stát. Pokud na ni některé černošské farmáře jeho aparát umístí, dostanou nájemní smlouvu. Nestanou se jejími majiteli. „Vláda říká, že chce přerozdělit půdu, kterou vlastní většinou běloši, ale nemá záměr ji pak dát černochům. Což mě znepokojuje,” přidává se do hovoru Josefova matka Kay a dodává, že podle ní chce půdu zabavit s cílem si ji ponechat. Kvůli moci.

pozemkova reforma jar 1

Josefův otec Andres, manželka Marjeanne a matka Kay (Foto: Josefův archiv)

Podle Kay má takový přístup ale také další zásadní důsledky jak pro samotné černošské farmáře, tak pro potravinovou stabilitu země. Jak totiž ukazují výsledky dosavadní praxe, naprostá většina podobně otevřených farem v nájmu na státní půdě selhala. „Žádný farmář, bez ohledu na barvu pleti, nemůže úspěšně farmařit, aniž by půdu vlastnil. Potřebuje si půjčit peníze a dát do zástavy právě svou nemovitost. Farmaření je velký projekt, potřebuje kapitál. Musíte si půjčit peníze, abyste zaseli. Ale to neuděláte, pokud vám farma nepatří,” říká. Domnívá se, že nemálo černochů půdu skutečně chce, protože půda znamená důstojnost. „Myslím, že půdu chtějí, protože jsou chudí. Ale často nevědí, jak s ní zacházet. Nikdo je to nenaučil. My si tu znalost předáváme z generace na generaci. Vypadá to snadno, ale snadné to není,” dodává. Náhle se do toho vloží po celou dobu přikyvující Tau: „Představa vlastnictví půdy láká mnoho z nás, ale nemáme ponětí, co s ní pak dělat. Já sám nemám žádnou zkušenost s obděláváním půdy a pokud bych s tím teď začal bez tréninku, nejspíš bych přišel na buben.”

Samotná Kay, která je vystudovanou umělkyní, se však zásahu do rodinné farmy nebojí. Oblast, v níž hospodaří, podle ní není pro své suché podnebí příliš lukrativní. Obává se spíše osudu své vlasti. Ona sama naopak v efektivním přerozdělení půdy vidí velký smysl. Hlasovala by pro, a to i za předpokladu, že by to postihlo rodinnou farmu a oni se museli části pozemků ve prospěch černošských farmářů vzdát. „Pokud by ji skutečně dávali lidem a vláda by si ji nenechávala ve svých rukou, pak bych byla jednoznačně pro. Ale teď můžou být černošští nájemníci kdykoliv vyhnáni. Jsou odkázáni na libovůli vlády.” Ztráty farmy jako takové se nebojí ani její muž Adres. Pokud by však něco takového nastalo, je připravený se bránit. „Pokud opustím farmu, pak jedině v rakvi.”

Systému navzdory

Od Bennyho van Zyla z konzervativní afrikánské farmářské organizace TAUSA, jež funguje už od roku 1897, dostávám kontakt na Gideona Moruleho. „To je černošský farmář, kterého si velmi vážím. Líbí se mi, co tam na severu dělají,” říkal Benny, zatímco vytáčel jeho telefonní číslo, aby o mně farmáři řekl. Byla to paradoxně právě TAUSA, která Gideonovu žádost o členství v době apartheidu z rasových důvodů zamítla. A on proto spolu s dalšími černošskými farmáři založil v roce 1981 organizaci vlastní – Bophuthatswana Farmers Union – a Gideon se stal jejím předsedou.

narativ 13

Benny Van Zyl, TAUSA

Čeká mě čtyřhodinová cesta mezi kukuřičnými poli z Johannesburgu na severozápad. Gideon je jedním ze skupiny černošských zemědělců, kteří farmaří při hranici s Botswanou v okolí města Mahikeng. Mám zpoždění a vcházím do polorozpadlého bungalovu, který farmáři dostali od místní samosprávy k užívání. Pravidelné měsíční setkání členů černošské organizace AFASA už skoro začíná, místnost je proto plná mužů různých věkových skupin. Přítomná je i jedna starší žena.

Sympatický střízlík náhle spolu se svým mladším pobočníkem vstává, aby poradu zahájili společnou modlitbou. Pak už představuje dnešní agendu, která zahrnuje zejména ladění postupu v komunikaci se státem i samosprávou ve věci zlepšení podmínek pro černošské farmáře. A řešení dlouholetých sporů, které mnozí z nich s jihoafrickou vládou vedou.

pozemkova reforma jar 6 kopie

Porada černošských farmářů ve městě Mahikeng

Ticho po pěšině

Za dob apartheidu, kdy tato oblast spadala pod bantustán Bophuthatswana, získalo několik desítek černošských farmářů možnost si pronajmout půdu. Jak stojí v dobové tiskové zprávě tamních úřadů: „Farmář, jemuž je jednotka přidělena, si ji může pronajmout na zkušební dobu sedmi let, po které, pokud dostane povolení, bude mít možnost půdu odkoupit.” A tak se také stalo a zájemci z řad farmářů obdrželi v roce 1992 od správní jednotky dopis, v němž mimo jiné stálo: „Je mi velkým potěšením vás informovat, že vážený ministr zemědělství a přírodních zdrojů schválil vaši žádost k odkupu farmy na základě doporučení ASLB.” Farmáři byli dále v dopise požádáni o trpělivost při převodu jednotky do jejich vlastnictví.

pozemkova reforma jar 12

Příslib instituce bantustánu Bophutatswana k odkoupení farem

S dlouho očekávaným pádem apartheidu v roce 1994 však padly také dosavadní bantustány a jejich samosprávy. A s nabytou svobodou tito černošští farmáři nabyli také nejistotu a celoživotní boj s úřady o své farmy. Převod půdy do jejich vlastnictví za úplatu byl totiž pozastaven, ještě v roce 1998 však byli dopisem ujištěni, že jejich právo na odkup farmy nadále trvá. Dnes je rok 2020 a naprostá většina těchto zemědělců farmy nevlastní, nadále jsou jen nájemníky. Podle farmářů s nimi úřady téměř nekomunikují. Jeden z nich se proto před časem rozhodl se státem soudit a spor vyhrál. Ostatní z farmářů podle Gideona předpokládali, že pro ostatní vybojoval precedens, podle něhož se bude postupovat také v jejich případě. Dosud se tak ale nestalo. Proto požádali o bezplatnou pomoc právníky z Potchefstroomské univerzity, kteří je ve stále trvajícím sporu zastupují.

Gideonovi i dalším farmářům byla podle jeho slov naopak před několika lety předložena nová smlouva s vyšším nájemným. „Takovou částku si nemůžu dovolit platit, proto jsem ji nepodepsal a teď jsem bez smlouvy. Můžou mě kdykoliv vystěhovat. Po čtyřiceti letech, co na ní farmařím!” říká a je na něm patrné rozrušení.

pozemkova reforma jar 13

Příslib nové garnitury po pádu apartheidu

Asi po dvouhodinové poradě drobný Gideon naskakuje do svého vysokého bílého terénního pickupu a volá na mě jen: „Jeď za mnou!” Těsně před hraničním přechodem do Botswany pak odbočujeme na prašnou cestu a po asi deseti minutách se objevíme před bránou. Tu obestoupily krávy a Gideon je vřelými slovy z cesty odhání.

500 omšelých hektarů

„Tak tohle je moje farma,” říká Gideon, zatímco zaklapává dveře auta. „Dost velká,” divím se. Všude kolem totiž stojí kromě hlavního domu různá zemědělská stavení, příbytky pro dělníky a přístřešky pro zvířata. To vše lemují pole posetá kukuřicí, slunečnicemi a dalšími plodinami. Na obzoru pak sledujeme na první pohled nekonečné louky. Gideon se usmívá a hrdě oznamuje, že má celkem přes 500 hektarů. Na farmě žije už čtyřicet let, od roku 1980.

pozemkova reforma jar 8

Gideon Morule

Na pohled druhý je ale vedle velké rozlohy farmy zřejmá také značná omšelost stavení i zemědělských zařízení. Jak už zmiňovala severokapská farmářka Kay, na rozvoj farmy jsou potřeba peníze. Ty farmář většinou získává úvěry. K tomu je ale nutné farmu vlastnit, což pozici černošských farmářů vzhledem k politice vlády značně komplikuje. „Nemůžu si ani půjčit peníze od banky, abych mohl farmu dále rozvíjet,” stěžuje si Gideon. Dodává, že může být kdykoli vystěhován, přestože je na pozemku množství stavení, která vybudoval vlastníma rukama a z vlastních prostředků. „Jestli se mě pokusí vyhnat, budu se bránit. A vlastnoručně tu všechno zbourám,” říká se zoufalstvím v hlase a rozvášněně máchá rukama. S rodinou farmáře Josefa sdílí podezření, že chce vláda využít vyvlastňování půdy pro upevnění moci. O černošské farmáře podle něj až tak nejde. „Já se o získání vlastní farmy snažím dlouhá léta.”

Neúspěch státních farem

Podle zjištění z roku 2010 selhalo asi 90 % ze státem odkoupených farem, předaných černošským farmářům. Právě na tuto skutečnost často poukazují afrikánská uskupení hájící práva bílých farmářů jako AfriForum nebo TAUSA ve snaze aktuálním snahám jihoafrické vlády zabránit. Kriticky se k takovému postupu vyjadřuje také jinak k chystanému zákonu pozitivně naladěná profesorka Elmien du Plessis. Jedním z důvodů, proč podle ní ve většině případů k zániku farem došlo, je, že se vláda rozhodla dát přístup k půdě více lidem naráz. „To znamená, že nedala farmu jednomu farmáři, ale celé komunitě. Když farmaří komunita, přináší to problémy. Komunita musí činit rozhodnutí společně a současně musí mít z malého pozemku zisk větší skupina lidí, což se jim moc nevyplácí. I proto se řada takových snah nepovedla,” vysvětluje. V kritice dosavadních opatření s ní souzní také Gabriel Crouse z Institutu pro rasové vztahy. „Pokud mají lidé farmařit efektivně, může být vlastnictví farmy dobrým odrazovým můstkem. Musí mít ale také možnost dostat levné půjčky, stejně jako je bílí farmáři dostávali během apartheidu.” Dlouhodobě fungující farmy v rukou bělošských zemědělců si často vybudovaly potřebnou infrastrukturu v době apartheidu, kdy byli právě farmáři v centru státního zájmu a těšili se řadě výsad. Dnes začínající černošští farmáři jsou proto v nevýhodné pozici.

pozemkova reforma jar 7

Pohled na Gideonovu farmu

Farmářova dcera

Po prohlídce farmy, kdy Gideon na jednu stranu s hrdostí, na druhou s nostalgií ve vztahu ke starým časům, kdy farma zaměstnávala desítky dělníků, otevírá kurníky a pózuje pro objektiv fotoaparátu v kukuřičných polích, postupujeme k rodinnému domu. Ten je ústředním bodem celého pozemku a uvnitř právě odpočívá Gideonova dcera Mosidi. Gideon otevírá dveře a volá: „Návštěva jde!” A vede mě k velkému jídelnímu stolu v obývacím pokoji.

pozemkova reforma jar 10

Mosidi

„Celý život jsem farmářova dcera,” směje se asi čtyřicetiletá Mosidi. Její pohled naznačuje, že tahle skutečnost vyjadřuje vše. Na farmě tato rázná žena trvale žije téměř dva roky. Předtím působila na univerzitě jako účetní. Odešla z perspektivního zaměstnání k hranicím s Botswanou, aby se od otce, jemuž docházejí síly, naučila řemeslo a farmu převzala. Vstoupila tak do velmi nejistých vod. Odkaz svého otce jako jednoho z prvních černošských farmářů v zemi je ale odhodlaná udržet.

Mosidi se na rozdíl od otce ztráty farmy nebojí. Věří, že okolí vnímá, že na půdě tvrdě pracují a představa, že by je někdo skutečně vyhnal, je pro ni nereálná. „Jakmile začneš mít pochybnosti, ztratíš energii na všechno ostatní.” A energii pro vedení farmy skutečně potřebuje. Denně vstává v půl čtvrté, aby se připojila ke svým zaměstnancům na poli. Později ráno nasedá do auta a odváží úrodu do města na trh. „Není to snadné, pořád bojuju s tím, že nemáme peníze. Ale věřím, že to zvládneme,” říká.

pozemkova reforma jar 9

Mosidi při práci na poli

Přestože na farmě Mosidi zůstává často úplně sama, nebojí se. V oblasti, kde s otcem žijí, je podle ní jak pro černošské, tak pro bělošské farmáře bezpečno. Debaty o bezpečnosti si sice samozřejmě vědomá je. Je však přesvědčená o tom, že většina útoků žádný rasový motiv nemá. „Bílí farmáři byli za apartheidu podporovaní. Mohou si proto dovolit řadu věcí koupit, mohli si vybudovat farmy. My nedostali nic,” říká. Toho si jsou podle ní vědomi i pachatelé kriminálních činů. Domnívají se, že na bělošských farmách jsou peníze. „Je to o penězích, ne o rase. Proto není útoků na černé farmáře tolik. Všichni vědí, že většina z nás peníze nemá. Co by si na nás vzali?” dává se do smíchu.

Spravedlnost musí být férová

Přestože pozemková reforma tvoří jedno z ústředních témat jihoafrické politiky posledních let a různí aktéři se shodují, že se skrz ně snaží některé okrajové politické subjekty získat více voličů, ukazují průzkumy veřejného mínění, že pro naprostou většinu jihoafrické populace není právě toto téma prioritou, jak by se mohlo podle diskusí v parlamentu zdát. Podle průzkumu jihoafrického veřejného mínění z dílny Institutu pro rasové vztahy z léta 2018 považují za prioritu urychlení pozemkové reformy pouhá dvě procenta lidí. Zajímavé pak je, že zatímco v případě černošské populace jde o 2 % dotázaných, u bělochů se jedná o 4 %. Za mnohem palčivější problémy k řešení populace vnímá nedostatek pracovních míst (27 %), nedostatek sociálního bydlení (11 %), závislost na drogách (11 %), korupci (10 %) nebo kriminalitu (9 %).

pozemkova reforma jar 11

Gideon na svém poli

Skutečnost, že ne všichni černošští obyvatelé Jihoafrické republiky staví vyvlastňování půdy bez náhrady mezi priority, dokládá i sám Gideon. Připouští, že někteří černoši po takových praktikách volají, je jich ale menšina. „Cítím, že tu nerovnost v souvislosti s půdou je. Myslím ale, že se na to musí jinak. Pokud vezmou bělochovi půdu, musí ho kompenzovat,” je přesvědčen. Přerozdělení půdy však vnímá jako nutnost, protože situace, kdy kvůli rasové segregaci vlastní většinu půdy jedna etnická menšina, není spravedlivá. A spravedlnost je pro něj zásadní také v celém procesu pozemkové reformy. „Vyvlastnění bez kompenzace neschvaluji, není to podle mě fér.”

Foto: Lukáš Houdek

 

 

Čtěte dále

„Vyhledat pomoc není známkou slabosti ani ostudou.“ O své hraniční poruše osobnosti sepsala sbírku básní

„Být na hraně je pro mě normální stav. Stav, kdy jsem sice místy nestabilní, ale stále vyvážená. Balancuji mezi tím, co je správné a co špatné, co je realita a co je iluze, a také mezi svou racionální a emoční stránkou osobnosti,” říká jednadvacetiletá studentka literatury Badjala Diaby. O hledání sama sebe, své životní cesty a místa ve společnosti sepsala sbírku básní Na hraně. „Popisuji stavy, které jsem měla ve chvílích, kdy jsem si sáhla na samotné dno. Stavy, které mě nutily zpochybňovat vlastní existenci, a také pár světlých chvil, které vedly k porozumění sobě samé, k osobnímu růstu a ke změně pohledu na život,” dodává. Básnická sbírka Na hraně spatří světlo světa v březnu. Předobjednat si ji můžete už nyní.

Marie Škardová 1. 12. 2020

Žije v Praze, spolupracuje se světovými režiséry. „Jako gay se tu cítím bezpečněji než v Kanadě,” říká kreslíř

Kurt van der Basch je pětačtyřicetiletý Kanaďan žijící přes dvě dekády v Praze. Jako vystudovaný pianista přišel na konci 90. let s vidinou životního restartu. Díky svému talentu v kreslení se uchytil u mezinárodních filmových produkcí a jako autor storyboardů pracoval na filmech jako Star Wars, Jurský park nebo Atlas mraků. Spolupracoval tak s předními světovými režiséry. Žije na Smíchově a spolu se svým partnerem Adamem mají vášeň pro nonstop u tamního nádraží, Rekola i Olšanské hřbitovy. Jaké byly jeho začátky v devadesátkové Praze? Proč se jako gay cítí v Praze bezpečněji než v kanadském Halifaxu? A proč se někdy vyplatí přistoupit ke zjevně trapným seznamovacím gestům?

Lukáš Houdek 30. 11. 2020

„Naštvání i obavy. Na dvě stě procent se nedá jet nekonečně,” říká o zdravotnících psycholožka

Nový systém práce, neustále se měnící předpisy, nové kolektivy, třísměnný provoz, obavy o vlastní zdraví, naštvání. Zdravotníci i další lidé v první linii podle psycholožky Evy Kozákové nezažívají jen fyzické vyčerpání, ale i velkou psychickou zátěž. I proto na jaře vznikla iniciativa #delamcomuzu, v rámci níž poskytují terapeuti své služby zdarma, a zapojilo se do ní již přes 700 profesionálů. Iniciativa nyní spustila sbírku na podporu dalších skupin lidí v těžké životní situaci, jako jsou svobodné matky a otcové či senioři. Podle psycholožky mnoho lidí stále neví, kde pomoc hledat, iniciativa proto vytváří portál Terapie.cz.

Jiří Pasz 26. 11. 2020

Skauti vyzvedávají potřebným léky. „Učíme tím děti, že k pomoci druhým stačí málo,“ říkají

„Do DNA skautingu patří pomoc druhým. Jakmile se něco děje, skauti ucítí příležitost, že by své poslání mohli naplnit,“ říká tisková mluvčí Skautu, Barbora Trojak. A právě nyní je v plném proudu další možnost, jak potřebným pomoci. Skautská pomoc lékárnám je novou aktivitou, v rámci níž dobrovolníci pomáhají seniorům, nemocným lidem a dalším současnou situací ohroženým skupinám obyvatel. „Pomoc mi připadá důležitá. Díky ní si uvědomuju, že ne každý má takové možnosti jako já. Navíc máme děti a chceme jim ukázat, že často malé a obyčejné věci mohou někomu vytrhnout trn z paty,“ říká skautská dobrovolnice Dagmar Kočandrlová.

Kateřina Gamal Richterová 25. 11. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.