„Proč údajné oběti vyhrožují druhým smrtí?” ptají se admini FB stránky proti narativu o bílé genocidě v JAR

 

busting big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

17

července
2020

 

„Zaregistrovali jsme, že existuje řada facebookových skupin s tisícovkami členů hovořících o bílé genocidě v JAR. Jelikož tu žijeme a víme, že tu nic takového neprobíhá, rozhodli jsme se s vlastní stránkou začít,” říká mladá Afrikánka, které můžeme říkat například Amanda. Před dvěma roky se dala dohromady skupina lidí se snahou vyvracet nepravdy o tzv. bílé genocidě v JAR, proto vytvořili úspěšnou facebookovou stránku Busting the Myth of White Genocide in SA. Adminů je hned několik, žijí v různých částech Jihoafrické republiky a pocházejí z různých etnických i sociálních skupin. Pečlivě střeží svou anonymitu, zejména kvůli vlastní bezpečnosti. Jejich názoroví oponenti se totiž vehementně snaží jejich jména odhalit. S rozhovorem dva ze skupiny adminů souhlasí jen s příslibem neprozrazení jejich identity. Před rokem totiž byla jedna Jihoafričanka falešně obviněna z toho, že za stránkou stojí. Vyvalila se na ni lavina nenávisti z celého světa, následkem šikany a stalkingu byla propuštěna z práce a v důsledku přišla o střechu nad hlavou. „Proč ti, kteří tvrdí, že jsou oběťmi, rozesílají výhrůžky smrtí a znásilněním lidem, kteří mají jiný názor? Proč pokaždé, když potkáš lidi, co věří na pohádku o bílé genocidě, mají na svých sociálních sítích nenávistné symboly, jsou rasisté, nesnáší druhé a někdy dokonce touží po teroristických útocích? Tohle nakonec není jen o odlišných názorech,” zamýšlí se Amanda. Proč se podle adminů stránky narativ o bílé genocidě v JAR do světa šíří? „V zahraničí se narativ o bílé genocidě šíří nejvíce skrz emotivní příběhy. Ty činy jsou navíc často velmi brutální, dochází k mučení obětí. Příběhy pak vytrhnou z kontextu, z jihoafrické historie a prezentují je například lidem v Švédsku, kde se s takovou kriminalitou a násilím nepotýkají,” myslí si další z adminů Adam, který je ze skupiny barevných. „Často nám lidé předhazují, že jsou nám vraždy frmářů jedno nebo že si z nich dokonce děláme legraci. To ale není pravda. To, na co chceme upozornit, je, že ostatní lidé také zažívají zločin. Napříč různými rasami. Někdy si děláme legraci z lidí, kteří ostaní záměrně chybně informují. Nikdy si ale neděláme legraci z obětí a ani nepopíráme, že jsou lidé na farmách oběťmi vražd. Je to hrozné. Hrozný je ale každý násilný čin,” přidává Amanda. Rozhovor vychází v rámci seriálu Planeta JAR.

Jaký jste měli důvod k založení stránky?

Amanda: Zaregistrovali jsme, že existuje řada facebookových skupin s tisícovkami členů hovořících o bílé genocidě v JAR. Jelikož tu žijeme a víme, že tu nic takového neprobíhá, rozhodli jsme se s vlastní stránkou začít. Tehdy jsme netušili, že osloví tisíce lidí.

Adam: To téma se v té době, podobně jako každý rok, vynořilo. Vždy je to téma určitou dobu populární, i tvá babička sdílí galerii fotek zavražděných. Pak to zase na chvíli vymizí, aby se to zase vrátilo. V době, kdy jsme začali my, to bylo hodně zlé. Byli asi tři dokumentaristé nebo blogeři, kteří to téma přijeli do JAR pokrývat. Simon Roche totiž akorát dokončil svou tour po USA, vystoupil dokonce v Show Alexe Jonese, což si získalo obrovskou pozornost. JAR se stala u všech těchto pravicových YouTube kanálů populární. Pak se dokonce nechal slyšet australský ministr Peter Dutton, že by Austrálie mohla vydávat ve zrychleném řízení víza jihoafrickým bílým farmářům. Do Austrálie je velmi těžké se dostat. Proč by měli mít tu možnost bílí farmáři? Dostali jsme tedy nápad na vytvoření facebookové stránky. Já jsem se tomu tématu věnoval dlouho a měl jsem stohy materiálu. Přidali se další kamarádi, kteří založení stránky viděli jako skvělý nápad.

Jak jste se dali dohromady? Teď tu se mnou sedíte dva, ale předpokládám, že je vás víc. Vím také, že jste co do svých kořenů velmi rozličná skupina lidí. Ty jsi běloška, ty jsi barevný. Jak to vzniklo?

Amanda: Vnímali jsme se navzájem v internetových diskusích a došlo nám, že máme něco společného. A že milujeme Jižní Afriku a nechceme sledovat, jak ji fašismus a rasismus zaplavují. Nechceme, aby zbytek světa dostával falešné informace. A tak jsme si založili whatsappovou skupinu, kde spolu komunikujeme. Dodnes jsme se všichni osobně neviděli.

Adam: Jsme hodně různorodí. Já byl tehdy na jednom konci JAR, ona na druhém, další byl v Západním Kapsku, další v KwaZulu Natalu a tak dále. Všichni jsme měli stejnou vášeň a zároveň se cítili znepokojeni situací. Rozhodli jsme se tedy, že spojíme síly a díky novým technologiím to bylo snadné. Bohužel to v tomhle má snadné také krajní pravice, která si dělá přátele po celém světě.
Když jsme pak dali hlavy dohromady, zjistili jsme, že každý z nás má jiné dovednosti - někteří jsou grafici, někteří filmaři, někteří mají hromadu složek s informacemi. Jsme pak schopni velmi rychle reagovat a vytvářet obsah.

Kde v online prostoru jste se potkali?

Amanda: Adam a já jsme se potkali vlastně na Tinderu. Chvíli jsme si psali, nic z toho nebylo. Mnohem později se objevila petice za zákaz apartheidní jihoafrické vlajky. Já jsem ji podepsala a on přes kamarády kamarádů viděl, že jsem to sdílela. Došlo mu, že nejsem rasistka, a tak mi napsal. Další kamarád mě přidal do pravicových skupin, abych viděla, co se tam děje. Psali jsme si na WhatsApp o všech těch sdílených lžích, a tak se začala postupně formovat naše skupina.

Adam: Byl jsem strašně paranoidní, jako takový ten chlapík, co má všude po zdech papíry, mezi nimi čáry a snaží se všechno propojit. Chtěl jsem z toho udělat nějaký dokumentární film nebo video, ale došlo mi, že to člověk sám nezvládne. S Amandou jsme se od psaní na Facebooku odrazili a nabalili další lidi. Jednou jsem pak ležel doma na gauči, zevlil na Facebooku a narazil jsem na post, který měl stovky komentářů. Byla to bílá holka, co napsala dlouhý esej o lžích o bílé genocidě. A právě na Facebooku ho zveřejnila. Pod tím příspěvkem byl mix uznání a útoků. Snažil jsem se k ní pak dostat, ale nebylo to vůbec možné. Byla pod obrovskou palbou. Podařilo se mi to až o měsíce později, když nenávist vůči ní trochu opadla. Nicméně mezi urážkami a výhrůžkami pod tím příspěvkem jsem našel spoustu zajímavých lidí z celé Jižní Afriky, pozval jsem je do šifrovaného chatu, prověřil a pak jsme se začali bavit otevřeněji. Takhle se dali dohromady zakladatelé naší skupiny. S některými jsem se dodnes osobně nesetkal.

Amanda: Po několika měsících jsme přidali pár dalších lidí, kteří dodnes nevíme, kdo jsou. Mají ale skvělé postřehy. Komunikujeme na WhatsApp, nikdy jsem ale nevypátrala ani jejich skutečná jména. Ale věříme si.

Adam: Měli jsme také pár pokusů se do naší skupiny infiltrovat. Jsou ale tak strašně hloupí, že je hodně snadné to prokouknout.

Proč jste tak opatrní a nechcete, aby lidé zjistili, kdo za stránkou stojí?

Adam: Ještě než jsme se stránkou začali, odehrály se některé incidenty, kvůli kterým jsme ostražití. Například esej dívky, o níž jsem mluvil. Její facebookový profil se stal nepoužitelným. Dostávala výhrůžky smrtí, protože tihle lidé vezmou její jméno a zveřejní ho na svém blogu s tím, že ona říká, že vraždy farmářů neexistují. Pro sledující toho člověka je to skandální informace. Opravdu se naštvou, začnou jí psát, najdou si, kde bydlí. Takže i kdybych neměl rodinu, má práce na odhalování skutečnosti a aktivit těchto lidí je mnohem snazší, když nemám zaspamované schránky a nemám hacknuté účty na sociálních sítích. Snaží se o to mnoha způsoby. Pokud se tedy tvá identita provalí, bude tvá práce terčem konstantní sabotáže.

Amanda: Současně zbožňujeme vědomí, že netuší, kdo jsme, a dává jim to hodně zabrat. Z toho, že na to nemohou přijít, jsou nepříčetní. Rádi plýtváme jejich časem a máme i radost, když jsou z nás znechucení. Nemyslím, že to nutně musí být zlí lidé. Ve světě je spousta lidí, kteří kontext JAR neznají. Proč ale ti, kteří tvrdí, že jsou oběťmi, rozesílají výhrůžky smrtí a znásilněním lidem, kteří mají jiný názor? Proč pokaždé, když potkáš lidi, co věří na pohádku o bílé genocidě, mají na svých sociálních sítích nenávistné symboly, jsou rasisté, nesnáší druhé a někdy dokonce touží po teroristických útocích? Tohle nakonec není jen o odlišných názorech. Tvrdí, že jsou v nebezpečí, ale oni jsou ve skutečnosti ti, kteří násilí působí. Právě oni tyto informace o bílé genocidě rozšiřují.

Mluvíte o zlých lidech, kteří se snaží přijít na to, kdo jste. Koho konkrétně myslíte?

Amanda: Někteří z nich jsou opravdu prominentní lidé. AfriForum je stoprocentně jejich součástí, přestože předstírají, že jsou dobří lidé, zdvořilí akademici. Ve skutečnosti ale předkládají zavádějících informace, což může vést k pozdější radikalizaci. Například tím, že říkají, že vládní strana Africký národní kongres chce komunistickou revoluci a nějakým způsobem stojí za vraždami farmářů. Co bude asi reakcí lidí na podobné výroky, když jiné neznají? Jak asi budeš jednat, když se domníváš, že se tě vláda snaží zabít?
Pak to jsou také Suidlanders. Jde o radikální skupinu se znaky teroristické skupiny - například radikální náboženství a naprosto zkreslená realita založená na strachu. Těch skupin je ale mnoho, zejména různé facebookové stránky. Pak je také řada lidí v zahraničí jako Lauren Southern a další. Lidé, kteří neznají skutečnost, pak nemusejí být nutně zlí. Ale ti, kteří ty komunity vedou, lžou jim a podporují v nich strach z druhých lidí, zlí jsou.

Adam: Během apartheidu tu lidé jednoduše omezovali práva černochů. Některým to vyhovovalo, byli šťastní a prosperovali z toho. Přitom to byl zlý a nespravedlivý systém. Když apartheid skončil, tito lidé žádným zázrakem nezmizeli, mnoho z nich si nemohlo dovolit odjet do Austrálie nebo do Srbska či USA. Tak tu zůstali. Vychovávají tu děti, kterým vymývají mozky svou zlobou. A teď ji chtějí šířit dál. Slouží jim k tomu sociální média.

Amanda: Není to jen o tom, že všichni z těch lidí neodjeli z JAR. Ve skutečnosti se JAR pro bělochy stala skvělým místem k žití. Když apartheid skončil, měli tu běloši veškerý kapitál, příležitosti i půdu. Dosud neproběhlo přerozdělení. Běloši tak jen pokračují ve využívání levné pracovní síly, skutečně prosperují a jsou bohatší než kdy před tím. Hodně lidí odejít nechce, protože je to pravděpodobně nejlepší misto, kde můžete na světě jako bílá střední třída žít.

Jenže je tu velká kriminalita. Člověk sice má možná peníze, ale nemůže chodit svobodně ven.

Amanda: To spíš ukazuje, že se lidé nechtějí seznamovat a setkávat s jinými lidmi. Je jim příjemné potkávat se jen se svými rodinami a lidmi, které znají. Nechtějí vidět jiné části země, kde jiní žijí v odlišných podmínkách. Chtějí žít jen luxusní život.

Adam: Když se podíváme na statistiky kriminality, tak na předměstích, kde žijí převážně běloši, můžeme i při tak astronomických počtech vražd, jaké v JAR máme, najít místa, kde je jediný zavražděný na 100 tisíc obyvatel ročně. Nebo pět. Můžete v takovém místě žít pohodlný život, mezi bílými. Můžete dávat své děti do škol s dalšími bílými dětmi, jezdit nakupovat do pěkných obchodů. Pokud máte peníze, můžete se kriminalitě vyhnout.

Amanda: Ono se může zdát, že běloši zločiny nepáchají. To ale není pravda. U většiny vražd bělochů se ukazuje, že pachatelem byl člověk, kterého oběť znala. V bílých čtvrtích s policejními stanicemi, vysokými zdmi, bezpečnostními službami. V místech, kde není chudoba ani zoufalství. V černošských čtvrtích je to jako za apartheidu. Nejsou tam služby, peníze ani možnosti. To prostředí přináší spoustu společenských problémů a lidé jsou zoufalí. Pokud tedy budeme mít takto nerovnou společnost, sociální patologie prostě bude. Proto máme tak vysokou kriminalitu. Pravdou ale je, že naprostou většinou jejích obětí jsou černoši. Většina z nich zabezpečení svých domovů nemají, kolem nich jsou zoufalí lidé, kteří jim z chatrče ukradnou například přikrývky. Takže tu pak máme kolem 50 vražd bílých farmářů za rok v porovnání s dvaceti tisíci zavražděnými v kontextu celé země.

Proč je narativ o bílé genocidě, a zejména pak o vraždách bílých farmářů, tak silný, že se dostává do Evropy nebo USA? Jak už jste zmínili, australský ministr vnitra pro ně dokonce navrhl zavést zrychlená víza.

Amanda: Rasismus existuje po celém světě. V Americe má dlouhou historii, která je dost podobná té v Jižní Africe. Také v Austrálii má rasismus vůči původním obyvatelům strašlivou historii. Nechci to příliš zjednodušit, ale bílý rasismus vůči jakékoliv jiné skupině lidí majících tmavší pleť je vždy prodchnutý příběhem bílé nadřazenosti. V zemích jako Austrálie nebo USA černoši na rozdíl od JAR, pokud nepočítáme Obamu, zemi neřídí. Když u nás pak dochází k vraždám bělochů, snaží se to pak rasisté z ostatních zemí využít ke svému užitku.
Dalším důvodem jsou finanční zájmy. AfriForum, které má silný hlas, tento narativ tlačí dlouho, snaží se vytvořit kontakty. Simon Roche zase jel do Charlotteswille a mluvil s lidmi z Unite The Right nebo s Davidem Dukem z Kukluxklanu. Jsou proto schopni to poselství rozšířit. A lidé jsou lapeni ve vlastních problémech, nemají proto prostor si to, co slyší, ověřovat.

Adam: V zahraničí se narativ o bílé genocidě šíří nejvíce skrz emotivní příběhy. Ty činy jsou navíc často velmi brutální, dochází k mučení obětí. Příběhy pak vytrhnou z kontextu, z jihoafrické historie a prezentují je například lidem ve Švédsku, kde se s takovou kriminalitou a násilím nepotýkají. Rasisté, kteří naši zemi opustili, v cizině kolem sebe říkají, jak to tu je hrozné. Ospravedlňují tím to, proč odjeli. A lidé za mořem úplně neví, jak to tu reálně vypadá. Někteří si myslí, že tu jezdíme na slonech. Takže nemají důvod to zpochybňovat.

Amanda: Často nám lidé předhazují, že jsou nám vraždy farmářů jedno nebo že si z nich dokonce děláme legraci. To ale není pravda. Vraždy, které se odehrávají na farmách, jsou příšerné a je strašlivé sledovat fotky obětí. Mnoho z těch obětí ale samo ty činy nedává do kontextu rasismu. To, na co pak chceme upozornit, je, že ostatní lidé také zažívají zločin. Napříč různými rasami. Někdy si děláme legraci z lidí, kteří ostatní záměrně chybně informují. Nikdy si ale neděláme legraci z obětí a ani nepopíráme, že jsou lidé na farmách oběťmi vražd. Je to hrozné. Hrozný je ale každý násilný čin.

Je v těchto útocích podle vás přítomný rasistický motiv? Objevuje se také při kriminalitě ve městech?

Adam: Na toto téma byla před lety vypracována studie, kde zpovídali pachatele vloupání do domovů, kde lidi svázali a případně mučili. Zjišťovali jejich motiv. Našli jen zlomek těch, které byly politicky motivované - jen kolem 2 %. Většina z nich byla motivována krádeží. Druhá strana často mluví o tom, že může existovat motivů více, že mohli přijít krást, ale také lidi mučit a zabít. Já tomu ale nevěřím. Je ale na druhou stranu pravda, že při mnohých útocích na farmy je přítomno mučení. A když se na ty činy podíváš, napadá tě, jestli tohle provádíš lidem, kterým chceš jen ukrást televizi. Proč bys to dělal?

Amanda: Ano, mezi 6 a 13 % útoků na farmy obsahuje mučení. Záleží na roku, o kterém se bavíme. Někdy jsou oběti mučeny proto, že se pachatelé chtějí dostat do sejfu nebo chtějí najít úkryt cenností. Někdy ty činy ale rasově motivované skutečně jsou. Nemůžeme říct, že tu není černoch, který nenávidí bělochy. Samozřejmě, že tu takoví jsou. Mnoho černochů současně poznalo bělochy jen v pozici šéfa, který je někdy zneužívá, nemluví s nimi hezky, říká jim rasistické urážky. Pokud s tímhle vyrostete a jediný běloch, kterého znáte, je takovýto šéf apartheidního střihu, je dost možné, že budete bělochy nenávidět. Pokud ale za každým útokem uvidíš takovou nenávist, tak jediné, čeho tím strachem docílíš, je, že budeš podezřívat z nenávisti všechny černochy kolem. Jaký to pak má vliv na celou jihoafrickou společnost? Tohle je narativ vymyšlený za doby apartheidu s cílem ten systém udržet. Už před apartheidem tu bylo množství zákonů namířených proti černým, které se stále zhoršovaly. Každá společnost potřebuje mýtus, kterému bude věřit, aby se semkla. Pro JAR to byl příběh o černoších, kteří nenávidí bílé a chtějí zabíjet. Přitom od doby, kdy sem běloši přišli, bylo právě tohle to, co černochům prováděli oni sami. Zabírali jejich půdu, zabíjeli je a utlačovali je. I proto je dodnes v bílé komunitě rozšířena představa, že černoši touží po pomstě. Když se proto stane, že se nějaký černoch chová k bělochovi špatně, zaplaví to whatsappové skupiny.

Adam: JAR má velmi násilnou historii a to se promítá do dnešní kriminality. Někteří pachatelé jsou velmi brutální, mnoho z nich za doby apartheidu vyrostlo bez svých otců. Sami přitom zažívali násilí ze strany policie. Pokud mluvíme o mučení, lidé si představují černocha, který mučí bílou oběť. Proč nemluvíme o černoších, kteří jsou mučeni žehličkou zrovnatak? Znám osobně nebílou rodinu, která byla takhle trýzněna. Jejich příběh v novinách nebyl. Dostává se tam, až když se to stane bílému farmáři. A to pak využijí některé organizace a zasadí to do vlastního kontextu.

Když mluvím s bílými farmáři, mají opačný pocit. Věří, že když se stane útok na farmě, do médií se mnohdy nedostane. Když se ale objeví nějaký útok na černocha, jsou jím noviny zaplaveny delší dobu.

Amanda: Ročně se tu odehraje přes 21 tisíc vražd. To je víc jak 50 denně. Jak to všechno mediálně pokryjete? Jsou některé prominentní kauzy, které se média rozhodnou pokrýt - ať už je oběť bílá, nebo černá. V médiích pak mají velkou pozornost. O čem se v mezinárodním měřítku nemluví, je 2000 žen, které tu jsou ročně zavražděny svými partnery. Žijeme v zemi, kde je extrémní množství kriminality. A většina jejích obětí jsou černoši. 

Foto: Úvodní fotka facebookové stránky Busting the Myth of White Genocide in SA

 

Čtěte dále

„Vyhledat pomoc není známkou slabosti ani ostudou.“ O své hraniční poruše osobnosti sepsala sbírku básní

„Být na hraně je pro mě normální stav. Stav, kdy jsem sice místy nestabilní, ale stále vyvážená. Balancuji mezi tím, co je správné a co špatné, co je realita a co je iluze, a také mezi svou racionální a emoční stránkou osobnosti,” říká jednadvacetiletá studentka literatury Badjala Diaby. O hledání sama sebe, své životní cesty a místa ve společnosti sepsala sbírku básní Na hraně. „Popisuji stavy, které jsem měla ve chvílích, kdy jsem si sáhla na samotné dno. Stavy, které mě nutily zpochybňovat vlastní existenci, a také pár světlých chvil, které vedly k porozumění sobě samé, k osobnímu růstu a ke změně pohledu na život,” dodává. Básnická sbírka Na hraně spatří světlo světa v březnu. Předobjednat si ji můžete už nyní.

Marie Škardová 1. 12. 2020

Žije v Praze, spolupracuje se světovými režiséry. „Jako gay se tu cítím bezpečněji než v Kanadě,” říká kreslíř

Kurt van der Basch je pětačtyřicetiletý Kanaďan žijící přes dvě dekády v Praze. Jako vystudovaný pianista přišel na konci 90. let s vidinou životního restartu. Díky svému talentu v kreslení se uchytil u mezinárodních filmových produkcí a jako autor storyboardů pracoval na filmech jako Star Wars, Jurský park nebo Atlas mraků. Spolupracoval tak s předními světovými režiséry. Žije na Smíchově a spolu se svým partnerem Adamem mají vášeň pro nonstop u tamního nádraží, Rekola i Olšanské hřbitovy. Jaké byly jeho začátky v devadesátkové Praze? Proč se jako gay cítí v Praze bezpečněji než v kanadském Halifaxu? A proč se někdy vyplatí přistoupit ke zjevně trapným seznamovacím gestům?

Lukáš Houdek 30. 11. 2020

„Naštvání i obavy. Na dvě stě procent se nedá jet nekonečně,” říká o zdravotnících psycholožka

Nový systém práce, neustále se měnící předpisy, nové kolektivy, třísměnný provoz, obavy o vlastní zdraví, naštvání. Zdravotníci i další lidé v první linii podle psycholožky Evy Kozákové nezažívají jen fyzické vyčerpání, ale i velkou psychickou zátěž. I proto na jaře vznikla iniciativa #delamcomuzu, v rámci níž poskytují terapeuti své služby zdarma, a zapojilo se do ní již přes 700 profesionálů. Iniciativa nyní spustila sbírku na podporu dalších skupin lidí v těžké životní situaci, jako jsou svobodné matky a otcové či senioři. Podle psycholožky mnoho lidí stále neví, kde pomoc hledat, iniciativa proto vytváří portál Terapie.cz.

Jiří Pasz 26. 11. 2020

Skauti vyzvedávají potřebným léky. „Učíme tím děti, že k pomoci druhým stačí málo,“ říkají

„Do DNA skautingu patří pomoc druhým. Jakmile se něco děje, skauti ucítí příležitost, že by své poslání mohli naplnit,“ říká tisková mluvčí Skautu, Barbora Trojak. A právě nyní je v plném proudu další možnost, jak potřebným pomoci. Skautská pomoc lékárnám je novou aktivitou, v rámci níž dobrovolníci pomáhají seniorům, nemocným lidem a dalším současnou situací ohroženým skupinám obyvatel. „Pomoc mi připadá důležitá. Díky ní si uvědomuju, že ne každý má takové možnosti jako já. Navíc máme děti a chceme jim ukázat, že často malé a obyčejné věci mohou někomu vytrhnout trn z paty,“ říká skautská dobrovolnice Dagmar Kočandrlová.

Kateřina Gamal Richterová 25. 11. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.