Do JAR za komunismu uprchly tisíce Čechů. Založili Sokol i trampskou osadu. Česky mluví dodnes

 

cesi JAR big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

31

srpna
2020

 

Od počátků kolonizace Jižní Afriky se do těchto míst dostávají také Češi. Jejich největší počty přišly po okupaci Prahy vojsky Varšavské smlouvy. Odhady hovoří o 5000 uprchlíků. Čechoslováci pak v JAR utvořili silnou diasporu, která dodnes v komunikaci mezi sebou používá češtinu. Díky založenému Sokolu našli prostor pro udržování komunitního ducha, některé z rodin dokonce v JAR založily trampskou osadu. I přes obtížné začátky a stesk po vlasti si většina z nich našla dobře placené zaměstnání a žila si nad poměry. Po Sametové revoluci se mnozí Češi začali do vlasti vracet. Někteří ale zůstali. A právě o těch je bonusová reportáž ze seriálu Planeta JAR. 

Je parné pozdní odpoledne všedního únorového dne. Přijíždím do městečka Alberton jižně od Johannesburgu. Zastavuji před brankou, vylézám z auta a mačkám neoznačený zvonek. Poznávací znamení má být reliéf slunce, který je nad ním. Po chvíli se brána otevírá a já můžu projet do dvora.

Před rozlehlým bungalovem už stojí Honza Šebesta. Velký muž s šedivými vlasy střiženými na ježka a brýlemi. Na sobě triko Harley Davidson a kalhoty přidržují kšandy. „Tak jsem tu,” říkám. „No, to je dobře. Tak pojď dovnitř,” tyká mi automaticky, přestože se vidíme vůbec poprvé. Od sporáku ke mně vyrazí jeho žena Jiřina. „Dělám buřtguláš, dáš si?” přidává za pozdrav a následuje podání ruky. Kuchyní se rozléhá country skladba Ta zem je tvá zem od skupiny Plavci. „To víš, country tady hraje furt,” reaguje Honza na můj úsměv a napínání uší.

cesi JAR 1

Honza a Jiřina Šebestovi

„My jsme byli vždycky na dobrodružství,” říká Jiřina, zatímco naběračkou rozlévá do mělkých talířů českou chatařskou pochoutku. Honza nabízí knedlíky nebo chleba, který sám pekl. Dělají si vlastní podle české receptury.

Psal se rok 1969, tehdy měli krátce po svatbě a žili v malém bytě s rodiči. „Já jsem byla v jiném stavu, vlastní bydlení jsme ale nemohli sehnat,” vzpomíná Jiřina. Bydleli na Královských Vinohradech a pravidelně chodili k přátelům na Kanastu. A tam se se spoluhráči dohodli, že zkusí štěstí, podobně jako tisíce dalších rodin v počátcích normalizace, za hranicemi. Už tehdy dostávali dopisy od českých známých, kteří odešli do JAR. „A ti psali, jak je to tady fantastické,” říká Honza.

Misionáři, zlatokopové a řemeslníci

Přistěhovalci z Evropy začali do Jihoafrické republiky přicházet od poloviny 17. století, a to zejména z Francie, Holandska, Německa a Anglie. Jejich potomci pak tvoří etnickou skupinu známou pod označením Afrikánci, kteří mají vlastní specifický jazyk – afrikánštinu. Dnes jich v JAR žijí necelé tři miliony. Právě v rámci těchto migračních vln se na jih Afriky postupně dostávali také někteří Češi. A to zřejmě od poloviny 18. století. Jiří Šmíd z Kunína, příslušník relativně nově vzniklé Moravské církve, tam založil vůbec první její misii a Afričany v založené osadě Genadendal učil evangeliu. Pro svou práci byl podle dostupných zdrojů v nelibosti u části bílých kolonizátorů, kteří černochy neuznávali za lidské bytosti. Dostal od nich proto hanlivou přezdívku apoštol hotentotů. Jeho misijní činnost však zřejmě své ovoce přinesla. Na přelomu 18. a 19. století totiž další misionáři s překvapením zjistili, že také potomci jeho žáků znali evangelium. „Moravští bratři dosáhli značného věhlasu a dnes najdeme v Jihoafrické republice desítky kongregací s bezmála 100 000 členy,” píše ve svém odborném textu v Historickém obzoru Martin Nekola.

Kromě misionářů se někteří Češi začali do Jižní Afriky dostávat spolu s dalšími dobrodruhy, kteří toužili po rychlé cestě k bohatství hledáním zlata a diamantů. Na přelomu 19. a 20. století tak na tomto území žilo odhadem pět desítek Čechů. Kromě zlatokopů a lovců diamantů mezi nimi byli také řemeslníci a obchodníci. „Velkými úspěchy v podnikání se však mohli pochlubit kupříkladu čalouník Alois Čech, vinař Bohumil Popr, obuvník Karel Dostál, cukrář Josef Janda nebo Josef Ešner, majitel prosperující čistírny oděvů Crystal laundry. Zeměměřič František Churáň prozkoumal jako první vodopády na řece Kunene a pomáhal vytyčit železniční trasy v Jihozápadní Africe (dnes Namibie). Mořic Baňa se syny ve velkém těžil cín ve Svazijsku,” píše ve svém textu dále Nekola. Krajané pak v listopadu 1921 založili Slovanský sokol.

Vlak uprchlíků

Vlak z Prahy do Vídně. Jiřina Šebestová sedí vedle manžela Honzy, drží se za ruce. Každý s sebou má jen jedno zavazadlo, aby nebudili podezření. Ve vlaku plném Čechoslováků je naprosté ticho, jen sem tam je slyšet špitání mezi jednotlivci. Ticho je ještě tíživější, když se přiblíží pečlivě střežená hranice s Rakouskem. Vlak zastaví, probíhá kontrola pasů a potřebných dokladů k vycestování. Ty musí předložit také Jiřina s Honzou. Chvíle napětí. Vše je v pořádku. Vlak může jet dál. „Jak jsme přejeli hranice, tos neviděl! Ten rachot. Otevřely se tašky, kufry, vyndaly se mapy, doklady a každý si vyměňoval informace,” vzpomíná dnes v Albertonu pobaveně Honza. „Ten náš vlak byl vlak uprchlíků,” dodává Jiřina.

cesi JAR 21
Útěk novomanželů v roce 1969 byl poměrně dramatický. Podařilo se jim získat víza a tehdy potřebné výjezdní doložky do Rakouska. Před rodinou novomanželé celý plán tajili, Jiřinin otec byl totiž vysoce postavený důstojník. „Řekli jsme to jen tchánovi, když jsme šli na vlak. Mojí rodině jsme to říct nemohli, protože táta byl v armádě a zařídil by, aby nás někde chytli,” říká smutně Jiřina. Tato „zrada” značně její vztahy s ním poznamenala. Otec měl navíc kvůli emigraci dcery vážné potíže. Musel z armády odejít a vrátit se k řemeslu.

Z vlaku ve Vídni se vydali rovnou do kempu, který se stal jejich domovem na dalších několik týdnů. „Nebyli jsme v žádném lágru,” upřesňuje Honza. V kempu už v době jejich příjezdu stanovala řada lidí z východního bloku, kteří měli podobné plány, a manželé se přirozeně připojili k české stanové kolonii. „My jsme ale neměli vůbec nic. Ani stan, ani deky,” načrtává Honza situaci, v níž se v kempu ocitli. „Den po našem příjezdu ale jedna rodina odjela, a tak jsme jejich věci i s vařičem zdědili.” Lidé tam pak často s přebytkovými věcmi obchodovali. „Člověk tam takhle za pár šušňů mohl koupit super Škodovku,” dodává.

cesi JAR 20

Baťovy cvičky

Píše se rok 1938 a Baťa otevřel v jihoafrickém městě Pinetown továrnu. Kapacita původních 750 zaměstnanců byla brzy navýšena na dvojnásobek a podnik se stal největším výrobcem obuvi v zemi. V polovině 80. let přesunul výrobu do Swazijska. V témže roce, jako Baťova továrna, byl třicítkou delegátů ustaven Československý kroužek, který čítal na sto členů zejména z řad živnostníků, vydával časopis Čechoslovák a rádio Johannesburg Broadcasting Station vysílalo několik hodin týdně v češtině. Po rozkolu ve spolku v průběhu druhé světové války se z Československého kroužku v roce 1942 vyčlenil spolek Beseda, který v kulturní činností pokračoval a stál za několika věhlasnými akcemi.

Po druhé světové válce žilo v Jižní Africe podle odhadů 140 Čechoslováků. Nově příchozí lákala zejména zlatá horečka, o čemž svědčí také článek nejmenovaného krajana otištěný ve Stráži severu, který historik Nekola dohledal: „Proč lidé do Johannesburgu přišli, když zde podnebí není zrovna příjemné a krajina je pustá. Inu, přišli se klanět zlatému teleti. Zlato je to, které dalo vzniknout Johannesburgu, dnes s nějakými 750 000 obyvateli všech pletí.” Počet československých obyvatel se po komunistickém puči v roce 1948 zvýšil na 200 v Johannesburgu a 200 v Kapském městě. Koncem 50. let pak československý zastupitelský úřad evidoval kolem tisícovky krajanů.

Roku 1963 došlo k uzavření konzulátu následkem mezinárodních sankcí, které státy po celém světě kvůli rasistickému režimu apartheidu zavedly. Největší vlna československých emigrantů pak JAR čekala po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. JAR se z mnohých důvodů stala pro uprchlíky lákadlem a podle odhadů v ní našlo nový domov kolem 5000 lidí, kteří přicházeli výhradně přes Vídeň. Podle Stanislava Broučka, který na téma paměti Čechů v JAR publikoval vlastní studii, měli šanci na odjezd do JAR jen tací, kteří neměli ve svém životopise členství v Komunistické straně. V některých takových případech dokonce došlo k rozdělení rodin.

16. 9. 1969

„Podáš mi to album?” ptá se Honza Šebesta manželky Jiřiny, zatímco sedí u stolu pokrytém fotkami a historickými dokumenty. „Tohle?” nadzvedá klečící Jiřina to, které právě vytáhla ze spodní skříňky. „Ne! Řekl jsem přece zelený!” zlobí se manžel. „Víš co? Tak si ho pojď najít sám,” mávne rezignovaně rukou Jiřina, zvedá se ze země a do ruky bere svůj starý pas, v němž mi ukazuje jak výjezdní doložku do Rakouska, tak vízum a razítko vstupu do země, kterou nyní považuje za svůj domov - 16. září 1969.

cesi JAR 19
Šebestovi přiznávají, že původně měli namíře jinam – na Západ. Podobně jako mnozí jiní toužili po Americe, ve Vídni však zjistili, že se na víza do zámoří čeká několik měsíců bez jistého výsledku. Oproti tomu povolení pro přesídlení do Jihoafrické republiky trvalo vyřídit jen pár týdnů. „Když jsme utíkali, byla jsem měsíc v jiném stavu. Tak jsme si řekli, že nemůžeme čekat dalších osm měsíců, abychom mohli do Ameriky. A tak jsme vzali tu Afriku,” říká Jiřina.

„Když jsme přistáli na letišti, byla tam velikánská dřevěná bouda. Před ní na nás čekaly autobusy, co nás rozvážely do různých hotelů. Protože byla Jiřina v jiném stavu, dovezli nás do hotelu pro nastávající maminky,” vybavuje si Honza. Zpočátku dostávali od hostitelské země podporu ve výši pěti randů týdně, které novomanželům pracujícím dosud v dělnických profesích přišly jako slušné peníze.

Chlebíčky a švitoření

Je první březnový pátek a ve společenské místnosti české ambasády v Pretorii jsou stolky obložené chlebíčky, štrůdly a dalšími českými pochutinami. Kolem nich sedí asi desítka postarších mužů a žen. Otevřenými okny se ven line švitoření a lomoz, jaký místnost ovládl. „V tom štrůdlu jsou ořechy?” ptá se jedna žena druhé. „Já jsem udělala jenom takhle pár jednohubek,” dodává omluvně.

Krajané se na velvyslanectví setkávají pravidelně a v posledních letech probíhají srazy zejména na bázi vzpomínání na minulost. Většina z Čechů, kteří se krajanských setkání účastní, do JAR odjela právě v nejsilnější vlně – tedy po okupaci v roce 1968.

cesi JAR 4

Setkání krajanů na českém velvyslanectví v Pretorii

Asi dvouhodinové setkání ovládají historky spojené s emigrací a pro mnohé dramatickým odjezdem do neznáma. Ačkoliv tehdy emigrantům do zpěvu nebylo, dnes vyprávění provází salvy smíchu. I když se dá předpokládat, že přítomní znají tyto příběhy zpaměti, do jednoho zas a znovu historkám napjatě naslouchají, jako by je slyšeli poprvé. Je zřejmé, že jsou důležité k upevňování skupinové identity.

Těžké začátky

„Přijeli jsme sem každý s jedním kufrem, já jsem byla těhotná a syn byl malý,” vzpomíná Milena Pechoušová, která se setkání krajanů v Pretorii pravidelně účastní. Z hotelu, který jim nějakou dobu po příjezdu platila jihoafrická vláda, se později přestěhovali s další českou rodinou do společně pronajatého bytu. „Nic jsme neměli. Koupili jsme si tedy matrace a byli jsme přikrytí jediným spacákem, který jsme si přivezli,” líčí. „Ze začátku jsme spali na zemi, měli jsme jen dva hrnky a neměli jsme ani lžičky,” vypráví. Jihoafričané podle ní pořádali pro emigranty různé sbírky oblečení a vybavení, díky nimž byli schopni si částečně zařídit domácnost. Manžel si poté našel práci a z každé výplaty si pořídili další potřebné věci. „Jirka si nejdřív koupil malou vrtačku a udělal ze dřeva postele, a tak už jsme nemuseli spát na zemi,” směje se. Po čase se odstěhovali do samostatného bytu.

cesi JAR 18
„Ty začátky byly opravdu velice těžké,” přiznává paní Milena a ostatní krajané souhlasně přikyvují. Jejich situace se však začala poměrně rychle měnit a většina z nich se velmi dobře zařídila. Větší množství českých žen si našlo práci v kreslírně map. Tam po mateřské nastoupila také Milena Pechoušová. „To jsme většinou dělaly skoro všechny Čechoslovačky, protože jsme ze začátku neuměly mluvit,” vypráví. Ona sama si pak po třech letech našla práci jako kreslířka u švédské firmy. „Tam jsem byla třiatřicet let, než jsem šla do penze,” říká s hrdostí.

cesi JAR 5
Ostatní přítomní krajané se shodují, že dostat se do Jihoafrické republiky nebylo automatické. „Člověk se sem nemohl dostat jako zedník. Protože to byly práce, které byly vyhrazené pro kalety,” říká jeden z mužů. „Kaleti” je krajanské slangové slovo pro barevné, míšence – tedy jednu ze čtyř apartheidem rozlišovaných rasových skupin. „Když jsi byl třeba kopáč v Praze, co tam kopal kanalizaci, utekl jsi a neměl jsi žádné doklady o zaměstnání, tak tě prostě nevzali,” tvrdí další. Země pak měla zájem zejména o odborné a specifické profese. Honza Šebesta se coby vyučený kabelář uchytil v továrně na výrobu kabelů, kde se vypracoval až na manažerskou pozici, Jiřina zase jako vyučená hodinářka dlouhá léta vyráběla tachometry. Žili si pak většinou nad poměry. „To byl paradajs tady, prostě paradajs,” opakuje stále Honza a přidává, podobně jako další krajané, množství historek o večírcích s horami jídla a pití.

cesi JAR 8

Česká krajanská coutry kapela

Národní sounáležitost

„V téhle rodině se mluvilo jenom česky,” říká rezolutně Honza, zatímco ve své rozlehlé albertonské kuchyni míchá šlehačku na právě upečený štrůdl z ručně psané knihy receptů. Tu si tehdy Jiřina s sebou jako jednu z mála věcí přivezla. Už je značně otrhaná a rozpadlá, rodina podle ní však stále vaří. Podobně jako kuchařka zamrzla v roce 1969 také čeština zdejších krajanů. Zatímco ta v zemi původu se postupně vyvíjela, sami připouštějí, že se při návštěvách Česka setkávají s tím, že se jejich češtině lidé diví. Jako by přišli z minulosti.

cesi JAR 2
Přiznávají, že česká identita je pro ně oba velmi důležitá. A na tom se postupně shodují i jiní krajané, které v JAR během několika týdnů potkávám. Podobné zkušenosti a minulost zejména ty české rodiny, které přišly ve stejné době, semkly. A vytvořily něco jako rozšířené rodiny, kdy děti oslovovaly všechny české muže a ženy strejdo a teto. Přestože podle Jiřiny s Honzou nebyly rodiny výrazně nábožensky založené, scházely se zpočátku u českého faráře Čížkovského, který v JAR žil. Sedělo se u něj na faře, povídalo a usrkávala se káva.

cesi JAR 12

Trampská osada Zlaté údolí

Postupně začali Šebestovi s dalšími Čechy jezdit na společné víkendy, čundry a dovolené, pořádali také nejrůznější kulturní akce. Přestože se snažili podle svých slov na to, že začínají nový život bez svých blízkých, nemyslet, doléhala na ně nostalgie zejména v období rodinných svátků. Nejvíce o Vánocích. Protože jsou Honza s Jiřinou vášnivými rybáři, kteří během života vyhráli několik pohárů, byly právě ryby tím, co si vzali na Vánoce pro českou komunitu na starost. „Vždy jsme dováželi do českých rodin kapry. Jednou jsem vezl 60 kilo kaprů do Durbanu, co jsme na řece nachytali, aby ho měli na Štědrý večer na talíři,” líčí Honza. Navzájem si také chodili za Mikuláše a čerty.

cesi JAR 9
Potřeba vytvoření paralelního českého života došla mezi Čechy v Johannesburgu a Pretorii až tak daleko, že společně založili trampskou osadu Zlaté údolí. „V Africe nás bylo víc trampů, a tak jsme založili osadu na farmě v Machalisburgu,” vzpomíná Honza Šebesta a štrachá v jednom ze šuplíků, zda nenajde fotoalbum, kde jsou dobové fotky. „Byla to farma, co patřila jednomu našemu známému. Vykáceli jsme tam kus lesa, aby se tam lidi vešli,” připojuje se do hovoru Jiřina a dodává, že tam spávali převážně ve stanech nebo pod širákem. Osada fungovala od začátku 70. let až do roku 1990. V souvislosti s osadou vznikla také country kapela, která pravidelně vystupovala. „Dva kluci pak umřeli, ostatní odjeli domů, tak jsme se rozpadli,” říká Honza posmutněle.

cesi JAR 11

Sokol

Je čtvrtek 2. prosince a v hale katedrály v Johannesburgu zasedá ke stolům pětatřicet Čechů. Po chvíli všichni naráz zvedají ruku a společným hlasováním tak zakládají přípravný výbor lokální sokolské organizce. „Pál lidiček se začalo zabývat tím, že je nás tu čechoslováčků - emigrantů hodně - ale jaká škoda - pomalu o sobě ani nevíme - jsme roztroušení po celé Jihoafrické republice,” stojí v prvním zápise v knize Sokola upomínající přípravnou schůzi. „Měli bychom se všichni poznat a společně ukázat světu, kdo to jsou čechoslováci, jaké mají národní tradice a hlavně bojovat – máme za co – za svobodu pro ty, co zůstali doma a tím i za svobodu naši.” Po zápisu následuje vlepená pozvánka na slavnostní založení organizace, v níž stojí jak datum a místo založení jihoafrické organizace, tak datum a místo založení Sokola vůbec, tedy 16. února 1862 v Praze. Sokol v Johannesburgu pak byl založen symbolicky 16. února 1972.

cesi JAR 23

První zápis v kronice Jihoafriského Sokola

Z vyprávění pamětníků je zřejmé, že organizace byla středobodem jejich společenského života. „Dělal opiády, jezdili jsme na výlety, dělaly se maškarní, majálesy, volila se Miss Československo,” vypočítává Jiřina Šebestová. Krajané spolu jezdili také na dovolené do hotelových rezortů. „A tam se to zabookovalo třeba celé jenom pro Čechy,” vzpomíná Jiřina. „Byly to fantastické časy,” říká Honza. Dodávají, že udržování českého povědomí pro ně bylo nesmírně důležité. Minimálně zpočátku se akcí účastnilo i několik set krajanů. Například na taneční zábavu pořádanou v dubnu 1972 se sjely dvě stovky lidí.

cesi JAR 24

Nový domov

Praha. Klamovka. Je jasný srpnový den, slunce už pomalu zapadá za střechy smíchovských činžáků a já přicházím k jedné z větších vil postavených v kopci. U vrátek mě vyzvedává sympatický holohlavý padesátník, vítá mě anglicky a vede mě po schodech nahoru do podkrovního bytu. „Dobrý den, já jsem Bára,” podává mi ruku malá světlovlasá žena s laskavýma očima. „Moc ráda vás konečně poznávám. Hodně jsem toho o vás od rodičů slyšela,” dodává. V češtině. Jde o dceru Honzy a Jiřiny Šebestových. Narodila se v Jihoafrické republice a v Česku byla vždy jen jako turistka. Do Prahy se spolu s manželem a synem odstěhovala vloni. Ročně zemi opustí v průměru přes 20 tisíc rodilých Jihoafričanů.

cesi JAR 6

Barbora Šebestová Flottow s manželem Derrekem v Praze na Klamovce

„Tím hlavním důvodem je náš syn James. Domníval se, že mu titul z JAR neposkytne žádnou zářnou budoucnost, a tak chtěl jít spíše na nějakou evropskou univerzitu,” říká Barbora a přiznává, že se zpočátku s manželem zděsili, protože jim došlo, že by studium potomků v Evropě rodinu přišlo na celé jmění. Jejich dcera Milena totiž vystudovala a pracuje v Británii. Začali se porozhlížet po možnostech. „Před dvěma lety jsme pak jeli na dovolenou po Evropě a řekli jsme si, že se zajedeme podívat i do Česka,” vzpomíná Barbořin manžel Derrek. „Okamžitě jsem se do Prahy zamiloval,” říká zasněně, načež Barbora mu skáče do řeči a oponuje, že ona zas až tak ne. „Je to ale přirozená zastávka, protože mám české občanství. Ale nebyla by to má první volba, abych byla upřímná,” připouští. James sdílel otcovo nadšení a rodina navíc zjistila, že školné je na jejich poměry velmi nízké a kvalita univerzit dobrá.

cesi JAR 10

Jiřina a Honza Šebestovi s dcerou Barborou na českém plese v Johannesburgu


„Nebylo snadné opustit Jižní Afriku,” říká Derrek, zatímco Barboře tečou slzy a říká: „Měli jsme obrovský dům. Gigantickou kuchyni, několik ložnic, obří zahradu s bazénem.” Na mou poznámku, že to zní jako ráj, Barbora pohotově reaguje: „Přišli jsme prostě kvůli našim dětem,” přiznává a dodává: „Strávili jsme tam skvělé roky. Vždy to bude můj domov.” Náhle se jí zlomí hlas a začne plakat. „Udělali jsme to ale prostě pro budoucnost našich dětí,” říká. A Derrek přikyvuje.

cesi JAR 16

Barbora v imitaci českého kroje v JAR

Přestože se jim po vlasti velmi stýská a Barbora se při zmínce o ní nedokáže ani po roce ubránit slzám, vyzdvihují pohodlí, které v Česku díky pocitu bezpečí při pohybu v pražských ulicích zažívají. „Jeden z důvodů, proč jsme odešli, byla bezpečnost. Člověk tam žije v konstantním strachu. A to i přesto, že se nám ani naší bližší rodině nikdy nic nestalo. Ale slýcháte to. Máte to v podvědomí,” říká Derrek. Země se kvůli 21 tisícům vražd ročně drží téměř na světové špici. „Neustále se musíte hlídat, vědět, co máte a nemáte dělat. Tady je člověk svobodný. Můžete si dělat, co chcete,” vyzdvihuje pozitiva Barbora. Ostražití jsou ale i nadále. „Když jdu v parku a vidím, že na lavičce sedí trojice mužů, tak se jim snažím vyhnout. Říkám si, co by asi tak mohli udělat, proč tam asi sedí. A oni tam s největší pravděpodobností opravdu jen tak sedí, povídají si a venčí psy. Ale to je to jihoafrické myšlení,” dává se do smíchu.

cesi JAR 7
Odchod z Johannesburgu nebyl bolestivý jen pro ně samotné. Velmi těžce nesli jejich odjezd také Barbořini rodiče Honza s Jiřinou. „Byla to pro ně velká facka. Vrátila jsem se tam, odkud před mnoha lety utíkali, aby nám vybudovali skvělý život v Jižní Africe. Bylo pro ně těžké to pochopit,” svěřuje se Barbora a začíná znovu plakat. „Myslím ale, že už to pochopili. Že to děláme, stejně jako oni, pro své děti.” Volají si s nimi takřka každý den, díky moderním technologiím prostřednictvím videohovorů.

Tíživé vzpomínky

„Ani se neptej,” mávne rukou Honza, když se ho jedno odpoledne nad rozloženými fotkami ptám, zda se jim po žižkovském domově stýskalo. „Strašně,” dodává emotivně Jiřina. Stýskalo se jim hlavně po rodičích. Jiřinu pak tížil ještě pocit zrady, který vůči ní otec po jejich nečekaném útěku choval. Podle Honzy jí to rodiče nikdy neodpustili. Jiřina k tomu více říkat nechce, je to příliš těžké. Po nějaké době se ale k tématu sama vrací. „Ty se ptáš, jestli nám odpustili. Ale to není o odpuštění. Ty přeci jako rodič přeješ svým dětem to nejlepší. Aby se měly dobře. Když viděli, jak se máme, tak byli šťastní za nás,” myslí si.

cesi JAR 13

Jiřina Šebestová na čundru v JAR

Právě Jiřinina matka dceru v JAR šest let po jejím útěku navštívila. Aby se mohly vidět, vymysleli Šebestovi v roce 1975 operaci ve spolupráci se spřátelenou letuškou. „Do JAR se od nás lítat nesmělo, poradila nám tedy, ať je pozveme do Botswany,” říká Honza. „Jenže tam nebyly přímé lety, a tak tu museli přestoupit,” vysvětluje. Letuška je pak v Johannesburgu vytáhla z letadla a předala potomkům. Podobným způsobem přijeli také rodiče dalších krajanů. Svého otce a sestru však Jiřina viděla až mnohem později. „Věděli jsme, že to prostě musíme vydržet,” říkají Šebestovi. Odloučení proto sblížilo jak jednotlivé členy rodiny, tak české emigranty mezi sebou. Byli na stejné lodi.

cesi JAR 15

Češi v JAR na čundru (zleva Barbora a Jiřina)

Po Sametové revoluci se mnoho Čechů do vlasti vrátilo. V JAR jich zůstala jen menšina. Jiřina s Honzou, ani další krajané, na to podle svých slov ani nepomysleli. A to přesto, že se podle jejich slov po pádu apartheidu pro bílou menšinu značně zhoršily podmínky a země v posledních letech následkem korupce čelí ekonomickým problémům. V JAR si přesto žijí dodnes nad poměry, tehdy měli dobře rozjeté kariéry, vlastní rodiny zakořeněné v jihoafrické společnosti. Díky vysokému životnímu standardu procestovali na Harlejkách, které jsou jejich vášní, takřka celou Afriku. U nás by je čekala jen nejistota a nový začátek. Do Česka aspoň každoročně jezdí na návštěvu, poslední dobou ještě častěji – za dcerou Bárou. Letošní cestu za dcerou Jiřině překazila pandemie koronaviru.

„Víš co. Možná těch prvních pár let bychom se i vrátili. Pořád jsme měli ty touhy,” připouští Honza. „Ale pak už ne, viď?” pohlíží na Jiřinu. Ta přitaká. „Dvě třetiny života jsme prožili tady. A tady už taky umřeme,” uzavírá.

Foto: Lukáš Houdek a archiv rodiny Šebestových

 

Čtěte dále

„Vyhledat pomoc není známkou slabosti ani ostudou.“ O své hraniční poruše osobnosti sepsala sbírku básní

„Být na hraně je pro mě normální stav. Stav, kdy jsem sice místy nestabilní, ale stále vyvážená. Balancuji mezi tím, co je správné a co špatné, co je realita a co je iluze, a také mezi svou racionální a emoční stránkou osobnosti,” říká jednadvacetiletá studentka literatury Badjala Diaby. O hledání sama sebe, své životní cesty a místa ve společnosti sepsala sbírku básní Na hraně. „Popisuji stavy, které jsem měla ve chvílích, kdy jsem si sáhla na samotné dno. Stavy, které mě nutily zpochybňovat vlastní existenci, a také pár světlých chvil, které vedly k porozumění sobě samé, k osobnímu růstu a ke změně pohledu na život,” dodává. Básnická sbírka Na hraně spatří světlo světa v březnu. Předobjednat si ji můžete už nyní.

Marie Škardová 1. 12. 2020

Žije v Praze, spolupracuje se světovými režiséry. „Jako gay se tu cítím bezpečněji než v Kanadě,” říká kreslíř

Kurt van der Basch je pětačtyřicetiletý Kanaďan žijící přes dvě dekády v Praze. Jako vystudovaný pianista přišel na konci 90. let s vidinou životního restartu. Díky svému talentu v kreslení se uchytil u mezinárodních filmových produkcí a jako autor storyboardů pracoval na filmech jako Star Wars, Jurský park nebo Atlas mraků. Spolupracoval tak s předními světovými režiséry. Žije na Smíchově a spolu se svým partnerem Adamem mají vášeň pro nonstop u tamního nádraží, Rekola i Olšanské hřbitovy. Jaké byly jeho začátky v devadesátkové Praze? Proč se jako gay cítí v Praze bezpečněji než v kanadském Halifaxu? A proč se někdy vyplatí přistoupit ke zjevně trapným seznamovacím gestům?

Lukáš Houdek 30. 11. 2020

„Naštvání i obavy. Na dvě stě procent se nedá jet nekonečně,” říká o zdravotnících psycholožka

Nový systém práce, neustále se měnící předpisy, nové kolektivy, třísměnný provoz, obavy o vlastní zdraví, naštvání. Zdravotníci i další lidé v první linii podle psycholožky Evy Kozákové nezažívají jen fyzické vyčerpání, ale i velkou psychickou zátěž. I proto na jaře vznikla iniciativa #delamcomuzu, v rámci níž poskytují terapeuti své služby zdarma, a zapojilo se do ní již přes 700 profesionálů. Iniciativa nyní spustila sbírku na podporu dalších skupin lidí v těžké životní situaci, jako jsou svobodné matky a otcové či senioři. Podle psycholožky mnoho lidí stále neví, kde pomoc hledat, iniciativa proto vytváří portál Terapie.cz.

Jiří Pasz 26. 11. 2020

Skauti vyzvedávají potřebným léky. „Učíme tím děti, že k pomoci druhým stačí málo,“ říkají

„Do DNA skautingu patří pomoc druhým. Jakmile se něco děje, skauti ucítí příležitost, že by své poslání mohli naplnit,“ říká tisková mluvčí Skautu, Barbora Trojak. A právě nyní je v plném proudu další možnost, jak potřebným pomoci. Skautská pomoc lékárnám je novou aktivitou, v rámci níž dobrovolníci pomáhají seniorům, nemocným lidem a dalším současnou situací ohroženým skupinám obyvatel. „Pomoc mi připadá důležitá. Díky ní si uvědomuju, že ne každý má takové možnosti jako já. Navíc máme děti a chceme jim ukázat, že často malé a obyčejné věci mohou někomu vytrhnout trn z paty,“ říká skautská dobrovolnice Dagmar Kočandrlová.

Kateřina Gamal Richterová 25. 11. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.