Princip kolektivní viny sudetských Němců byl uplatněn při nuceném vysídlení, tzv. odsunu, německy hovořícího obyvatelstva z poválečného Československa. Tato teze byla následně po dlouhá léta pěstována komunistickým režimem a dodnes stojí v cestě upřímné diskusi o tomto momentu česko-německých dějin.
Abychom pochopili kořeny národnostního soupeření obou skupin, je však nutné pohlédnout hlouběji do historie, ještě před Mnichovskou dohodu, která je mnohdy nesprávně interpretována jako hlavní příčina konce soužití Čechů a Němců na území českých zemí. Byť je tato událost jistě v mnohých ohledech klíčová, vznik tzv. konfliktního společenství souvisí již s dobou velkých národních hnutí v 19. století, během kterých se etablovalo etnické vnímání sebe sama a těch „druhých“. Etnická koncepce nacionalismu s sebou nesla představu o nároku určitého etnika na historickou půdu a dovedla Čechy a Němce ke sporům o dominantní postavení na území, které společně obývali.
Se vznikem Československa se Češi stali vládnoucím národem, zatímco Němci se ocitli v pozici menšiny. Počáteční secesionistické snahy německého obyvatelstva byly potlačeny a situace se postupně stabilizovala. Němci začali nově vzniklý stát akceptovat a většina z nich také volila pročeskoslovenské aktivistické strany.
Relativní klid v česko-německých vztazích však neměl dlouhého trvání, v parlamentních volbách v roce 1935 se nejsilnější německou stranou stala Sudetoněmecká strana Konrada Henleina. Jaké důvody vlastně vedly německé obyvatele k odklonu od cílů aktivistů, tedy od Československého státu? Zmiňme alespoň ty nejzásadnější třecí plochy, které zasahovaly do společného soužití v rámci tzv. první republiky. Pocity nespokojenosti a diskriminace mohly pramenit z politiky posilování českého živlu v Sudetech, která se projevovala podporou zdejšího českého školství a kultury či pozemkovou reformou z roku 1919, během níž byl vyvlastňován především německý majetek, který byl následně přidělován přednostně českému obyvatelstvu.
Problémy vyvolala také jazyková nařízení z roku 1926, podle kterých museli všichni státní úředníci absolvovat zkoušky ze státního jazyka, což komplikovalo zaměstnávání Němců a vedlo k výraznému snížení jejich počtu ve státních a veřejných službách. Největším zásahem pak byly hospodářské problémy, s nimiž se Československo v meziválečném období začalo potýkat. Světová hospodářská krize citelně ochromila především pohraniční regiony, kde se soustředil spotřební průmysl, který v tomto období přišel o většinu svých odbytišť. Nezaměstnanost tehdy dosahovala třikrát vyšší míry v poměru k českému obyvatelstvu a byla provázena i strádáním hladem.
Neuspokojivá řešení důsledků krize ze strany československé vlády a nástup Adolfa Hitlera v Německé říši tak tehdy zásadně ovlivnily politickou orientaci sudetských Němců. Vyvrcholením krizového období se stala Mnichovská dohoda, po které následoval odchod a útěk zhruba 200 tisíc Čechů, 20 tisíc německých antifašistů a fyzická likvidace Židů.
Následující léta 1939 až 1945 pak představují jedno z nejdramatičtějších období novodobé historie, jež hluboce poznamenalo životy několika generací. Světem se přehnala válka dosud nevídaných rozměrů.
Ani poválečné události však nepřinesly do českého pohraničí klid. Poválečná odplata na sebe nenechala dlouho čekat. Během tzv. divokého odsunu prvních poválečných měsíců docházelo po celém území českých zemí k masakrům a pogromům Němců, mezi obětmi byly často ženy i děti. Za příslušnost k určitému národu tak zaplatilo několik desítek tisíc lidí životem, zhruba tři miliony lidí ztratilo svůj původní domov. Kolektivní vina znemožnila rozlišovat vinu jednotlivců a připravila půdu pro kolektivní trest, který stejně jako v předchozích letech postihl i nevinné.
Více informací a textů k tématu na www.antikomplex.cz