HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Srovnávání Romů a Vietnamců je oblíbeným způsobem, jak vyjádřit zpravidla negativní postoj k Romům. Samotní Vietnamci zde hrají spíše pomocnou roli. Výhodou takového srovnávání pro autora podobných výroků je, že se (alespoň zdánlivě) distancuje od rasismu, takže své kritice Romů dodává větší vážnosti. Srovnává přeci dvě podobně – „rasově“ odlišné – skupiny, přičemž jednu z nich vnímá (převážně) pozitivně.

Srovnávání obou menšin však zakrývá fakt, že jde o zásadně odlišné skupiny, které rozhodně nestojí na stejné startovní čáře v integraci do české společnosti. Romové zde za sebou mají zkušenost pětiset let života na okraji společnosti nebo v úplné ilegalitě kvůli pronásledování. Postupnou integraci českých Romů, zvláště na jižní Moravě, přerušila druhá světová válka, kdy byli zdejší Romové téměř vyvražděni. I na Slovensku bylo relativně klidné soužití s bílými sedláky přerušeno válkou a pak zejména komunismem s jeho násilnou asimilací, kvůli které byla velká část slovenských Romů přemístěna do Čech (většina Romů v ČR pochází ze Slovenska). Asimilace se ale nezdařila. Romové se nestali „úplnými“ Čechy a zároveň zůstali vykořeněni z části své kultury a tradičního způsobu obživy. Jako nízce kvalifikovaná pracovní síla pak přišli po roce 1989 z velké části o zaměstnání a začarovaný kruh chudoby se všemi patologickými jevy se rozjel na plné obrátky.

Oproti tomu Vietnamci přišli teprve nedávno jako „elitní“ skupina, která měla dostatečné prostředky a schopnosti již před cestou, aby se do České republiky (nebo ještě do Československa) mohla vůbec dostat. Jejich cílem – tak jak to bývá obvyklé u první generace imigrantů – je udržet se v cizí společnosti a vytvořit zde lepší podmínky pro své děti. Proto většina z nich usilovně pracuje a vede své děti ke vzdělání. Navíc patří k velmi sebevědomému národu s historií prodchnutou hrdinskými činy (porazili během posledního století tři světové velmoci) s vlastním státem a státem uznanou a podporovanou kulturou (zejména jazykem).