Anně Marii Kyšové je jedenáct let a už má za sebou vydání první knihy jménem Superholky. „Moje Superholky jsou holky jako já a moje kamarádky, nemají superschopnosti jako Superman, Batman nebo třeba Wonder Woman a She Hulk. Řeší spolu zločin, který policii nezajímá, a i když se někdy bojí, nakonec mají dost odvahy bojovat se zlem.“ V knize se mladá spisovatelka zabývá tématy, jako je šikana, práva žen či vydírání. Co bylo prvním impulsem k napsání knihy? „Kamarádovi jsem ukazovala svoje oblíbené superhrdinky, své oblíbené komiksy. A on mi říkal, že superhrdinky jsou jen kopie superhrdinů, což mě naštvalo,“ říká Anna. Věří, že muži a ženy jsou si rovni a měli by v životě dostat stejnou příležitost. „Mně se líbí názor, že dívky můžou dokázat to samé co kluci. Dříve bylo nerovnocenné postavení něco normálního. Ženy nemohly volit, nemohly jít do politiky. Teprve až nedávno se začalo vnímat, že ženy jsou na tom stejně. Dost lidí ale má pořád historický názor, že ženy toho tolik nedokážou.“ Mezi její vzory patří Virginia Woolfová, Angela Merkelová nebo Sonita Alizadeh z Afghánistánu. „To je dívka, která začala rapovat a zpívat, je aktivistka za ženská práva. Vadilo jí, že Tálibán zakázal dívkám chodit do školy, podporuje rovnost dívek a kluků. Je to můj vzor, protože se nebojí ukázat svůj názor, ukázat co si myslí.“ Jak se podle ní nerovné postavení žen ve společnosti dá změnit? „Třeba tak, že se žena stane prezidentkou. To se mi teď strašně líbí na Slovensku. Když ženy docílí úspěchu, dá se dokázat, že jsou rovnocenné,“ popisuje Anna.
Jsou si kluci a holky rovni?
Rozhodně. Mně dost vadilo, že lidi u nás ve třídě říkali: „Jsi holka, nejsi tak silná.” Třeba při tělocviku se nejdříve vybírají kluci a až pak holky. Já, když jsem kapitánka, nevybírám podle pohlaví, ale podle toho, jak kdo hraje. V historii toho dívky dokázaly hodně, třeba Virginia Woolfová. Klukům se líbí být něco víc. To se líbí každému.
Jaké jsou tvé ženské vzory?
Třeba Sonita Alizadeh z Afghánistánu. To je dívka, která začala rapovat a zpívat, je aktivistka za ženská práva. Vadilo jí, že Tálibán zakázal dívkám chodit do školy, podporuje rovnost dívek a kluků. Je to můj vzor, protože se nebojí ukázat svůj názor, ukázat co si myslí. Znám příběh Sky Brown, japonské dívky, které nadávali, že nemůže být skateboardistka, protože je holka, ale dneska je skvělá a už získala několik cen. Je stará asi jako já. Pak třeba Beyoncé. Té taky rodiče a kamarádi říkali, že nic nedokáže. Mně se líbí názor, že dívky můžou dokázat to samé co kluci. Ráda bych řekla nějakou českou političku, ale žádnou tady neznám. Líbí se mi Angela Merkelová.
Jak je to u vás ve škole?
Od září jdu do nové školy, ale v mé staré jsme byli rozděleni na skupiny většinou po čtyřech. Ty se navzájem moc nemusely a někdy se i nenáviděly. Vadí mi, že když třeba máme dva týmy, tak slýchám: „Holky nám to pokazí.” Měli jsme taky učitelku, která vždycky vyvolává jenom kluky. Říkala, že si myslí, že jsou kluci chytřejší. Jednou v tělocviku nás učitel rozdělil na dvě poloviny, na kluky a holky. Řekl: „Kluci si udělají pět kliků a holky nemusí nic dělat.” To mě tak naštvalo! Řekla jsem mu: „Pane učiteli, můžu si udělat těch pět kliků?” - „Ne.” Tak jsem je stejně udělala. Mně je líto toho učitele, protože nepochopil, že v tomhle století může žena dosáhnout to samé co muži. Lidé se dívají na kluky i tak, že jsou zlobiví a holky jsou hodné. Nebo že je dívka dobrá na něco a kluci na něco jiného. Přitom můžu dosáhnout toho samého. I kluci ale můžou být dobří v oborech, ve kterých jsou dobré dívky.
Proč si myslíš, že si to kluci někdy o holkách myslí?
Podle mě je to historicky dané. Kluci brali ženu jako slabší pohlaví. Ženy nesměly volit, nemohly jít do politiky. Dříve bylo nerovnocenné postavení něco normálního. Teprve až nedávno se začalo vnímat, že ženy jsou na tom stejně. Dost lidí ale má pořád historický názor, že toho ženy tolik nedokážou.
Jak by se to dalo změnit?
Třeba tak, že se žena stane prezidentkou. To se mi teď strašně líbí na Slovensku. Když ženy docílí úspěchu, dá se dokázat, že jsou rovnocenné.
Napsala jsi knihu. Co bylo na začátku?
To bylo tak, že jsem kamarádovi ukazovala svoje oblíbené superhrdinky, své oblíbené komiksy. A on mi říkal, že superhrdinky jsou jen kopie superhrdinů, což mě naštvalo. Šla jsem za tátou, který zrovna psal knihu, a říkala mu: „Tati, napiš knihu o superhrdinkách.” Ale on neměl čas a řekl mi, ať to napíšu já. Tak jsem vymyslela příběh, pak jsem mu ho řekla, jemu se to zdálo dobré, pomohl mi to upravit a bylo to. Napsali jsme to společně.
Co v té knize řešíš za témata?
Moje knížka je trochu detektivka a dobrodružný příběh v jednom. Nechci moc prozrazovat děj, ale píšu i o vydírání, šikaně nebo právě o tom, že kluci a holky můžou dělat to, co chtějí. Nejen to, co jim říkají ostatní. Moje Superholky jsou holky jako já a moje kamarádky. Nemají superschopnosti jako Superman, Batman nebo třeba Wonder Woman a She Hulk. Řeší spolu zločin, který policii nezajímá, a i když se někdy bojí, nakonec mají dost odvahy bojovat se zlem. A ke všemu se v knížce objevuje hodně koček, které mám moc ráda.
Četl ji někdo u vás ve třídě?
Kamarádky. Jedna holka, která mi říkala, že jsem hloupá, mi pak dokonce řekla, že hloupá je ona, když mi nadávala. To bylo pro mě něco neuvěřitelného.
Když se zamyslíme trochu hlouběji, čemu by na světě pomohlo to, kdyby si ženy a muži byli rovni?
Kamarádce jsem řekla, že můj sen je být političkou. Ona mi řekla: „Jsi dívka, tohle nikdy nedokážeš.” To je bizarní, protože ona sama je dívka. Kdyby to bylo jinak, tohle se nemuselo stát. Každý může dokázat cokoliv. Přijde mi škoda, že nám často říkají, že jako dívky nemůžeme dokázat to samé co kluci. Tenhle názor má podle mě spousta lidí. Hrozně mi vadí, když to cítí stejně i samotné dívky. Kdyby se tohle nedělo, spousta lidí by podle mě nemusela zažít nenávist. Nedělo by se tolik šikany.
Ty jsi šikanu zažila?
Různě - fyzickou i psychickou šikanu. Jedna holka mi říkala, že jsem hloupá. Třeba trampolína by měla být pro všechny, ne jenom něčí. Když jsme na ní byli, začala jedna holka kamaráda štípat a mlátit, že tam nesmíme. Byla jsem zmatená a rozbrečela jsem se. Kamaráda jsem chtěla ochránit, ale vrhla se i na mě, kopala mě, to mě hrozně bolelo. Strach mám doteď.
A ta psychická podle tebe vypadá jak?
Když mi někdo nadává, že jsem mladší a nebere můj názor. Nebo že jsem hloupá, že nic nedokážu. To se třeba povedlo překecat celou třídu a měsíc se se mnou nikdo nebavil. Jednou mi napsali na lístek, že jsem debil a hodili mi ho do skřínky. Bylo mi strašně líto, že se mnou nikdo nepromluvil a nezjišťoval si, jestli jsem doopravdy hloupá. Bylo mi hodně smutno. Měla jsem strach a zároveň jsem měla strach to někomu říct. Svěřit se, co cítím. Pak se to horšilo a horšilo.
Odkud se podle tebe tohle bere?
Podle mě je to žárlivost nebo nesouhlas s názory někoho jiného. Nebo se člověk bojí šikany, a proto začne sám šikanovat.
Co je potřeba dělat proto, aby se to nedělo?
Musí se to říct. Když se někdo trápí, má se svěřit. Začít to řešit. Já jsem to řekla rodičům, učitelce, začala jsem chodit ke školní psycholožce, mluvili jsme i s maminkou agresorky. Díky tomu, že jsem to řešila, se to ukončilo.
Takže je podle tebe důležité si říct o pomoc?
Rozhodně. Klidně někomu napsat. Třeba youtuber Nejfejk, když jsem mu napsala, jaký má názor na šikanu, mi hned odpověděl. A zeptal se mě, proč se ho na to ptám. To mi přišlo neuvěřitelné. Je možné si taky stáhnout aplikaci, protože v téhle době se šikana řeší čím dál víc. Nebo zavolat na linku důvěry. Zkoušet to dál, když vám ze začátku nikdo nevěří. Žádný rodič si asi nechce přiznat, že jeho dítě šikanuje ostatní. Anebo naopak, že jeho dítě je šikanované.
Jak se ty osobně cítíš, když se děje něco nespravedlivého?
Jsou to smíšené pocity. Jsem zároveň naštvaná, zároveň smutná. Smutná, že to je nespravedlivé, naštvaná proto, jak si něco takového někdo vůbec může myslet. Chci, aby lidé věděli, že se něco takového děje. Apelovat na učitele. Aby to řešili, aby to neignorovali. Já jsem ze začátku měla strach se svěřit.
Víš, kým bys chtěla být, až budeš dospělá?
Političkou. Láká mě to, ne se ale hádat s lidma. Říkat svůj názor, který si pak lidé poslechnou. Politiky totiž lidé poslouchají. Přišlo mi hrozné, když jsem slyšela jednoho politika říkat názor na psychické poruchy na školách. Říkal, že se s tím děti smíří, že pochopí, že je někdo jiný. Nepochopí. Mně se často smály. Ptala jsem se, proč. „Protože jsi divná!” Děti by si měly zvyknout na společnost, kde se jim nikdo nesměje. Aspoň na základní škole by to bylo hezké. Mně se líbí, že u nás ve vedlejší třídě je kamarád, co má Aspergera. A jeho učitelka je na něj úžasná. Mám ji ráda. Já sama bych chtěla bojovat v politice za to, aby se lidé sobě navzájem neposmívali. Mám teď v plánu udělat plakáty o psychických poruchách, o úzkostech, o depresích, Aspergeru, poruchách pozornosti a dát je do školy. Aby si lidi uvědomili, že je ten člověk sice jiný, ale nic to o něm neříká. U nás není dost přednášek. Mně se třeba líbí, že Kovy nebo Jirka Král mluví o soukromí na internetu.
Máš diagnostikováné ADD, poruchu pozornosti bez hyperaktivity. Můžeš popsat, jak se to u tebe projevuje?
Tím, že často něco nepochopím, anebo naopak pochopím rychleji než ostatní. Jsem odlišná. Občas nejsem schopná se na něco podívat, občas se zaměřím na jednu věc. Když mně někdo vyruší, strašně se naštvu. Hrozně mě třeba baví pozorovat naše pískomily nebo kočky. Pak mě to strašně naštve. Někdy tou pozorností překypuju a někdy jí mám zase strašně málo. Nemám jí tak akorát.
Když mám úzkosti, cítím strach. Jsem strašný pesimista. Jsem často přecitlivělá a lidé toho využívají. Pak jsem na tom hůř, je mi špatně psychicky i fyzicky. Zase ale vím, jak se cítí ostatní. Jedna kamarádka brečela a já jsem za ní přišla, aby se mi svěřila. Díky tomu, že mám z něčeho strach, jsem empatická. Všechno má své výhody a nevýhody. Strach není odjakživa v hlavě, ale pak se projeví a vyroste. A u těch úzkostí se zvětšuje do nadměrné velikosti.
Na druhou stranu většina lidí, co jsou kreativní, má nějakou poruchu. Třeba Van Gogh nebo Einstein. Já jsem strašně dětinská, ale i kreativní. Třeba Edison měl autismus, ale moc lidí to neví. Nebo tvůrce pokémonů. Taky Emma Watson, Selena Gomez a Eminem mají poruchu pozornosti, ale málokdo to ví. Těch lidí není málo.
Máš teda pocit, že „jiní“ lidé mají nějaký přínos?
Jsou v tom výhody i nevýhody. Lidé se ti můžou smát. Ale člověk taky vidí svět jinak, a to může někdy pomoct. U nás ve třídě jsme měli problém s jednou logickou hádankou a všichni nad ní přemýšleli jedním způsobem. Já jsem nad tím přemýšlela jinak a nakonec to bylo správně a pomohla jsem řešení. Přemýšlení „jinak“ a „normální“ by se mělo spojovat. Ten, kdo je jiný, není automaticky hloupý. Stephen Hawking byl postižený, ale byl nejchytřejší na světě. Neměli bychom nikoho odsuzovat jenom proto, že je jiný.
Má tedy cenu se prát za jiné lidi? Proč nemyslet jen na sebe?
Lidé by si měli pomáhat. Kdyby si lidé napříč historií nepomáhali, třeba postavit chýši v době kamenné, předat si oheň, zahynou. Kdyby se lidé nerozdělili, tak by žárovku používal jen Edison a jeho rodina. Všichni ale používají jeho vynález. Není jeden člověk, který vymyslel telefon. Podílela se jich na tom spousta. Kdyby si lidé nepomáhali, nevznikla by spousta věcí, dost věcí bychom nevěděli. Kdyby lidi nedali peníze na Národní divadlo, není. Lidé by si měli pomáhat, a to kdykoliv.
Foto: Jiří Pasz a archiv Anny Marie Kyšové