„Buď sám sebou!” Dívka s HIV, trans žena i chlapec s albinismem jako hrdinové ukrajinského fotoproje

Tým ukrajinských fotografů a fotografek složený z Romana Pashkovskeho, Sergeye Sarakhanova, Dariy Shramko, Kseniy Karginy a Tarase Vorobetse vytvořil projekt s názvem Buď kýmkoli, buď sám sebou. Ve fotoprojektu vystoupila řada lidí, kteří se pro svůj vzhled, zdravotní stav či pohlavní identitu stávají terčem předsudků a diskriminace, ať už je to rodina, která vychovává chlapce po mozkové obrně, trans žena nebo dívka žijící s HIV. Vzkaz, která má série fotografií předat, je jasný – ať jsi jakýkoli, buď sám sebou. Jednotlivé snímky s příběhy zveřejňují na Instagramu.

Devatenáctiletý Ilya žije s albinismem. Jeho velmi světlá kůže a bílé vlasy přitahují pozornost. „Když jdu ven a nemám čepici, lidé se mě ptají, jak se mi podařilo si takhle obarvit vlasy. Senioři vykřikují něco o tom, že můj make-up je horší, než jaký používají dívky,“ vypráví Ilya. Žádný make-up však nenosí. Už od školy byl šikanovaný a dostával různé přezdívky, jednou z nich byl například kefír. „Možná to zní legračně, ale strašně mě to zraňovalo. Mému bratrovi je 9 let a jeho spoužáci mu říkají albín. Ač to není urážka, protože on jím opravdu je, ubližuje mu to.“ Ilyovi pomohly naučit se mít sám sebe rád a přijmout se takového, jaký je, informace o dalších lidech s albinismem, které si vyhledával na internetu. „Teď už se přijímám a mám se rád.“

Ilja

„Před 18 lety, když jsem si uvědomil, že jsem gay, jsem odešel z domova. Na východě, odkud pocházím, jsou gayové popravováni oběšením. Když mi bylo asi 8 nebo 9 let, byl jsem něčeho takového svědkem. A byl jsem vyděšený, že moji příbuzní poznají, že se mi líbí kluci. Když to nakonec opravdu zjistili, odešel jsem z domova a už jsme se neviděli,“ vypráví Yashar. Nyní žije s Myhailem. Jeho rodina Yashara miluje a podle něj je právě důvěra rodiny v jich lásku a partnerství klíčem ke dlouhotrvajícímu a pevnému vztahu.

Yashar a Myhail

„Jedna věc, která mě štve nejvíc, je diskriminace od mé vlastní země,“ svěřuje se Vitaly, který je coby kvadruplegik na vozíku. „Podle zákona, který se od roku 1975 nezměnil, nemůže člověk s hendikepem, jako mám já, řídit, ačkoli lidé jinde ve světě mohou. Svět se hýbe vpřed, jsou různá zařízení, která nahrazují prsty, když nefungují, a tak umožňují i řídit.“ Vitaly na sobě oceňuje houževnatost a díky svému hendikepu se prý naučil jednat rázně. O tom svědčí i jeho několikaletý boj za

Vitaly

„Jsem trans žena,“ prozrazuje Nastya. „Jakmile jsem začala s hormonální terapií, ale stále neměla nové doklady, setkávala jsem se s problémy. Zastavovali mě na letišti a musela jsem prokazovat, že jsem to já. Každému jsem tak musela odvyprávět svůj příběh.“ Když Nastyu zbili v nočním klubu, případ nebyl nijak prošetřen. „Policie přišla, podívala se na mě, vysmála se mi a případ uzavřela,“ vzpomíná a dodává, že když máte mužské jméno, ale vypadáte jako žena, lékaři to komentují nahlas před všemi ostatními pacienty. Původně si Nastya myslela, že bude muset naplnit svou mužskou roli, i proto, že má manželku a dceru. „Ale během posledních tří let začínám vidět světlo na konci tunelu,“ dodává a říká, že je pyšná, že to dokázala.

Nastya

„Od narození žiju s HIV. Nevnímám to jako zvláštnost, je to běžná součást mého života,“ říká 21letá Yana. „Když se o mé diagnóze dozvěděla babička mojí spolužačky, volala mé matce a ptala se, proč jim o tom neřekla.“ O Yanině HIV se tak dozvěděla celá škola a pro spolužáky se stala nedůvěryhodnou. Yana se navíc kvůli matce narkomance narodila se závislostí na heroinu. „Dokonce i přátelé, kteří o všem vědí, mi říkají, že se mě bojí.“