Justice uvedl, že se styděl dát člověku, který očividně potřeboval nějakou výraznější pomoc, pouhých 30 centů. Nevěděl, jak muž na pár drobných zareaguje a byl by v tu chvíli raději, kdyby si to syn rozmyslel. „Už jsem málem svému synovi řekl, abychom počkali, dokud nebudeme mít u sebe víc peněz. Málem jsem mu dal najevo, že to, co on vnímá jako dobro, nestačí na to, aby to v životě nějakého člověka udělalo rozdíl. Došlo mi, že jsem v téhle situaci já sám tou překážkou. A zatímco jsme stáli na červené, říkal jsem si, že pomoc druhým je přeci to, co učíme našeho syna a teď, když se chce rozdělit o to, co má, bych mu to chtěl rozmluvit?“ přemítal.

Justice Smith si uvědomil, že právě tohle je ta chvíle, kdy by měl syna nechat udělat to, co ho sám učí – projevit štědrost a empatii vůči potřebnému člověku. A tak stáhnul okénko u auta a na muže zavolal: „Omlouvám se, pane, nemám u sebe žádnou hotovost, ale můj syn by vám chtěl dát to, co u sebe má. Je mu pět let.“ Výraz muže i radost pětiletého syna se Justicovi vryl do paměti. Muž bez domova neskrýval upřímnou radost, vřele pětiletému Justusovi poděkoval a popřál mu Boží požehnání.
Možná právě spontánní chuť malého Justuse pomoci spustila vlnu další pomoci, když se začala otevírat okýnka dalších aut jedno po druhém a lidé muži přispívali penězi. „Nezáleží na tom, jak moc nebo málo máme. Ale když darujeme s upřímností, udělá to možná větší radost, než si myslíme,“ uzavírá Justice.
Foto: FB profil Justice Smitha