Kolik zemí v Africe jsi navštívila a v kolika jsi žila? Jak dlouho je to dohromady?
Uf, poprvé jsem v Africe byla asi před třinácti lety, ale řekla bych, že intenzivnější zkušenost mám od roku 2016, kdy jsem se přestěhovala do Zambie. Většinu roku trávím tam, vždy se ale na pár měsíců ráda vracím domů za rodinou a přáteli. Pracuji na projektech v několika zemích, hodně času jsem strávila například v Etiopii. Zatím jsem navštívila necelou desítku zemí, v poslední době mě uchvátila Uganda. Mám výhodu, že často jezdím pracovně a to mi umožní nebýt jen turista, ale poznat běžné lidské chování a vztahy do hloubky. Osobně se při cestování nehoním a nepočítám, v kolika zemích jsem byla nebo co vše jsem viděla. Raději jsem na jednom místě delší dobu a poznávám a zažívám danou zemi a kulturu.
Afrika často lidem splývá - jako by to byla jedna země. Jak vnímáš rozdíly mezi jednotlivými státy?
Ano splývá, což je velká škoda. Afrika je neuvěřitelně rozmanitý kontinent, je tu přes padesát států, velké množství náboženství a jejich odnoží, nespočetné množství kmenů a skupin s různými tradicemi, jazyky a zvyky. A jídlem. V Etiopii používají hodně luštěnin, chili a kozího masa, v Zambii naopak hlavně kuřecí a hovězí, kukuřičnou mouku a jen minimálně koření. Osobně vnímám ty rozdíly hodně intenzivně s tím, jak se často přesouvám mezi jednotlivými zeměmi a regiony. Zároveň vnímám i početné společné znaky nebo typy chování, které mi pak v Evropě chybí. Lidé jsou milí, kdykoli se zastaví na kus řeči. Mluvit spolu bez small talku na začátku telefonátu či schůzky je až nezdvořilé. U nás se jde hned na věc a myslím, že tím přicházíme o část poznávání pracovních partnerů i kolegů.
Měla jsi před první návštěvou taky nějaké stereotypní představy, které se pak vyvrátily a nepotvrdily? A které naopak jo?
Před úplně první cestou před třinácti lety jsem nějaké stereotypy určitě měla, myslím, že jsem taky moc neuměla rozlišovat mezi zeměmi. Prostě všechno byla jedna Afrika tak, jak ji vídáme v médiích dodnes - děti s nafouklými bříšky, dětští vojáci a nekončící konflikty, náboženské a kmenové rozdíly a občas nějaký ten slon. Přivítala mě však země, Zambie, kde jsou lidé podnikaví a aktivní, kde je zpěv, tanec a úsměv na každodenním pořádku i přesto, že jejich životní situace není vůbec lehká. Celkově jsem při té první návštěvě byla hodně překvapená. Všechno, o čem jsem do té doby četla či si představovala, bylo mnohem intenzivnější, výraznější, emotivnější, než jsme z Evropy zvyklí. Nezapomenu na pocit, když si farmáři na konci tréninkového programu zazpívali a zatancovali s obrovskou energií. Ze stereotypů, které se naopak potvrdily, je africká nedochvilnost. Nedochvilnost tedy jen z našeho pohledu, ve skutečnosti jde spíše o jiné chápání času. V Evropě se snažíme čas dohnat a přizpůsobit se jeho neúprosným podmínkám, a to snad prakticky pořád, na nic není čas, pořád jsme v něčem pozadu. V Africe je čas jen pojem, kvůli kterému se není potřeba znepokojovat a nějak výrazně se snažit (smích), čas se přizpůsobí našim potřebám. Schůzka začne, až účastníci dorazí. Autobus pojede, až se celý naplní...
Vidíš v Africe nějaký rozvoj?
Jasně, vidím. Například v městečku Choma na jihu Zambie, kde jsem žila, došlo během pouhých čtyř let k velkým změnám. Objevilo se více místních obchodů, jsou dostupnější služby jako možnost poslat balík DHL, rozšířila se dostupnost internetu a telefonního signálu, dokonce se objevilo pár chodníků a díry v cestě byly opraveny. Na druhou stranu se zase nové objevily o pár metrů dál. Choma se tehdy stala hlavním provinčním městem, je na hlavní trati z Lusaky do Livingstonu, hlavní turistické atrakce Zambie. Tady ten rozvoj jde určitě rychleji, kdežto v zapadlých oblastech jsou tyto změny viditelné méně. Samozřejmě mluvíme o oblastech, kde je alespoň částečná politická stabilita. Pokud existuje alespoň trochu předvídatelné a bezpečné prostředí a motivace, tak se lidé, komunity i regiony mohou rozvíjet a rozvíjejí se. Lidé se snaží podnikat nebo si zvyšovat kvalifikaci, aby mohli získat lepší práci. A je jedno, v jakém státě se nacházíte. Afrika je prostě světem plným velkých rozdílů, bohužel z médií získáváme primárně negativní zprávy, které nám stále předhazují Afriku jako ten chudobný, válčící a přírodními katastrofami posetý kontinent. Na problémy, a že jich má Afrika spousty, je potřeba upozorňovat a aktivně je řešit. Taky proto dělám, co dělám. Bylo by ale skvělé, kdybychom občas viděli i pozitivní informace a obrázky.
Afrika, a samozřejmě i Zambie, si prošla dramatickou kolonizací, která zanechala dost jizev na ekonomice, politice a společnosti. Má nějaký vliv i dnes?
Kolonizace ovlivnila a ovlivňuje tamější situaci stále. Po odchodu kolonizátorů často státy neměly silné a funkční vládní struktury, dostávaly velké půjčky, které byly absolutně nesplatitelné, a to v kombinaci se zkorumpovanými strukturami roztočilo ekonomický propad mnohých ekonomik. V posledních dekádách do hry vstoupily státy jako Čína a Indie, které masivně „investují” do afrických zemí, infrastruktury a ekonomik k získání nerostných surovin, odbytiště pro svůj vývoz či koupení podpory jednotlivých států na mezinárodním poli. Čína používá i jinou strategii investic, a to ve formě půjček na projekty v infrastruktuře, které pak realizují čínské firmy. A některé státy se staly na čínských penězích zcela závislé.
Obecně se africké státy musely a musejí potýkat se spoustou vnitřních i vnějších finančních a politických výzev a tlaků ze všech stran. Většina bohužel ne úplně úspěšně. V posledních letech na ně navíc drastickým způsobem dopadají důsledky klimatických změn v podobě dlouhých a neočekávaných období sucha či nečekaných silných dešťů. Dohromady to pak vše podkopová již tak často nestabilní životní situaci lidí.
Když se zamyslíme nad dopady kolonizace, cítí dnes lidé v různých afrických zemích zášť vůči bělochům?
Já jsem se s žádnou záští nesetkala, nikdy mi nebylo dáno najevo „ty jsi bílá, ty můžeš za to a za to”. Nicméně v některých zemích se to asi stát může. S čím se člověk potkává denně a je běžným stereotypem místních vůči cizincům, je představa, že jsme všichni hrozně bohatí, máme velké vily s bazény, několik aut a práci v kanceláři na pár hodin denně. Takto to vidí skrze televizi, sociální média a videoklipy. Bohužel je to ale často i obrázek cizinců, kteří se v Africe usazují za prací. Řídí zahraniční firmy, pracují na vysokých konzultačních postech, ambasádách, OSN či turisté, kteří přijeli obdivovat safari, vodopády a „tu pravou Afriku”. Já osobně nepocházím z velmi dobře situované rodiny, neměla jsem však nikdy v životě nouzi o jídlo, střechu nad hlavou, měla jsem pocit bezpečí, čas na školu, přátele a koníčky a vlastně bezstarostné dětství. Pro nás téměř samozřejmost, pro polovinu obyvatel planety utopie. Naše startovní čáry se pak jen těžko dají srovnávat. Myslím, že spousta lidí si ani neuvědomuje, jak privilegovaní vlastně jsme.
Jak se ti jeví mladé generace v různých zemích? Jaké mají priority a touhy, jakým výzvám čelí a jaké mají vzory?
Za největší výzvu považuji určitě nezaměstnanost a v posledních letech též obrovskou míru korupce. Špatná ekonomická situace doléhá nejvíce právě na mladé lidi. Vysoká nezaměstnanost mezi mladými společně s nízkou možností získání odborné kvalifikace a omezeným počtem pracovních míst ohrožuje celou generaci a bere jim naději na dobrý život, obzvlášť pokud takový člověk pochází z chudých čtvrtí či z venkova. Ihned na startu svého pracovního dospělého života musí čelit drsným podmínkám. Zároveň jsou to mladí lidé a ti stejně jako u nás se rádi baví, chtějí poznávat svět, sní o lepším životě, než mají jejich rodiče. Pokud mají možnost, surfují na sociálních sítích, sledují slavné hvězdy na Instagramu, své osobní životy sdílejí na Facebooku, filmy a hudbu streamují z YouTube a poslední díl Game of Thrones prožívali stejně emotivně jako u nás. A tato velká skupina lidí v letošním roce významně přispěla k pokojné výměně na prezidentské pozici.
Jedním z často zmiňovaných problémů je vysoká porodnost. Jaká je dnes situace, pokud jde o velikost rodin?
S určitými výjimkami, myslím Demokratickou republiku Kongo, je prakticky ve všech státech na světě porodnost na jednu ženu nižší, než byla před padesáti lety, a bude se nadále výrazně snižovat, především v Africe. To je vidět na mnoha místech. Mladí vzdělaní lidé, tak jako třeba u nás, mají tendence snižovat počet dětí, jelikož jim chtějí zajistit lepší vzdělání, lepší stravu a lepší budoucnost. Místo pěti až šesti dětí můžeme vidět typickou rodinu spíše se třemi až čtyřmi dětmi. Snížení počtu dětí na jednu ženu však neznamená, že v průběhu příštích 30 let nevzroste populace o několik miliard, kdy polovina z celkového přírůstku se bude nacházet v subsaharské Africe. I přesto, že se snižuje počet dětí na ženu v určitých oblastech, na venkově rodiny mají pořád velké množství potomků, kteří až povyrostou, budou ekonomickým držákem celé široké rodiny. Zároveň je v Africe obrovský počet mladých lidí, kteří své potomky budou brzy očekávat, což přinese obrovský tlak na tamější ekonomiku, politiku i přírodní zdroje jako voda a půda. To bude přinášet konflikty o přírodní zdroje.
Nepřestěhuje se pak celá Afrika do Evropy?
To určitě nehrozí, je to absurdní představa. Migrace obyvatel za lepšími perspektivami je věc naprosto normální a děje se na celém světě. Například Češi se ve velkém hrnou na Západ – do Anglie, Německa, Kanady, Austrálie atd. A i tak se mohou lidé z celého světa snažit dostat na vysokou školu nebo získat práci v Evropě. Je spousta programů pro rozvojové země, kde mladí získávají stipendia na studium na evropských, amerických či ruských vysokých školách. Po získání kvalifikace se však tito lidé z většiny vracejí do svých zemí, kde mají lepší perspektivy. Pokud však jde o nucený přesun obyvatel, kdy lidé prchají ze svých domovů ať už z důvodu války či environmentální katastrofy, mezi které počítám důsledky klimatické krize, to už je vyvolané problémem, který je potřeba řešit. Jednak je potřeba poskytnout prvotní pomoc lidem v nouzi. Nejde čekat, až naprší a uschne. Je zásadní jednat hned. Z dlouhodobé perspektivy je pak nutné řešit příčiny těchto katastrof, abychom alespoň trochu pomohli lidem, na které dopadají důsledky lidské činnosti nejvíce.
Foto: archiv Markéty Smrčkové
