V Brně je dobrá a zdravá muslimská komunita, panuje v ní harmonie. To si myslí předseda Ústředí muslimských obcí Muneeb Hassan Alrawi. Pochází z Iráku, už několik desetiletí žije v Česku, kde také vystudoval. „My se problémům snažíme předcházet a stavět na dobrých základech. Muslimové jsou tu často dobře situovaní, mluví česky, mají české přátele a navštěvují se s nimi,” říká. Dobré vztahy podle něj dnes má tamní obec také s okolím vlastní mešity, proti které někteří občané v minulosti podepisovali petice. „Ty největší osobnosti protestů proti stavbě mešity jsou dnes našimi přáteli. Potkáváme se, zdravíme se, ptáme se, jak se nám daří,” říká. „Několik lidí se mi dokonce přišlo zpětně omluvit, že proti nám podepsali v začátcích petici. A že toho dnes litují,” dodává. Alrawi se podle svých slov aktivně snaží zabránit vzniku muslimského ghetta v okolí svatostánku. Podle něj by právě tímto způsobem mohlo v budoucnu dojít k některým sociálním problémům. Jak vnímá útoky na muslimy i vlastní mešitu? Proč se muslimové zdráhají viditelně zapojit do pomoci v boji proti koronaviru? A jak vysvětluje svá slovy, skrz která měl podle některých kritiků nabádat k nenávisti k nevěřícím?
Existuje v Brně muslimská komunita?
Po té pražské je tu asi druhá největší. Je to různorodá skupina, panuje v ní celkem harmonie. Řekl bych, že komunita je tu velmi dobrá a rádi bychom takový vývoj udrželi. Jsou to lidé většinou vysokoškolsky vzdělaní nebo pracující u nadnárodních společností a IT firem. Je celkem dobře začleněná do společnosti a nemá větší problémy. Dlouhodobě razíme myšlenku i + i = i, tedy že identita + integrace = ideál. Nebereme se za nějakou specifickou menšinu se zvláštními kolektivními požadavky oproti ostatním. Jsme jen obyvatelé a občané Česka a našim vyznáním je islám.
V islámu jsou různé směry. Daří se je v Brně spojovat dohromady?
Brněnská muslimská mešita je obecná. Chodili sem hlavně sunniti a šíiti, kteří se tu i společně podíleli na jejím chodu, pomáhali si navzájem. A chodí dodnes. Nedávno si šíité v Brně otevřeli vlastní centrum a vše je bez problému. Zakladatel šíitského centra je můj kamarád a spolužák, jsme v neustálém kontaktu a na naše akce i modlitby chodí nadále. V Česku, a Brně obzvlášť, je totiž dobrá a zdravá muslimská komunita. Je potřeba to tak udržet, aby se nesklouzlo k různým neblahým jevům, jaké známe z některých západních zemí. My se těm problémům snažíme předcházet a stavět na dobrých základech. Muslimové jsou tu často dobře situovaní, mluví česky, mají české přátele a navštěvují se s nimi. Pokud sem přijde někdo nový, jde pak většinou v našich šlépějích. Ze světa víme, že pokud člověk jazyk nezná, může se cítit odstrčený od společnosti.
Zmínil jste problémy, s nimiž se potýkají některé komunity v zahraničí. Proč myslíte, že k radikalizaci dochází?
Hovořit jen o radikalizaci by bylo zplošťování všech, zejména sociálních problémů, na jejich nejkrajnější důsledek. Kořenem problému je dle mého názoru vyloučení ze zbytku společnosti a vytváření ghett. Ano, radikalizace je velmi nebezpečná a dokonce může stát i životy. Ale to není jediný problém, kterému můžeme čelit. Myslím, že právě ona je důsledkem sociální izolace. Někteří z dotyčných komunit už nepoznávají majoritu, nemají mezi ní tolik přátel. Někteří pak věří propagandám, že nás nemuslimové nenávidí, chtějí muslimské národy pouze kolonizovat i pozabíjet, a proto se ohradí násilným způsobem. Když máte dobrého kamaráda Francouze nebo Čecha, víte, že to vůbec není pravda. A platí to i naopak. Proto je podle mě důležité znát aspoň jednoho na druhé straně, důvěřovat mu a mít s ním velmi dobrý přátelský vztah. Naše komunity v Česku jsou doposud uchráněny před takovým neblahým vývojem, který pramení z dějin západních zemí a jejich vztahů s většinově muslimskými zeměmi, avšak snadno se může stát, že pokud bude naše migrační politika krátkozraká a uvězní lidi ve věčném provizoriu, napodobíme selhání západních zemí. A to si nepřejeme.
Proč někdo zneužívá náboženství k obhajobě zabíjení lidí?
Souvisí to asi s některými neblahými událostmi nedávných dějin, mocenskými boji v zemích muslimů a nejnověji třeba i s válkou v Sýrii. Neislámský kvazistát (ISIS) a Al-Káida udělali své a někteří na tom začali stavět. To platí jak pro islamofobní hnutí, tak pro radikální hnutí mezi muslimy, která si uzurpují Boží soud o tom, kdo je a kdo není muslimem a nejvíce obětí působí mezi muslimy samotnými. Tito sektáři si všimli jisté mezery a tu zneužili. Mě velmi mrzí, jak se situace v Česku za posledních pět let neskutečně změnila. Myslím, že by bylo dobré ukázat, že se muslimové a nemuslimové vzájemně setkávají, jsou přáteli, důvěřují si. My jsme se dlouho snažili, pořádali jsme různé akce. Pak jsme se ale rozhodli přestat. Jednak jsme to dělali na úkor našich rodin a času tráveného s nimi, a jednak už nebyla vhodná doba, abychom se ozývali – a to ani v dobrém. Ať se snažíte udělat jakékoliv gesto, může se vám to pak stejně vymstít. To se odrazilo dokonce i na začátku pandemie koronaviru a dodnes je mi to líto.
Jak?
Plánovali jsme jako muslimská komunita uspořádat sbírku na plicní ventilátory a darovat je pak nemocnicím. Někteří se však možné medializace obávali a nakonec na ně přispěli jen jako jednotlivci. Soudili, že by se to mohlo obrátit proti nám, že by některé kruhy muslimům zase zlořečily a podezíraly je. Osobně se však domnívám, že pokud by bylo naše úsilí kolektivní, možná by byl charitativní dopad celé akce v rámci komunity větší. Je smutné, že nás situace donutila schovávat se i v případě, kdy můžeme pomoci. A že vlastně odmítači muslimů tímto vítězí. A nebylo to poprvé. Když měla například mešita desetileté výročí, udělali jsme velkou oslavu a na brněnském náměstí Svobody jsme obyvatelům Brna rozdali skoro 4000 růží jako projev oslavy dobrého soužití. Říkali jsme si, že až bude 20 let, uděláme něco ještě většího. Když to v roce 2018 přišlo, došlo nám, že na to není nejlepší doba a všichni mi říkali, ať na to, že se mnou někdo půjde na Svoboďák, zapomenu. Plánovali jsme například financovat speciální chodník pro hendikepované nebo podporovat chytré autobusové zastávky i jiné obecné projekty, které by udělaly radost všem. Nakonec z toho sešlo právě kvůli strachu z reakcí.
Není výsledkem protimuslimských nálad právě to, že se muslimové stahují a uzavírají? Tedy že nenávist vůči muslimům paradoxně úspěšné integraci brání?
Ano. Když je člověk jiný, častěji se na něj poukazuje a je více všímán. Například i tady chodí lidi přes ulici mimo přechody. Když to udělá tmavý cizinec, tak si toho dost řidičů všimne a budou nadávat: „Koukej, přišel sem a ani nedodržuje naše zákony.” Když to ale udělá Čech, tak to mnozí ani pořádně nevidí. Je to někdo z nás, je to někdo nevychovaný nebo spíše spěchající. Jak jde o cizince, přikládáme tomu větší význam. To ale není věc jen Česka, to se bohužel děje po celém světě.
Vždy v rámci komunity opakujeme, že nesmíme upadnout do začarovaného kruhu, kdy se my a zbytek společnosti navzájem vůči sobě vymezujeme. Začneme se pak jedni druhých stranit, shlukovat se kolem nějakého prostoru a odřezávat se od zbytku společnosti. Když jsme otevřeli mešitu, začali se mě někteří muslimové vyptávat na nájmy v okolí, aby to měli blízko. A já jsem s tím už tehdy nesouhlasil. Nechtěl jsem, aby tu vznikla nějaká muslimská čtvrť. Bojím se důsledku takového vývoje. Nejsem sociolog, ale myslím, že takhle mohly v minulosti vzniknout různé vyloučené komunity – ať už romské nebo ve starší minulosti třeba židovské. A možná takto vznikly určité muslimské čtvrti v německých či francouzských městech. Mým cílem je tomu zabránit či to alespoň oddálit, jak jen to půjde.
Takže se snažíte oddálit chvíli, kdy se kolem mešity vytvoří muslimská komunita?
Naším cílem je, aby se vytvořila fungující a zdravá komunita lidí, kteří do mešit chodí, aktivně se komunitního života účastní a pořádají akce nejen pro svou komunitu, ale i pro širší veřejnost. Nikoli, aby okolo mešity vznikalo nějaké ghetto bez kontaktu s vnějškem. Bylo by to totiž nebezpečné a zveličoval by se tam jakýkoliv problém. Nedocházelo by už k normálnímu styku mezi nemuslimy a muslimy. Lidé mívají strach a bojí se neznámého. A to je přirozené. Už když v 90. letech proběhla zpráva, že chceme stavět v Brně mešitu, začali proti nám místní protestovat. Tehdy jsem jim říkal, že jejich strach naprosto chápu, jsme pro ně neznámá skupina. Musíme zachovat vnímání toho, že k sobě patříme bez ohledu na vyznání.
Mluvil jste o strachu z aktivit muslimské komunity, které by se ji snažily ukázat v pozitivním světle. V Teplicích se ale zdá, že takové akce zafungovaly a situace se zklidnila. Není ten strach neopodstatněný?
Tam ano. Konflikty souvisely s lázeňskými hosty, kteří dělali nepořádek v parcích. Nezavinili jsme to my jakožto zdejší muslimská komunita. Ta teplická, která také spadá pod naše ústředí, se vydala po hostech sama uklízet, mluvila s nimi, poučila je a upozornění zahrnula i do pátečních kázání. Tamní muslimové se tehdy obraceli k hostům s tím, aby nám sem nejezdili dělat problémy. Snažili jsme se scházet i se zástupci města, já jsem se několikrát potkal i s panem nebožtíkem Kuberou, který jakožto primátor města podle mě v otázce vzájemného soužití udělal hodně práce. Nepodléhal protimuslimským náladám.
Proč k nepořádku v parcích docházelo?
Ti hosté to nedělali schválně, bylo to nedorozumění. Oni jsou zvyklí, že parky u nich uklízejí k tomu určení zaměstnanci. Oni si mají užívat. Když skončí s jídlem a rodina se zvedne, okamžitě naběhne uklízeč, který je za uklizení místa k posezení placený městem. Takhle úplně to ale v Česku nechodí. Ti hosté samotní by takové věci schválně nedělali, jsou většinou slušní. Nevěděli ale, že to tady po nich nikdo neuklidí. Nabídli jsme proto, že budeme rozdávat vysvětlující brožurky. Ono skutečně když chcete věci řešit, dá se všechno. Bohužel ale zároveň, když někdo chce jen věci zneužít, tak se také dá všechno.
Zmínil jste protesty brněnských v době stavby mešity. Jaké jsou vztahy s obyvateli této čtvrti dnes? Přehodnotili své postoje?
Myslím, že absolutně bez problémů. Mívali jsme dny otevřených dveří, lidé se k nám chodili podívat. Ty největší osobnosti protestů proti stavbě mešity jsou dnes našimi přáteli. Potkáváme se, zdravíme se, ptáme se, jak se nám daří. Zpočátku se stávalo, že si někteří lidé stěžovali, že návštěvníci mešity parkují na chodníku a jim se to nelíbilo. Hned jsme zařídili, aby k tomu už nedocházelo. Opravdu se snažíme, aby nebyly problémy. Několik lidí se mi dokonce přišlo zpětně omluvit, že proti nám podepsali v začátcích petici. A že toho dnes litují.
Vaše mešita byla několikrát poničena. Jaký to má dopad na místní komunitu?
Nejhorší byl ten poslední incident z počátku letošního roku. Nedalo se to zakrýt. My se ty výpady jako vedení sami někdy snažíme bagatelizovat, abychom lidi uklidnili. Ve světle toho, co se stalo na Novém Zélandu, to ale tentokrát nešlo. „Přestaňte šířit islám, jinak vás zabijeme.” Viděli jsme strach lidí, volali mi lidé, kteří sem chodí s dětmi, abych něco udělal. Uklidňoval jsem je, že to řeší policie a dá určitě pozor, aby se nic nestalo. Policii jsem požádal, aby sem postavili na páteční modlitby strážníky se zbraněmi, jednak aby se lidé cítili bezpečně a vnímali, že to stát bere vážně. A jednak – kdyby to nedej Bože někdo myslel vážně – by mu v tom přítomnost policie mohla zabránit. Policie tu s námi byla asi tři týdny.
Nejde ale jen o poničené zdi. Objevují se také provokace jako módní přehlídka nebo prasečí hlava v blízkosti mešity. Dělají i takové věci zlou krev v komunitě?
Pokud jde o tu přehlídku, věděli jsme o ní tehdy předem. Na páteční modlitbě jsme věřícím řekli, že se tu bude taková akce konat a že je nahlášená, legální a tím pádem je právně v pořádku. Kladli jsme jim na srdce, že kdyby náhodou šli kolem, ať raději dělají, že to nevidí. Ať se nikomu nesnaží nic vysvětlovat nebo reagovat na případné provokace. Rozhodli jsme se to ani moc nekomentovat, nevěnovat tomu pozornost. Protože právě naše reakce ti pořadatelé chtějí.
Proč myslíte, že tito aktivisté vystupují i proti integrovaným muslimům?
Ve skutečnosti chtějí způsobit problémy. To je jejich taktika. Sázejí na to, že nás to naštve. Já proto, když se něco takového děje, členy komunity uklidňuji a říkám jim, aby na to nereagovali. Tito aktivisté nechtějí klid. Tvrdí například, že muslimové diskriminují ženy, avšak právě díky těmto aktivistům jsou pak zase nejvíce postiženy muslimské ženy.
V jakém smyslu?
Tvrdí, že muslimové utlačují ženy. Když ale nějakou zahalenou ženu zahlédnou, začnou jí sami nadávat, hulákají na ni, zastrašují ji. V supermarketu jeden muž na českou muslimku ukázal, že ji podřízne. Na jedné straně tedy říkají, jaké jsou ty ženy v hábitech chuděry, ale jak je vidí, začnou je sami terorizovat. Pravdou je, že některé extremistické muslimské organizace jim dávají do ruky náboje. Tím, jak si vykládají islám, jak se chovají, jak mluví. Jaký mají vztah k nevěřícím.
Zrovna ve vztahu k nevěřícím jsou ale kontroverze i kolem vaší osoby.
Ano, vím o tom.
Prezentujete se jako smířlivý imám otevřený dialogu. Pak ale na druhé straně existuje zveřejněný záznam, který dokládá, že jste tu kázal něco trochu jiného.
Jsem předseda Ústředí muslimských obcí, nikoliv imám a nemám náboženské vzdělání. A co jsem měl kázat?
Můžu vám to přečíst.
Přečtěte přesně, co jsem řekl.
„Tvá povinnost je naučit ho v tomto období (pozn. naučit dítě ve věku 7-10 let) milovat ímán (pozn. ímán je víra, vnitřní víra člověka v Boha), milovat islám, aby se stal muslimem, a nauč ho nenávidět kufr, nauč ho nenávist ke všemu, co je nemorální, nauč ho nenávist ke všemu, co je nesprávné a hlavně tedy nauč ho nenávist ke kufru, tedy k neuznání Alláha a Jeho jedinosti." Jestli tomu tedy rozumím správně, tak kufr znamená nevěřící.
Ne. A to je právě ten omyl. Nebo ta manipulace a lež. Slovo kufr neznamená nevěřící, ale nevíra v Boha jakožto druh osobního vztahu k Bohu. A to je velký rozdíl.
V kontextu ateistického Česka?
Ano, to je to neštěstí tohoto případu. Já samozřejmě vím, o co jde. Toto je snad jediná věc, která se vytahuje proti mé osobě. Já, ale i každý, kdo mě zná, ví, že se nemám za co stydět, protože jsem to určitě tak v tomto kontextu nemyslel a ani v takovém duchu to nebylo. Sám mám kamarády z řad nevěřících, mám je rád, nedám na ně dopustit. To, že nevěří, je jejich věc. Zeptám se já vás. Máte rád nemoc?
Úplně ji asi nemusím.
A nenávidíte nemocné?
Ne.
Vyzývá snad kazatel v kostele jeho posluchače, aby měli rádi nevíru v Boha? Nebo je spíše nabádá k víře v Boha a varuje před nevírou v Boha? Můžeme tedy říct, že nabádá k nenávisti vůči nevěřícím či ateistům? Abych řekl pravdu, jsem z toho už znechucený. Vysvětluji to pořád dokola a stále se to objevuje.
A jak to tedy podle vás bylo?
Určitý arabský mluvící učenec měl u nás kázání. Já neměl v ruce jeho text, žádnou přípravu, a okamžitě po jeho patnáctiminutové promluvě jsem během asi sedm minut měl volně překládat do češtiny, co říkal. Určitě jako překladatel se snažíte pojmout myšlenky, ale ne vždy se vám vybaví nejvhodnější pojem, termín nebo výraz, zvláště, když vás tlačí čas a nemluvíte mateřským jazykem. Proto můžu říct, že jsem ani sám netušil, že jsem se dopustil formulace, která se dá tak kontroverzně vykládat.
A znají všichni ti posluchači tedy ten správný kontext? Nemůžou si to vyložit jinak? Tedy že mají nenávidět nevěřící?
Nikdo tady nepochyboval o tom, co jsem myslel tím, co jsem v ten moment řekl. O to, naučit děti někoho nenávidět, opravdu vůbec nešlo. Bohužel to někdo po několika letech vytáhl, zveřejnil a podal ve velmi negativním světle. Některá média a některé komentáře uvádějí, že jsem řekl „naučte je nenávidět nevěřící," protože dle nich arabské slovo kufr – které jsem použil i během českého překladu a je i na té nahrávce – znamená nevěřící, což není pravda. Když jsem s tím konfrontoval některé novináře, trvali na tom, že překladač Google nabízí i tu verzi. Tedy že kufr znamená nevěřící. Stačilo by se zeptat kteréhokoli arabisty v Česku.
Vy jste ale použil slovo nenávist.
Ano, přiznávám, že to slovo nebylo nejvhodnější. Opakuji ale, že k tomu došlo jednak z nedomyšlení a jednak šlo o jinou sféru vztahů než mezilidskou. Šlo o vztah každého jednice s Bohem, nikoliv s jiným člověkem. Někteří to ale bohužel chtějí za každou cenu chápat a interpretovat tímto způsobem.
Nedají se pak ale pochopit lidé, kteří na základě toho, co jste řekl, mají strach a vaše smířlivé aktivity vám nevěří? Přestože říkáte, že nemluvíte o nenávisti k lidem, ale k pojmu, mohou ten pojem někteří věřící vztáhnout na lidské bytosti.
Chápu ty lidi a chápu jejich strach. Já jsem to tak ale vůbec nemyslel a nikdo z komunity to tak negativně nepochopil. V kázání vůbec nešlo o mezilidské vztahy, ale o lásku k víře v Boha a o nelásku k jejímu opaku. Ten překlad arabského slova byl chybný a byl účelově medializován. Čeština není můj mateřský jazyk a v ten moment jsem vůbec netušil, že si to někdo může vyložit takhle. Když jsem to sám pak po několika letech slyšel, překvapilo mě, jak ohavně to může znít právě v tom kontextu ateistického Česka. Byl jsem z toho nešťastný. Avšak z mých úst to již vyšlo, už to nezměním a lépe vysvětlit celou tuto věc už nedokážu. A abych byl upřímný, na vysvětlování jedné a téže věci pořád dokola už nemám sílu. Kdo je soudný, tak mi i nám věřit může, o takové lidi velmi stojíme. A kdo chce psa bít, tak ten si hůl vždy najde. O takového člověka nestojím.
V minulosti se ve vaší mešitě objevila také protižidovská slova. Dá se věřit, že nejste antisemitská mešita?
Ano, antisemité rozhodně nejsme. Svědčí o tom naše vystupování a aktivity jako celku. Je nutno je také jako celek posuzovat a nikoli se zaměřovat na několik ojedinělých, a ještě záměrně zkreslovaných, incidentů. Ptám se, pokud byste se vy narodil jako Žid, můžete za to?
Ne.
Proč by měl mít někdo právo vás za to nenávidět a za co vůbec? My naopak s židovskou komunitou v Brně vycházíme dobře, chodíme společně na různé akce, účastnili jsme se připomínek památky obětí holokaustu. Osobně své děti vedu k tomu, aby se o holokaust zajímaly a navštěvovaly památky, které ho připomínají.
Říkáte, že nemůžete někoho nenávidět za to, co si nevybral. Co když si ale některý žid svou víru vybral až po narození? Pak je možné ho nenávidět?
Ne, v žádném případě. Ať je každý tím, kým chce být. Ať je žid, ateista, buddhista. Každý si vybírá to, co je dle jeho soudu nejlepší. A to, že má tuto možnost volby, je správné.
Foto: Lukáš Houdek