Osmnáctiletá Anna Sabóová se od dětství potýká s psychickými problémy a poruchami příjmu potravy. Problémy se poprvé objevily, když jí bylo sedm let. „V té době to nebyla snaha hubnout nebo vypadat krásně. V tu dobu to byl psychický blok po tom, co jsem měla problémy v rodině. Hnusilo se mi vše a já se to snažila řešit tím, že jsem nejedla a pila jen čistou vodu nebo černý čaj,” přibližuje Anna pro HFC. Ve svém okolí se navíc setkala s nepochopením a tresty. „Doteď si pamatuji ten řev doma, když jsem nejedla a pak jsem dostala páskem. Nebo ten horor, když jsem jela na školu v přírodě a všichni po mně chtěli, abych jedla. Bylo to pro mě velice stresující a hororové období,” vzpomíná. Když se o tři roky později situace ustálila, doufala, že má vše za sebou. Bohužel se však s následky těchto těžkých situací vypořádává dodnes.
V době puberty se u Anny začaly rozvíjet problémy s psychikou. V šestnácti letech se lékaři rozhodli pro léčbu antidepresivy a antipsychotiky. Její tělo na léky zareagovalo přibíráním na váze. Za pár týdnů ukazovala ručička na váze o třicet kilo více. „Z toho jsem samozřejmě chytla šílené úzkosti. Všude, kam jsem šla, lidé poukazovali na to, že jsem přibrala. Jako bych o tom snad nevěděla,” vzpomíná Anna. Ze strany rodiny se jí ani v této době nedostalo podpory a pochopení. „Bála jsem se jet k babičce. Neustále jsem poslouchala, jak jsem přibrala, jak bych se měla přestat přejídat, jak bych měla se sebou začít něco dělat. Přestala jsem tam jezdit úplně,” popisuje.
„Podívej se na sebe!”
A s tlakem se setkala i v lékařském zařízení. Na dětském oddělení, kde se se sestřičkami z důvodu častých hospitalizací dobře znala, došlo podle Anny k situaci, která u ní spustila další vlnu problémů s příjmem potravy. „Pamatuju si na incident, kdy jsem si po týdnu bez jídla koupila koblížek. Bylo mi prostě šíleně zle, a tak jsem si řekla, že se zkusím trochu najíst. Sotva jsem si kousla, slyšela jsem známý hlas. Přišla za mnou sestřička z nemocnice a upozornila mě na to, že bych neměla jíst, ať se na sebe podívám. V tu dobu to vše totálně odstartovalo,” vypráví Anna.
Neustálý tlak okolí
Od té doby Anna jedla pouze v přítomnosti druhých a při první vhodné příležitosti pak potravu vyzvracela. „Měla jsem šílené výčitky. Neustále jsem řešila, zda se smím nebo nesmím najíst. Co můžu a co ne, co je moc kalorické a co moje tělo snese. Pak už to zajelo do takových kolejí, že jsem v podstatě nejedla nic jiného než laxativa (projímadla - pozn.redakce),” přiznává. Brzy se dostavil úbytek na váze a také vytoužené pochvaly okolí. Anna však dnes míní, že chvála okolí ve skutečnosti nepřinesla nic pozitivního. „Všude jsem slýchala, jak mi to nesmírně sluší, jak jsem šikovná, jak se hezky spravuju. Probudilo to ve mně touhu být ještě štíhlejší, ještě krásnější. Tyhle fráze jsou velice nebezpečné. Zvláště pokud nevíte, čím si člověk prochází,” vysvětluje.
Jak se problémy s příjmem potravy prohlubovaly, začalo se okolí opět obracet proti ní. „Chceš být zase něčím zajímavá, už zase máš problémy? Nedělej ze sebe něco víc, než jsi, nepoutej na sebe tak tu pozornost. Ať jsem dělala, co jsem dělala, bylo vše špatně,” přibližuje pocity bezmoci Anna. Neustálý tlak u ní vyvolal vážné psychické problémy. Začala slýchat hlasy, objevily se paranoia a halucinace. „Vše to vygradovalo v jeden večer, kdy jsem byla tak zoufalá, že jsem vše chtěla ukončit. Nevím ani, kde se to ve mně vzalo, ale přemohla jsem se a o půlnoci jsem zavolala na psychiatrické oddělení ve Fakultní nemocnici v Ostravě, kde mě paní doktorka přes telefon velice uklidnila a domluvila mi hospitalizaci dva dny na to.”
Nezůstat sama
Léčba na psychiatrickém oddělení byla dle Anny náročná, přinesla jí však úlevu. Dodnes ale nemá vyhráno. „Ještě nejsem zdravá. Po PPP mi zůstaly výčitky po jídle, takže s tím momentálně bojuji nejvíce. Najíst se, aniž bych pak nad tím celý den přemýšlela,” líčí. „Mně osobně velice pomáhá mít určitý harmonogram. Takový můj denní rozvrh. Soustředit se na to, abych měla čas sama na sebe, abych trávila čas i s ostatními, abych zvládla udělat běžné denní činnosti, jako je uklidit, uvařit a v neposlední řadě, abych brala pravidelně léky,” přibližuje a dodává, že velmi důležité je také obrátit se v případě problémů na druhé. „Člověk by měl vyhledat pomoc, ať už kamaráda, rodiny, psychologa nebo psychiatra. Tento krok je nejtěžší, avšak nejdůležitější,” míní. „Mnoho lidí žije v představě, že když nebudou o svých problémech mluvit, tak zmizí. A to samozřejmě takhle nefunguje,” uzavírá s tím, že dnes už je jí velkou podporou i rodina.
Foto: Archiv Anny Sabóové