Minulý týden bylo v Praze zahájeno 15. setkání Evropské platformy pro romskou inkluzi. Setkání se nezúčastnil nikdo z ministrů české vlády. O čem to vypovídá?
Jednoznačně o tom, že romská agenda stále ještě není v zájmu politiků. Dali tím jasně najevo, že se bojí konfrontace se složitými otázkami a se svými voliči. Kdyby se začali zabývat otázkami, které nejsou všem po chuti, mohly by jim klesnout preference, a to nechtějí. Přitom setkání Evropské platformy pro romskou inkluzi bylo velice zásadní pro potvrzení politické vůle při prosazování romských politik. Je to obrovská ostuda. Každopádně jsme rádi, že nám svou účastí vyjádřil podporu romský poslanec Peter Polák, členka Evropského parlamentu Mónica Silvana González nebo komisařka Helena Dalli. Na dálku se s námi spojila předsedkyně Evropského parlamentu Roberta Metsola nebo místopředsedkyně Evropské komise Věra Jourová.
Česká republika se snaží strategicky o integraci nebo inkluzi Romů už od roku 1997, kdy byla přijata tzv. Bratinkova zpráva. Co se od té doby podařilo změnit?
Podařilo se i přes ne příliš šťastnou reformu sociální práce, při které jsme přišli o dost romských sociálních pracovníků, po nichž se požadovalo dokončení vysoké školy, dosáhnout toho, že romské neziskovky nabízejí služby sociální práce. Dnes spolupracují s jednotlivými kraji a jsou zapojeni do implementace strategie. Dobře se usadila i romská stipendia, jelikož počet romských středoškoláků a vysokoškoláků je daleko vyšší, než tomu bylo před 15 či 20 lety. Jen pro představu, v roce 1996 jsem si žádala u Open Society Institutu o stipendium a kromě mě si o něj požádalo ještě 5 romských žadatelů. Nyní jsou to stovky studentů ročně a to ještě ne každý, kdo studuje, využívá stipendium.
Co se naopak nedaří?
Nedaří se nám na lokální i národní úrovni něčím výrazně pohnout, neboť političtí představitelé se nechtějí angažovat z obavy, že by ztratili voličskou podporu od většinové společnosti. Stále více lidí propadá do totální chudoby, některé základní školy jsou stále ještě segregované a menšiny diskriminované.
Společným hlasem
Jedním z bodů strategie je i jmenování zmocněnce vlády pro romské záležitosti. Proč je tato pozice potřeba?
Tím, že zařadí do své struktury pozici zmocněnce, dají najevo, že chtějí řešit romskou otázku daleko vážněji než doposud. Osobně si myslím, že je důležité, aby funkci zastával Rom nebo Romka, protože jedině tak můžeme spoluvytvářet nástroje vedoucí ke změně. Jde také o to, aby mu byl umožněn přístup ke všem resortům, protože jedině tak se povede některá navrhovaná opatření prosazovat společně. Nicméně se může stát, že ze strany ministrů vznikne tendence přehazovat jakýkoliv problém právě na zmocněnce, přestože by ho sami mohli vyřešit.
V podmínkách sociálního a prostorového vyloučení vyrůstá další generace Romů. Jak to?
Jedná se o generační vyloučení, které zapříčinilo systematické vystěhovávání Romů do ghett a vyloučených lokalit. Je jasné, že segregované školy nepřispívají ke zvýšení vzdělanosti, ale naopak s tím vytváříme armádu nezaměstnaných lidí, kteří akorát žijí z podpory státu. A mnohdy vypadnou i mimo tu podporu a to se pak ocitají na úplném okraji společnosti. Bez odstranění příčin, jako je protiromský rasismus neboli anticiganismus, se nám nikdy nepodaří mít smíšené třídy. To, co se doposud dělá pro odstranění specifického rasismu proti Romům, je stále ještě kapka v moři. Je proto namístě pracovat s rodiči dětí, se školou, zasadit se o změnu osnov a vytvářet efektivní kampaně, které by tu snahu podpořily.
S čím se vedle odbourávání anticiganismu zabývá bruselská organizace, kterou vedete?
Ergo má přibližně 30 členů napříč Evropskou unií, na západním Balkánu, v Turecku, ve Velké Británii a na Ukrajině. Snahou je, aby neziskovky porozuměly tomu, co se vlastně v Bruselu nebo v jiných evropských institucích řeší. Snažíme se, aby tyto informace dokázaly využívat v praxi na lokální i národní úrovni. A zároveň i my od nich získáváme informace o aktuální situaci v jejich zemi. To nám pomáhá v komunikaci s politiky, kteří se o změny různých politik ve spojitosti s Romy zasazují.
Jak to konkrétně děláte?
Za tu dobu, co to děláme, jsme si všimli, že když se nezisková organizace snaží něco prosadit, tak to nikdy nebude mít takový efekt, jako když se jich spojí v jeden okamžik několik a ten hlas je najednou silnější a je těžší jej ignorovat. Proto podporujeme vytváření koalic, které sdružují proromské a romské sítě organizací, které se snaží o to, aby se protirasistické politiky v Evropě vytvářely důsledně. Na stejném principu funguje i protirasistická koalice, kde spolupracujeme současně s muslimy, Židy a dalšími menšinami a snažíme se navázat na hnutí Black Lives Matter.
Jak se vám daří ovlivňovat evropskou politiku ve vztahu k romské inkluzi?
Evropská politika funguje v cyklech. Závisí to na tom, kdy se plánuje rozpočet Evropské komise nebo dlouhodobé politiky. Evropská komise spolu s Evropským parlamentem ustanovily nový rámec pro evropské romské politiky, který je platný pro období 2020 až 2027. Ergu se podařilo ve spolupráci s koalicí ovlivnit politický rámec ve prospěch Romů prostřednictvím doporučení, studií a analýz, které jsme předali Evropské komisi. Zaměřili jsme se na boj proti anticiganismu a spolu s námi i dalších 100 evropských organizací. Momentálně pracujeme na studii, která se týká zdraví a překážek přístupu ke kvalitní zdravotní péči.
Až 80 % Romů žije v Evropě pod hranicí chudoby. Přispívá to k anticiganismu? Nebo naopak je to důsledek anticiganismu?
Vysoká nezaměstnanost u mladých Romů je důsledek anticiganismu. Musíme si přiznat, že se nikdy nekladl dostatečný důraz na inkluzivní vzdělávání, vytváření možností a prostoru ve společnosti, kam by se Romové mohli integrovat. Proto říkám, že anticiganismus není problém Romů, ale většinové společnosti.
Jak efektivně se podle vás čerpají dotace z evropských a norských fondů určené pro integraci Romů?
Stojí za tím obrovské administrativní zatížení pro neziskové organizace. V té konkurenci často vyhrávají neromské neziskovky či agentury, které zprostředkovávají finanční podporu jiným subjektům. Evropská komise připravila nový rámec fondů, který dovoluje schopnějším organizacím zažádat si o tzv. LA grant, tedy přerozdělování peněz dalším subjektům. V minulosti to byla společnost NROS, která z velkého balíku peněz přerozdělovala organizacím menší granty. Tato možnost se teprve uvede do praxe a my zatím nevíme, jestli i romské organizace budou mít možnost se do něčeho takového pustit. Třeba Ergo v této výzvě neuspěl, ale i tak budeme mít možnost poskytovat menší granty na vytváření koalic, výzkumů, na práci s romskými uprchlíky apod.
Je nějaký nástroj, jak monitorovat, zda jsou finance využity správným směrem?
Je vlastně dobře, že se do rozpočtového období 2020-2027 podařilo prosadit i tzv. romské indikátory. Spolupracovaly na nich členské státy a Agentura Evropské unie pro základní práva FRA. To znamená, že pokud se bude jednat o projekt zaměřený na Romy, tak budeme moct evidovat a kontrolovat úspěšnost projektu.
Pomoc Ukrajině
Ergo je jedním ze subjektů, které se zabývají monitorováním naplňování národních strategií. Jak vnímáte posun k implementaci národních strategií?
Co se týká Romů, mělo by být vše vytvořené ve spolupráci s Romy, a to od těch nejmenších příprav návrhů opatření, implementace a monitoringu. Ne vždy jsou vlády a instituce nakloněny zapojovat do vytváření i Romy a to je i důvod, proč strategie v praxi nefungují. S tím souvisí i financování strategie, protože i ta nejlepší se bez peněz mění v kus bezcenného papíru.
Před pár dny jste se setkala se zástupci českých neziskových organizací a společně jste jednali o situaci ukrajinských romských uprchlíků v České republice. Co bylo výsledkem vašeho setkání?
Setkala jsem se se zástupci Romodromu, Slova 21 a Romanonetu. Zajímalo nás, jakou práci vykonávají neziskové organizace s ohledem na pomoc romským uprchlíkům u nás. Díky tomu víme, že Česká republika už alokovala fondy a Ministerstvo práce a sociálních věcí má už připravené specifické výzvy, které romským organizacím pomohou zvládnout situaci. Romodrom třeba už od srpna jezdí na západní Ukrajinu s humanitární pomocí, protože jedině tak se zmírní migrační vlna i z oblastí, které nejsou rozbombardované, přesto se na nich dopady války silně odrážejí. Vedle českých organizací jsem se setkala i se zástupci Polska, Rumunska a Moldavska. Například v Polsku se starají z celkového počtu 2 milionů uprchlíků o 35 000 romských utečenců. Každá země, která přijala ukrajinské uprchlíky, se obecně potýká s jinou situací.
Lidé často zapomínají, že i Romové jsou Ukrajinci. Přitom podle odhadů žije na Ukrajině asi 250 až 400 tisíc Romů. Jak moc je na Ukrajině rozšířený anticiganismus?
Situace Romů na Ukrajině byla složitá odjakživa a s válkou se znásobila. Anticiganismus je na Ukrajině velmi silně zakořeněný. Romové prakticky žijí na okraji společnosti v neskutečné chudobě a vyčlenění. Neziskovky působící přímo tam apelují na to, že i Romové bojují za svou vlast a mají společného nepřítele a tím je ruský agresor. Za mě je to důležitý postup v jejich následné integraci, a to i přesto, že tam panuje antiromský rasismus. Proto je víc než podstatné, aby v tom poválečném uspořádání zapracovali na usmíření a ten anticiganismus ze země dostávali pryč.
Jak se vám spolupracuje s romskými a proromskými organizacemi na Ukrajině? Je spolupráce vzhledem k současné situaci odlišná?
Spolupracujeme s Romským ženským fondem Chirikli, který působí v Kyjevě. S jejich prací jsem se poprvé seznámila přímo v terénu v roce 2018. Ale situace se ze dne na den proměnila. V prvních měsících války jsme nevěděli, kde zaměstnanci Chirikli vůbec jsou. Nakonec jsme zjistili, že část z nich utekla do Německa, Francie, Anglie a Polska. Muži zůstali na Ukrajině. Když proběhlo před dvěma týdny větší bombardování, jeden ze zaměstnanců se schovával v úkrytu, nekomunikoval, protože si musel dávat pozor na své vlastní přežití. Takže ta spolupráce je o dost složitější a plná emocí. Někteří lidé opravdu přišli o všechno, mají rozbombardovaná města a jsou ve velkých traumatech.
Jak pomáhají mezinárodní organizace ukrajinským Romům?
Podpora mezinárodních organizací, humanitární pomoc, která míří na Ukrajinu, se k Romům z velké části vůbec nedostává. To, co k nim putuje, je pomoc do samotných Romů. Humanitární pomoc ze strany mainstreamových organizací je velmi nízká. Do toho se blíží zima a my víme, že bude složitá nejen pro Ukrajince, ale i pro všechny ostatní. Přesto je potřeba nebýt vůči válce na Ukrajině lhostejní. Za Ergo se budeme snažit poskytovat organizacím působícím na Ukrajině menší granty a budeme doufat, že ta mezinárodní humanitární pomoc a programy budou zahrnovat i Romy. Náš koordinátor pro Ukrajinu pochází ze Srbska a válku v 90. letech zažil na vlastní kůži. Jeho zkušenosti jsou pro nás velmi cenné, díky tomu se můžeme z některých chyb poučit.
Už coby studentka Anglo-americké vysoké školy jste začala být občansky aktivní. Proč?
Angažovat jsem se začala ještě dříve než na vysoké ve studentském romském sdružení Athinganoi, které založila Monika Mihaličková. Tehdy jsme byli skupina mladých lidí, kteří chtěli, aby mezi námi bylo daleko více vzdělaných mladých Romů. Od začátku vnímám, že tím největším problémem je právě rasismus a nepřijetí společnosti. Já jsem napůl Češka a napůl Romka, a právě proto mám osobní potřebu dělat to pomyslné přemostění a otvírat Romům i Neromům navzájem cesty. Přála bych si, aby Romové uměli být silní a překročili staletí utlačování. Zapojit se naplno do společnosti, aby mohli žít kvalitní život s přístupem ke všem službám a možnostem, které dnešní společnost nabízí.
Foto: Rena Horvátová