Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.
„Na základní škole jsem nebyla jediná Romka, bylo nás ve třídě víc, ale já patřila mezi premianty, proto nikoho nepřekvapilo, že jsem se rozhodla studovat gymnázium a pak i vysokou školu,“ říká úvodem dvaadvacetiletá absolventka Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a dodává, že v rodině není první vysokoškolsky vzdělanou ženou. I její starší sestra vystudovala angličtinu a češtinu a dnes pracuje jako učitelka v montessori školce ve Francii. Podpora ze strany rodičů nikdy třem sestrám nechyběla. Na vzdělání v rodině Jiráskových se vždy kladl důraz. „Máma s tátou nám vždycky říkali, ať si vybereme obor, který nás bude bavit, a vystudujeme vysokou školu. Neomezovali nás, chtěli z nás vychovat stejně samostatné a zodpovědné lidi, jako jsou oni sami,“ vypráví o svých rodičích a nešetří při tom superlativy.
Nejdříve Linda uvažovala o fyzioterapii, ale nakonec si vybrala povolání, které má v životě nastávajících rodičů nenahraditelnou roli – jako porodní asistentka se stává průvodkyní po dobu těhotenství, porodu a celého šestinedělí rodičky.
S Lindou nastoupilo do prvního ročníku něco kolem třiceti studentek, ale nakonec se ke státnicím bakalářského studia dostala jen polovina. Pro některé bylo studium možná náročné v tom, že se zaměřovalo na sbírání praktických zkušeností. Studentky hned na začátku absolvují povinnou praxi v nemocnicích na různých odděleních, kde si mohou naplno uvědomit, zda ve zdravotnictví vůbec chtějí pracovat. „Mám za sebou jednatřicet porodů a dvacet asistencí, bez toho bych nemohla jít ke státnicím,” dodává lakonicky.
Dejte Romkám pokoj
Tehdy zjistila, že se romské ženy v nemocnicích a zdravotních zařízeních běžně potýkají s předsudky a stereotypy spojenými s romstvím. „Když sestřičky zjistily, že paní, která zrovna porodila, má sice typicky české příjmení, ale je Romka, začaly se o ní bavit nevybíravým slovníkem, a to i přesto, že s ní nebyl sebemenší problém. Když jsem si pro ni pak došla na porodní sál a odvedla ji do sprchy, byla slušná, za všechno děkovala a podle karty byla i vzdělaná,“ vypráví Linda a pokračuje s tím, že sestřičky to viděly jinak a narychlo změnily standardní pokoj za ten nejhorší na oddělení, kam se většinou umisťují sociálně slabší ženy. Jakmile hospitalizují Romku, bez váhání ji dají na tento pokoj, bez ohledu na její vzdělání nebo chování.
„A když začaly padat výrazy ‚ty vole, co budeme dělat, vždyť je černá?´ zůstala jsem stát jako opařená. Nebraly ohled ani na to, že i já jsem po mamince poloviční Romka a nijak se tím netajím,“ svěřuje se a přiznává, že po tomto zážitku se jí na další praxi už nechtělo. Pak si uvědomila, že když chce působit ve zdravotnictví, má možnost měnit vnímání romských žen i z té druhé strany – ze strany personálu.
„Stereotypy a předsudky o Romech nevznikly jen tak zničehonic. Ale to však neznamená, že se takhle chová každý Rom. Stereotyp není pravidlem. Pokud se k vám někdo chová slušně, není důvod se k němu chovat jinak. Předsudky do zdravotnictví nepatří,“ myslí si Linda, která tehdy odešla do jiné nemocnice, kde se s podobným přístupem zdravotnického personálu vůči pacientovi už nesetkala.
Sexuální výchova jako povinný předmět
Nakonec ji tato zkušenost přiměla zajímat se daleko víc o romské ženy a dívky. I proto se rozhodla stát členkou ženské romské skupiny Manushe, která dnes sdružuje více jak dvě stě žen a mužů po celé republice. Už coby členka navštívila lokality, kde žije více Romů, například v Ústeckém kraji. Na tamních základních školách by se ráda s žáky z páté a šesté třídy věnovala otázkám ženského a mužského těla, raného mateřství a rodičovství či zdravotní prevence. Plány však zbrzdila koronavirová pandemie.
„Žijeme v době, která otevírá zapovězená a kontroverzní témata více než jakákoli předešlá, antikoncepce nebo menstruace je stále v mnoha rodinách tabu, a o to více v těch romských,“ upozorňuje. Proto považuje za důležité zodpovídat otázky týkající se tělesnosti, o kterých se stále dostatečně nemluví. A pokud rodina není vlivem tradic nebo studu schopna dívce nebo chlapci poskytnout potřebné informace nebo z nějakého důvodu ani nemůže, protože v ní chybí ženský či naopak mužský element, měla by se o problematiku zajímat základní škola.
„Každá škola si vytváří podle rámců vydávaných ministerstvem školství svůj vlastní rozvrh. Sexuální výchova není jako samostatný předmět, ale je součástí jiných,“ říká a upozorňuje i na případy, kdy dívky mnohdy nemají potřebné informace nebo finance na to, aby si za šest set korun pořídily antikoncepci, pokud se rozhodnou začít sexuálně žít. A v případě, že už peníze mají, nenapadne je utratit je za pilulky proti početí, když mnohdy jejich rodiny nemají co jíst.
„Antikoncepce by měla být pro všechny ženy plně hrazená z veřejného zdravotního pojištění, doufám, že se to jednou podaří prosadit. Vhodnou alternativou jsou kondomy, které jsou cenově dostupné a platí stále za jedinou účinnou ochranu nejen před početím, ale také pohlavně přenosnými nemocemi,“ vysvětluje. Podle Lindiných slov by nechtěnému početí nebo interrupcím mohla předejít právě povinná výuka sexuální výchovy žáků druhého stupně základních škol.
„Součástí výuky by měly být i možné dopady brzkého rodičovství, jako je nedokončené středoškolské vzdělání, ztížená pozice na trhu práce a bydlení,“ vysvětluje porodní asistentka, která od příštího roku plánuje objíždět školy s edukačními semináři v rámci Manushí. „Až se v práci trošku ustálím, protože jsem na gynekologické oddělení Masarykovy nemocnice nastoupila relativně nedávno, ráda bych oslovila konkrétní školy v Ústeckém kraji. Nevím, zda se to podaří, protože nikdo z nás netuší, jakým směrem se pandemie bude ubírat a jestli školy opět nezavřou,“ obává se.
„Ale pokud to vyjde, určitě se chci zaměřit na témata, jako je ovulace, menstruace, těhotenství, přenosné choroby, antikoncepce a její alternativy. Ale i rizika s tím spojená jako třeba tromboembolická nemoc. A samozřejmě na otázky ženského a mužského těla. Vše by bylo částečně anonymní, aby žáci měli možnost se zeptat na cokoliv,“ plánuje Linda, která by kromě hrazené antikoncepce uvítala i účinnou pomoc v boji proti menstruační chudobě. Stát by podle ní mohl přispívat dívkám a ženám na hygienické pomůcky spojené s menstruací, tak jak je tomu například ve Skotsku, které se vůbec jako první odhodlalo k takovému kroku. „Menstruační chudoba se netýká pouze rozvojových zemí, ale také Česka. Dotýká se dívek a žen žijících v sociálně vyloučených lokalitách a také matek samoživitelek. Menstruační kalíšek se jeví jako vhodná alternativa, vydrží na pět i více let a je šetrný k životnímu prostředí,“ vypočítává výhody.
Ghetta nejdou emancipaci naproti
„Nepřestávám tvrdit, že na integraci a emancipaci Romů může mít především vliv to, kde a jak bydlí,“ zdůrazňuje Linda, která sama žije v části Chomutova, kde je dnes o poznání větší koncentrace Romů, než tomu bylo v dřívějších letech. „Lokalita, kde jsem dospívala, zpočátku vyloučená vůbec nebyla, během několika let se jí ale stala. Nejdříve se tak začalo mluvit o ulici Březenecká a Kamenná, která je kousek od nás, ale postupně se to rozšířilo o ulice Písečná a Zahradní, kde s rodinou od narození žiju,“ říká mostecká rodačka. Je navíc přesvědčena, že právě bydlení v lokalitách, které jsou považovány za vyloučené a nazývány rovnou ghetty, mohou mít z dlouhodobého hlediska negativní dopad na životy jejich obyvatel.
„Máma mě a sestry dost hlídala, musela mít přehled o tom, co zrovna děláme a kde jsme. Bylo to způsobené tím, že se na našem sídlišti rozšířily drogy a kriminalita,“ vysvětluje. Její rodiče si na život na sídlišti zvykli, ale ona by se ráda jednou odstěhovala jinam. „Kousek od našeho domu jsou noční kluby, bary a není tu klid,“ vysvětluje. Díky práci v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem si konečně bude moci dovolit žít kdekoliv ve městě. Linda si dobře uvědomuje, že ne všichni okolo ní takovou možnost mají.
To, co je pro většinu žen z majority samozřejmostí, se některé Romky musí podle Lindy teprve naučit. Jde především o to, měnit své postavení přímo uvnitř své rodiny. Emancipace a tradiční hodnoty se nevylučují. „Nemá to být o tom, že když jsem žena, musím to být já, kdo se výhradně stará o domácnost, ale mělo by to být především tak, že jsem člověk a měla bych se umět postarat sama o sebe,“ je přesvědčená a dodává, že i v dnešní době se v některých rodinách setkala s upřednostňováním chlapců před dívkami, a to i v majoritních.
„V naší rodině to tak není, jednak tím, že jsme tři sestry, a jednak proto, že u nás patriarchální rodina moc nefunguje. Maminka je ta, která má u nás největší slovo,“ přiznává Linda, která v polovině června úspěšně složila státnice. Svou bakalářskou práci zaměřila na vnímání a postoj ženského zdraví z pohledu romských žen žijících ve vyloučených lokalitách v Chomutově a Mostě, kterým by se ráda z pozice zdravotníka věnovala i mimo nemocnici. Deset dotázaných žen ve věku od osmnácti do čtyřiceti let, z nichž polovina je už matkami, se svěřilo, že jim chybí informovanost v oblasti ženského zdraví a prevence.
O to víc je Linda přesvědčena, že objíždět školy se semináři zaměřenými na sexualitu, prevenci a otázky týkající se ženského a mužského těla má mezi žáky základních škol smysl. Hlavní prioritou je jí ale vysněné povolání: „Momentálně o dalším studiu nepřemýšlím, mám po státnicích a chci se soustředit na novou pracovní zkušenost. Do budoucna bych ráda působila přímo na porodních sálech. Vlastně si ani neumím představit, že bych dělala něco jiného.”
Foto: Rena Horvátová a archiv Lindy Jiráskové