„Já tomu šel odmala naproti, malbou jsem strávil stovky hodin a cítil jsem, že mám v sobě obrovskou touhu tvořit. Zároveň jsem na strojní průmyslovce neměl problém s technickými předměty. A jelikož mi šlo obojí, rozhodl jsem se to navzájem propojit,“ prozrazuje o svých architektonických začátcích Zdeněk Daniel. Právě na střední škole přišla řada na vůbec první životní plány a sny. Společně se svým kamarádem si jeden takový vysnili. Už za minulého režimu toužili vlastnit restauraci s barem a tanečním parketem.
„Během chvíle jsem ji celou navrhl a nakreslil. Posléze společně s ostatními kamarády i zrealizoval. Dodnes restaurace na této adrese stojí a patří k těm nejznámějším v Jablonci,“ chlubí se svými ranými úspěchy. V té době ještě neměl ani tušení, že ho kreslení a design budou provázet celým životem. Zlom přišel krátce po roce 1990, kdy začal profesionálně navrhovat první interiéry. Do toho po večerech docházel na kreslení na uměleckou průmyslovku k akademické malířce Jitce Jelínkové a malíři a kreslíři Jiřímu Nepasickému. „Tehdy jsem si určil, že jedna část mé činnosti bude volná tvorba a ta druhá, profesní, design a architektura. Ani v jedné oblasti jsem si pracovně nemohl stěžovat. K interiérům bytů se přidaly i větší zakázky jako továrny, areály fabrik a náměstí. Kreslil jsem atypické vybavení recepcí, hotelů, které nebylo možné za minulého režimu realizovat. Používal jsem nové materiály a barvy, které se do Česka dostávaly z dovozu a zažívaly boom. Všechno jsem se učil praxí a intenzivním samostudiem historie architektury a právních předpisů apod.,“ přibližuje. Úsilí, které do práce vložil, se mu za pár let zúročilo. V roce 1998 získal prestižní ocenění Interiér roku 97 od Design centra ČR a České komory architektů za řešení prostoru – chráněného bydlení pro mentálně postižené obyvatele Centra sociálních služeb v Tloskově u Benešova. „Nejde jen o to, že něco naskicuju a dál se nezajímám. Chtěl jsem, aby objekt Špejchar přestal být ústavem a stal se domovem pro desítky klientů s nelehkým osudem. Snažil jsem se tehdy vnímat každičkého klienta a podle toho volit například barevné provedení pokojů a společných prostor, které by nepůsobily rušivě, ale naopak harmonicky a uklidňujícím způsobem. Později se zabýval industriální architekturou ve Šluknovském výběžku ve Varnsdorfu a v Kamenickém Šenově. Sedm let se zaměřoval výhradně na rekonstrukce objektů továren a jejich areálů. Od roku 2008 až doposud se zaměřuje na rodinné domy a novostavby. „Když se snažím navrhovat dům vedle staveb z devatenáctého století postavený ve staré části Jablonce, navrhnu ho v současném stylu. Nechce se mi vytvářet repliky tehdejší doby, protože mi jde především o funkčnost a praktičnost domu. U starých objektů je potřeba řešit rekonstrukce citlivěji, člověk si nemůže vymyslet a aplikovat, co ho napadne, protože se dost často jedná o památkové zóny a je potřeba spolupracovat hned s několika institucemi, jako je památkový úřad. Něco jiného je veřejné prostranství nebo park, tam se řídíme dochovanou původní výkresovou dokumentací.“
Za svou třicetiletou praxi zrealizoval Daniel stovky projektů. Své zkušenosti uplatňuje i jako porotce v architektonických soutěžích. Například na přístavbu Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. „V tom je síla architektury a urbanismu krásná. Ať stavíte domy nebo opravujete náměstí, vytváříte nový kabát společného prostoru a zároveň i budoucí vztahy mezi lidmi,“ vysvětluje a je přesvědčený, že i když stále vznikají nové či zrekonstruované objekty, je potřeba nezapomínat na historii svého města. A právě domy, dnes většina už i neexistující, určené k demolici, divadla či městskou architekturu zaznamenává na svých skicách více jak dvacet let. I díky tomu se dostal v regionu do povědomí veřejnosti a měl možnost několikrát své obrazy vystavovat.
Černobílé stíny
Více jak dvacet let v sobě Daniel zpracovával tragickou část rodinné historie z otcovy strany. Jeho otec byl jako chlapec zachráněn z transportu mířícího do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau a jako jeden z mála členů této rodiny válku přežil. „Hrůzy druhé světové války se naší rodinou nesou jako černý stín, táta se ke svým traumatickým vzpomínkám na válku a především na svou maminku pochopitelně vrací,“ vypráví Daniel, kterému v žilách koluje romská krev po otci, který patří mezi takzvané moravské Romy. „S tatínkem jsem navštívil Osvětim, kde nacisté zavraždili podstatnou část naší rodiny. Byly to silné okamžiky pro nás pro oba. Dodnes nevíme, kde je jeho maminka pohřbená a zda vůbec. Podobně to máme i s otcovou babičkou, kterou zavraždili na útěku z koncentračního tábora. Tyto tragické události nás navždy ovlivnily,“ přiznává. I proto se rozhodl své pocity přenést na kolekci deseti obrazů nazvanou Černobílé stíny aneb memento mori, která se úzce dotýká romského holokaustu. „Jde o mou vnitřní zpověď,“ připouští výtvarník, pod jehož tahy uhlu vznikaly obrazy se silnou tematikou dlouhých deset let. Ztvárnil na nich plynové komory, baráky, kde byli vězni vězněni, nebo koleje, po kterých do Osvětimi přijížděli. „Mou formou kresby a malby se moc věcí skrýt nedá, protože maluji věci, které se mě osobně dotýkají,“ nechává nahlédnout do svého nitra.
Výstavu v roce 2016 věnoval k 75. výročí deportace své rodiny do Osvětimi na půdě Kampusu Hybernská. Obrazy věnoval do sbírek Muzeum romské kultury v Brně, se kterým spolupracoval jako externí člen a pozůstalý na podobě památníku Romů a Sintů v Letech u Písku po jeho odkupu. V té době výrazně upouští od černobílé kresby a objevuje na svých obrazech syté barvy, převážně modrou. V jeho další tvorbě ho značně ovlivnil akademický malíř Michal Segert, a to především volností bez autocenzury. Momentálně se věnuje malování záhadného vesmíru a krásy moře. Sérii deseti obrazů, kterému dominuje obraz nazvaný M42, vystavoval na úřadě Libereckého kraje. „Obrazy z kolekce Odysea jsou můj vnitřní vesmír, něco, čeho jsme bez rozdílu všichni součástí. Jsem rád, že jsem měl možnost představit obrazy veřejnosti v únoru na výstavě Společnou cestou, která byla úzce propojená s činností neziskové organizace Drak, jež se zaměřuje na podporu dětí a dospělých osob s tělesným znevýhodněním. O to víc mě těšilo, že s nimi už více jak devět let spolupracuji a jsem součástí i jejich kreativní dílny,“ říká Zdeněk Daniel a dodává: „Zaměřuji se teď na malbu plenéru, navštívil jsem nedávno jižní Tyrolsko, kde mě zaujaly místní vinice a kontrasty, které tamní příroda nabízí. Na podzim mě čeká další zajímavá spolupráce, povedu v ateliéru Tuba kurzy akrylové malby pro širokou veřejnost,“ chlubí se závěrem.