První roky dětství strávila dvacetiletá Ari v kojeneckém ústavu. Poté potkala svoji pěstounku, u které až do dospělosti vyrůstala. Život bez rodiny v raném dětství v ní však zanechal pocity nejistoty a osamělosti, se kterými se potýká dodnes. „Je to vidět v přístupu k životu. Nikomu nevěřím a nedokážu si vytvořit pocit rodiny a bezpečí. Je to osamělý život a svět ti může víc ublížit, protože nemáš důvěru k ničemu,” popisuje Ari. V dospívání jí byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti, která dle jejích slov ovlivňuje celý život. Hraniční neboli emočně nestabilní porucha osobnosti vzniká v prvních letech života a vyznačuje se nejasnou představou o sobě samém a svých cílech a pohybováním se v extrémech. Ari se třikrát pokusila o sebevraždu, má problematický vztah k alkoholu a pronásledují ji náhlé pocity paniky. Nemoc se projevuje také ve vztazích s muži i s přáteli, ve kterých se marně snaží najít své místo. V okolí se často setkává s nepochopením a negativními reakcemi na svůj vzhled, jizvy, impulzivní jednání a rychlé změny nálad. Odmítnutí zažila i ze strany lékařů. „Já kolikrát nedokážu vydržet ani sama se sebou, natož aby někdo musel vydržet se mnou. Kolikrát se přistihnu, jak se blbě chovám a říkám si ,tak se chovej normálně’ a vzápětí udělám ještě větší kravinu,” říká upřímně. V rozhovoru otevřeně popisuje své pocity a úskalí, která s sebou diagnóza hraniční poruchy přináší.
Máš diagnostikovanou hraniční poruchu osobnosti. Jak se to projevuje?
Člověk se nevyzná sám v sobě, neustále cítí prázdnotu, projevuje se to ve vztazích, v práci, úplně ve všem.
Co prožíváš jinak než ostatní lidé?
Člověk je vztahovačnější, urážlivější a hrozně rychle se mu mění nálady. Z minuty na minutu. Teď jsem happy a za chvíli mám pocit, že se půjdu zabít.
Proč se to tak rychle mění, má to nějaký spouštěč?
Většinou je to bez důvodu. Samozřejmě, když ti vynadá šéf v práci, tak je ti blbě. Ale kolikrát je to takové, že jdeš třeba po ulici a najednou z ničeho nic panika nebo smutek, nebo máš chuť se smát a sám si říkáš - co se to děje?
To musí být složité. Mění se ti i životní priority nebo způsoby řešení situací?
Ono to je spíš tak, že já necítím často radost, ani když se začnu smát. Jediné, co dokážu cítit, je smutek a panika, ale radost nebo vztek jsou spíš takové prázdné, jako bych neměla emoce.
Takže se ti střídá emoční plochost a situace, kdy máš spoustu emocí a nevíš, co s nimi?
Je to takové, že člověk se cítí prázdný, ale zároveň jakoby plný. Emoce uvnitř jsou, ale necítí je. A pak může najednou bouchnout.
Kdy se u tebe začaly projevovat příznaky?
Já jsem věděla vždycky, že je se mnou něco špatně. Ale začátkem puberty, v jedenácti letech, už to bylo hodně špatné. Začalo to tím, že jsem strašně veselá přišla za učitelkou a dala jsem jí básničku o sebevraždě. Já z toho byla hrozně nadšená. A ona zavolala mámě, řešilo se to v ředitelně, jestli mě rodiče netýrají. Pak mě poslali k psychiatrovi a psychologovi. Později přišlo i sebepoškozování.
Takže podstupuješ léčbu?
Ano. Mám i problémy s alkoholem, chodím k adiktoložce. A kvůli sebevražedným sklonům jsem chodila k psychiatrovi a ke dvěma psychologům. Ale bylo to podle mě k ničemu, už k nim nechodím. Adiktoložka mi pomáhá, projevuje pochopení, které lidi běžně neprojevují. Vidím na ní, že jí na mně záleží.
Ostatní lékaři, kteří znají tvoji diagnózu, neprojevují pochopení?
Já si myslím, že pokud to člověk sám nemá, tak to nepochopí. Mohou si nastudovat, co chtějí, ale stejně ti vůbec nerozumí. Kolikrát mi vynadají za to, jak se chovám, tak si říkám, že to nemá cenu.
Jak to probíhá, když potkáš nové lidi a chceš se seznámit?
Často slýchám ,ty jsi jako kluk, ty nejsi vůbec normální’. Je vidět, že jim vadí, že jsem na holku až moc otevřená. Že jsem jiná. Stylem, hlasem i chováním. A pak se otočí a jdou se bavit s někým jiným.
Říkáš lidem o své diagnóze?
Většinou jen těm bližším. Nemá cenu to někomu říkat. Zaprvé to nikoho nezajímá, zadruhé se nechci litovat. Nebudu chodit a brečet, že mám hraniční poruchu osobnosti a teď to všichni řešte. Ale když se chci s někým kamarádit, tak to říkám. Protože se stává, že čím více mě druzí znají, tím méně mi rozumějí. Takže to vyklopím.
Tvůj život začal v kojeneckém ústavu. Myslíš, že tě to ovlivnilo?
Já si myslím, že mě to dost ovlivnilo, říkali to všichni psychologové. Je to vidět v mém přístupu k životu, nikomu nevěřím a nedokážu si vytvořit pocit rodiny a bezpečí. Je to osamělý život a člověk má pocit, že okolní svět mu může ublížit. Nemá důvěru vůbec k ničemu.
Když nemáš pocit bezpečí, jak to ovlivňuje tvé vztahy?
Když se vidím s přáteli, někdy mám pocit, že je to v pohodě, že už je znám, ale pak někdy přijdu a mám pocit, že jsou to cizí lidé. A začínám vše odznova. Nebo když jim v opilosti prozradím něco o sobě, mám tendenci to rychle zapomenout, uzavřít a nechat je, aby mě poznávali znova. Když mě někdo víc pozná, leknu se té blízkosti.
A jaké emoce prožíváš ty, když jdeš mezi lidi?
Někdy jsem natěšená a mám i pocit, že můžu navázat přátelství, i když vím, že je to nereálné. Jindy mám spíš pocit, že tam jen musím. Nejhorší je, když si s někým povídáš celý večer, máš pocit, že mu můžeš věřit a už si maluješ to přátelství, ale pak si odsedne a už o něm vůbec nevíš a zklamaná jdeš pryč.
Jak je to u hraniční poruchy s hranicemi?
Člověk nemá hranice. To mi říkala například psycholožka o tom, jak nosím v létě běžně podvazky. Že to je prádlo do postele. Ale mně je to jedno, prostě si je vezmu a nepřijde mi to divné, že jdu za nějakou hranici.
Takže máme nějaký přístup okolí, který ty buď nevnímáš, nebo je ti jedno. Na to mohou být dva pohledy. Na jedné straně tvůj postoj a na druhé straně tlak společnosti, která trvá na určitých normách. Jak se snažíš pracovat sama se sebou, abys zlepšila svoje pocity a své vztahy?
Já mám asi výhodu v tom, že moji pěstouni nebyli věřící, ale byli duchovně založení. Nebýt toho, byla bych už asi dávno ve vězení, na psychiatrii nebo mrtvá. Takže i když tu poruchu mám, snažím se s ní pořád pracovat z duchovního hlediska. Protože já kolikrát nedokážu vydržet ani sama se sebou, natož aby někdo musel vydržet se mnou.
Kdy nemůžeš vydržet sama se sebou?
Kolikrát se přistihnu, jak se chovám hloupě, říkám si ,tak se chovej normálně’ a vzápětí udělám ještě větší kravinu.
A co by mohla udělat společnost?
Já neříkám, že mě diagnóza omlouvá, člověk by se měl snažit s tím něco dělat, alespoň si nechat poradit. Myslím si, že ze strany společnosti je ideální upozornit člověka, že už jde do extrému a požádat ho, ať s tím něco udělá. Nejhorší je, když si něco neuvědomuješ, lidi tě za to pomlouvají za zády, ale do očí ti nikdo nic neřekne.
Takže ti vyhovuje upřímnost?
Když mě někdo upozorní, tak se okamžitě stáhnu a přemýšlím nad tím. Já třeba upřímná jsem, jen mě pak lidé někdy pomlouvají, že si tzv. „otevírám hubu“. Takt ale není moje nejsilnější stránka.
Vraťme se k sebepoškozování a sebevražedným myšlenkám, které jsi zmínila.
Poškozovat jsem se začala v jedenácti letech. Nejprve jsem jen napodobovala kamarádku. Pak jsem zjistila, že mi to ulevuje. Lidé si myslí, že na sebe jen upozorňuješ, ale ty pak chodíš v létě s dlouhými rukávy, aby to nebylo vidět. Ale uleví ti to. Někdy jsou emoce jakoby němé, necítíš je, ale jsou tam, vnímáš uvnitř tlak. Pak se projevují v panických atakách. Když se řízneš, uvolní to endorfiny, takže je ti okamžitě lépe. Myšlenky na sebevraždu jsou časté. Když chodíš po světě a říkáš si, já jsem fakt chyba, nepatřím sem, tak proč to neudělat nebo se alespoň nepokusit? Tři pokusy už za sebou mám, bohužel neúspěšné.
Ty bys chtěla, aby byly úspěšné?
V tu chvíli jo. Kdybych neměla dceru, klidně. Ale dokud jí nebude osmnáct, tak ať chci, nebo ne, snažím se to zvládnout. Nechci, aby měla dva rodiče, co se zabili. (pozn. partner Ari spáchal sebevraždu před dvěma lety). Ale ty myšlenky jsou časté, to není párkrát za týden, ale žiješ v nich a myslíš na to každou chvíli. Když tě pak přepadne tahle nálada, myšlenky se točí v kruhu a ty se jdeš raději opít, aby to trochu přešlo.
Říkáš, že ti pomáhá alkohol. Máš ještě něco dalšího, co ti pomůže?
Neurol.
A něco pozitivního?
Ano, pak si začnu číst duchovní knihy nebo články na internetu. Vyčítám si, že mám takové myšlenky. A snažím se líp naladit, i když vím, že za chvilku zas přijde něco, co mě srazí dolů. Jak se prokousat životem, aby to na tobě nenechalo rány?
Zmínila jsi také panické ataky, jak probíhají?
Ty mám asi od dvanácti let. Tenkrát jsem měla hrůzu z více lidí v jedné místnosti. Hlavně když nastalo ticho. Třeba písemka. To nešlo. Nejprve to tedy mělo důvod, ale dneska už jdu třeba jen po ulici a najednou ,proboha, kde mám Neurol’. Nebo se ráno proberu a už se mi zrychlí dech. Jaký k tomu je důvod? Vždyť jsem se zrovna probrala. Někdy je den víc v pohodě, ale třeba čtyři dny v týdnu mám celý den náběhy na paniku. Takže vždycky s sebou nosím Neurol nebo placatku. Když se opiju, tak se to zlepší. Nebo když se říznu. Omezuje mě to třeba v tom, že nemůžu jít do supermarketu, z těch mám paniku. Proto většinou, když jdeš na psychologii, tak tě ze začátku zaškatulkují jako depresivní nebo úzkostnou poruchu nebo jako asociála. Já to vnímám tak, že hraniční porucha je jakoby všechno dohromady, že je to na hranici poruch. Špatně se to diagnostikuje.
Jak jsi tedy byla diagnostikována?
Já poměrně rychle, už asi na čtvrtém sezení. Já jsem tam mluvila sprostě a lékařka mě požádala, jestli bych mohla krotit svůj slovník. A já odpověděla: „Dopíči, promiňte”. A ona, že mluvím, jako když mám hraniční poruchu. Mě to vůbec nepřekvapilo, už jsem o tom něco četla. Ale já si myslím, že hraniční porucha je jiný název pro poruchu citových vazeb.
A jak se porucha citových vazeb projevuje?
Máš strach, že tě někdo opouští. Je to jako chronická rýma, máš chronický strach z opuštění.
Jak reaguješ, když máš takový strach?
Dřív jsem to většinou řešila tak, že jsem odkopla toho člověka dřív než on mě. Abych si ušetřila větší bolest. Ale teď už nemám potřebu to tak hrotit, jak se o hraničářích říká – buď všechno, anebo nic. Snažím se nebýt hnusná nebo agresivní, spíš to brát, jak to je.
V diskuzích na internetu jsem si všimla, že na hraničáře právě kvůli rychlým změnám nálad nebo přehnaným reakcím někteří lidé nahlížejí jako na bezcitné manipulátory. Jak bys na to reagovala?
Většina z nich to dělá nevědomě. Samozřejmě jsou i mezi hraničáři manipulátoři, ale u drtivé většiny je to podle mě nevědomé. Kolikrát ti někdo řekne, prosím tě, přestaň tu se mnou manipulovat. Ty si přehraješ tu situaci a uvědomíš si, že asi jo. Ale není to naschvál. Není to promyšlené, naopak do většiny situací jdou hraničáři po hlavě, impulzivně, nejprve něco dělají a pak teprve přemýšlejí. A hlavně to hraničářovi přijde normální. Pro všechny okolo je to smršť, ale pro hraničáře je to běžná situace.
Když tedy někdo chce navázat vztah nebo přátelství s hraničářem, jaký přístup je podle tebe nejlepší v těch vyhrocených situacích?
Já jsem měla expřítele, který to se mnou uměl. Když jsem vybouchla, tak mě nechal chvíli být a pak za mnou sám přišel. To v hraničáři vzbudí pocit, že tomu druhému na něm opravdu záleží. Tak se zamyslí nad svým chováním. A pak je to třeba na pět minut v pohodě. Ale hraničář když bouchne, tak pak je naštvaný sám na sebe, pak je naštvaný na toho druhého, že mu třeba ještě vynadal. A když ten druhý nepřijde, tak jde hraničář okamžitě do deprese. Ale když druhý vydrží, tak po nějaké době si hraničář alespoň nějakou důvěru vybuduje a je i sám schopný po výbuchu přijít a omluvit se. Ale na začátku je to spíše na tom nehraničáři. Do začátku bych určitě poradila si něco načíst, protože nadávat hraničáři za projevy jeho poruchy situaci ještě zhorší.
Takže říkáš pomalu budovat důvěru.
Ano. On když se pak hraničář zamiluje, tak začne tomu druhému snahu i vracet. Na začátku je ale důležitá hlavně trpělivost. A uvědomit si, že to neděláme schválně.