Jaké je to zevnitř
Dá se říci, že autista čelí podobnému typu situace jako hladové nemluvně. Nemá zajištěny základní potřeby a sám sobě nedokáže pomoci. Ze všech sil se snaží srozumitelně komunikovat svoje zoufalství, ale je natolik oslabený, že mu nezbývá než křičet. Zvenčí je to mnohdy otravné, když na veřejnosti ječí cizí dítě, nicméně všichni ví, že miminko to jinak nedovede. Autista je při meltdownu v některých ohledech srovnatelně zranitelný a bezmocný. Ale ne proto, že by byl dětinský! Jeho fyziologická (nervová, psychická, eventuálně i fyzická) kapacita je přesažena tak kriticky, že už pro sebe nemůže nic udělat. Nedokáže racionálně argumentovat, protože již nemá ani špetku síly navíc. Zároveň meltdown není rezignace, ale boj z posledních sil, snaha udržet se na nohách, vyjádřit se, a především zbavit se toho neuchopitelně obrovského tlaku. V takovém rozpoložení je objektivně nemožné fungovat, a proto nastává nekontrolovatelná reakce.
Jaké je to zvenčí
Křik a pláč mohou být pro náhodného pozorovatele pochopitelně nesrozumitelné. To je jeden z důvodů, proč je snadné si cizí meldown špatně vyložit. Já například v takových případech křičím:
„Já už nemůžu!“
„Já jsem vyčerpaná!“
„Tohle mě mučí!“
„Tohle je moc lidí/slov/muziky/… !“
„Necítím se bezpečně!“
„Všechno ve mně je napnuté a bouří se to!“
„Potřebuju oporu, nebo se zblázním!“
„Mně nejde normálně mluvit!“
„Potřebuju, aby si mě nikdo nevšímal!“
Nicméně v průběhu samotného meltdownu si to ani neuvědomuji, jenom cítím, křičím a nemohu přestat.
Meltdown může být náročný pro okolí autisty i tím, že působívá opravdu děsivě. Křičím z plných plic, někdy nejsem schopna formovat ani slova, natož věty, doteky snesu jen od opravdu blízkých osob (maminka, sestra, přítel). Pro ty, kteří věří, že autista je ve výrazně nepříjemném či bolestném stavu, je ona situace náročná tím, že nemají jak pomoci. Mohou také mít zkušenosti s jiným autistou, který při meldownech preferuje určitý typ pomoci a opory, jiného člověka však tím uvedou do ještě většího nekonfortu. Když mě sousedi slyší křičet, klidně by si mohli myslet, že mě někdo týrá nebo že mi právě někdo zemřel. Stává se, že ti, kteří situaci nerozumí, mají obavy a volají sanitku nebo dokonce policii. A je sázka do loterie, jestli se zrovna tito záchranáři nebo policisté dokáží zachovat úměrně situaci. Ani u zdravotníků to bohužel není samozřejmostí.
Jak chápat autistický meldown
Meltdown může být důsledkem, ale také příčinou vyčerpání. Pokud si autista dlouhodobě nemůže po meltdownu pořádně odpočinout, hrozí autistické vyhoření. Následná rekonvalescence může trvat i roky. Na druhou stranu, pokud meltdown nastane v bezpečí a je možné si poté dát pauzu a „rekalibrovat se“, je to vlastně dobrý, přirozený ventil pro zpracovávání velice intenzivních emocí (i pozitivních) nebo smyslového přehlcení. Bohužel, meldown nelze naplánovat. A věřte mi, není žádná výhra prožívat takový stav na veřejnosti nebo v širším kruhu známých či rodinných příslušníků.
Meltdown sice sebere energii, ale přinese úlevu. Proto taky nastává. To je jeho jediný skutečný cíl. V podstatě jsem za něj vděčná. Ne, že by to bylo skvělé řešení, ale je to řešení, které existuje a funguje. Meltdown není neslušný a nespolečenský projev absence sebeovládání. Neslušné a nespolečenské projevy absence sebeovládání jsou mimoběžné nahlas vznesené soudy nad tímto stavem z řad přihlížejících. Nepopírám, že meltdowny mohou být pro okolí iritující. Sama vůči sobě jsem bývala neméně kritická. Dlouhé roky jsem věřila narativu, že vše dělám naschvál a pro pozornost a vůbec se nesnažím přizpůsobit.
Autista se může učit poznávat své limity a spouštěče. Mnohé situace jsou však nevyzpytatelné a meldown se může přikrást tak rafinovaně, že není možné mu zabránit či se na něj alespoň připravit. Trvá, než se člověk naučí, jak o sebe pečovat a nevysilovat se víc, než je nutné. Také se nestydět, nevinit se, být schopen zpětně vysvětlit, co se stalo. Můžu nechodit na hlasité koncerty, do klubů a na fesťáky, které mě takřka stoprocentně přehltí. Můžu číst minimum zpravodajství, aby nenastal přetlak verbálních podnětů, sociální i emocionální dezorientace. V obou případech přicházím o hodně, ale dá se s tím žít. Oproti tomu nemůžu přestat chodit mezi lidi a komunikovat s nimi.
Už se za svoje meltdowny nestydím. To neznamená, že mě baví je prožívat na veřejnosti. Mám nulovou kontrolu nad tím, jak moc křičím. Dala bych všechno za to, aby mi bylo rozumět, abych byla schopna mluvit v souvislých větách, anebo alespoň jasných heslech. Nesrovnatelně raději bych je prožívala o samotě. Nebo v přítomnosti někoho blízkého, kdo to unese, a ví, jak reagovat. Můj partner má maximální pochopení. Nemá nekonečnou výdrž, trpělivost ani kapacitu, což je lidské. Není realistické předpokládat, že je vždy stoprocentně připraven být mi oporou. Není to můj pečovatel a nemá povinnost podepírat mě na úkor svého duševního a fyzického zdraví. Ale většinou už se necítím jako přítěž. A místo: „Promiň, že to se mnou bylo náročné“ svému příteli říkám: „Děkuju, že jsi byl při mně a pečoval o mě.“