Až do dospělosti jste vůbec netušila, že jste poloviční Romka. Jak to?
Táta nebyl vyloženě tmavý, a možná proto nešlo na první pohled poznat, že je Rom. Do toho se rodiče rozvedli, když mi bylo 10 let, a já se s tátou od té chvíle moc nevídala. Táta v dětství osiřel, rodiče mu umřeli během druhé světové války, takže jeho rodinu jsem vůbec neznala. Sice měl starší sourozence, ale nevyrůstal s nimi, po smrti rodičů děti rozdělili a on jako jediný z nich putoval k pěstounům. Ostatní sourozence vychovávali příbuzní, jen tátu úřady zcela separovaly a zpřetrhaly mu tak veškeré rodinné vazby. Nakonec žil v osadě na Slovensku poblíž Myjavy. Pěstouni kromě něho neměli děti a bohužel se ani o mého tátu nestarali dobře. Zakazovali mu chodit do školy, místo toho musel pást kozy, chodil venku bos a dokonce ho mlátili řetězy. Bylo tehdy krátce po válce, škola mu docela šla a učitelé ho chtěli v jeho snažení podpořit, ale ze strany pěstounů nebyla vůle, tak se nakonec vyučil kovářem. V osmnácti letech od nich odešel do Čech, kde narukoval na vojnu. A pak poznal moji mámu, zamilovali se do sebe a usadili se v Přerově. Se svými sourozenci se pak viděl jen párkrát a vztahy se jim nepodařilo obnovit. Určitě i to ovlivnilo jeho vztah k romství. Ke své identitě měl negativní vztah a zapíral ji prakticky celý život. Nebyl s ní srozuměný a vlastně trpěl, protože si uvědomoval, že celý svůj život jenom zapírá a žije ve lži. Často opakoval, že až se jednou jeho přátelé dozvědí, že je Rom, už se s ním nebudou chtít vídat.
A vám to tehdy prozradil?
Vůbec ne, dozvěděla jsem se o tom čirou náhodou. Vlastně na tom celém nese podíl můj manžel Brian, který je Američan a vždycky měl pocit, že mé kořeny nebudou jen čistě české. Přišla jsem mu nějaká jiná, možná více temperamentní. Asi si jen na rozdíl ode mne dal více souvislostí dohromady a viděl skutečnosti, které já neviděla nebo ani vidět nechtěla. Brian se jako novinář zajímal o politiku, školství, ekonomiku a menšiny. V Česku v tu dobu žil něco přes rok a o Romech jakožto nejpočetnější menšině u nás už něco věděl. A věděl, že táta původem pochází ze západního Slovenska, že vyrůstal v osadě a se svou rodinou nebyl v kontaktu. Jednou, když jsme navštívili moji mámu, jí řekl, že si myslí, že v sobě nosím něco romského. Jaké bylo moje překvapení, když máma Brianovu domněnku potvrdila.
Jak jste reagovala?
Vykulila jsem oči a povídám mámě: „To mi říkáš jen tak?“ A ona mi na to odpověděla: „No, prostě tvůj táta je Rom.“ Po téměř 25 letech to z ní zničehonic jen tak při vaření vypadlo. Kdo ví, proč se mi to rozhodla říct až tak pozdě. Byla jsem v tu chvíli překvapená, ale zase na druhou stranu jsem to v těch 25 letech, kdy už jsem měla pubertu dávno za sebou, uměla dobře zpracovat. A to i s ohledem na to, že jsem vyrůstala v Přerově, ve městě, kde žije větší počet Romů, i když od majority odděleně. A já doposud žila v té majoritní skupině lidí. Vnímala jsem celé dětství i dospívání, že vztahy mezi minoritou a majoritou jsou v našem městě napjaté. Nevím, jak bych tu informaci zpracovala v dětství a v dospívání, ale v dospělosti mi to nedělalo problém. Bylo to i tím, že jsem v tu dobu měla v Praze jednu kamarádku z Austrálie, se kterou jsem vedla na téma Romů, lidských práv a menšin nekonečné debaty, a mnohé jsem již vnímala jinak. Navíc jsem pocítila něco jako úlevu. Zaplnila se ve mně jakási pomyslná díra, kterou jsem si neuměla vysvětlit. Sice jsem o tátově původu nevěděla, jisté tušení jsem ale samozřejmě měla.
Romem jen na svatbě
Snažila jste se od té chvíle Romy vyhledávat, poznat romskou kulturu a historii?
Shodou okolností jsem v té době narazila v novinách na reportáž o setkávání romských studentů, která začala organizovat tehdejší romská poslankyně Monika Mihaličková (pozn. red.: tehdy Horáková), a dnes už neexistující organizaci Athinganoi. To mě zaujalo natolik, že jsem okamžitě sedla k počítači a poslala jsem jí e-mail, že bych se setkání ráda zúčastnila. Odepsala mi její asistentka, že zrovna jedno setkání studentů chystají na chatě Doubravka na Vysočině a jestli chci, tak ať klidně přijedu. Sebrala jsem odvahu a vyrazila. Dodnes vidím jednoho z účastníků (studoval tehdy historii), jak sedí za volantem svého auta na nádraží a říká: „Vítej!“ To byl první Rom (kromě táty), se kterým jsem kdy mluvila.
Změnil se nějak váš pohled na Romy?
Toto setkání bylo pro mě zásadní, protože tak jak to většina Čechů mívá, i já jsem o Romech nic nevěděla. Bylo to poprvé, co jsem měla příležitost poznat nějaké Romy osobně, navázat s nimi vztahy, které často trvají dodnes. A s tím jsem tehdy jela do Žatce za mým tátou a řekla mu, že už není třeba mi to dál tajit. Nejdříve zapíral a bylo znát, že se bojí mé reakce, ale ubezpečila jsem ho, že mi jeho původ nevadí a že doslova prahnu se všechno o něm dozvědět. Nadšeně jsem mu vyprávěla o setkání s romskými studenty a jak dobře jsem se mezi nimi cítila. To ho uklidnilo, vše mi potvrdil a pak se mi svěřil, že mu úlevou spadl ohromný kámen ze srdce. Byl totiž přesvědčený, že když se to jednou dozvím, odmítnu ho a nebudu se s ním chtít vídat. A takhle to měl pořád, celý život prožil v zapření. Dokonce mu to dodalo odvahu odjet znovu na Slovensko a po mnoha letech se setkat se svou rodinou.
Táta své romství nikdy nijak neprojevil?
Jen jednou jsem tátu viděla v jiném světle a to, když jsem se vdávala. Na svatbě v Českém Krumlově nám hrála romská kapela Kotlárovci a táta tam byl poprvé ve svém dospělém životě sám sebou, dokonce si vzal housle a najednou si na pódiu společně s muzikanty zahrál a zazpíval. Pozorovala jsem ho, jak hraje, zpívá, tančí, bylo na něm vidět, jak je šťastný. Byla jsem velice překvapená, když jsem viděla, že si i po tolika letech pamatuje texty mnoha písní, které se tam hrály. Nikdy předtím jsem ho tyto písně zpívat ani hrát neslyšela. Od té doby jsem mu vozila romskou hudbu, protože táta byl velmi muzikální. Jako dcera jsem s ním měla opravdu složitý vztah, zazlívala jsem mu, že mě po rozvodu rodičů až do mých osmnácti let nekontaktoval, přitom já ho jako tátu potřebovala. Paradoxně nás sblížilo naše romství, i když on si celý život myslel, že mě to od něj odpoutá. Občas si říkám, kolik takových lidí je, kteří se nedozví, že jsou Romové, a neznají svou rodinnou historii.
Mluvili jste spolu o tom, proč se rozhodl žít v sebezapření?
Občas jsme na tohle téma vedli debatu, ale vždy to dopadlo tak, že se vyjadřoval dost stereotypně a opakoval to, co říká i většina majority o Romech. Táta to vnímal stejně zvenku jako Češi, neměl mezi Romy žádné přátele. Dnes mě mrzí, že jsem ho nestihla vzít na festival Khamoro, protože jsem přesvědčená, že by mu to velmi pomohlo sám sebe přijmout. Ale mě nikdy dřív nenapadlo, jak moc měl k romství komplikovaný vztah. Docela mě mrzelo, že se mi to v něm nepodařilo zlomit. I proto jsem ráda, že já jsem se svou identitou srozuměná a vypořádaná, ale také to byl proces, ono to jinak ani nejde, když se dospělý člověk dozví, že mu v žilách koluje ještě jiná krev než ta, o které je celý život přesvědčený. Romem se nestanete ze dne na den, musíte poznat samotné Romy, kulturu, zvyky a tradice romského národa. Třeba mě mrzí, že jsem tátovi nestihla říct, že romství mi dalo velmi mnoho do života, protože kdybych se to nedozvěděla, cítila bych se ochuzená. I moje děti romské kořeny vnímají pozitivně, setkávají se běžně s Romy a zajímají se o romskou kulturu.
Zkoušela jste otcovu biologickou rodinu vyhledat třeba na sociálních sítích?
Našla jsem jednu svoji příbuznou a chvilku jsme si psaly, vyprávěla mi o jejich rodině. Bylo to příjemné, některé věci mi do sebe zapadly jako puzzle. Její otec, synovec mého táty, byl prý velmi dojatý, když slyšel, že jsem se ozvala. Ráda bych se s ní viděla i osobně, plánuji se s rodinou vydat na Slovensko. Mrzí mě, že moje děti rodinu svého dědy nikdy nepoznaly a jsou o to ochuzeny. Ale díky mojí práci a aktivitám se mnou jezdí na různé akce. Znají romskou vlajku, romskou hymnu, vědí, že v sobě mají i romskou krev a absolutně vůbec to neřeší. Bohužel je nemohu naučit jazyk, protože sama romštinu neovládám, i když jsem se snažila romsky naučit, nešlo mi to.
Majorita Romy nezná
Vedete studijní oddělení na New York University v Praze, která nabízí studentům přednášky o Romech, a umožňuje tak studentům dozvědět se více o této menšině. Jak semináře probíhají?
Studenti mají možnost dozvědět se dopodrobna o historii Romů v Evropě. Mají také zájem o výjezdy do romských či proromských organizací nebo přímo do vyloučených lokalit v Ostravě, Brně a Českém Krumlově, kam pravidelně jezdíme. Obvykle si připraví pro romské děti nějaké zajímavé workshopy a programy. Ale určitě to není tak, že se jedeme jednorázově podívat do vyloučené lokality, jak se žije místním Romům, snažíme se za nimi pravidelně vracet a pomáhat jim, například tím, že je naši studenti motivují ke studiu. Jedna naše studentka také například absolvovala stáž v organizaci Romea, díky které měla pak příležitost sblížit se s několika romskými studenty. Jednu studentku (i její babičku) pak dokonce obsadila do svého studentského filmu, který byl loni oceněn na filmovém festivalu v Irsku.
Jak na setkání s romskou komunitou ve vyloučené lokalitě studenti reagují?
Studenty naší univerzity jsou většinou Američani, ale někteří jsou například z Číny, Indie nebo třeba i z Maďarska či Ruska. Studenti s námi často hovoří o rasismu, který v Americe někdy zažívají, vnímají ho jako paralelu s tím, co tady běžně zažívají Romové. Bohužel musím říct, že někteří z nich se v Česku necítí komfortně, protože si uvědomují, že jsme spíš homogenní společnost, která není zvyklá na diverzitu, přestože je Praha celkem kosmopolitní město. Mají pocit, že především když jich je víc pohromadě, tak se na ně lidé dívají a oni nevědí, jak si jejich pohledy mají vysvětlit. Občas bohužel nezůstane jen u nepříjemných pohledů. Studenty z Indie někdy místní považují za Romy a dokud nezačnou mluvit anglicky, chovají se k nim rezervovaně.
A tuší vůbec před kurzem, kdo jsou Romové?
Když řekneme Gypsies, tak trošku tuší, ale pokud řekneme Rom, někteří si mylně anglické slovo „Roma“ spojí s hlavním městem Itálie (v italštině Řím). Ani studenti z Indie nemají o Romech velké povědomí. Právě indické studentky jsme vzali do brněnského Cejlu, kde měly možnost povídat si s místními Romy, a byly překvapené, že jsou jim Romové fyzicky i jazykově podobní. Našly hned několik slov, která se běžně používají v hindštině. Přesto je zaskočilo, když jsme jim řekli, že Romové pocházejí z Indie. Tvrdily, že o Romech dosud nikdy neslyšely. Podobně jsou na tom i Američané, kterých máme na univerzitě nejvíce.
Neuvažovali jste s manželem o životě v Americe?
Do Ameriky jezdím často a ráda, ale s manželem jsme se rozhodli žít v Praze. Rok jsme strávili i v Bulharsku, protože Brian chtěl poznat i jiné kouty Evropy. A já si tehdy říkala, co budu dělat v Bulharsku? Byla to ostatně jediná země, kam jsme mohli jezdit za komunismu. Chtěla jsem do Ameriky, protože v tu dobu jsem hltala všechno o Západu a učila se intenzivně angličtinu. Do té doby jsem se pouze učila rusky a o Sovětském svazu. Ale nakonec jsem byla ráda, že jsme se pro Bulharsko rozhodli, protože jsem se do jeho kultury a obyvatel zamilovala. Dnes si myslím, že tak, jak se mi líbilo v Bulharsku, tak by se mi třeba v Americe ani nelíbilo. Je rozdíl, když tam jedete na dovolenou a když tam žijete. A díky mé zkušenosti z Bulharska jsem v 90. letech vystudovala vysokou školu zaměřenou na bulharštinu a srbštinu.
V minulosti jste působila jako národní facilitátorka v Open Society Institute v rámci mezinárodní iniciativy Dekáda romské inkluze. Koordinovala jste stipendijní program pro romské vysokoškolské studenty v neziskové organizaci ROMEA. Čemu nejčastěji čelí během své cesty za vzděláním?
Trošku tím vlastně navazuji na práci v Athinganoi, kde jsem chvilku působila jako ředitelka organizace a Romského studentského informačního centra a těšilo mě pracovat s romskými studenty vysokých škol. I mně setkání s nimi pomohlo srovnat se s nově objevenou identitou a „vstoupit“ do romského světa. A teď v té myšlence pokračuje stipendijní program, kde je řada studentů, kteří na tom jsou podobně jako tehdy já. ROMEA pro ně organizuje setkání Baruvas, a to největší právě na chatě v Doubravce, kde jsem se i já před lety poprvé setkala s Romy. Pozoruji, jak jsou studenti díky setkávání na svůj původ čím dál víc hrdí. Je to tím, že vidí 30 lidí, kteří studují střední a vysoké školy, jsou úspěšní a na setkání mají možnost se vzájemně poznávat. Ve svých rodinách se cítí dobře, ale pak nastoupí do školy, kde jsou mnohdy jediní Romové a jsou vystaveni každodenním předsudkům a stereotypům ze strany spolužáků nebo kantorů. Někteří jsou silnější a přecházejí to, a někdo se tím trápí po zbytek studia. Znát další mladé lidi, kteří jsou v podobné situaci a se kterými se vzájemně podporují, jim hodně pomáhá.
Může mít negativní obraz Romů vliv na jejich postavení v české společnost?
V Česku a hlavně ve východní a střední Evropě je anticiganismus na vzestupu. Situace ve vztahu k Romům je komplikovaná. Přitom můžeme vidět Romy, kteří dobře bydlí, jsou úspěšní a vedou k tomu i své děti. Bohužel je tu stále ještě mnoho Romů, kteří se nedokáží vymanit z vyloučených lokalit, nezaměstnanosti a jejich děti mají startovací čáru ztíženou oproti dětem z majority. Dohnat náskok, který majorita vůči nim má, je nesmírně těžké. A právě tyto nejchudší Romy vnímá majorita jako ten stereotypní obraz Roma. Stále ještě nedochází k tomu, aby se například české děti běžně přátelily s romskými. Ve skutečnosti majorita až na výjimky Romy nezná, tyto dvě skupiny lidí stále ještě žijí vedle sebe odděleně, ani romská historie není součástí osnov. A toho, co neznáme, se bojíme. Pokud se podíváme do internetových diskusí pod články, kde jsou představeni úspěšní Romové, objevují se velmi negativní komentáře. Nabývám dojmu, že ani pozitivní příklady, které se objevují v médiích, nepomáhají zlepšit vzniklou situaci mezi majoritou a minoritou, protože majorita se k tomu stále ještě staví tak, že to je ta výjimka, která potvrzuje pravidlo. A já se jich vždycky ptám, jak to vědí, že jich je málo, jestli to mají nějak spočítané nebo na to existují statistiky.
Čím si to vysvětlujete?
Když Čech potká Roma, který je světlejší, má světlé oči, pracuje na netypickém místě nebo studuje, automaticky nesplňuje stereotypní obraz Romů, který má zažitý. Bohužel média stereotypní obraz Romů živí, protože třeba i v reportáži, která absolutně nesouvisí se sociálním vyloučením nebo určitou lokalitou, používají často nesmyslné a hlavně stereotypní záběry a fotografie. Nejčastěji se tak objevují ilustrační záběry tančících dětí nebo Romů žijící v osadách třeba na Slovensku, které v České republice ani nemáme. A když potkají Roma, který do jejich představy nezapadá, tak si ho ani s Romem neztotožní. Většinová společnost si ani neuvědomuje, kolik takových Romů v České republice žije. Nedávno jsem viděla v Euronews rozhovor s Gabrielou Hrabaňovou, která mluvila o nezákonné sterilizaci romských žen v Česku. Byla to vlastně pozitivní zpráva, která se týkala odškodnění sterilizovaných žen, a během toho vstupu tam běželo video, na kterém byl vidět nějaký dvůr s odpadky a otlučené domy. To bylo úplně mimo. Agentury by měly používat ilustrační obrázky a záběry, které odpovídají tomu tématu.
Jsou už dnes Romové v Česku rovnocennou součástí společnosti?
Bohužel zatím ne. Současná i minulá vláda téma integrace Romů neřeší úspěšně. Všechno na papíře vypadá krásně, různé strategie romské integrace také, ale tady hodně záleží, jak se k tomu přistupuje v praxi. Neziskové organizace v tomhle nemohou plně zastoupit stát, který by na tom měl mít největší podíl. I proto je důležité, aby se Romové hlásili ke svému romství, aby se vůbec vědělo, kolik Romů tu ve skutečnosti žije. Odhaduje se přibližně dvě stě padesát až tři sta tisíc Romů. Obávám se jen toho, že po pandemii bude státní kasa natolik prázdná, že prostředky, které by měly jít na úspěšnou integraci, budou obětované na úkor jiných nákladů, které bude potřeba pokrýt. Romové nejsou priorita. Podívejme se, jak dlouho trvalo, než se vykoupil vepřín v Letech u Písku. To je taková symbolika politické garnitury, která ty hodnoty má úplně jinde, než by měla mít. Kromě hrstky politiků si to vůbec nikdo neuvědomuje. A když není politická vůle, je těžké něco měnit.
Cítíte se dnes více jako Romka nebo jako Češka?
To je ta otázka, na kterou nerada odpovídám, protože si myslím, že identitu nelze přesně změřit. Ale možná o trošku víc asi jako Češka, protože jsem tak celé dětství až do dospělosti žila s matkou, která je Češka, držela české tradice a měla za přátele Čechy. Táta mě od rozvodu nevídal, takže ani nejde, abych se cítila víc jako Romka. Ale vnímám se trošku i jako Američanka, a to i přesto, že jí nejsem, je to tím, že mám silné vazby na Ameriku a americkou kulturu díky své současné práci a manželovi a dětem, takže i ta je vlastně součástí mého života. Jinak to ani nejde, slavíme americké svátky, jako je Halloween nebo Den díkůvzdání, což je pro samotné Američany víc než třeba Vánoce. Mé děti jsou součástí dokonce tří různých kultur, vedle romské, české i americké.
Yveta Kenety (1972) působila jako ředitelka Athinganoi a Romského studentského informačního centra. Později jako národní facilitátorka pro OSI a Světovou banku v rámci mezinárodní iniciativy Dekáda romské inkluze. V Romském vzdělávacím fondu koordinovala stipendijní program pro romské vysokoškolské studenty a v neziskové organizaci ROMEA, s níž spolupracuje dodnes, vedla stipendijní program pro romské středoškoláky. Poslední čtyři roky řídí sekci studijního oddělení na americké univerzitě New York University (NYU) v Praze.
Foto: Rena Horvátová