Z české emigrace s těžkým srdcem pozorují protesty v rodném Bělorusku, které jsou nejbrutálnější, co je autoritářský prezident Alexandr Lukašenko u moci. Rádi by byli tam, ale mají rodiny s malými dětmi, a tak organizují podpůrné akce v Praze a posílají krajanům finanční pomoc. Ilja, Lyubov a Ksenia jsou tři z více než 4000 Bělorusů žijících v Česku, kteří vědí, že v tom krajany nemohou nechat.
Foto: Petr Lebeda
„Každý den, když to vidím, slyším, když se ke mně dostávají další fotky a zprávy, tam chci být,” říká osmatřicetiletý manažer cestovní kanceláře v Praze Ilja Meleškevič o protestech proti zfalšování běloruských voleb, které v jeho rodné zemi trvají od letošního 9. srpna. Represe, jimiž si dosavadní prezident Alexandr Lukašenko pošesté snaží vydobýt poslušnost občanů, jsou i na dvacet šest let trvající autoritářský režim nebývale násilné. Jestliže před dvaceti lety mizeli „pouze” opoziční politici nepohodlní režimu, teď mizejí bez větších důvodů tisíce lidí a ve vězeních jsou nejen zadržováni, ale i mučeni a znásilňováni. Navíc nejméně dva lidé už během demonstrací zemřeli a ozbrojené složky se neštítí napadat i nezletilé protestující a děti. „Podle mě už Lukašenko není soudný a neuvědomuje si, že právě touto nevídanou měrou násilí protesty neustále přiživuje. Společnost všude na světě ještě citlivěji vnímá, když je ubližováno dětem a mladým lidem. Tak jsme nastaveni všichni,” vysvětluje běloruská psycholožka, 33letá Ksenia Biazrukaja, která v Praze okamžitě začala organizovat akce na podporu protestujících v Bělorusku.
Ztratit školu, ztratit domov
První demonstraci s názvem Svobodné Bělorusko 2020 s českým manželem, občanským aktivistou Michalem Majznerem, a přáteli uspořádali na Staroměstském náměstí už týden po zmanipulovaných volbách. Zúčastnila se jí více než tisícovka lidí, především mladých Bělorusů, kteří přišli podpořit své krajany s historickými červeno-bílými vlajkami. Uprostřed vytvořili demonstrující prostor ve tvaru srdce a v něm rozvinuli největší z dvoubarevných vlajek. A právě tato fotografie putovala po sociálních sítích do rodné země jako symbol jejich morální podpory. „Jakékoliv prezentování této vlajky na veřejnosti je v Bělorusku důvodem k zatčení,” vysvětluje 35letá Lyubov Grunkovskaya, která tu svou přes kamaráda půjčila městské časti Praha 11, aby ji vyvěsili na radnici. Podobně je to s bílými pásky, které si Bělorusové natahovali na ruce, aby se poznali a měli vlastní představu o rozvržení hlasů pro jedinou opoziční kandidátku Svjatlanu Cichaunovskou. Ostatní politici včetně jejího manžela, populárního bloggera Sjarheje, už dříve skončili ve vězení a neměli možnost se voleb zúčastnit, Cichaunovská se tak stala jedinou nadějí voličů na vypsání nových.
Lyubov Grunkovskaya s rodinou
„Ve frontě k volební místnosti na Běloruském velvyslanectví v Praze měli bílé pásky snad všichni,” vzpomíná Biazrukaja. Odvolit se podle ní ale podařilo jen asi polovině zájemců, zbývající nebyli k urně puštěni. „Oficiálně kvůli covidu-19 byli voliči pouštěni v pětiminutových intervalech, pak ale podle platných běloruských zákonů mělo být zajištěno, aby odvolit mohli všichni zájemci. To se nestalo,” podotýká. Přestože se tak nestalo, výsledky potvrdily, že podporu Cichaunovské dobře odhadla – podle oficiálního sčítání získala opoziční kandidátka od Bělorusů žijících v Česku 92 % hlasů, stávající prezident Lukašenko pak méně než pět procent.
Použít však česká čísla coby paralelu k běloruským výsledkům by byl faul hodný Lukašenka. Běloruská menšina v Česku čítá kolem 4 600 lidí a je pro ni charakteristické, že velká část imigrantů přišla do Česka z politických důvodů, i když azyl získal jen zlomek z nich. „Vláda v roce 2003 zavřela v maturitním ročníku naše gymnázium, kde jako v jednom z mála byla vyučovacím jazykem běloruština. Rok jsme se učili improvizovaně po bytech a nakonec i odmaturovali. Pak jsem využila výzvy Karlovy univerzity pro Bělorusy a šla studovat do Prahy,” vzpomíná Biazrukaja, jak se dostala do Česka. Podobně na tom jsou její krajané Grunkovskaya a Meleškevič, jejichž vysoká škola byla zavřena za podobných okolností. „Budova univerzity patřila státu, stačilo neprodloužit nájemní smlouvu a zařídit, aby nebyly k dispozici jiné prostory,” popisuje Grunkovskaya, jak nepřímo a snadno před šestnácti lety Lukašenkem vedená vláda paralyzovala akademickou obec a s ní řady tehdejších i budoucích studentů.
Telegram solidarity
„Kvůli protestům jsem začal zase sledovat situaci ve svém rodném městě, kde už sice nikoho z rodiny nemám, ale potřeboval jsem vědět, jak je to právě tam,” říká Meleškevič. A rodný Nesvizh se zámkem chráněným UNESCO přirovnává co do historického významu a krásy k Českému Krumlovu, jen v mnohem chudším provedení, kde jistota práce je pro obyvatele často důležitější než svoboda. Lukašenko, jistý si podporou chudších obyvatel a venkova, falešný výsledek voleb neodpovídající ani vzdáleně údajům z exit polů výrazně nadsadil a přisoudil si více než 80 procent hlasů. „V Nesvizhu se sice neprotestuje, ale i sem se díky sociálním sítím dostávají fotky násilí ozbrojených složek, i tady se jim už začalo říkat karateli,” připomíná přezdívku, která doslova znamená, že dotyční trestají Bůh ví za co, a původně ji od Bělorusů dostali nacisté za okupace během 2. světové války. A není se čemu divit, fotografie, na kterých se choulí desítky žen pod dohledem maskovaného policisty ke zdi paneláku, na němž je symbolicky nasprejováno 3 % (právě tolik odhadují demonstrující, že by Lukašenko ve svobodných volbách získal), obletěla díky internetu okamžitě svět. „Jako by zaspali dobu a neuvědomili si, že cokoliv udělají, si může někdo natočit nebo vyfotit a okamžitě pustit na sítě,” zmiňuje Biazrukaja další hnací sílu protestů - nové a dostupné technologie.
Ksenia Biazrukaja s rodinou (Foto: Petr Lebeda)
„Je to kombinace tři faktorů, která podle mě letošní protesty tak posílila a rozšířila i mezi jinak nestranné Bělorusy,” domnívá se Grunkovskaya a vyjmenovává nezvládnutou situaci kolem koronavirové pandemie, podcenění Cichaunovské coby ženy v kandidatuře na úřad prezidenta ze strany Lukašenka a násilí ozbrojených složek, které, zdá se, nezná hranic. Došlo už ke zneužití sanitek, zatýkání a bití studentů, kteří jen zpívali národní písně, nebo napadení novinářů. „Každý den udělá Lukašenko nějakou další chybu. Přesto nemáme vyhráno,” je opatrná Biazrukaja, která má v Minsku rodiče aktivně se účastnící protestů. Když ví, že jsou v ulicích, přeposílá jim přes sms alespoň pozice ozbrojených složek z Telegramu, protože mobilní internet během protestů často nefunguje. Zmiňuje nejpopulárnější aplikaci v Bělorusku, která se jakžtakž ubránila vládou řízeným výpadkům internetu a v zásadě převzala roli tradičních médií. Ta přes ni šíří svůj obsah, ale především do ní přispívají běžní uživatelé svými fotografiemi, videi nebo informacemi. Cenzurování Telegramu už vzdalo mnohem silnější Rusko, pro Bělorusko je to prakticky nemožné. Někteří analytici dokonce mluví o tom, že roli organizátora demonstrací tak poprvé převzal komunikátor.
Ilja Meleškevič
„Už několikrát jsem ženě musel striktně zakázat, aby na demonstrace vyrazila,” říká Meleškevič, jehož manželka i malý syn jsou stále v Bělorusku a měli by se vrátit v nejbližších dnech. Odjeli tam společně ještě před volbami jako každý rok k prarodičům na daču (chata, pozn.), která je na malebném ostrůvku asi 40 kilometrů od Minsku. „Trhá jí to srdce, ale bylo by to hrozné, kdyby ji zatkli,” dodává. Podobně to vidí Biazrukaja, matka dvou malých dětí. „V něčem je horší být tady a nemoci tu situaci prožít, muset vše dusit v sobě. Ale od chvíle, co Lukašenko prohlásil, že protesty jsou po jedné linii organizované loutkáři z Česka, je otázka, co by nás tam čekalo,” shrnuje s tím, že její otec svou mladší vnučku ještě ani neviděl.
Foto: Petr Lebeda
Svou roli tak všichni tři spatřují v morální a finanční podpoře. „Bez pochyb je pro naše krajany důležité vědět, že v tom nejsou sami. Děkujeme za každé vyjádření českého, evropského i světového politika ideálně doprovázené konkrétními kroky,” uzavírá Biazrukaja s tím, že teď organizují petici, aby za nimi příbuzní mohli alespoň přijet, což je aktuálně kvůli koronavirovým opatřením nemožné.
Foto: Archiv rodin a Petr Lebeda