Po očním vyšetření byla diagnóza jasná. Na operaci obou očí kvůli vrozené kataraktě (šedému zákalu) jsem se dostala v jednom roce. V pražském Motole na očním oddělení jsme tenkrát opakovaně trávili celé týdny. Tehdy neexistoval žádný podpůrný systém pro matky s dětmi s oční vadou, žádná Raná péče, spolky, poradny ani internet a možnost získat ucelené informace o péči o dítě se zrakovým hendikepem. Moji rodiče nedostali informace, jak se mnou pracovat, jak rozvíjet zbytky zraku, nevěděli, jaká je prognóza. Kontroloval se stav dioptrií a to bylo tak vše, co pro nás mohli lékaři dělat.
Moje první brýle a mateřská školka
V jednom roce jsem se začala na fotografiích objevovat se silnými brýlemi. Na malé dětské hlavě vypadaly brýle s deseti dioptriemi neobvykle, možná až roztomile. Vůbec si nepamatuji, jak jsem si v tomto věku zvykala na nošení brýlí. Moje máma však říká, že jsem byla velmi šikovná.
Když jsem začala chodit do školky, žádnou odlišnost jsem nepociťovala. Některé děti také nosily brýle. Šlo však o běžné refrakční vady, které se s věkem srovnaly. V mateřské školce ale nikdo neměl problém s tloušťkou mých brýlí, byla jsem šikovná, zvláštní režim jsem nepotřebovala, mezi spolužáky jsem zapadla. Byla jsem spokojené dítě, které sice na nějaké věci nevidělo, ale zrak mu stačil na běžné věci dětského života.
Speciální základní škola
Na základní škole jsem byla nadšená. Chodila jsem na speciální školu pro zrakově postižené v Plzni, kde se nikdo nedivil, že mám silné brýle. Pro všechny vyučující to bylo naprosto normální a přirozené. Přistupovali k nám jako ke všem dětem našeho věku, jen jsme dělali některé věci pomocí jiných metod a postupů. Nemusela jsem vysvětlovat, že na to či ono nevidím, že nepřečtu určitou velikost písma nebo že musím vynechat některé sportovní aktivity.
Měli jsme se báječně v té naší sociální bublině zrakově postižených. Střet s realitou se vždy projevil na akcích, kam byly pozvány školy z kraje či okolí, kde jsme se potkali s intaktními dětmi. Vyslechli jsme si, že jsme brejlouni, že nosíme popelníky a další dehonestující komentáře. Nebyli jsme na to zvyklí a mě to vždy velmi zasáhlo. Nechápala jsem, proč se k nám takto chovají, aniž by nás znali. Vždyť jsme stejní jako oni, jen nosíme brýle.
Bohužel jsem si časem vypěstovala zvyk, že když jsme přišli mezi jiné žáky, klopila jsem hlavu dolů, aby nebylo tak rychle vidět, že na nose mám silné brýle. Tento zlozvyk mi zůstal do dospělosti, kdy jsem se v maximální míře vyhýbala přímé konfrontaci s cizími lidmi. Když jsem měla jít něco koupit k pultu, objednat u okénka, postavit se někomu přímo, raději jsem poslala někoho jiného.
V dospívání
Intenzivně jsem posměšky vnímala v pubertě a dospívání. Byli jsme například na diskotéce, bylo mi 15 let, skvělá hudba, upravila jsem si vlasy, oblékla se v trendu, akce se dařila až do chvíle, kdy se na mě postupně chodila dívat parta kluků, aby se mi vysmáli za moje popelníky. Velmi často toto pociťovala i moje máma. Slyšela jsem, jak říká tátovi, že v tramvaji na mě stále někdo kouká stran silných brýlí. Často jsem kvůli tomu plakala.
Měla jsem partu „zdravých“ lidí ze sídliště, kde bydlím, kterým nepřišlo nikdy divné, že nosím silné brýle, že vidím špatně, prostě mě tak znali a brali. Tato parta občas přivedla nové lidi. Ze začátku to probíhalo dobře, ale po nějakém čase se noví osmělili a opět začal kolotoč komentářů, že nikdy nikdo z nich neviděl tak silné brýle, proč nosím takové popelníky, že půllitr nemá tak silné dno jako já brýle, proč nejdu na oční, proč to nějak neřeším a tak podobně.
Často jsem se už pak nechtěla seznamovat s novými lidmi. Zrovna tak s muži, kteří mě neznali. Ti, co mě znali, neměli s mými brýlemi sebemenší problém. Jistě si dovedete představit, jak situace působila na dospívající ženu, která si idealizovala svět, zvlášť v době romantických telenovel a románů.
Zkušenosti a nadhled
Největším paradoxem na této situaci je, že tenkrát jsem se styděla. Říkala jsem si, proč já musím toto prožívat. Nebyla jsem vděčná za brýle, které mi umožnily samostatný pohyb, čtení textu očima, psaní rukou. Dnes bych byla za brýle šťastná, ale už to není možné. Kvůli autonehodě jsem o brýle i o cenné zbytky zraku přišla.
Tenkrát bych potřebovala dnešní nadhled a zkušenosti k tomu, abych se mohla obhájit. Jenže tak to v životě chodí. Člověk nabyde zkušenosti až tím, co prožije. Ráda bych tedy apelovala na všechny, ať nesoudí nikoho podle vzhledu. I poznámka míněná ve vtipu a mladické nerozvážnosti může člověku ublížit do té míry, že si to nese a pamatuje celý život. A toto je důležité vštípit mladé generaci, jelikož mladí umí být v tomto ohledu velmi krutí vůči svému okolí.
Další texty o životě se zrakovým hendikepem najdete na webu BLINDička aneb Život prakticky nevidomé ženy.
Linda Albrechtová je od narození prakticky nevidomá. Absolvovala doktorský obor Etnologie na Západočeské univerzitě. Věnuje se sociální práci, v plzeňském krajském středisku Tyfloservisu předává klientům své zkušenosti se zrakovým hendikepem a obsluhou kompenzačních pomůcek. Působí také na Západočeské univerzitě jako odborný poradce pro studenty se speciálními vzdělávacími potřebami.