Několik let z pozice terapeuta poslouchám příběhy žen, které v partnerském vztahu zažily určitou formu násilí. I když je každá z nich jiná a také každý vztah jedinečný, přeci jen některé skutečnosti či dokonce formulace slýchám opakovaně. A když pak pracuji s klientkou na jiném působišti nebo v jiném kontextu a v jejím vyprávění zaslechnu několik z těchto prvků, rozsvítí se mi v hlavě červená kontrolka. Signalizuje podezření, že ve vztahu, o kterém mi žena sedící naproti povídá, by se mohlo dít něco, co souvisí s domácím násilím. V tomto článku budu genderově nevyvážená, ale chci se zaměřit na specifické situace žen, kterým je ubližováno.
1. „Náš vztah začal velmi brzy, byli jsme hodně mladí.“
Není neobvyklé, že když se klientka pozná s partnerem, který se později projeví svým násilnickým chováním, je teprve v pubertě. Často to bývá její první vztah, mnohdy únik z domácího prostředí, kde vládnou v nějakém ohledu zvláštní vztahy (někdy i samotné domácí násilí, přílišná přísnost rodičů, jejich citová nedostupnost, nezájem jeden o druhého, vzájemné nepochopení). Je otázkou, na základě čeho si dívka v tomto věku, kdy ještě není dotvořena její vlastní identita a sama neví, kým vlastně je a chce být, vybírá partnera, nakolik se přitom vědomě rozhoduje a racionálně uvažuje. V příbězích, které jsem si dosud vyslechla, často mnoho racionality nebylo. Citově vyprahlá dívka se silně připoutá k osobě, která o ni nějakým způsobem projevuje zájem. Partnerem, se kterým začíná vztah, si však spíš potřebuje nahradit rodiče, jejich zájem a lásku.
2. „Hrozně jsem se zamilovala. Měl krásné oči a obrovské charisma. Byl pozorný, zajímal se o mě, naslouchal mi, nosil mi kytky. Cítila jsem se při něm jako princezna. Líbila se mi jeho mužnost. Byl velký, o hlavu vyšší než já a rozhodný. Nebál se bouchnout do stolu. Viděla jsem v něm svého ochránce.“
Když se ptám na důvody velkého citového vzplanutí na začátku vztahu, klientky mnohdy uvádí charismatičnost muže, nějaké znaky fyzické krásy a pak svůj pocit, který s daným člověkem prožívaly. S odstupem času, po prožitém násilí, vidí, že muž je pro okolí stále charismatický – jinak se totiž chová doma a mezi lidmi, kde je příjemným a oblíbeným společníkem. I proto jsou přesvědčeny, že kdyby někomu řekly o tom, co se děje za zavřenými dveřmi, neuvěří jim.
Krásné oči, husté vlasy nebo hluboký hlas bývají často připomínkou nějakého důležitého člověka z dětství klientek, nejčastěji možná otce. Je to nevědomý fenomén, který se děje každému z nás a který způsobí, že nás právě tento rys dané osoby úplně uchvátí. Někdy se nám na něj v terapii podaří alespoň částečně nahlédnout rozmlouváním o prožívání v dětství, vybavením si určité vzpomínky. Cítit se jako princezna je touhou asi každé dívky a ženy. Ženy, které zažily domácí násilí, se do pohádky o princezně a rytíři zachránci ale úplně vžily a často se této své představy nedokážou vzdát ani po letech týrání. I pak stále věří, že se negativní situace jednou změní a zase to bude jako předtím, jako na začátku, jako v pohádce.
Aby rytíř ochránil princeznu, musí být velký, silný, rozhodný a rázný. A dívka, která chce být pro někoho konečně princeznou, chce cítit, že ji někdo chrání, uniká ve své představivosti z černého prostředí původní rodiny, kde se jí těchto pocitů nedostávalo, do růžové náruče svého zachránce. Mnohdy s pocitem revolty vůči rodičům a s předsevzetím „nikdy si nevyberu chlapa, který by byl jako můj táta“ či „už nikdo mě nebude tak ponižovat, jako moje máma“, si nevědomky vybírá muže, se kterým se známý vzorec ze vztahu s rodiči bude opakovat. Není potřeba zdůrazňovat, že takto vytvořený vztah je už v začátcích velmi nerovnoměrný, což mnohdy symbolicky vyjadřuje značně odlišná fyzická konstituce partnerů.
Počáteční zájem partnera klientky často popisují s láskou a tímto způsobem: „Chodil za mnou do práce, nosil mi tam oběd“, „ptal se, s kým a kde jsem byla po práci v kavárně“, „žárlil, když jsem byla ve společnosti jiného muže“. Avšak to, co zprvu vnímají jako projev zájmu, se brzy může stát nepříjemnou kontrolou jakékoli činnosti. Žárlivost partnera se šíří nejen na muže, ale i na kamarádky a rodinné příslušníky, kteří mu z nějakého důvodu nesedí. Následně buď styky s ostatními lidmi ženě zakáže, nebo se ona sama rozhodne s těmito lidmi nekontaktovat, jen aby byl klid.
3. „Líbilo se mi na něm, že dokáže vydělat peníze.“
Tento aspekt odděluji od ostatních, protože si vyžaduje zvláštní pozornost. Peníze hrají důležitou roli v každém partnerském vztahu a o vztazích s výskytem domácího násilí to platí dvojnásob. Když žena, která touží po někom, kdo ji ochrání a kdo se o ni postará, narazí na muže s velkým finančním potenciálem, je to další faktor, který nakloní misky vah v jeho prospěch.
Potkala jsem mnoho klientek, obětí domácího násilí, které nikdy nepracovaly nebo pracovaly jen krátkou dobu. Manžel je živil a ani si nepřál, aby pracovaly. Chtěl, aby se staraly o děti a o domácnost, případně jim našel nějakou práci ve své firmě, kterou mohly vykonávat z domova. I zde se dá pozorovat výše zmíněná snaha o sociální izolaci ženy. Bylo o ně postaráno, bydlely v krásném velkém domě, životní standard rodiny byl na vysoké úrovni.
Později si ale začaly uvědomovat, že vlastně nežijí svůj život, ale život svého muže. Že žijí podle jeho představ a přání, v jeho „zlaté kleci“. Že jsou osamělé. Muž chodí do práce, má k dispozici téměř celý finanční příjem rodiny a nakládá s ním podle vlastního uvážení. Závislost partnerek se tak prohlubuje, protože už není jen citová, ale i ekonomická. Kdyby se rozhodly odejít, buď odejdou s prázdnou (pokud před svatbou podepsaly zúžení společného jmění manželů, což se také děje docela často), nebo se budou dlouze soudit o majetkové vyrovnání, protože manžel jim bez boje nedaruje ani korunu.
4. „Hned, jak to bylo možné, jsme spolu začali bydlet.“
Tato skutečnost je vyjádřením toho, jak moc dívka potřebuje uniknout od rodičů. Je to také příležitost ukázat jim svou samostatnost, to, že je už nepotřebuje a nechce, aby jí do života mluvili. Vyjadřuje tím i to, jak silně citově přilnula ke svému partnerovi a jak velmi věří pohádce o princezně a rytíři. Pro nový vztah je společné bydlení a tíha nároků běžného života ale těžkou zkouškou, což přirozeně vede k neshodám a k otřesení jeho i tak slabých základů.
5. „Brzy po začátku vztahu jsem otěhotněla.“
I když partneři spolu dosud nebydleli, těhotenství partnerky tento proces zpravidla urychlí. Očekávání potomka klientky sice zpětně hodnotí jako neplánovaný krok špatným směrem, ale tehdy byly tak moc zamilované, že jim to vlastně nevadilo. Vždy toužily po dětech, tak proč je nemít hned. Sexuální oblast je v partnerstvích poznamenaných domácím násilím také specifická. Zpočátku si žena vysokou úroveň partnerova libida a určitý nátlak v této oblasti vysvětluje vlastní atraktivitou a lichotí jí. Cítí, že partnera přitahuje, že po ní touží, společný sex je skvělý, vášnivý. S postupem času si začíná uvědomovat, že její vůle k sexuálním aktivitám není podstatná, nátlak se stupňuje, přidává se ponižování, posmívání, mnohdy i znásilňování. 6. „Už tehdy dost pil, ale nepřikládala jsem tomu velký důraz.“
I když násilí ze strany muže neprobíhá vždy pod vlivem alkoholu, často k němu značně přispívá. Obliba alkoholického opojení bývá znatelná jak v jeho širší rodině, tak už i v jeho mládí. K opíjení se alkoholem ve věku mladší dospělosti je však česká společnost obecně značně shovívavá a jinak to nebývá ani u partnerek. Žena doufá, že časem se muž změní. Že až budou spolu bydlet, vezmou se nebo budou mít dítě, partner bude více s rodinou než s kamarády v hospodě. Bohužel opak bývá pravdou. Tolerance vůči množství alkoholu a tendence k „řešení“ problémů tímto způsobem se zvyšuje.
7. „První napadení přišlo v těhotenství, do té doby bylo všechno úplně dokonalé.“
Období, které je spojeno s mateřstvím, je mnohokrát průlomovým pro fyzické násilí. Odborných vysvětlení tohoto faktu je více, například že muž se cítí ohrožen, jelikož jeho vztah s partnerkou už nebude výlučný nebo že nevědomky žárlí na schopnost ženy dát nový život (v díle psychiatričky Liliane Daligand: Násilí v partnerských vztazích). Při bližším zkoumání zjišťujeme, že „úplně dokonalý“ ten vztah nebyl už tehdy. Že před první fackou opakovaně došlo k nadávání, ponižování, zesměšňování, tedy k psychické formě násilí. Žena ale ve prospěch zachování vlastní představy o své dobré volbě při výběru partnera nebo o budoucím štěstí svém a svých dětí tyto skutečnosti nevidí nebo vidět nechce. Mužovy útoky omlouvá, racionalizuje, je přesvědčená, že si je zaslouží.
8. „Vždy jsem chtěla mít úplnou rodinu, nechtěla jsem, aby děti vyrůstaly jen s jedním rodičem.“
To je už vysvětlení žen, proč z násilného vztahu neodejdou. Všemožně se snaží zabránit, aby se vzorec, který zažily v disharmonické rodině, neopakoval ani jim, ani jejich dětem. Zůstávají ale v prostředí, které psychosociální vývoj dětí ohrožuje srovnatelně s válečným konfliktem, které je hluboce traumatizuje a do budoucna vybavuje tendencí násilný vztah opakovat. Oběti domácího násilí se ale cítí chyceny do pavučiny. Prožívají se jako bezmocné, neschopné se vymanit z nadvlády svého partnera a vlastního strachu. To, že nikdy nebyly příliš sebevědomé, rozhodné a cílevědomé, že ani dříve samy sobě příliš nerozuměly, nebyly v kontaktu se svými potřebami a nedávaly jim prostor, se v průběhu násilného vztahu ještě více zvýraznilo.
Vnitřní dynamika
Možná by se v příbězích žen, které zažily tvrdý pád z obláčku zamilovanosti na dno psychického a fyzického týrání, našlo ještě více společných znaků. Snad se mi alespoň těmi uvedenými podařilo nastínit, jakou roli při tvorbě a vývoji vztahů s domácím násilím může hrát vnitřní dynamika ženy, která ve vztahu s násilníkem uvízne. Velmi výstižně to vyjádřila jedna z mých klientek: „To, co mi na začátku na partnerovi imponovalo, se postupně, plíživě, začalo obracet proti mně. Myslím, že to bylo způsobené tím, že jsem si nedokázala stanovit hranici, co je ještě v pořádku a co už je za čárou. Nedokázala jsem mu dát jednoznačně najevo, co se mi nelíbí, co mi ubližuje a co nechci, aby mi dělal. Místo toho jsem jeho chování tolerovala, mlčky přecházela a vždy jsem si k tomu našla nějaký důvod. Nejdříve jsem doufala, že se to časem změní, pak jsem si říkala, že to vydržím kvůli dětem. Ale stalo se to, že jsem si na nadávky a facky zvykla a přišlo mi to úplně normální. Už jsem se na náš vztah nedokázala podívat s odstupem, reálně. Teď vím, že jsem celé ty roky žila v plané naději a ve vlastních výmluvách – nic přece nemělo omlouvat to, že mě manžel ponižuje a bije.“
Foto: Archiv autorky