Vydání knihy předcházel diskuzní pořad Protivný sprostý matky, který je k vidění na webu České televize. Co vás k tématu přivedlo?
Hlavní iniciátorkou projektu je scenáristka a stand-up komička Lucie Macháčková, kterou už před pár lety zaujalo, co se děje v rodičovské komunitě. Ač v té době ještě neměla děti, tak vnímala, že jsou velmi odlišné přístupy k rodičovství a je to téma, které se neustále ve společnosti řeší. Já jsem se po šestileté rodičovské pauze vrátila coby dramaturgyně České televize do práce a dostala Luciin projekt na starosti. Nadchla jsem se pro něj. Společně se nám povedlo sestavit celou sérii témat, kde jsme chtěly ukázat mateřství ze strany, ze které se běžně neukazuje. Včetně toho, co vážně hodně bolí. Zároveň jsme se nechtěly vzdávat ani nadhledu, ironie, humoru, protože ten k mateřství rozhodně patří také.
Podle jakého klíče jste témata vybíraly?
Na webu České televize je 22 dílů, ale ve skutečnosti jsme měly témat o dost víc. Chtěly jsme mluvit hlavně o tom, co vše současné ženy řeší, o čem se třeba stydí mluvit nebo co je vysloveně tabu. Probíraly jsme například poporodní deprese nebo jak ženy vnímají své tělo ovlivněné mateřstvím i proměny partnerských vztahů. Určitě se v budoucnu chceme, kromě dalších rodičovských témat, věnovat i například dobrovolné bezdětnosti nebo duševnímu zdraví otců. Hodně důležitou roli v našem pořadu hrála moderátorka Tereza Dočkalová, která dokázala velmi empaticky vyzpovídat ženy, jež se nám otevřeně svěřily se svým životním příběhem.
Který díl nejvíc zaujal?
Nejsledovanější byl rozhovor Terezy s komičkou Adélou Elbel, která popisuje svůj přístup k mateřství. Dívá se na něj s nadhledem a umí si ze sebe udělat legraci, což je něco, co dnešní matka potřebuje. Mít možnost se sama sobě zasmát. Naopak díl o potratech měl nižší sledovanost, zato mnohem osobnější zpětnou reakci v ohlasech. Což je pro nás také velmi cenné.
Dalším vaším společným projektem je nová kniha Protivný sprostý matky, kterou vydala Edice České televize. Čím se liší od televizního pořadu?
Zpracovaly jsme 17 silných příběhů různorodých osobností, které se snaží překonat předsudky, jež můžeme mít vůči mateřství. Najdete tam téměř všechny díly pořadu zpracované na základě kompletního natočeného materiálu - tudíž jsou tam i texty, které se do pořadu už nevešly. Nechtěly jsme jen „překlopit“ rozhovory do knižní formy. Přišlo nám důležité, aby tam byly i nové informace a praktické rady. Například Edita Strusková v našem pořadu vyprávěla, že onemocněla rakovinou prsu, a v knize popisujeme, jaká je její současná situace. Editin příběh boří poměrně dost mýtů, které kolem této diagnózy můžou panovat. Úplně nová je kapitola sepsaná na základě rozhovoru s gynekoložkou Táňou Glosovou. Její perspektiva dodala naší knize novou dynamiku, protože z pohledu lékařky může konkrétní situace vypadat odlišně – například porod nebo potrat. Navíc Táňa je nejen lékařka, ale také máma a pomohla nám překonat jisté předsudky, které vůči lékařům můžeme mít. Ostatně i já jsem je měla.
Co dalšího jste do knihy zařadily?
Například kapitolu o depresi, kde marketingová manažerka Věra Koukalová líčí, jak se potýkala s problémy v oblasti duševního zdraví a balancovala na hraně pokusu o sebevraždu. Měla dobrou práci a dlouhodobý vztah. Po narození prvního dítěte se zdálo, že je vše v pořádku, ale ona se cítila čím dál hůř, až do té míry, že uvažovala o sebevraždě. Její příběh je doplněný o komentář Antonína Šebely z Národního ústavu duševního zdraví, kde jsme narazily na další zajímavé téma – a to je duševní zdraví otců. Jsou tam také praktické tipy přímo od Věry. Řekla nám, co jí hodně vadilo. Šlo hlavně o komentáře tohoto typu: „Co bys chtěla? Máš zdravé dítě, rodinu, barák. Podívej, jak máš zlatého muže!" nebo „Zas tak hrozně ti není, abys musela k psychiatrovi!"
Jak se téma duševního zdraví řeší ve vaší FB skupině #PSM, kde je už přes 34 tisíc převážně členek?
Velmi si cením důvěry, kterou v nás vkládají, když nám svěřují své pocity a příběhy. Odmalička slyšíme, jak má maminka vypadat, co všechno má zvládat. Mnohé ženy jsou pak zaskočené, když do těch škatulek nezapadají. Je úplně normální cítit se občas naštvaně, bezradně nebo nejistě. Některé ženy mají pocit, že vůbec nezvládají tu novou mateřskou roli, a litují, že mají děti. Může to znít hrozně, že na něco takového pomyslí, ale je opravdu důležité, aby si o takových pocitech s někým promluvily. Řada žen se ale velmi stydí. Bojí se, že když něco takového řeknou, tak je okolí bude vnímat jako matky, které selhaly. Proto jsou tolik oblíbené skupiny našeho typu, protože zde můžeme navzájem své pocity sdílet - třeba i anonymně. Je ale třeba hlídat, aby se ono sdílení nezvrtlo v toxický tok hejtů. My, správkyně skupiny, nikoho nesoudíme, ale doporučujeme členkám, ať případně kontaktují odborníky, kteří jim pomůžou. Všimla jsem si, že tuhle podporu už si mnohdy v rámci skupiny poskytují samy navzájem.
Proč se ženy takhle hejtují mezi sebou?
Za každým hejtem je nějaká lidská nejistota. Hejtováním ostatních si potvrzujeme to, že my žijeme své životy „správně”. To platí nejen v rodičovství, ale právě tady je to aktuálně hodně vyostřené. „Když dokážu, že to děláš špatně ty, potvrdím si, že já to dělám dobře!“ Tak podle mě přemýšlejí matky, které hejtují třeba právě na sítích. Jenže my přece nepotřebujeme pro svoji sebejistotu podkopávat jistoty těch druhých!
Kde se ta nejistota bere?
Vyvolávají ji v nás média a s tím spojená záplava různorodých informací. Následně i tlak na to, abychom dělali rozhodnutí, kterým nerozumíme a která kdysi naši rodiče nechávali na odbornících. Pak je tu ztráta důvěry právě v ony autority. Nemalý podíl na naší nejistotě mají ti, kteří nás - nejisté - nutně potřebují. Například nejrůznější „mágové“. Chtějí nám prodat svůj návod na šťastné a spokojené dítě. Nejde jen o všechny možné knihy, workshopy, manuály… ale i o články v médiích, kde se zdůrazňuje, že naše děti musí být spokojené. A to je přece úkol každého rodiče - „vyrobit“ spokojené dítě! Jenže takhle to nefunguje. Život si ve výsledku musíme zařídit každý z nás. A to platí i o našich dětech.
Jak jste se s informačním chaosem popasovala?
Prostě jsem přijala, že neexistuje jeden „manuál“ na moje děti. Přestala jsem hledat odpovědi na internetu a začala se ptát těch, kteří nás dobře znají osobně. Pediatr, pedagogové ve školce, ve škole, rodiče, někteří přátelé… i ty si ale velmi pečlivě vybírám. Ta důvěra nemůže být slepá. A ještě jedna věc mi pomohla. Přijala jsem to, že nikdy nenastane moment, kdy budu všechno vědět úplně správně. Rodičovství je neustálá cesta, nikdy nevíte, co se stane. Pořád se učíme. Všichni. Děti i rodiče.
Foto: Marie Vančurová a Archiv ČT