Deprese se u vás projevily až v 31 letech. Předtím jste nikdy takové stavy neměla?
Hned po porodu první dcery jsem začala mít intenzivní myšlenky na sebevraždu, ale nebyla jsem schopná o tom s nikým mluvit. Myslela jsem si, že prožívám poporodní blues a že až skončí šestinedělí, tak to přejde. Jenže po šestinedělí deprese pokračovaly a já jsem se vypravila skočit z paneláku.
Co vám v tom zabránilo?
Vlastně nevím. Podrobně jsem to promyslela, dceru jsem odvezla k mamince a odjela jsem do jiné čtvrti než, kde bydlíme, aby po mé sebevraždě neměli blízcí ten panelák stále na očích. Vzala jsem si s sebou jen občanku a lítačku, uložila je do igelitového pytlíku, aby se při skoku nepoškodily. Do paneláku jsem se dostala bez potíží, zrovna někdo vcházel, což jsem si vyložila jako znamení shora, že to mám udělat. Když jsem vylezla až nahoru, zjistila jsem, že střecha je zabezpečená mříží. Bylo mi hodně zle, dlouho jsem tam seděla, a nakonec jsem se vrátila domů. Tehdy už jsem se svěřila manželovi, ale pochopení jsem se moc nedočkala. Nikdo v rodině s duševním onemocněním neměl zkušenosti, a nakonec se vše uzavřelo tak, že jsem jen vykulená z prvního dítěte a časem se vše srovná.
Síla prožitku
Nešla jste k psychiatrovi?
Tehdy už ano. Manžel mi říkal, že nerozumí, proč jsem v takovém stavu. Dítě jsme plánovali, těšili se na něj, byli jsme zajištěni, a já se přesto chtěla zabít. Až psychiatrička mu vysvětlila, co se děje, jak to bude probíhat a jak se má chovat. Z mé zkušenosti to zdaleka nedělá každý psychiatr, přitom je pro dotyčného a jeho nejbližší potřebné mít informace, aby situaci dokázali společně zvládnout.
Co mu psychiatrička vlastně řekla?
Nic až tak zázračného, ale podstatné bylo také to, že se vyslovila ona jako odbornice. Předepsala mi antidepresiva a já nejprve otálela s jejich užíváním. V té době už moje starší sestra měla rakovinu, a já jsem měla pocit, že moje zdravotní potíže na rozdíl od jejich bych měla sama zvládnout vůlí a sestra mě v tom podporovala. Teď, když to říkám, tak mi to přijde až zvracené, že jsem medikaci odmítala. Bylo mi stále hůř, 24 hodin 7 dnů v týdnu jsem myslela jen na sebevraždu. Nebyla jsem schopna postarat se o dítě ani o sebe, nebyla jsem schopna ani vstát z postele a vyčistit si zuby. Nakonec jsem byla tak zoufalá, že jsem si léky vzala a během dvou týdnů se můj stav úplně změnil a začala jsem zase normálně žít. Najednou jsem si říkala, co to bylo, jak to, že jsem se chtěla zabít. Protože když jsem stabilní, pak nechápu myšlenkové pochody, které mám v depresi, ale bohužel to funguje i naopak. V depresi a bez pomoci mi přijde život neskutečně těžký a moje myšlenky mě zcela paralyzují. Někdo, kdo to neprožil na vlastní kůži, může jen těžko porozumět.
Ani lékaři tomu nemohou porozumět?
Myslím si, že ne. Někdy bych přála některým zdravotníkům, které jsem zažila při hospitalizacích, aby měli byť jen jeden den depresi. Když jsem byla naposledy v roce 2018 hospitalizovaná, řešila jsem s psycholožkou, jak říct dcerám o svém onemocnění. Moje děti mě viděly nekontrolovaně plakat a já jim většinou vysvětlovala, že mě hrozně bolí hlava, což jsem zase tolik nelhala, ale celou pravdu jsem nepřiznala. A psycholožka mi poradila, ať jim řeknu, že jsem princezna zakletá ve věží. Mým dětem bylo 11 a 9 let a nebyly hloupé, tahle rada byla kravina. A tehdy jsem na pavilonu objevila peer konzultanta, který prošel podobnými stavy a měl pro mě více porozumění než psycholožka.
A to byla vaše první zkušenost s peer konzultantem?
Ano. V Česku působí peeři až od roku 2015. Už předtím jsem ale vždy, když mi bylo zle, volala lidem, se kterými jsem byla hospitalizovaná. Hledala jsem si vlastní cestou peery, aniž bych tehdy znalo význam toho slova. Když jsem se totiž o svých stavech snažila mluvit se svými přáteli a oni mě utěšovali tím, že to bude dobré, nevěřila jsem jim. Když mi ale stejnou věc řekl někdo, kdo byl se mnou v psychiatrické léčebně, pak mi podobná slova pomáhala.
Jak jste to nakonec řekla svým dcerám?
Starší dcera, které je momentálně 13 let, ví o mém stavu vše. Ví, že jsem stála proti jedoucímu vlaku a uskočila v poslední chvíli. Mladší, které je 10 let, ví méně úměrně svému věku. Beru je s sebou do práce, mimo jiné dělám peerku pro neziskovou organizaci Dobré místo sídlící v psychiatrické léčebně v Praze Bohnicích. Chci, aby věděli, že se takové věci v životě mohou přihodit a že se dají zvládnout.
Proč jste se chtěla znovu zabít?
Během těhotenství jsem za lékařského dohledu antidepresiva postupně vysadila a byla jsem v pořádku, ale po porodu se vše opakovalo v bleděmodrém. Už jsem však věděla s čím mám tu čest, došla jsem si pro pomoc a chvíli vše vypadalo dobře. V roce 2014 jsme se s rodinou přestěhovali do Šanghaje, kde už jsme s manželem kdysi žili, a já předpokládala, že když už neplánuji třetí dítě, můžu léky postupně se souhlasem psychiatričky vysadit a budu v pohodě. Ale nebyla jsem a v Šanghaji jsem opět začala trpět těžkými depresemi. V mezinárodní nemocnici mi předepsali medikaci, ale možnost hospitalizace tam neexistovala. Čtyři roky jsem lítala mezi Šanghají a Českem, kde mě vždy hospitalizovali, než mi bylo zase lépe. Když jsme se definitivně vrátili do Česka, deprese trvaly a já jsem se rozhodla, že to skončím.
Jak?
Scénář se opakoval. Domluvila jsem se s mámou, že mi vyzvedne děti ze školy a školky, ale ta, když viděla, že mám doma všechny věci, rovnou i s dětmi zamířila na policejní stanici. Já se ale od vlaku po čtyřech hodinách nakonec vrátila a kriminalistovi, který měl můj případ v gesci, vysvětlila, že jsem se jen toulala po Praze. Uvěřil mi, protože si mezitím prohlédl můj diář a v něm byly naplánovány další týdny. Druhý den už jsem ale nevstala z postele a třetí jsem utekla a postavila se do kolejí proti jedoucímu vlaku. Když zatroubil, instinktivně jsem uskočila. Neproběhl mi celý život hlavou, jak se traduje, ale okamžitě jsem si vynadala, že teď je to v prd*li, protože tady už se nezabiju - strojvůdce musí incident hned oznámit. Když jsem odtamtud odcházela, setkala jsem se nečekaně s manželem a ten hned věděl, která bije, a řekl, že mě odveze do léčebny. Když mi ale balil věci, utekla jsem zase k trati. Chvíli po mně tam přijeli policisté a začali mě hledat, schovala jsem se do křoví a slyšela, jak se o mě baví. Celé to začalo nabírat až tragikomických rozměrů a já nakonec vylezla a nechala se sanitkou odvézt do Bohnic, kde jsem v plné anestezii postupně podstoupila deset elektrošoků.
To je druh léčby, která mnoho lidí děsí?
Ano, elektrošoky jsou velice démonizované. Ve skutečnosti to celé netrvá ani minutu a hlavním problémem je, že mažou krátkodobou paměť. Takže já dnes nedokážu říct, jak rozhovor kolem elektrošoků s lékaři probíhal, ale pamatuju si, že mi bylo tak špatně, že bych přistoupila na cokoliv.
Pomohlo to?
Od roku 2018 jsem stabilní, jakkoliv se mi v životě dějí velké zvraty a není to lehké. Po 16 letech se rozvádím. Mám medikaci, která funguje, a můžu chodit do práce, starat se o děti, žít normální život.
Dávat naději
Kdy se z vás stala peerka?
Udělala jsem si kurz peera během pandemie covidu. Trval pět dní a bylo možné absolvovat jej on-line. Během kurzu jde především o zpracování vlastního příběhu v příběh zotavení. Já jsem si to pro sebe přejmenovala jako příběh zotavování, protože se jedná přece jen o proces, který stále trvá. Ostatně psychiatrička mi také neříká, jste vyléčená, ale jste zaléčená.
Kdo určuje hranici, kdy je peer schopen pracovat a kdy by si měl soustředit jen na svůj stav?
Podle mého názoru by peerem měl být jen někdo, kdo má minimálně dva roky od poslední hospitalizace. A potom je to hodně na zaměstnavateli, což bývá většinou specializovaná nezisková organizace, kde by měli poznat, jestli je peer schopen pomáhat ostatním. Zároveň každý peer má vystavěný svůj krizový plán, který obsahuje třeba supervize a intervize.
Jaký máte jako peerka obsah práce?
Pracuju hned pro čtyři neziskové organizace. Pro Dobré místo v psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde si v rámci volného času, mohou se mnou přijít popovídat hospitalizovaní. Pro Armádu spásy v rámci programu prevence bezdomovectví. Protože lidé, kteří byli dlouho na ulici a žili v partičkách, a pak začnou bydlet třeba v sociálním bytě, jsou velmi osamělí. Potom v rámci projektu Blázníš? no a! už rok jezdím do škol a vyprávím studentům a studentkám o životě s depresí. A nakonec pracuju ve Vidě, a to jezdíme do Vojenské nemocnice nebo opět do bohnické léčebny na ranní komunity a nabízíme lidem pomoc s vyřízením sociálních dávek a dalších formalit, které se pro ně v době hospitalizace stávají často nedostupné.
Jak na vaše vyprávění středoškolští studenti a studentky reagují?
Na střední školy chodím rok a je pro mě až překvapivé, že jsem se u mladých lidí, nesetkala s odsuzováním. Tato generace už má povědomí o duševních onemocněních a vůbec člověka nestigmatizuje. Když jim povyprávím svůj příběh, říkají, že to muselo být těžké, někdy i pláčou, ale neodmítají mě proto, ani se mi nevysmívají. Často můj příběh kvitují s tím, že by jim pomohlo slyšet dříve, že i s diagnózou deprese může člověk vést normální život.
Kampaň #PEERpomaha, která byla vidět poslední 14 dnů v pražském metru. Po načtení QR kódu je možné přečíst si příběh každého z peer konzultantů, kteří se rozhodli jít s kůží na trh. (Foto: Studio 27)
Jste součástí kampaně #PEERpomaha. Co je cílem kampaně?
Společně s dalšími pěti kolegy, kteří mají zkušenost se schizofrenií, poruchami příjmu potravy nebo hraniční poruchou, jsme se rozhodli zveřejnit své příběhy, aby duševně nemocní nebyli nadále kvůli svým diagnózám stigmatizováni. Ukázat, že duševní onemocnění se může přihodit každému a není důvod, aby člověka vyloučilo ze společnosti. S podporou a léčbou můžete žít běžný život a třeba i pomoci někomu dalšímu.
Kolik je vlastně peerů v Česku?
Přibližně 170. Působí v léčebnách nebo v centrech duševního zdraví, která teď vznikají po celé republice. Tam je soustředěna komplexní pomoc od psychiatra přes psychologa a sociálního pracovníka až právě třeba po peera. Peerů je mnoho druhů, mohou být i peer rodinní příslušníci, kteří pomáhají právě lidem, kteří mají příbuzné s duševním onemocněním.
Jaké má peer hranice v kontaktu s klientem? Přece jenom není to kamarád, ale ani odborník.
Peeři si s klienty vždy vykají a nastavení hranic je pro ně velice důležité. Už jenom proto, aby chránili své duševní zdraví. Neměli by se stát kamarády a nemusejí říkat vše. I když já jsem v tom asi trochu extrém, odpovím na cokoli a jsem na to pyšná, že jdu s kůží na trh.
Co být peerkou dává vám?
Dává mi to drive do života. To, že dávám naději tam, kde často žádná není, mě naplňuje. Když mi bylo opravdu nejhůř a někdo se stejnou zkušeností mě podpořil, nenakoplo mě to, protože ty stavy byly opravdu těžké, ale dalo mi to malou jiskřičku. Tu teď dávám i já.
Foto: Archiv Kateřiny Navrátilové