Rozhovor vychází v rámci seriálu Odpadlíci: Seriál o lidech, kteří vystoupili z radikálních náboženských hnutí. Přečtěte si úvodní text. Podívejte se také na přehled dosavadních dílů seriálu. Obecné informace o Rastafariánech najdete na konci tohoto textu.
Jak jste se stala rastafariánkou?
Jako náctiletou mě lákala muzika, především reggae, dancehall a dub a také jamajská kultura. Později jsem jezdila za tou hudbou po světě. Měla jsem dredy, ale nebrala jsem se za rastafariánku. Vedle hudby jsem se hodně zajímala o africkou a jamajskou kulturu. Studovala jsem antropologii a psala bakalářku o proroku Marcusovi Garveym, bojovníkovi za práva černochů, který je zároveň považován za jednoho z rastafariánských proroků. V roce 2008 jsem se na čas přestěhovala do Londýna a krátce žila v afrokaribské čtvrti Brixton, ale pořád to bylo spíš o hudbě. Pak jsem jela na půlroční stáž do Keni. Koupila jsem si ale letenku do Etiopie, protože jsem nejprve chtěla poznat Shashamane. To je městečko, které etiopský císař Haile Selassie věnoval rastům. Když jsem překročila hranice z Etiopie do Keni, cítila jsem, že jsem doma, a moje proměna proběhla až tam. Předtím jsem se některým učením spíše usmívala, ale až v rozhovorech s tamními rasty mi vše začalo dávat hluboký smysl.
Česká představa o rastafariánství, to je reggae, jointy, dredy a pohodička. Na čem se rastafariánství ale zakládá?
Je tu velmi malá africká, afroamerická a jamajská komunita, proto jsou české představy hodně zkreslené, spojené především s hudbou a životním stylem. Když se ale zeptáte rasty, odpoví, že to je spirituální způsob života. Rastafariánství vzniklo na Jamajce jako odpověď na útlak černé rasy. Jedním z nejznámějších hesel je peace, love and unity (pozn. mír, láska, jednota). Je to v podstatě emancipační hnutí a jednota se týká požadavku na jednotu černé komunity. Jednou z hlavních myšlenek byla a je repatriace potomků otroků zpátky do Afriky. Nejvíce rastů je dneska v Keni, Etiopii, JAR, Ghaně a Gambii. Lidé se tam ze světa vracejí stále. Rastové mají jíst zdravě a vyhýbat se toxickým věcem. Dělají ekozemědělství, starají o Matku Zemi. Chtějí být mimo systém.
Rasta nemůže být gangsta
Jak se tedy člověk k hnutí přidá?
Je to černošské hnutí a bílý člověk musí prokázat hlubokou znalost a porozumění rastafariánství, aby byl přijat. Pokud je viditelný opravdový zájem, určitá míra otevřenosti pro bílé existuje. Já jsem začala od rastů slýchat, že už jsem jejich, že jsem opravdová rastafariánka, opravdová císařovna. Najednou jsem se s tím sama začala identifikovat. Učili mě, všechno mi do sebe zapadalo, začala jsem věřit a pronikat hlouběji do principů rasta života. Začala jsem studovat Bibli. Keňané všeobecně mají hluboké znalosti Bible a ateismus téměř neznají, je pro ně nepochopitelný. Já jsem Bibli oproti nim skoro neznala a byla to velká nevýhoda.
Je hnutí jednotné?
Rozděluje se na různé domy. U všech je různě dlouhý přijímací proces a do některých skupin - například k House of Bobo Shanti - je pro bílého člověka skoro nemožné se dostat, ale existují výjimky. Iniciace může probíhat například jako tzv. korunovace – rituální uvázání turbanu na hlavu knězem.
Odkud se vlastně vzaly dredy?
Existuje několik teorií. Keňští rastové samozřejmě věří, že původ dredů je v Keni, konkrétně u Mau Mau Warriors. To jsou bojovníci, kteří vedli povstání proti britské koloniální nadvládě. Jamajští rastové a rastové obecně chovají k Mau Mau hnutí velké sympatie a často se k nim odkazují. Obecně se ale názory na to, odkud dredy pocházejí, mezi Rasty napříč světem liší.
Jak se v rastafariánství projevuje propojení tří největších monoteistických náboženství, židovství, křesťanství a islámu?
Byla jsem v kontaktu s Houses Nyabinghi, Twelve Tribes of Israel, Mau Mau Rastas a okrajově s Bobo Shanti. Každý má trochu jinou víru, jinak přistupuje k prorokům a hlavně mají různě striktní pravidla. Někteří dokonce neschvalují vztahy mezi černochy a bělochy. Rastafariánství má podobnou symboliku, ale podobnost s židovstvím je pouze zdánlivá. Rastové vycházejí z toho, že Haile Selassie je jedním z potomků z linie krále Šalamouna a královny ze Sáby. Nazývají ho Conquering Lion of the Tribe of Judah. Afrika je země zaslíbená, tedy Zion. Afrika, nikoliv stát Izrael. Bibli čtou jinak, její výklad je poplatný afrocentrickému pohledu na svět. Rastafariáni mají nejbližší vztah k etiopské ortodoxní církvi, mimochodem jedné z nejstarších křesťanských církví světa. Sice používají židovskou symboliku, slaví sabaty, ale vůči židovství se vymezují. To pro mě nebylo jednoduché, mám i židovské kořeny. Připadalo mi, že někdy židovstvím, jak ho známe my, trochu opovrhují. Židé pro ně nejsou praví Židé, ale ti popletení. Někdy jsem to cítila jako bagatelizaci a přehlížení utrpení mých předků. Podobnosti s islámem jsem vnímala spíše v rámci role ženy a muže, částečně ve smyslu zahalování těla a částečně ve starosti o domácnost. To vyžadují po ženách muži. Jenomže to je něco přítomného i obecně v africké kultuře.
Sabaty rastové asi neslaví stejně jako v Tel Avivu, takže jak?
Připadá na sobotu, rastové se scházejí. Většina z nich o sabatu drží půst. Sabaty jsou spojené s Nyabighi bubnováním, čtením a zpíváním sakrálních textů, kouří se ganja (marihuana). Nehraje ale reggae, to je světská hudba, nikoliv sakrální. Nosí se rituální oblečení. Rastové se považují za bojovníky proti Babylonu, zlu, proti kolonialismu, proti útlaku. Proto muži i ženy někdy chodí oblečení v army stylu, do toho se nosí žlutá, červená a zelená. Často pak oblečení typické pro Etiopii, bílá v kombinaci s červenou, zelenou a žlutou. Většina nosí pokrývku hlavy, šátky a turbany ženy a čepice muži. Rozhodně si Sabat nepředstavujte jako vúdú, lidé se nedostávají do transů. Pro mě to bylo velké privilegium jako pro bílou. Bylo mi taky dáváno najevo, že si toho musím vážit. K rastům se můžete přijít podívat od neděle do pátku. Přivítají vás velmi rádi, ale ne v sobotu o sabatu. Ten je zpravidla pouze pro členy daného House of Rastafari.
Rastafariánská víra nabádá k míru, harmonii, lásce a sjednocení. Je to tak vždycky a všude, ve všech komunitách?
Pokud vím, komunity jsou skutečně velmi mírumilovné. Rastové jsou proto mezi lidmi oblíbení. Není možné být rasta a zároveň gangsta. Rastové taky dělají osvětovou činnost a snaží se mládež odradit od zapojování se do gangů. Osobně znám člověka, který říká, že mu rastafariánství zachránilo život, jinak by měl v ruce bouchačku, nebo už byl mrtvý. A takových kluků je například v Nairobi spousta. Ani zloději si často na rasty nedovolí, mají respekt. Ale opět to není pravidlem. Pro mě byly nejvýznamnější problémy a odsudky mezi jednotlivými Houses of Rastafari navzájem. A pak vůči těm, kdo nejsou rastové, protože ti pro ně nejsou vyvolení. Jsou pomýlení, zmanipulovaní, nedojdou spasení. Holka v minisukni nebo křesťanka není hodna spasení. Naprostá většina rastů je silně homofobních. I já jsem pod vlivem rastafariánství zastávala homofobní názory. Dnes mě to mrzí, myslím, že volba partnera je každého osobní věc.
V čem se liší čeští rasta od těch ve světě?
Evropané, kteří mají k rastafariánství blízko, ale nebyli nikdy v Africe, mají jinou zkušenost než já. Považuji české rastafariánství trochu za parodii. Spousta podstatného tady lidem uniká. Obecně Češi jen velmi málo rozumí rastafariánství. Lidi se na tebe dívají spíše blahosklonně, nevědí, že existuje i duchovní praxe. Vybaví se jim maximálně Bob Marley a hulení. Často jsem si proto připadala nepochopená. Přitom rasta nemusí nutně hulit a nemusí mít ani dredy! Já osobně jsem se v určité době dokonce neidentifikovala jako bílá a tehdy jsem tak byla rasty i přijímána. Vnitřně mi přijde smysluplné stát po boku Afričanů a podpořit boj proti útlaku, neokolonialismu a rasismu. Nedává mi ale smysl být součástí bílé rasta komunity, protože za co vlastně bojuje bílý rasta? Tady můžeš být sympatizant, můžeš sdílet životní styl, ale pokud jde o emancipaci Afričanů, je to minimálně zvláštní. Ta musí vzejít zevnitř samotné černé komunity. V Česku je pár černých rastů, ale je jich málo. Nevím o tom, že by tu fungovaly jednotlivé Houses of Rastafari v tom smyslu, jak je znám z Keni. Jednoduše proto, že je zde málo přistěhovalců. Například v Rakousku a Německu je ale situace jiná.
Císařovny v domácnosti
Jaký postoj zastávají rastafariáni k ženským právům?
Mužů je v hnutí mnohem více než žen, což souvisí s jejich nerovným postavením. Paradoxně je žena na jednu stranu označována za matku stvoření a je oslovována s obdivem a respektem empress (císařovno) nebo queen (královno), na druhou stranu například ve vztahu rovnoprávnost neexistuje. Hlavní slovo má muž, platí: jsi vytvořená z mého žebra a podle toho se budeš chovat. Žena má muže poslouchat absolutně. Podle vzoru krále Šalamouna muž může mít jiné ženy, žena jiné partnery ne. Sama jsem přijala polygamii a stala jsem se něčí druhou ženou. Zase je potřeba zdůraznit, že i to je standard africké kultury, nejen rastů. Pokud chcete žít v Africe, je možné, že se některé normy rozhodnete přijmout. Kvalita ženy je dost často posuzována podle toho, jak se umí postarat o domácnost a svého muže. Emancipace není vnímána pozitivně. Ani v sexu neexistuje mám náladu, nemám náladu. Muž chce, tak bude sex. V Keni už ale existuje množství osvětových programů o sexualitě a vyvíjí se to. Nicméně například ženy musí dodržovat celou řadu pro nás Evropany možná trochu nepochopitelných pravidel. Například si při menstruaci nad dveře pověsit vlaječku a nevycházet ven ani se účastnit sabatů. Obecně nesmí menstruující žena svému muži připravovat jídlo. Žena nesmí brát antikoncepci a nesmí jít na potrat.
Jak jste se v takovém vztahu cítila?
Když třeba za mým partnerem chodili kněží a snažili se mu rozmluvit náš vztah, protože jsem běloška, cítila jsem se hrozně. Násilí jsem nezažila, pouze psychologické ve smyslu manipulací a nebraní ohledů. Musela jsem poslouchat svého muže, v tom tkví ona absence respektu k ženám. To se ale děje i v některých českých partnerstvích, není to typické jen pro rasta komunity.
Mluví o tom ženy?
Baví se o tom mezi sebou, na dialog s muži si prozatím netroufnou. O žádných aktivistkách, které by se snažily o změnu, také nevím.
Není rastafariánství ve skutečnosti rasistické vůči bělochům?
Nemyslím si to. Považuji to za předsudky a z nich vycházející jednání, ne za rasismus. Jejich pocity a postoje beru jako přirozenou reakci na staletí útlaku. Negativní postoje černých nelze za rasismus považovat ani v rámci současného diskurzu dekoloniálních studií. Rasismus je definován jako systémové a institucionalizované jednání majoritní společnosti zakládající se na rasovém předsudku a moci. My, jako příslušníci bílé majority, která má neomezený a privilegovaný přístup ke všem institucím a službám, můžeme zažívat předsudky ze strany minoritní černé rasy a obecně PoC’s (pozn. People of Color). Ale nikdy jsme nezažili systémovou opresi zakládající se na barvě naší kůže. Proto negativní postoje černých vůči bílým lze označit za předsudek, nikoliv ale za rasismus.
Proč jste nakonec odešla?
Byly v tom osobní důvody, musela jsem odejít z Afriky. Rastové žijí mimo systém, to bylo náročné, snažila jsem se uživit, ale moje životní situace byla nepříznivá a komplikovaná. Po pár letech v Česku, jen s krátkými návštěvami v Keni, jsem začala vnitřně odcházet. Začala jsem vidět limity přesvědčení a rozpory, hlavně v oblasti ženských práv a tolerance k jinakosti druhých. Začal mi vadit všudypřítomný dogmatismus. Je to zajímavé a paradoxní, na jednu stranu se říká, že rasta je svobodný duchem, na druhou stranu je tam hodně pravidel a striktně nalajnovaný život. Já jsem potřebovala svobodu, co se týká ženství i vlastní spirituální praxe. S odchodem jsem prožívala hlavně obavy z reakce komunity. Co si o mně pak rastové budou myslet? Zní to povrchně, ale je tam spousta věcí, které pak mohou mít dopad na váš společenský život. Když jsem třeba zveřejnila na Facebooku fotku už bez dredů a v uvolněnějším oblečení, začaly se pod ní objevovat odsuzující komentáře. Mnoho lidí si mě odstranilo z přátel. Ale ti skuteční jsou v mém životě dodnes. Už je to asi 6 let, těžko definovat konkrétní čas, byl to delší vnitřní proces. Odchod byl na jednu stranu poměrně snadný, nikdo mě nepřemlouval, abych zůstala. Nicméně člověka pak provázejí hromady odsudků a komentářů od „zjevně nepatříš mezi vyvolené" nebo „no, není to holt pro každého”, až po mnohem horší a bolestivější. Zároveň je tu ten paradox, že vám pak nikdo nerozumí v „rasta” komunitách v Evropě.
Proč se bojíte mluvit veřejně?
Mou vášní je pořád hudba a pohybuju se v tom prostředí. Spolupracuji s různými umělci, mnozí z nich jsou rastové a já bych se nerada někoho dotkla. Navíc v Keni mám rodinu, v dnešní době sociálních sítí je snadné sdílením určitých informací zranit buď sebe, nebo způsobit nepříjemnosti svým blízkým. Někteří z mé rodiny jsou mediálně exponovaní. Jsem asi trochu paranoidní, ale nechci zavdat důvod k tomu, abychom přišli na přetřes. Jsem silná, ale zároveň celkem citlivá žena a nemyslím si, že by mé osobní pohodě prospělo vystavovat se různým komentářům a situacím. Zažila jsem už své, v posledních letech se trochu více projevuje moje introvertní stránka a já vím, jakých situací se chci vyvarovat.
Rozhovor vychází v rámci seriálu Odpadlíci: Seriál o lidech, kteří vystoupili z radikálních náboženských hnutí. Přečtěte si úvodní text. Podívejte se také na přehled dosavadních dílů seriálu. Obecné informace o Rastafariánech najdete na konci tohoto textu.
Seriál Odpadlíci si klade za cíl demytizaci různých fenoménů týkajících se náboženských organizací, které jsou označovány za sektu (kult) či organizaci na jejím pomezí. Chápání pojmu „sekta" a příbuzných pojmů se může lišit a jejich jednoznačná definice není možná. Zákon č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností zadává státu dvojí úlohu: jednak garantovat práva plynoucí ze zaručené náboženské svobody, jednak chránit občany před působením takových náboženských subjektů, které by ohrožovaly veřejnou bezpečnost a pořádek, zdraví, mravnost nebo práva a svobody druhých. Hranice náboženské svobody, jakož i kritéria ohrožení, jsou předmětem stálého hledání, jehož se kromě právníků účastní i odborníci z oblastí religionistiky, teologie, sociologie, filosofie či psychologie. Redakce HateFree Culture si proto neklade za cíl definovat pojmy, vymezovat hranice ani zařazovat organizace do kategorií. Ve své práci se orientuje podle zákona a akademické debaty. Názory prezentované v sérii jsou názory respondentů a nemusí být totožné s názory redakce HateFree Culture. Redakce ctí pluralismus náboženské scény a svobodnou volbu každého člověka na vlastní formu spirituality v rámci mantinelů garantovaných státem a společností.
Úvodní ilustrační foto: PXHere
Kdo jsou rastafariáni
Hnutí vzniklo na Jamajce v 30. letech 20. století a je označováno jako náboženské i sociální. Jeho iniciátorem je Marcus Garvey, který jej zakládal ve vyloučených komunitách v reakci na dominanci koloniálního britského impéria. Rastafariáni nemají žádnou centrální autoritu a víra i její praktikování se může výrazně lišit. Založena je na specifickém afrocentrickém výkladu Bible. Bůh je označován jako Jah a sídlí v každém člověku. Etiopského císaře Haile Selassieho považují někteří rastafariáni za druhý příchod Krista.
Hnutí bylo a je živé především v africké diaspoře způsobené otroctvím, kterou spojuje pocit vykořisťování západní společností (Babylon) a touha po návratu do pravlasti Afriky (Zion). Mezi nejvýznamnější denominace patří Nyahbinghi, Bobo Shanti a Dvanáct kmenů Izraele, z nichž každá nabízí jiný výklad víry rastafari. Většina rastafari je černého afrického původu a některé skupiny přijímají pouze černé členy. Považují se za přímé potomky krále Šalamouna a královny ze Sáby, za jeden ze ztracených izraelských kmenů, proto mají ve znaku Judského lva.
Svůj koncept spravedlivého a věčného života označují jako livity. Jeho podstatou je uvědomění si, že energie neboli životní síla udělená Jahem existuje a proudí skrz všechny lidi a všechny živé věci. Přítomnost Jah v lidech je často vyjádřena ve slovníku rastafari jako „já a já“, kde první „já“ odkazuje na Všemohoucího, druhé „já“ na sebe. Primárním cílem meditace rastafari je udržovat povědomí o já a já. Ve filozofii rastafari může být livity posílena právě intenzivní modlitbou a meditací, často umocněnou svátostným užíváním konopí.
V 60. a 70. letech získalo hnutí větší vážnost a viditelnost v zahraničí díky popularitě reggae hudebníků, zejména Boba Marleyho. Nadšení opadlo v 80. letech po smrti Haile Selassieho a Marleyho. Hnutí však přežilo a v mnoha částech světa se k němu hlásí odhadem až milion lidí, nejvíce jich žije na Jamajce.