Jak vzpomínáš na dětství?
Do asi devíti let jsem neměl o nic zajímavější dětství než jiné děti. Pak se naši začali hádat. Máma otce podváděla, otec ji za to mlátil, až se nakonec rozvedli. Já šel bydlet k máti, která měla svého přítele a s tím jsem nedokázal žít. Bylo mi dvanáct. Chtěl jsem k otci a nakonec se to vyřešilo soudně. To mi máma neodpustila. Řekla, že jestli překročím tenhle práh, tak mě nezná. Žil jsem s otcem, ten si později našel přítelkyni se dvěma dětmi. Starali se o ně a já jsem začal zájem a pozornost, které se mi nedostávalo, hledat jinde – po partách. To mi bylo asi čtrnáct nebo patnáct let.
Měl jsi pocit, že jsi o drogách hodně věděl, než jsi začal brát?
Věděl jsem, co je tráva. Pak jsem ji i pěstoval. Spíše to ale bylo z frajeřiny. Kluci mluvili o tom, jaké to je na párty, a já jsem to chtěl zkusit. Neznalost byla určitě důležitá, nevěděl jsem předem, do čeho se vlastně pouštím. Chodil jsem na učňák a ze školy jsem toho o drogách moc nevěděl. V té době jsem byl tlustší a na párty se mi zalíbilo, jak mě mezi sebe lidi vzali. Všichni tančili jak barevní a měli mě rádi.
Zkusil jsi drogy hned na první párty?
Ne, já jsem znal jen trávu. Poprvé jsem ji zkusil, když mi bylo asi patnáct. Bylo to s děckama na vesnici. Většinou jsme se smáli, bylo to v „pohodě“, jak se říká. Drogy ze začátku nejsou špatné, první impulz je myslet si, že je všechno OK. První extázi jsem pak měl na diskotéce. To bylo něco neuvěřitelného, lítal jsem po place, byl jsem se všema kámoš. Opakovalo se to několikrát, než jsem poznal člověka, který mi nabídl pervitin. Nasypal prášek na stůl a já se ptám: „Co to je?“ A on řekl: „Pervitin, to ti dá energii. Na tom fičíš delší dobu, stojí to tolik a tolik. Vzal jsem si dávku, seděl jsem s ním čtyři hodiny a kecali jsme, jako bychom se znali roky. Nedošlo mi, že jsem jen nakoplej z té drogy. On mi povídal o pervitinu, spřátelili jsme se a tak to začalo. Propojil se mi život, párty a pervitin. Něco jsem shodil, přišel i zájem od žen, myslel jsem si, že to mám zmáklý. Jednou jsem se vrátil domů a táta mi říká, že zrovna viděl v televizi, že na párty, kam chodím, jsou i drogy. Byl jsem sjetý. Říkal jsem mu ale, že se nemusí bát, že bych si to nikdy nevzal. Už jsem neměl problém lhát.
Zvládl jsi dodělat školu?
Ne. Ale do práce jsem chodil. Aspoň tedy ze začátku. Nějaké peníze jsem tedy měl. Do školy jsem se chodil převážně vyspat, moc jsem se jí nevěnoval. Zpočátku to bylo v pohodě, pak ale začaly problémy s lidmi, co brali. Někdo ti půjčil prachy, lidi tě okradli, najednou jsi nic neměl a nikoho to nezajímalo. Jednou na mě borec vytáhl nůž, ale nic se mi naštěstí nestalo. Měl jsem asi štěstí, protože ke konci to už všechno bylo dost vyhrocené.
Co říkaly na braní drog tvé partnerky?
Nějaké přítelkyně jsem měl a některé ani samy nebraly. Někdy jsem přestal brát i já, nejdéle na půl roku. Nedělal jsem to kvůli sobě, ale kvůli vztahu. To ale není dobře. Člověk musí dojít k tomu, že přestává kvůli sobě, když chce něco změnit. Pokud je to kvůli někomu jinému – rodině, partnerce, dědovi, dítěti – stejně se to jednou otočí. Každý musí udělat to rozhodnutí sám. Já jsem ani neměl pocit, že mám problém. Nepřiznal jsem si, že jsem závislý. Vždy, když jsem se ale vrátil do Brna, sklouzl jsem zpátky k alkoholu a perníku. Pak jsem třeba nepřišel dva dny domů. Přítelkyně byla nešťastná, kde jsem a jestli jí nejsem nevěrný. Plachtil jsem životem, až jsem nakonec zůstal úplně bez rodiny. Ani táta už se mnou nechtěl mít nic společného. Začal jsem pít, protože jsem neměl na drogy. V poslední fázi jsem hodně pil, spal jsem na chodbě v paneláku. Chvilku jsem žil na ulici. Táta mi dával občas nějaké peníze, chtěl vidět účet, že si koupím jídlo, ne víno. Probouzel jsem se s třepákem, musel jsem hned řešit víno. Pokud to spočítám, začal jsem v 15 letech, to mi bylo 30, takže to je 15 let aktivní feťácké scény. Ve dvaceti letech párty a na konci úplná bída.
To už sis řekl, že chceš ven?
V roce 2015 jsem začal chtít. Rodina mi řekla, že mám poslední šanci. Bylo to strašné, lidé venku se mi vyhýbali obloukem. Z tátovy strany byla podmínka, že vydržím tři měsíce abstinovat. Když dokážu absolvovat detox v psychiatrické nemocnici, můžu se vrátit domů. Přihlásil jsem se do Černovic, táta mě nejdřív držel doma střízlivého, pak mě tam vezl. Doma jsem absťák zaspával, na oddělení jsem se pak klepal. První týden byl drsný, ale zároveň jsem to chtěl dokázat, chtěl jsem se zachránit. Hlavně kvůli rodině a další šanci, ale bál jsem se i o život. Na ulici to je úplné dno. Dřív jsem si třeba potrpěl na oblečení, pak jsem chodil jako otrhanec, žil jsem jenom ve víně, kořalce a drogách. Na léčení jsem dva týdny nesměl odejít. Pak můžeš do parku, nesmíš ale z areálu. Nikdo to ale nehlídá, a tak jsem si asi po měsíci skočil do obchodu pro víno. A rozpil jsem se znovu. Lhal jsem zas rodině i sobě. Až jsem jednou totálně selhal.
Co se stalo?
Po nějaké době v léčení můžeš za rodinou na návštěvu. Plánuje se to týden dopředu. V osm ráno odejdeš a vrátit se musíš další den do pěti odpoledne. To už dýcháš a musíš být čistý. Za rodinou jsem ale nedojel, skončil jsem v baru, ožral jsem se a ráno jsem se tam probudil na plech. Měl jsem spoustu nepřijatých hovorů. Nedokázal jsem jim ale zavolat zpět, protože jsem byl úplně vyřízený a měl jsem výčitky. Poflakoval jsem se od rána venku a doufal, že při návratu nenadýchám. Stal se zázrak a fakt jsem byl čistý. Vzali mě na oddělení, jakoby nic, vyspal jsem se, pak jsem volal domů, že se omlouvám. A něco se zlomilo. Rozhodl jsem se, že chci jinam, chtěl jsem dál pokračovat v léčbě. Našel jsem si léčebné komunity. A tam jsem to poprvé dělal skutečně kvůli sobě.
Jak „přihláška“ do komunity funguje?
Napíšeš životopis a vyplníš dotazník, pošleš výsledky testů. Výběr probíhá přednesem na skupině v komunitě. Občas je důležité, jestli toho člověka někdo ze skupiny nezná. Mohlo by to dělat problémy, pokud spolu dříve fetovali. Mohli by dělat takzvané koaličky a nesoustředili by se na léčbu. Nebo mezi nimi můžou naopak z dřívějška být neshody, včetně násilných. Komunita tě pak schválí, dají tě do pořadníku. Nakonec tě osloví a nastoupíš. Absolutní podmínka je, že musíš být čistý, musíš být na detoxu. Jedeš tam přímo z psychiatrické nemocnice, ten samý den, co ji opustíš, dají ti dýchnout. Mě osobně přijali rychle. Pamatuju si, jak byl táta překvapený, ségra byla šťastná. Na začátku jsem byl z komunity hodně zmatený, protože to bylo jiné, než jsem si myslel. Tři měsíce mi trvalo přijmout program, přiznat si, že mám problém, že jsem závislák. Kopal jsem kolem sebe, vymýšlel si kličky. Měl jsem problém se šéfem baráku, což je na komunitě nejvyšší post. V průběhu léčby postupuješ různými posty, až jsi šéfem baráku. Ten rozhoduje o všem, má pod sebou mistra, sedláka, různé další funkce, kuchaře a pomocníky. Dělá rozpočet na čtrnáct dní. Máš vlastně post ředitele (směje se).
Proč mají lidé tak velký problém si závislost přiznat?
Člověk nad tím nedokáže takhle přemýšlet. Musí se nejdříve vyčistit, mít skutečně čistou hlavu. A to trvá. Nestačí jen zrcadlo ostatních. To, že jsi závislák, ti říkali všichni už předtím. Každý to má ale jinak. Pro mě bylo zásadní si uvědomit, aniž by mě do toho někdo tlačil, že detox není zařízení, které mi pomůže. Je jen otázka času, kdy bych do toho zase spadl a lhal bych si. Musel jsem se fakt rozhodnout přestat, abych se dostal dál. Pomohla mi taky autorita a přijetí řádu. V léčebně jsem si hrál na hrdinu, párkrát jsem i bouchnul, měl jsem relapsy. Chyběla mi pokora. V komunitě jsem po těch třech měsících přijal, že se sebou musím něco dělat. Musel jsem si uvědomit, proč jsem tam přišel a čeho chci dosáhnout. Člověk si musí přiznat, že udělal chybu. To je těžké. Závislost není jen chyba, ale nemoc. A je důležité si ji přiznat.
Někteří lidé mají pocit, že se lidem závislým na drogách nemá pomáhat.
Bez komunity bych se z toho asi nedostal. Strašně záleží na fázi a formě pomoci. Když člověk chce fetovat či chlastat, nejsi schopen mu pomoci ani tvrdou změnou. On sám nic změnit nechce. V tu chvíli mu pomůžou třeba čisté buchny, přístřešek, jídlo, teplé oblečení. Pokud se rozhodnete skutečně něco změnit, potřebujete něčí zkušenosti. Ty třeba teď můžu ostatním nabídnout i já. Pokud bych zůstal na ulici, možná bych si nakonec zahrál hru o svůj život. To se nevyplatí nikomu. Pomoc má smysl. Prošel jsem detoxem, komunitou, doléčovákem. Kdybych nemohl, nebyl bych tam, kde jsem teď. Každé to zařízení mi nějakým způsobem pomohlo a navedlo mě na správnou cestu. Nedovedu si představit, že by to šlo jinak.
Rozhodl ses, že bys chtěl pomáhat. Jaká je tvoje motivace?
Pomáhat bych chtěl dál. Když jsem skončil v doléčovacím centru, cítil jsem, že nejsem úplně smířený s minulostí. Chtěl jsem sdílet svou zkušenost a dostal jsem se skrze Fakultu sociálních studií na Ostravské univerzitě k storytellingu. Pomohlo mi to se naučit můj příběh vyprávět a dostávat zpětnou vazbu. Pak se mi naskytla možnost zkusit si recovery koučování. Děláš někomu v léčení parťáka, nabízíš mu zkušenosti, aby mu pomohly. To se mi líbí. Na něm pak je, co si z toho vezme. Recovery kouč ti přechod usnadní. Ještě uvidíme, kam to bude v ČR směřovat. V Manchesteru to funguje už přes deset let, bývalí uživatelé tam vytvářejí vlastní sítě či komunity, kde si navzájem pomáhají, což mi přijde sympatické a hlavně funkční.
Co bys vzkázal lidem, kteří si myslí, že jsou drogy v pohodě?
Pokud si myslíš, že drogy jsou v pohodě, hodně štěstí! To můžeš říct, jen dokud nevíš, jak moc špatně skončíš a jak moc tě to semele.
Spolupráce: Kristýna Kutáčová