„Myslím, že základ víry obsahuje určité hodnoty. To, co je v písmu psáno, je současně otiskem konkrétní doby. Kdo říká, že ho bere doslova, měl by doma dalších pět žen, za nevěru by je ukamenoval, měl by otroky, které by mohl beztrestně zabít. Jestli bylo takhle tehdy pohlíženo na homosexualitu, neznamená to, že to tak má být i dnes,” říká pětatřicetiletý Čech, který se před několika lety rozhodl pro konverzi k židovské víře ještě pod jménem Jiří Korytář. V souvislosti s procesem konverze přijal také nové jméno David Peres. „Zjistil jsem, že to je něco, co mě v dnešním materiálním světě naplňuje. Proces, jak jsem se k víře dostal, je pro mě složité popsat. Protože jsem v ní dnes už ukotvený a cítím se v ní dobře,” vysvětluje své pohnutky a dodává, že pochází z ateistické rodiny. Začal chodit pravidelně do synagogy, řídí se zásadami košer stravy, před několika týdny podstoupil také obřízku a na hlavě nosí kipu. O své cestě k židovství informuje na facebookové stránce s názvem Nice Jewish Boy - To Be. Rozhodl se pro liberální konverzi, právě z důvodu své sexuální orientace. Pražská liberální židovská komunita Bejt Simcha mu učarovala. „Nikdy nezapomenu na první otázku, kterou mi položili: ,Ty jsi tady nový, tebe neznáme. Tak co? Máš manželku? Nebo přítele?' Což jsem vůbec nečekal a ta komunita si mě na první dobrou získala. Věděl jsem, že tam můžu být sám sebou.”
Znám tě pod jménem Jiří Korytář, na Facebooku jsem tě ale najednou začal vídat pod jménem David Peres. Co se stalo?
Ta změna má dvě roviny a může být pro některé lidi dost matoucí. Změna jména byla vyústěním rozhodnutí přiblížit se židovství, stát se členem komunity konverzí. To jméno je pak komprimát dvou podstatných osobností židovského národa. David je velmi časté židovské jméno, zároveň král David figuruje i v křesťanství jako hrdina, který porazil Goliáše. Stal se symbolem toho, že i ten menší a slabší se může postavit těm velkým a silným. Byla to současně postava, která konsolidovala komunitu do formy království a státu. Zároveň mi přijde zajímavá paralela s mou orientací. Vypráví se totiž, přestože na to rabíni nemají jednotný názor, že vztah mezi Davidem a Jonatánem byl milostný. A je jedno, jestli se bavíme o fyzické nebo platonické lásce. Co se pak týká mého příjmení Peres, má základ ve jménu Šimona Perese, postavy aktuálních židovských dějin, která je symbolem mírových snah. Spousta lidí vnímá Izrael jako cizí prvek, který v Palestině vznikl a „okupuje” cizí území, Šimon Peres se právě snažil jednat s Palestinci. Myslím, že to byl současně jeden z posledních lidí, který se o to snažil. Současná situace tomu, že by se to mohlo vrátit, moc nenasvědčuje.
Proběhla ta změna jména jen na Facebooku a jde o alter ego? Nebo jsi David Peres i v reálném životě?
Pro mě byl Facebook testovacím prostředím jednak toho, jak si na to zvykne okolí, ale zejména jak si na to zvyknu já. Už nějaký ten měsíc je tohle jméno i v mých oficiálních dokladech. Přičemž nechci ostatní nijak nutit, aby mi teď říkali jinak, než jsou zvyklí po léta.
Proč jsi ke konverzi přistoupil?
Ta otázka je pro mě celkem nepříjemná. Obecně totiž otázka „proč” dává člověku pocit, že se musí obhajovat za to, že se něco stalo. Je za tím nějaká cesta a konverze pro mě byla logickým vyústěním. Když jsem si to rozhodnutí, že bych se chtěl vydat cestou víry, analyzoval, zjistil jsem, že to například nesouvisí s mou první návštěvou Izraele, která mě velmi oslovila. Myslím, že jde o dlouhodobější záležitost, kterou jsem vnímal už na základní a střední škole. Vždy, když se probíraly základy judaismu, jsem si bral na to téma referáty. Ve filozofii jsem pak zpracovával téma talmudu. Vždy to tam, myslím, bylo.
Víra nebo zájem o židovskou kulturu?
Víra ani ne, ta přišla až následně. Zjistil jsem, že to je něco, co mě v dnešním materiálním světě naplňuje. Proces, jak jsem se k ní dostal, je pro mě složité popsat. Protože jsem v ní dnes už ukotvený a cítím se v ní dobře. Mohlo to ale být i výchovou, která byla velmi sekulární. Rodiče nebyli věřící, jen babička z matčiny strany je protestantka. Byla to ale vždy jen její osobní záležitosti. S dědou si to prožívali sami. Vždy tam byl prostor k tomu, že víra je rozhodnutí každého. To byl asi i můj případ. Vždy mě to zajímalo a oslovovalo, nikdy jsem se ale nešel aktivně podívat na žádnou bohoslužbu.
Jak se stane, že člověk přejde z ateisty k věřícímu? Ten trend u nás je v posledních letech spíš opačný.
Nemůžu říct, že bych zažil nějaké boží povolání. Spíš jsem velmi často vnímal rozpor čistých ateistů, kteří měli velmi kritické názory vůči věřícím. Opírali se čistě o pragmatismus a vědu. Mně ale přišlo, že se věda a víra nevylučuje. Podle mě Bůh není starý pán, který sedí někde na nebesích a všechno řídí. Pro mě je to energie, nějaká síla, co dává světu řád. A věda pomáhá tu sílu částečně vysvětlit. Já Boha nevidím jako lidskou bytost.
Pro mě je tím důvodem soubor několika momentů, které mě vedly k tomu, se zkusit jít na tu bohoslužbu podívat. Nebral jsem to tak, že přijdu do synagogy a od té chvíle budu židem, hned podstoupím konverzi a nechám se obřezat. Šel jsem tam naopak s očekáváním velkého neznámého. Přistupoval jsem k tomu tak, že se mi to buď bude líbit a podstoupím další kroky, nebo od toho upustím.
Proč jsi šel do synagogy? Proč ne do mešity nebo do kostela?
To je to, co nedokážu vysvětlit. Ten scénář mohl vypadat úplně jinak. Mohl jsem se rozhodnout stát muslimem nebo křesťanem.
Hrály v tom roli tvé cesty do Izraele? Tys tam totiž pak už nebyl jen jako klasický turista.
Určitě. První návštěva byla klasicky turistická. Z té jsem si odnesl jen to, že je to krásná země. S každou další návštěvou jsem ale měl pocit, že se vracím na místo, které na mě působí jinak. Mám hodně oblíbených míst, kam se rád vracím, dokázal bych si představit tam žít, ale v Izraeli je to daleko silnější. To ale nebylo to hlavní. Někteří lidé kolem mě si přesto mysleli, že to je ten pravý důvod mé konverze. Že bych pak mohl žít v Izraeli. Ale podle mě existují rozhodně snazší cesty, jak toho dosáhnout, než tahle.
Začaly se nabalovat věci praktického rázu. Když totiž člověk chce rozumět modlitbám, musí se začít učit hebrejsky. Skrz učení jazyka jsem se pak dozvěděl o možnosti odjet jako dobrovolník do izraelského kibucu. Tam jsem strávil dva měsíce, víc jsem bohužel kvůli své práci nemohl. Měl jsem štěstí, že jsem po tu dobu mohl žít realitu toho místa, byla to i velká škola ve věci kohabitace různých náboženství. V tom kibucu totiž pracovali i arabští kolegové, kteří žili v okolních vesnicích a účastnili se života a práce v něm. Nepostřehl jsem žádný problém vzájemné nenávisti. Ti lidé tam žijí v určitém místě a kontextu, každý má nějaké tradice a víru, ale dokázali spolu žít.
Ke konverzi jsi došel po zkušenosti z kibucu?
To rozhodnutí padlo mnohem dřív. Pobyt tam to možná akceleroval. Před tím jsem totiž trochu tápal, jestli se vydat cestou ortodoxní konverze, nebo liberální. Nakonec jsem dospěl k liberální. Vychází to z mého pohledu na svět, kdy vidím ty až ultraortodoxní směry často jako problematické - ať je to judaismus, islám nebo katolicismus. Ten základ náboženství je vždy v podstatě dobrý. Problémem pak je, když ho začnou lidé vykládat svým pohledem na svět, což pak vede k manipulaci lidí skrz víru, což se mi nelíbí. Neříkám, že ortodoxní judaismus takhle musí fungovat, ale zdá se mi, že takhle někdy funguje. Dalším aspektem bylo tetování.
Ve společné jídelně v kibucu
Proč tetování?
Ortodoxní židé ho neuznávají. Když jsem se vypravil na rozhovor na pražský rabinát ještě v době, kdy jsem se o směru konverze rozhodoval, navštívil jsem vrchního pražského rabína Davida Petera. Povídali jsme si a on se ptal na mé pohnutky. Probíhá to současně jiným způsobem, kdy rabín je povinen toho žadatele několikrát za sebou odmítnout, než mu konverzi povolí. Na závěr rozhovoru se mě zeptal, jestli nemám ještě nějaké otázky. Na což jsem reagoval, že já ne, ale že mi je zřejmé, že on ano. „Zatímco si tady povídáme, koukáte mi na ruce.” A tak jsme otevřeli téma ortodoxního judaismu a tetování. Zajímavé je, že judaismus dokáže být i pragmatický a je možné si nějaké věci obhájit. Když se člověk židem narodí, tetování v ortodoxním směru možné není. To, co třeba pro mě je zkrášlování, je vnímáno jako deformace lidské schránky, což je zakázáno. Když se ale člověk rozhodne pro konverzi, nemůže být posuzován jako žid, protože jím ještě není. Proto mi z důvodu mých tetování nemohou zakázat konvertovat.
Ty jsi nakonec šel liberální cestou. Bylo to tetování nakonec důvodem?
Důvodem bylo spíš to, že se mě rabín začal vyptávat na přítelkyni, budoucí manželku. Tam jsem dostal pocit, že by ta víra neměla být o pokrytectví a lži, ale o upřímnosti. A to byl ten moment, kdy jsem si řekl, že nechci konvertovat tak, abych musel někde lhát o svém dlouholetém vztahu. To podle mě není účel té cesty.
Musel bys lhát? Tvá orientace by nebyla přijata?
Vím, že i v ortodoxní komunitě se ledy lámou, ale pořád je to otázka USA nebo západní Evropy. U nás v té ortodoxní komunitě jsou, myslím, pravidla mnohem striktnější a ne tak otevřená.
Mám tomu rozumět tak, že jsi tedy vrchnímu pražskému rabínovi řekl, že jsi gay a domluvili jste se, že tou cestou nepůjdeš?
Nechali jsme to otevřené a rozloučili jsme se. I proto, že ortodoxní konverze v Praze ani není možná, protože tu není kapacita na to, aby se sešli tři rabíni, kteří by vytvořili rabínský soud a posoudili mou připravenost přijmout židovskou víru. Dostal jsem od něj tipy na místa v Evropě, kde takové soudy fungují, a že bych mohl pro začátek začít chodit do pražské ješivy, což je náboženská škola, která by mě mohla připravit na konverzi, na gijur. Problémem bylo, že byla od pondělí do pátku vždy v době, kdy jsem v práci, proto pro mě bylo nemožné do přípravky chodit. A pak jsem sám došel k rozhodnutí, že to stejně není cesta, kterou bych se chtěl vydat.
V té liberální komunitě jsem se pak naopak vyloženě našel. Když jsem tam šel poprvé, přišel jsem na šábesovou bohoslužbu v Maiselově ulici v liberální komunitě Bejt Simcha pozdě, a tak jsem se bál, jak se na mě budou dívat. Uklidil jsem se proto, abych nebyl na očích. Po bohoslužbě si vždy ještě lidé sednou spolu ke stolu a povídají si. Tím, jak jsem byl nový, se pozornost logicky obrátila na mě. Nikdy nezapomenu na první otázku, kterou mi položili: „Ty jsi tady nový, tebe neznáme. Tak co? Máš manželku? Nebo přítele?” Což jsem vůbec nečekal a ta komunita si mě na první dobrou získala. Věděl jsem, že tam můžu být sám sebou. Nemusím tak řešit nějakou úzkost z toho, co kdyby mě náhodou někde potkali s mým partnerem.
Nebo by si tě vygooglovali a zjistili, že jsi Gay roku 2015.
To už je naštěstí za mnou (smích).
Proč?
Určitě jsem rád, že se to stalo, protože člověka zkušenosti formují pro budoucí život.
Ty toho, žes do té soutěže šel, dnes lituješ?
Ne, ale nemám potřebu se k tomu vracet a sdělovat to lidem. V souvislosti s tím mě ale napadá, že je celý život vlastně o coming outu. Nejprve musíš sdělit rodičům a společnosti, že jsi gay, dalším coming outem jsou ale i jiné události, které nejsou pro ostatní běžné. Ať už jde o tu soutěž nebo třeba o coming out, který teď zažívám na denní bázi s tím, že jsem se rozhodl nosit kipu, neboli jarmulku. Je zajímavé sledovat reakce lidí v okolí a docela mi to pomohlo v argumentaci v situaci, kdy někomu vadí, že muslimky nosí hidžáb. Ten argument, že to nemusí nosit, je pravda. Nemusí. Je to jejich rozhodnutí. Nosí ho, protože to pro ně něco reprezentuje. Já tu kipu taky nemusím nosit každý den - jen do synagogy a na židovský hřbitov. Stejně jako je pro muslimky součástí identity hidžáb, pro mě je to kipa.
Jak velká změna to pro tebe je? Podle tvého Facebooku se zdá, že jsi do toho skočil rovnýma nohama a změny s tím spojené poměrně komunikuješ.
To je asi jen zdání, ten proces je záležitostí posledních dvou tří let. Samozřejmě do toho vstupuje otázka, proč se člověk má omezovat nějakými příkazy, co má a nemá dělat. Já to ve výsledku neberu jako omezení. Sousta těch věcí se totiž pojí i ke zdravému životnímu stylu. Zrovna pravidla ohledně stravování vychází pro zažívání dobře - jako třeba nemíchání mléčných produktů a masa. První věc, která vypadla z mého jídelníčku, bylo vepřové maso. To mi ale nevadilo, nikdy jsem ho nevyhledával. Postupně jsem dospěl k tomu, že jsem maso velmi omezil, až jsem zjistil, že mi vůbec nechybí. Naopak jsem došel k tomu, že je to dobře ve vztahu k živé bytosti a ekologii. A tak jsem se stal vegetariánem a teď zkouším veganskou stravu. Ono je to i praktické, protože při košer stravě musí mít člověk oddělené nádobí i dřezy - na mléčné a masité pokrmy.
Co znamená košer strava?
Košer se vztahuje na proces pěstování, výroby potravin, ale i pravidla stravování. U masa pak zvířata, která musí být zabita předepsaným způsobem, aby netrpěla. A je předepsaný výčet těch, která se smí a nesmí jíst. Tohle je to nejpodstatnější, ale těch pravidel je samozřejmě více.
S paní Brendou v kibucu
Jak moc ovlivnila konverze tvůj osobní život? Máš partnera, který konverzí neprochází, změny ve tvém životě ale dost pravděpodobně ovlivňují i ten jeho.
To neprochází. A když jsem mu tu možnost navrhl, byla pro něj zásadním problémem ta kosmetická změna, která s tím nutně souvisí (smích).
Jak tenhle aspekt vnímá partner v tvém případě? Přeci jen jednou věcí je jídlo, kdy si může dát vepřový steak někde jinde, pokud chce. Tvá obřízka jeho intimní život může ovlivňovat víc. Tím spíš pak v kontextu gay komunity, kde je penis často předmětem adorace.
V poslední době jsme to moc neřešili, protože obřízka je něco, co jsem nezávisle na svém budoucím směřování k víře chtěl podstoupit už před deseti nebo patnácti lety. On s tím proto počítal, jsme spolu čtrnáct let. Většina věcí se neděje náhodou. Ten zákrok samotný je pak v dospělosti celkem složitý a byl bych určitě radši, kdybych ho podstoupil jako nemluvně. Hojí se to totiž několik týdnů a přiznám se, že jsem první noci strachy nemohl usnout. Kvůli přirozené ranní erekci, kdy člověka ta bolest probouzí. Nakonec to nebylo tak hrozné.
Podle toho, co říkáš, se nyní snažíš dodržovat celou škálu zásad, které se s židovstvím pojí. Mnoho z nich ani řada rodilých židů neprovozuje. Budeš v tom pokračovat, nebo jde spíš o počáteční nadšení, které tě časem přejde?
Samozřejmě se to může stát. Před lety by mě nenapadlo, že se budu aktivně účastnit bohoslužeb a měnit svůj život. V tuto chvíli mi ten způsob života vyhovuje. Vnitřně jsem daleko víc v pohodě, naplňuje mě to. Neznamená to pro mě jen to, že si v pátek večer půjdu udělat čárku na šábes, ale spíš o prožitku. Pro spoustu židů, kteří jsou halachičtí, tedy že jsou židé po matce, to náboženství takovou váhu nemá. Jsou ale momenty, kdy i nejsekulárnější židé ty velké svátky slaví. Přirovnal bych to k ateistickým Čechům, kteří slaví Vánoce. Spíš než otázku víruyřeší tradice a čas strávený s rodinou. Současně si myslím, že je každého věc, jak moc víru prožívá.
V nemocnici po obřízce
Máš na Facebooku stránku, kde konverzi komunikuješ. Jak na to reaguje okolí?
Spoustě lidem to došlo, ale zároveň se neptají. Myslím, že je mnohým hloupé se zeptat. Já se nebudu obhajovat, když na mě někdo kouká. Já to komunikuju zejména kvůli nenávistným projevům, které se na adresu různých náboženských komunit objevují. A židé a muslimové jsou asi nejviditelnější.
Neptá se tě někdo, zda nejde jen o dočasnou módu?
Když nějaké takové podezření padlo, zejména z důvodu, že se jistě chci přestěhovat do Izraele, nedává mi to smysl. Je to podobné, jako když se tě někdo zeptá, jestli tě to, že jsi gay, nepřejde. Že to je módní.
A když se vracíme k homosexualitě, jde skutečně víra dohromady s tvou sexuální orientací a svazkem s mužem?
Myslím, že základ víry obsahuje určité hodnoty. To, co je v písmu psáno, je současně otiskem konkrétní doby. Kdo říká, že ho bere doslova, měl by doma dalších pět žen, za nevěru by je ukamenoval, měl by otroky, které by mohl beztrestně zabít. Jestli bylo takhle tehdy pohlíženo na homosexualitu, neznamená to, že to tak má být i dnes. Písmo současně muži nezakazuje milovat muže, nemá s ním mít pohlavní styk. Stejně jako se vyvinuly zákony o počtu manželek a otrocích, dospěli jsme myslím do podobného bodu i v tomto ohledu. Přemýšlím nad tím, že když nás Bůh stvořil k obrazu svému, a fungujeme na základě celospolečenského konsenzu a světských zákonů, tak se může Bůh jen smát. Nikdo z nás doopravdy neví, jak On to myslí.
Úvodní foto: Lukáš Houdek
Ostatní foto: Archiv Davida Perese