Chystáte román. O čem bude?
Příběh je inspirovaný životem mého dědy, jeho sestry a matky. Nejedná se však přímo o autobiografii, ale prózu inspirovanou jejich životem a prožitky. Mám v plánu vytěžit osud svého už nežijícího dědečka, který uprostřed války zběhl k partyzánům ze slovenské fašistické armády, kam byl donucen narukovat. Po zbytek války pak z východoslovenských lesů zachraňoval život lidem, kteří by nejspíš skončili v koncentračních táborech. Dodnes si říkám, že jsem měla štěstí, že jsem vyrostla na vyprávění svých rodičů o tom, jak se Romům za války na dědině žilo. Pokaždé mi to přišlo neuvěřitelné, že něco tak hrozného dokázali přežít. U Romů byla orální slovesnost velmi důležitá, rodinné příběhy se jako nejvzácnější poklady předávaly z generace na generaci. S příběhy se předávala zároveň i paměť. Tak jsem se třeba dozvěděla, že prababička byla jedna z prvních rozvedených romských žen, která sama podala žádost o rozvod.
Z jakých pramenů pro svůj příběh čerpáte?
Bohužel většina pamětníků té doby už není mezi námi. Navázala jsem proto komunikaci s jejich potomky a vnuky a nechávám si příběhy vyprávět z různých perspektiv. Kvůli covidu jsem musela cestu na Slovensko sice párkrát odložit, ale v tuto chvíli je situace lepší a i archivy a instituce začínají fungovat v běžném provozu. Badatelská práce v archivech mě ještě čeká a těším se na ni, v knize chci mít všechno ověřené a postavené na skutečných událostech a faktech.
Kdy jste se rozhodla pro košatý žánr románu?
Už od dětství jsem si představovala, jak čtenář listuje knihou a na jejím hřbetu je uvedené mé jméno. Akorát jsem si to představovala jako Hurvínek válku a neměla ponětí, co takové psaní všechno obnáší. To rozhodnutí, že chci sepsat příběh svých předků, přišlo zhruba před necelými dvěma lety po smrti mého tatínka. Uvědomila jsem si, že není na co čekat.
Máte už nakladatele?
Knihu chci vydat u nakladatelství romské literatury Kher, které mi poskytuje nadstandardní podporu v průběhu celého procesu přípravy textu i jeho publikování – od prvotního tvůrčího impulsu přes editaci a redakci po grafický design až po samotné vydání knihy a její distribuci a PR. A to i přesto, že se stále ještě nepovažuji za spisovatelku, ale za autorku. Dámy z Kheru kromě podpory editorské a redaktorské fungují také jako koučky, které napomáhají stanovit si žánr a dodržet jeho náležitosti. Samozřejmě, že si veškeré informace zjišťuji sama, ale ony je se mnou v případě potřeby konzultují a poradí, které jsou důležité a bez kterých se naopak obejdu. Kdyby nebylo jich, nenašla bych odvahu pustit se do tak velkého projektu, jako je historický román, který vyžaduje držet se souvislostí, poutavého příběhu a faktů.
Proč jste se k psaní literatury nedostala už v mládí? Ptám se proto, že několik let jste působila jako redaktorka měsíčníku Romano voďi a k psaní jste měla poměrně blízko.
Pokud mám být upřímná, necítila jsem se silná v kramflecích, výrazněji jsem vynikala v mluveném projevu. Trvalo mi, než jsem se odhodlala psát rozhovory, zprávy a další publicistické útvary. Navíc mi bylo tehdejší šéfredaktorkou naznačeno, že psaní není zrovna má parketa a mám se spíš věnovat komunikaci, moderování a přednášení. To mě od psaní odradilo. Po letech mi ale psaní začalo chybět, měla jsem pocit, že chci něco hodit na papír, ale čas na to moc nebyl. Ale po naléhání mé kamarádky jsem se po deseti letech k psaní pro časopis Romano voďi vrátila. Začínala jsem připravovat nenáročné publicistické žánry, profily, ve kterých jsem představovala čtenářům zajímavé romské osobnosti napříč republikou. Později jsem si troufla na hlavní rozhovor. Vybavuje se mi, že byl se zdravotní sestrou Evou Berkyovou a u čtenářů měl celkem úspěch. Přišlo mi od nich několik krásných reakcí. To mě motivovalo. Navíc mi nová šéfredaktorka Jana Baudyšová nabídla vlastní rubriku Den na periferii.
Regionální média jsou lidem blíž
Žijete v severních Čechách, konkrétně v Jirkově a příběhy Romů z této oblasti čtenářům Romano voďi přinášíte. Co vás na nich inspiruje?
V Jirkově žiji teprve třetím rokem, dětství jsem prožila v nedalekém Chomutově a studentská léta zase v Praze. Je pro mě důležité přinášet příběhy obyčejně neobyčejných lidí. Věděla jsem, že Romové na severu Čech nemají život dvakrát jednoduchý, ale snaží se o lepší budoucnost. Každodenně se potýkají se situacemi, které někdo nezažije ani za celý svůj život. Cením si toho, že mi věří a svůj příběh nechávají promlouvat skrze mé články pro čtenáře Romano voďi.
Příběhy, které každý měsíc v rubrice publikujete, mají společný motiv – život nějakým způsobem vyloučených lidí. Je tam i nějaká další podobnost jejich osudů?
Záměrně vyhledávám Romy, kteří žijí nebo žili v severočeských vyloučených lokalitách. Většinou jsou to lidé, kteří se nenechali zlomit špatným osudem nebo nepříznivou životní situací a pokaždé z ní našli cestu ven. Jsou to lidé, kteří v sobě nesou určitou naději pro ostatní, kteří se ocitnou v podobné situaci. V rubrice se dotýkáme témat bossingu, diskriminace v zaměstnání nebo na trhu s bydlením, homosexuality, zneužívání, znásilnění, duševních nemocí, ale i týrání nebo jak moc ovlivňuje život ve vyloučené lokalitě ty nejmenší.
Jak si získáváte jejich důvěru?
Zpočátku jsem ani já sama netušila, kolik zajímavých lidských osudů se okolo mě vyskytuje. Nejdříve jsem rozhodila sítě po příbuzných, kamarádech a známých. Každý z nich znal někoho se zajímavým osudem, který by stál za to sepsat. Teď už sítě nerozhazuji, lidé se mi během těch tří let, co rubrika vychází, ozývají sami přes sociální sítě. Na některé zase náhodou a hned se je pak snažím oslovit.
Vy sama byste se takto někomu cizímu dokázala otevřít?
Pokud bych měla podmínky, jaké mají oslovení respondenti, tak ano. Vzhledem ke specifičnosti rubriky a témat, která se v ní objevují, jim nabízím možnost plné anonymizace, na což většina z nich slyší. Mnohdy se mi díky tomu svěřují s velmi těžkými zážitky a traumaty, které doposud nikdy nikomu neřekli, natož aby je zveřejnili pod svým jménem a fotografií.
Musíte i některé příběhy odmítat?
To se mi stalo relativně nedávno. Přes sociální síť mě kontaktovala paní, která si na internetu přečetla, že jsem byla v nominaci na novinářskou cenu. Rozhodla se, že mi odvypráví svůj příběh. V prvním momentu mi přišel zajímavý, ale později jsem si uvědomila, že se některá fakta rozcházejí, nepůsobí věrohodně a to jsem nemohla riskovat. Periferie je založena na výpovědích reálných lidí a tak to musí zůstat.
Za rubriku Den na periferii jste byla nominována na prestižní novinářskou cenu Nadace OSF. Posunulo vás to v novinářské profesi?
Absolutně jsem nečekala, že se dostanu do užší nominace kategorie regionální žurnalistika. Potěšilo mě, že série má úspěch a mou práci odborná porota dokázala ocenit. To mě motivovalo k dalšímu psaní.
Jakou úlohu má regionální žurnalistika v dnešní globalizované době?
Pamatuji doby, kdy nezávislé noviny mělo snad každé menší město, teď se stávají spíš raritou. Je to tím, že regionální média se ocitají v nezáviděníhodné pozici, protože se musí neustále snažit ekonomicky přežít. Ničí je nedostatek peněz z inzerce a kvůli internetu jim ubývají čtenáři. Regionální žurnalistika je oproti celostátní opomíjená, dost často nedoceněná, přitom je čtenářům blíž. Přináší zprávy z jejich ulice, náměstí a informují o lidech, které mohou znát. Zasazuje se o lokální demokracii, která byla a je v regionech potřebná ve vztahu k vedení města, hlídá průběh veřejných zakázek apod. Cením si toho, že regionální žurnalistika i přes problémy, se kterými se potýká, zaznamenala v poslední době pozitivní ohlasy a daleko víc lidí si všímá její důležité role. Ale to lze pouze pokud se regionálním médiím zachová potřebná nezávislost.
Jak vzpomínáte na soužití Romů s majoritou za svého dětství a dospívání?
Když jsme se přestěhovali do Chomutova, bydleli jsme v okrajové čtvrti Chomutova. Před více než 30 lety to byla jedna z nejlepších čtvrtí města, Romové a Češi žili pohromadě. Na naše sousedy nikdy nezapomenu. Všichni jsme se vzájemně respektovali a pomáhali. Maminka měla pod okny záhony a neexistovalo, aby se někomu před domem válely odpadky. Pamatuji si, jak Romové, ale i naši majoritní sousedi měli obrovskou radost, když jsem byla v 15 letech přijata na střední školu. To se změnilo, když město začalo z našeho sousedství dělat organizovaně vyloučenou lokalitu. Všichni starousedlíci, jak Romové, tak Češi, jsme se v polovině 90. let odstěhovali jinam.
Jak moc vás to tehdy ovlivnilo?
Docela dost. Vzpomínám si, že jsme se na severu Čech kvůli sílícím protiromským náladám necítila bezpečně. Na ulici jsem se cítila ohroženě a bez zastání. Vědět, že každou neděli od druhé hodiny odpolední nesmíte chodit ven, protože se na chomutovském zimním stadionu koná hokejový zápas. A pokud přeci jen půjdete, koledujete si přinejmenším o to, že vás počastují nadávkami jako „černá hubo“ nebo výhrůžkami smrtí a zbitím. Romové, kteří doprovázeli své partnerky na nákup, si nejednou domů odnesli pár ran a kopanců. A bylo jedno, zda se jednalo o kluka nebo seniora, nebyl ušetřen nikdo. Nejhorší bylo, že ne všichni z těch lidí, kteří k Romům měli protiromské postoje, patřili k sympatizantům hnutí Skinheads. Mnoho z nich byli naši sousedé a místní, které jsme běžně potkávali ve městě. Ještě dnes si vybavuji ten pocit strachu, který jsem měla o svého otce, jenž pracoval u Českých drah a několikrát byl po cestě z práce napaden neonacisty.
Nikdy jste neuvažovali nad tím, že byste se ze severu Čech odstěhovali do jiné části republiky?
Nebylo kam, všude to bylo víceméně podobné a riskovat, že rodiče v jiném městě nenajdou práci, zkrátka nešlo. 90. léta se stala rasovými útoky na Romy proslulá. Už v roce 1991 v Plzni napadlo 23 skinheadů Turka, kterého si spletli s Romem. Zemřel po bodné ráně nožem. V Písku v řece Otavě utonul Tibor Danihel, který s dalšími třemi Romy skočil do řeky ze strachu před skinheady, kteří po nich házeli kameny a bránili jim vylézt z vody. Těch případů bylo několik a téměř po celé republice. Poslední mediálně známý případ, kdy Rom přišel o život kvůli rasismu, se stal v roce 2001 ve Svitavách.
Psát bestsellery
Vaše povídka Vánoční koule byla vybrána do literární přílohy týdeníku Respekt a vyšla vedle textu Aleny Mornštajnové, nejprodávanější domácí autorky. Jaký to byl pocit?
Už ten fakt, že romská autorka se dostane do přílohy Respektu a objeví se vedle takových jmen jako Alena Mornštajnová nebo Karin Lednická, bylo pro mě neuvěřitelné. Romská literatura se rodí v přímém přenosu, nezaostává, snaží si vydobýt své místo u většinového čtenářstva. Romky píši sci-fi, milostné romány nebo zpracovávají témata 90. let, která jsou dosud veřejnosti v literární podobě neznámá. Zároveň přestává platit, že romské autory čte jen marginální skupina čtenářů a jejich tvorba není současná a nezaujme. Vidím to i během literárních čtení, která probíhala hned poté, co Kher vydal antologii 20 romských autorů O Mulo! s podtitulem Povídky o duchách zemřelých. Jsme zvyklí, že na různých romských akcích se objevují většinou stejné tváře, ale v případě autorského čtení je to jiné, pokaždé se podařilo oslovit jiné složení publika a ve větší míře většinového.
Jak moc je vaše psaní autobiografické? Právě povídka Vánoční koule působí hodně reálně.
V tvorbě používám fabulaci, příběhy jsou smyšlené, ale Vánoční koule byla skutečný příběh o mně a partě mých přátel, možná proto zaujala. Vznikla za asi hodinu a půl poslední den před uzávěrkou. Nicméně si nemyslím, že jsem v ní nějak odhalila své nitro, to by se stalo v případě, že bych se rozhodla napsat autobiografii, a to v úmyslu opravdu nemám.
S čím se během psaní jako autodidakt potýkáte?
Ve stručnosti, jsem schopná začít povídku popisem krajiny na deseti stránkách, než se dostanu k jádru pudla. Stávalo se mi i to, že jsem scénu viděla před sebou v obrazech a převést ji do slov byl zpočátku oříšek. Učím se psát na kratších útvarech - povídkách, tak jako mnoho dalších autorů a spisovatelů přede mnou. Cítím, že rezervy ještě mám, nejsem zběhlá ve všech literárních a publicistických žánrech.
Myslíte při psaní na čtenáře?
Každá kniha si najde svého čtenáře, přesto jsou žánry, které zaujmou víc. Čeští čtenáři, mezi které se řadím i já, jsou nároční a je to i tím, že máme velkou spoustu opravdu skvělých spisovatelů. Pokud ovšem nemáte silné postavení a za sebou bestseller, může se stát, že jste jako spisovatel nucen vydat knihu ve zcela změněné podobě, než jste původně zamýšlel, a to jen proto, aby se lépe prodávala. Jestli se vydám stejnou cestou i já, se mě teď neptejte, držím se svého plánu, ale zároveň bych si přála, aby má tvorba byla úspěšná i tržně. Uvědomuji si, že mnohdy bude zapotřebí najít rovnováhu, protože žádný z autorů nechce psát knihy, které mu zůstanou ležet na pultech knihkupectví.
Ve světě je běžné, že jsou autoři podporováni různou formou stipendií či placených autorských stáží, aby se mohli věnovat výhradně psaní. Zkoušela jste něco takového?
Vím, že podobná podpora je poskytovaná i u nás, většinou se jedná o krátkodobé projekty, četla jsem nedávno o ročním, kdy po jeho dobu byla spisovateli poskytována dotace. V mém případě by mi taková forma pomoci nepomohla. Pokud máte stabilní zaměstnání, které vám platí účty, je těžké ho opustit a za rok hledat další možnost uplatnění. Mám pocit, že právě tohle v poslední době řeší mnoho začínajících autorů, proto některé tituly vznikají i několik let, než se dostanou mezi čtenáře.
Je vaší ambicí se v budoucnu psaním knih živit?
To by bylo fantastické, ale jsem realista, který stojí pevně na zemi. Neznám tuzemského spisovatele, kterého by dobře uživilo jen psaní knih a povídek. Ve světě ta možnost je, ale druhá J. K. Rowlingová ze mě nejspíš nebude, takže s tím, že bych se živila jen psaním knih, příliš nepočítám.
Foto: Nakladatelství KHER a archiv Stanislavy Ondové