Vše začalo 9. března, kdy se na pravidelném setkání rodičovského Klubíku objevily také rodiny s dětmi z válkou zasažené Ukrajiny, aspoň podle sociální sítě Facebook. Ve skutečnosti našli uprchlíci cestu do ostravské organizace Vzájemné soužití, která obvykle pomáhá chudým Romům, už o týden dřív. Nejprve si o pomoc přišlo říct 5 romských a 6 neromských rodin, ale zprávy z hranic nasvědčovaly tomu, že další lidé jsou na cestě. „Tým Hnízdo cely týden dělá intenzivní práce s rodinami - zajištění vízum, pojištění, lékařskou péče, sbírka nádob, talířů… humanitární pomoc… hry s dětmi… přenáší pocit přijetí, bezpečí a lásku,“ napsal si ředitel Vzájemného soužití Kumar Vishwanathan na Facebook svou nezaměnitelnou češtinou, kterou se coby Ind učí za pochodu v terénů posledních 32 let, co v tuzemsku působí jako učitel fyziky a sociální pracovník. Za tu dobu stál před mnoha výzvami a většina z nich se týkala v Česku marginalizovaných Romů.
Ukrajinské rodiny poprvé v organizaci Vzájemné soužití a sbírka základních potřeb, kterou pro ně vzápětí zorganizoval místní podnikatel.
Březen
I tentokrát se jeho pomoc přelila především k této menšině, přestože původně chtěla organizace pomáhat všem bez rozdílu. Romové přicházející do Česka coby ukrajinští uprchlíci vyžadují odlišný přístup než doposud příchozí Ukrajinci. Jedná se o početnější rodiny s mnoha dětmi a svou roli hraje také jazyková bariéra – někteří z nich nemluví ukrajinsky, ale pouze romsky, případně maďarsky. Obvyklý scénář, kdy si uprchlíci sami po příjezdu dojdou do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině (KACPU) a následně získají status dočasné ochrany a s ním ubytování a příslušnou finanční pomoc, u nich mnohdy nefungoval. Vznikla řada nedorozumění a z různých důvodů včetně rasismu se romští uprchlíci začali ocitat na ulici a bez pomoci. Jedinou pomocnou ruku jim nabízely neziskové organizace, často opět romské.
Ne tak v Ostravě, kde díky Vzájemnému soužití už 14 dní po útoku Ruska na Ukrajinu hledali bydlení pro první početnou romskou rodinu a zapojili studenty z Fakulty sociálních studií Ostravské univerzity. Jako všude se začínalo materiálními sbírkami oblečení, potravin a hygienických potřeb, ale protože pomoc vedli zkušení sociální pracovníci, nezapomínalo se ani na mapování individuálních potřeb konkrétních lidí.
23. března se Vishwanathan společně s kolegy Květuší Horváthovou a Josefem Tancošem vydávají vybaveni základními potravinami a oblečením do Němčic nad Hanou. Kontaktovala je 12členná romská rodina, která tam uvízla v prozatímním bydlení bez prostředků a neví, jak dál. Jedná se o 4 sestry a jejich 8 dětí, nejmenší z nich je 4měsíční nemluvně, nejstarší studovala před válkou vysokou školu, všichni pocházejí z Kremenčuku z Poltavské oblasti. Za rodinu je teď zodpovědná nejstarší Naděžda (48) a její pravou rukou se stala její mladší sestra Nataša.
„My jsme rodina, musíme zůstat pohromadě. Jsem nejstarší a za všechny odpovídám. Budeme se modlit, ať se to podaří. Nebo alespoň abychom byli blízko sebe, abych byla v klidu. My dospělí půjdeme do práce. Ale co ty děti? Musíme vědět, že mohou jít k sobě a zkontrolovat se. U nás to takhle funguje,“ řekla Naděžda novinářce ze zpravodajského webu Seznam Zprávy.
Naděžda a její rodina se sociálními pracovníky z organizace Vzájemné soužití.
Jen o dva dny později se daří zajistit „gentlemanskou dohodu“ s majiteli nemovitosti a romská rodina může v provizorním bydlení bývalé spořitelny zůstat ještě 14 dní. Do hledání vhodného ubytování se zapojuje Krajský úřad Olomouckého kraje a nemovitost nabízí i farář ze sousední vesnice. Materiální pomoc v tu chvíli proudí z 6 organizací i od desítek jednotlivců. Rodina je totiž už týden bez finanční podpory státu a ženy berou jakoukoli práci nehledě na svou kvalifikaci. Den předtím třeba sázely stromky, během 4 hodin 300 kusů včetně vykopání děr do země. Vovovi a Váňovi sice běží on-line výuka, bez notebooku se ale ke své ukrajinské třídě nepřidají, stejně jako vysokoškolačka Tanja. Když si na konec náročného dne dávají čaj s ukrajinskými sušenkami, přichází Jasmína s tím, že volal táta. Dvůr jejich rodinného domu zasáhly tři bomby, naštěstí se nikomu nic nestalo.
29. března je velký den, Vova a Váňa se poprvé zapojují do ukrajinské on-line výuky. Po hodině hlásí, že jejich spolužáci se rozprchli po celé Evropě, někteří jsou v Polsku, jiní na Slovensku nebo ve Španělsku. Pak se poprvé k přednášce na své vysoké škole připojuje i Tanja. Ubytování nabízené místním farářem je pro 12 lidí bohužel příliš malé. Mezitím se v Ostravě někteří uprchlíci stěhují z ubytoven do beskydských vesnic. Jednou z nich je i paní Olga s malou Jasmínou, která do Česka přijela s těžkou angínou. Z ubytování v horách mají obavy, Olga přemýšlí, že by měly raději pokračovat do Německa.
Duben
Vyjíždí se za každou smysluplnou nabídkou, přesto čas běží a bydlení se pro 12člennou rodinu nedaří sehnat. „Co mám říci? Je noc….Celý den jsme hledali bydlení….Při těžkostech se dokážeme usmívat….Ať skončí válka, nastane mír…šťastný a veselý Mezinárodní den Romů!,“ píše 8. dubna Vishwanathan do svého facebookového deníku, ale do skoku mu zjevně není. Ve stejný den na ostravském nádraží vystoupili další romští uprchlíci a tentokrát je do KACPU na Černé louce doprovodí sociální pracovníci Vzájemného soužití. Do médií totiž unikly fotografie, podle nichž jsou romští uprchlíci v krajském asistenčním centru segregováni od ostatních pomocí výstražné pásky a obrácených stolů a není jim poskytováno občerstvení.
Dva dny nato vyjíždějí streetworkeři do Vyšních Lhot do dočasného nouzového ubytovacího střediska pro cizince, kde se večer ubytovalo 55 dětí a 33 dospělých. Všichni mají hlad a jídlo se už ten den nevydává. Pečivo, sunar, přesnídávky, mléko získali z potravinové banky i díky příspěvkům dárců.
Nejmladší člen Naděždiny rodiny Davídek a první materiální zásilka do nouzového ubytování ve Vyšních Lhotách.
Světýlko naděje se objeví hned následující den, rodina Naděždy se jde podívat na prostorný byt v soukromém vlastnictví. Majitelka si ale s rozhodováním dává načas. Z Vishwanathanovy kanceláře putuje 12členná rodina do Salesiánského střediska Don Bosco, ještě nevědí, že zde stráví i velikonoční svátky. Majitelka sděluje, že si v bytě přeje stále nájemníky, ne uprchlíky.
O týden později 7 žen získává práci, 2 budou pracovat jako kuchařky, zbývající jako uklízečky. S jazykovou bariérou pomohli sociální pracovníci, ale jak sami upozorňují, ženy byly samy velice aktivní a o práci stály. Úkol na příští týden zní: najít Váňovi a Vovovi vstřícnou školu. Nejmenší Davídek oslavil půl roku.
Pravoslavné Velikonoce oslavili ukrajinští Romové v Ostravě.
24. dubna se slaví pravoslavné Velikonoce, rodina Naděždy odjíždí do chrámu v ostravských Michalkovicích a po mši přivážejí požehnané jídlo v košících. Nechybí sladkosti, holubki, uzené maso a ovoce. „Rodina je hrdá a věřící. Společně jsou silné a odhodlané. Bylo mi ctí být mezi nimi. Bylo krásně a smutno zároveň,“ píše Vishwanathan k příspěvku plného fotografií a videí.
Hned další den žádá Vzájemné soužití o pomoc organizace ADRA. Po Ostravě se potuluje 9členná rodina, která odešla z Vyšních Lhot, čímž ztratila nárok na humanitární pomoc. Z čekárny na ostravském nádraží si udělala ubytovnu a neví, jak dál. Přála by si ubytovat se v bytě nebo hotelu, ale prostředky na takový ubytovací standard nemá. Na Ukrajinu se vrátit nechtějí, raději pojedou do Maďarska. Po telefonátu s příbuznými se nakonec rozhodují pro Francii, jen den po nich odjíždí další početná rodina do Vídně.
Tanja v rozhovoru pro romskou internetovou televizi Tuke TV připouští, že už je unavená a stýská se jí po životě na Ukrajině. „Jsme tady už měsíc a pořád nemáme kde bydlet. Chtěli bychom byt, dům, možná dva byty,“ připouští poprvé možnost rozdělení a vzpomíná na časy, kdy rodina byla pohromadě a její máma pracovala jako šéfkuchařka v restauraci Minora v Dnipru.
Květen
Do nouzového ubytovacího střediska přiváží Vzájemné soužití s podporou dárců další pomoc: zásilku spodního prádla a ponožek pro děti a především s nimi přijíždějí zahraniční studenti sociální práce z Ostravské univerzity. „Bylo úžasné vidět, jak si spolu hrají a jak děti se radují…na chvilku všechny zapomněli na všudypřítomné ostnaté dráty,“ těší se Vishwanathan na Facebooku a fotky, které jeho příspěvek doplňují, svědčí o radosti nejmenších uprchlíků. Těch je aktuálně ve Vyšních Lhotách 170. Ve stejný den doprovázejí 11 maminek a 21 dětí na ostravské nádraží, mají dvojí občanství a status dočasné ochrany jako občané Evropské unie v Česku získat nemohou.
Zahraniční studentky sociální práce z Ostravské univerzity si hrají s dětmi v nouzovém ubytování pro uprchlíky ve Vyšních Lhotách.
4. května sociální pracovníci Vzájemného soužití slouží v KACPU, přibylo tam 60 romských uprchlíků a potřebují být informováni v romštině. Následně krajské centrum vyhlásí plný stav a další běženci protentokrát musí pokračovat dál. Jen o 3 dny později přijíždí do Vyšních Lhot dalších 180 lidí, mají hlad a někteří z nich potřebují psychologickou pomoc. „Systém pomoci má mnoho nedodělků,“ stěžuje si Vishwanathan v dalším příspěvku.
Tentokrát se nepoptávají boty, oblečení a jídlo, ale akordeon. 11letý Arthur o ten svůj přišel během bombardování a Vishwanathan sdílí rodinné video z posledních Vánoc v Mariupolu, kdy hrál chlapec u vánočního stromku.
Studentky z Fakulty sociálních studií v Ostravě mezi spolužáky vybraly 7 500 korun a nakoupily jídlo a hygienické potřeby pro nově ubytované lidi ve Vyšních Lhotách – systém totiž se stravou pro cizince, kteří dorazí mimo rozvrh, nepočítá. Rohlíky, paštiky, jablka a tekutá mýdla bez potíží naplní kufr kombíka. Kromě zajištění materiálních potřeb si s dětmi v ubytovně hlavně hrají na babu, na schovávanou nebo s bublifukem. Studentkám ze Španělska a Ukrajiny se podařilo společně s ubytovanými zorganizovat brigádu na úklid sprch, toalet a společné chodby. V uprchlickém zařízení je podle Vishwanathana k 17. květnu 250 lidí a fluktuace je obrovská. Od začátku května organizace pomohla 569 lidem nejen v krajském centru, ale také přímo na nádraží. Nejčastěji poskytovala informace a potravinovou pomoc, případně zajišťovala jízdenky na další cestu.
20. května přijíždí večer do Vyšních Lhot další rodina, ale potravinová pomoc, kterou ten den přivezli studenti, už je rozdána do posledního rohlíku. Zdá se, že máma se 4 dětmi půjde do nových postelí s prázdným žaludkem. Jedna z ubytovaných Romek jim nakonec dá vše, co jí zůstalo.
25. května oslavil Nazar 4. narozeniny v uprchlickém zařízení Vyšní Lhoty. Jako dort posloužila čokoládová roláda a největší radost měl z malé motorky.
Společný úklid a společná oslava narozenin v nouzovém ubytování ve Vyšních Lhotách.
31. května slaví také 11letý Arthur, díky pomoci dárců a spolupracujících organizací opět hraje na akordeon. A s čím si hrát mají i děti uprchlíků čekající v ostravském krajském centru, než si jejich rodiče projdou nutnými procedurami. S balóny a dalšími hračkami, které nakoupila sociální pracovnice, míří poprvé ven.
Červen...
Slaví se Mezinárodní den dětí a v KACPU na Černé louce zase chybí základní potraviny pro běžence. Arthur s bratrancem Váňou vystupují na narozeninách krajanských dvojčat a pak míří do Prahy na romský festival Khamoro. V defilé Prahou kráčejí Naďa, Dariko, Váňa a Arthur nesouce ukrajinskou a českou vlajku.
Studentky s dětmi v nouzovém ubytování ve Vyšních Lhotách a Arthur na cestě vlakem na své vystoupení na festivalu Khamoro.
Tato reportáž nemá konec, protože (romští) běženci do Česka pořád přicházejí a situace těch stávajících se stále vyvíjí. Rodina Naděždy ještě nemá vysněné bydlení, ale neztrácí naději, že nájem časem získají. Zjevně sní o dost podobných věcech jako my – zajistit bezpečí a jistoty svým blízkým.
Foto: Facebook Kumara Vishwanathana a organizace Vzájemné soužití.