Odkud přesně pocházíte?
Narodil jsem se v Kongu a prožil tam polovinu života. Teď mi je 46 nebo 47 let. Nevím, kdy přesně jsem se narodil. Znát přesný den je luxus. Narodil jsem se ve východním Kongu, v jižním Kivu. Procestoval jsem téměř celý svět a upřímně říkám, že jsem nikdy neviděl krásnější místo. Někdy, když vysvětluju, odkud pocházím, mám pocit, jako bych tam zase byl. Jako malý jsem se staral o dobytek, do svých 15 let jsem nespatřil žádnou moderní technologii.
Evropané často nazývají takový způsob života primitivním. Co na to říkáte?
Historie má tendenci používat primitivnost jako kontrast k západnímu světu a modernosti. Já si myslím, že primitivnost je pojem používaný tehdy, kdy se z řeči ztrácí humanita. Proč je s chytrostí spojován jen moderní svět? Kvůli inteligenci? Kdo tvrdí, že lidé na západě žijí skutečně inteligentní život? Neexistuje žádný jiný druh inteligence než ta západní? Bohatství není jen materiální. Primitivnost by měla být definována i v rámci hodnotového bohatství, kulturního bohatství nebo tradic.
Máte zkušenost s oběma způsoby života, kdy jste byl šťastnější?
To je velmi citlivá otázka. Na západě žiji téměř 18 let, skoro 20 let jsem žil v Africe. Snažím se oba světy vnímat objektivně. Svět, v němž jsem žil, má kořeny v Ubuntu. Znamená to, že já jsem já díky ostatním lidem. Nemohu být sám sebou bez ostatních. Nepřipadá v úvahu, že bychom používali pojmy jako „já“ nebo „moje“. Používáme jen „my“. Krásou Ubuntu je lidská vlídnost a laskavost. Každý čin má dopad na ostatní. Tohle mi na západě chybí, je to nahrazeno individualismem. V Kongu je bohužel tato filozofie ničena válkou. Já ale vnímám krásu všude. Vnímám ji v téhle společnosti i rodné zemi.
Hrůza se vrací
V Česku o historii Konga lidé vědí jen málo. Co je podle vás důležité vědět?
Kongo si prošlo tolika tragédiemi! Teď tomu bude 50 let od kolonizace. Kongo nebylo klasicky kolonizované, bylo koupeno belgickým králem Leopoldem II. na Berlínské konferenci v roce 1885, kde nebyl žádný z afrických představitelů. Kongo bylo rozděleno jako kousek dortu. V té době Afrika neměla uměle vytvořené hranice, jak je známe dnes. Během pouhých 12 let belgické kolonizace zemřelo v oblasti Konga 8 milionů lidí. Byla to skrytá a neznámá genocida. Leopold II. se snažil zbohatnout, těžil ve světě žádaný kaučuk a Kongo bylo nejlepší místo, kde kaučuk získat. Všichni lidé v zemi byli najednou otroky. Pokud jste nebyl schopný splnit kvótu, následovaly drakonické tresty, třeba bičování nebo sekání rukou. Můj dědeček, který žil v době koloniální vlády, byl spolu s celým kmenem vyhoštěn do džungle, kde strašně trpěli. Odešel kmen čítající 700 lidí a zůstalo z nich pouze 30. V té době se narodil můj otec a byl jedním z těch 30, kteří přežili.
Co přišlo po kolonizaci?
Ani post-koloniální doba nebyla mírumilovná, byla plná občanských válek. Chvíli během studené války jsme byli pod vlivem Sovětského svazu podobně jako Československo. Berlínská zeď nebyla jen v Německu, byla i v Kongu. Studená válka je pryč, ale to utrpení v lidech přežívá generace. Hnutí a aktivity rebelů byly podporovány SSSR a někteří z těch vycvičených rebelů jsou dnes velitelé různých guerillových armád. Dokonce někteří ani nevědí, že Sovětský svaz už neexistuje.
Co se stalo, že jste musel opustit Kongo vy?
Komunita, ze které pocházím, je perzekvovaná od doby, co jsem na světě. Osobně jsem viděl tolik zvěrstva a krutosti, že se tomu těžko věří. Tolik lidí bylo zabito… má vlastní rodina ztratila 11 členů. Bratry, strýce, sestry, sestřenice, bratrance. Ani nemůžu dopodrobna vyprávět, co se jim stalo. Jejich smrt mě pronásleduje, je to velmi traumatické. Mé sestřenici bylo pouhých 17 let, když ji zavraždili, a předtím bičovali. Nikdy jsme nenašli tělo mého nejstaršího bratra a to je už 20 let, stejně jako tělo babičky. Je strašné, že jsme ji museli nechat zemřít, protože nemohla utíkat, když nás napadli rebelové. Nechali jsme ji tam a nikdy už nenašli. V naší kultuře, když nenajdete tělo zemřelého příbuzného, věříme, že jsou stále naživu. I když víme, že nejsou. Stále doufáme, že jednoho dne bratr zaklepe na dveře a vrátí se. Ve zprávách se často mluví o Kongu jako o nejnásilnější zemi na světě a bohužel to není jen titulek. Je to skutečnost, kterou jsem si prošel.
Proto jste Kongo nakonec opustil?
Ale neodešel jsem jen proto. Zásadním momentem v 90. letech bylo rozhodnutí vlády o nedobrovolné deportaci. Stejně jako Hitler deportoval Židy, i vláda Konga rozhodla, že musíme do 48 hodin opustit zemi. Bylo nám řečeno, ať odejdeme do Rwandy. Ve Rwandě v té době probíhala také genocida.
Odešel jste tam?
Nakonec jsem do Rwandy odešel raději dobrovolně. Když jsme dorazili, bylo to několik dní po skončení genocidy. Ta země byla v hrozném stavu. Během 100 dní v roce 1994 povraždili milion lidí. Vzpomínky mě dosud pronásledují a mám stále noční můry. Boje, mrtvoly, tlející těla... A každou noc, když slyšíš ty hlasy, nemůžeš spát. Psi, co žrali mrtvoly, a vojáci je museli střílet… V té době jsem si začal uvědomovat, že moje zkušenosti z Konga jsou skoro bezvýznamné v porovnání s tím, co se dělo ve Rwandě. To už jsem byl vlastně uprchlíkem podruhé. Když jsem byl dítě v Kongu, byli jsme vždy čas od času na útěku. Když byla naše vesnice napadena, strávili jsme nějaké týdny v lese. Pak jsme se vrátili a pokračovali normálním životem.
Jak jste se cítil?
Po genocidě jsem studoval na jedné univerzitě ve Rwandě. Všude okolo byly masové hroby, všude se rozkládala těla. Studenti i učitelé byli zavražděni, v celé zemi nás zbylo okolo 3000 studentů. Každý týden jsme se tam vraceli a studovali jsme v blízkosti masových hrobů. Někdy se ptáme sebe navzájem – co se to vlastně stalo? Co jsme si mysleli? Jak jsme to mohli dělat? V takových situacích nemáte žádné pocity. Jste otupělý. Pokud většinu života čelíte násilí, nevíte, co říct, nevíte, co si máte myslet. Často o tom mluvíme s několika přáteli, kteří prošli stejnou zkušeností ve Rwandě nebo v Kongu. Trvalo nám možná 15 let, než jsme se na to začali dívat racionálně. Dlouho trvá, než začnete ty věci skutečně cítit, skutečně je vidět. Nedávno jsem potkal svého nejlepšího kamaráda Freddieho. Oba jsme sledovali, jak byli jeho otec a 4 bratři rozsekáni mačetami, viděli jsme to asi z 50 metrů. Někdy je to tak, že prostě není prostor o věcech ihned mluvit. Každý o někoho přišel, tak proč se o tom ještě bavit? Chci ale zdůraznit jednu věc. Za násilím je vždy nějaká menšinová skupina lidí, teroristů. V Africe se nezabíjejí kmeny navzájem, ale teroristé z těchto kmenů.
Jak to cítíte teď?
Nakonec přestanete srovnávat svou vlastní zkušenost a zkušenosti jiných. Až teď si uvědomuji ten luxus být schopen se ohlédnout zpět. Když se mi to stalo poprvé, začal jsem upadat do depresí a chtěl jsem se zabít. Byl to šok. Takový ten druh šoku, když je dům v plamenech a vy se snažíte ho uhasit. V tu chvíli nemáte čas být v depresi, nemáte čas myslet. Když potom začnete myslet a vzpomínat, hrůza se vrací zpátky.
Dozvěděl jste se díky těm hrůzám něco o původu zla?
Neporozuměl jsem tomu, proč jsou lidé tak krutí. Ale pochopil jsem, že všude, kde se taková zvěrstva stala, jsou jisté podobnosti, které tyto krutosti způsobují. To je strašně důležité a je to jeden z důvodů, proč bychom se o každé místo, kde se děje násilí, měli zajímat. Ne se na ty tragédie pouze dívat jako na nějaký hollywoodský film. To, co se děje jinde a zdá se vzdálené, nakonec nějak ovlivní i nás. Možná ne dnes, možná ne zítra, ale jednou ano. Zní to jako výhrůžka, ale snažím se říct, že podobnosti v příčinách různých tragédií se opakují. Co se stalo jinde, může se stát i tady. Většina zvěrstev je způsobena rozdělováním na my a oni, přestože vždy nakonec máme více společného než odlišného. Pokud se bavíme o otroctví, kolonialismu, genocidě a konfliktech, vše začalo rozdělením společnosti.
Vidíte tyto podobnosti i v tzv. migrační krizi?
Jednoznačně. V Evropě, kterou nazýváme demokratickou společností, je svoboda projevu považována za symbol rozvoje. Přitom je jednou z nejvíce šokujících věcí jazyk, který některá média a lidé používají v souvislosti s uprchlíky. Třeba že jsou jako švábi. Používají výrazy, které vykreslují migranty jako zvířata a hmyz. Stejně zacházel s jazykem Hitler, stejně jej použivali při rwandské genocidě.
Genocida začíná u jazyka?
Jednoznačně. Hmyz je povoleno zabíjet. Dehumanizace je to, o co jim jde. Když si osvojíte takové výrazy, ovlivní vás to. Předkládáte myšlenku, že někteří lidé nemají žádné pocity, necítí žádnou bolest. Když se jim pak někdo pokusí ublížit, tak prostě může, protože už nejsou vnímáni jako lidé. Už nevidíte a necítíte, že se jedná o matku, dítě, stejné lidi jako kdekoliv jinde. Jediné, co nás pak chrání, jsou stohy zákonů. Pokud nejste chráněni hodnotami, nejste chráněni holistickým přístupem, jste chráněni zákony. Takže i genocida je vlastně znemožněna zákony. Nemůžeme se ale spoléhat jen na zákony. Musíme se spoléhat na společnost, která rozumí a chápe. Slupka civilizace může odpadnout velmi rychle.
Takže by podle vás netrvalo dlouho, než by se lidé, kteří se považují za civilizované, odhodlali k násilí?
Může to znít jako přehánění, že podobné procesy jako ve Rwandě jsou vidět třeba Evropě. Pokud se například tolik lidí snaží dostat přes Středozemní moře a tolik jich umírá, protože je státy nechtějí přijmout, odsuzujeme je v zásadě k smrti. Jak daleko může být od takových postojů ke koncentračním táborům?
Lidé jsou dobří
Když se vrátíme k vašemu životu, proč jste se rozhodl odejít do Evropy?
Řekl bych, že ve Rwandě to trvalo asi 5 let, než ustaly konflikty. Kigali, kde jsem žil, bylo jediné město, kde nebyla žádná ohniska konfliktů, milic, rebelů, vojenských lídrů, kteří přepadávali autobusy. Moje rodina se nacházela v Kongu, někteří zemřeli, jeden z mých bratrů byl zavražděn ve Rwandě. Moje srdce ale bylo ve Rwandě, žil jsem tam v relativním míru a spokojenosti. Kdybych nemusel, nevracel bych se zpátky do Konga. Vrátil jsem se, abych znovu našel svou rodinu. Nepodařilo se mi nakonec dostat přímo na místo, kde byli. Namísto toho jsem skončil jinde a začal pracovat s dětskými vojáky, protože jsem si prošel stejnou zkušeností. I já jsem byl kdysi naverbován.
Jak jste se stal dětským vojákem?
Vše začalo tím, že jsem ve škole býval intenzivně šikanovaný kvůli svému původu. Děti se proti mně spolčily a dlouho trvalo, než jsem se rozhodl bránit. Tehdy mě naverbovali. Naštěstí a díky tomu, že jsem mluvil několika různými jazyky a nevypadal jsem jako typický Tutsi, jsem byl především využíván pro výzvědné akce. Kvůli téhle mé předchozí zkušenosti jsem se po návratu do Konga snažil pomoci mladým lidem opustit jednotky rebelů. Seznámil jsem se přitom s několika zahraničními humanitárními pracovníky, kteří mě přesvědčili, abych odešel do Evropy.
Kam jste se konkrétně vydal?
Přišel jsem do Velké Británie a stal se uprchlíkem. Ale ještě předtím jste takzvaný žadatel o azyl. Rozhodně to není snadné, jak se snaží prezentovat pravicově orientovaná média. Do žádné evropské země není jednoduché se dostat. Pamatujte, že je tu moře, které musíte překonat, než se dostanete do Evropy, nemáte-li štěstí přiletět letadlem. Dostat se do Británie je ještě obtížnější, protože se jedná o souostroví. Když jsem tam nakonec přijel, strávil jsem dlouhých 9 měsíců v různých detenčních centrech. A ta jsou jako vězení. Bylo to koncem roku 1999 a v té době jsem vůbec nemluvil anglicky. Když si něčím takovým procházíte, mučí vás to různými způsoby. Procházíte popíráním sebe sama. Vaše jméno je popřeno, vaše identita je popřena. Jeden příklad za všechny – když jsem byl vzat do detenčního centra, ptali se mě, kdy jsem se narodil. A já jsem jim po pravdě odpověděl, že nevím přesně. V momentě, kdy něco takového řeknete, stáváte se nedůvěryhodným. Systém a administrativa v Evropě jsou lepší ve vyplňování tabulek než v humanitě. Snažil jsem se to úředníkům vysvětlit: „Chlapi, co blázníte, tady jsem a mluvím k vám. Proč je datum narození důležitější než samotný fakt, že teď tu před vámi stojím?” Samozřejmě si myslí, že jim lžete. Myslí si, že nic z toho, co se vám stalo, není pravda. Musíte prokázat, že máte nárok na status uprchlíka podle Ženevských konvencí, musíte prokázat, že vám šlo opravdu o život. Říkal jsem: „Podívejte se, náš kmen Tutsi je vyvražďován,“ což samozřejmě nestačilo. To je jako když přicházíte ze Sýrie a uvedete, že jste byli bombardováni. Přestože všichni víme, že civilisté jsou v Sýrii bombardováni, tohle není podle práva správná odpověď. Všechny tyto zážitky musíte prokázat. Lidé si myslí, že to je jednoduché. A pak vám úředníci poví, že vaše jméno možná ani není vaše jméno. Dovedete si představit, jak takto přicházíte o důstojnost? Procházíte si tím vysvětlováním a dokazováním dlouhé roky, třeba i u soudu.
To muselo být velice těžké…
Přestože jsem zažil násilí a konflikty, cítil jsem se neskutečně hrozně, že jsem odešel. Myslel jsem, že Evropa mě přivítá s otevřenou náručí bez toho, abych musel všechny ty věci pořád dokola vysvětlovat. Trvalo to ale 4 roky, než jsem získal právo zůstat ve Velké Británii. V té době jsem se pokusil zabít se skokem z mostu. Přišel jsem totiž navíc o důstojnost i doma v Kongu. Nechal jsem za sebou příbuzné, stal jsem se zbabělcem. Nechat za sebou hroby zemřelých příbuzných je pro nás velká věc. Předci za sebou zanechali svůj odkaz a dědictví, své vzpomínky a duše. Proto má pro nás význam to, kde jsou pochováni. Později jsem se snažil přesvědčit mojí maminku a mého mladšího bratra: „Podívejte se, jste neustále napadáni. Já jsem nyní finančně schopný vám pomoci přijít sem do Evropy. Mohu vás podpořit. Můžete prosím odejít?“ Odpověď byla: „Ne. Všichni zemřeli. My jsme jediní dva, kteří přežili, a ty nám z Evropy říkáš, abychom opustili naše lidi?“
Takže nejzoufaleji jste se cítil, když jste dorazil do bezpečí, do Velké Británie?
Ano. Měl jsem naivní očekávání. Kamarád z Evropy mi řekl, ať jedu, že ve Velké Británii najdu ochranu. Snažím se teď konfrontovat s vaší otázkou, jak může být člověk zoufalý na místě, kde máte mít naději. Poté, co jsem ten boj duševně přežil a zvládl, odmítnul jsem, aby moje minulost určovala moji budoucnost. Cítil jsem, že mám povinnost změnit a vyzvat na souboj negativní pohled společnosti na uprchlíky. Pamatuji si první věc, kterou jsem udělal, když jsem byl propuštěn z detenčního centra. Usmívám se, protože to je krásný příběh. Bylo nás kolem 350 uprchlíků na jednom místě. Převážně muži z Kosova, Kazachstánu, ale i spousty dalších míst. Nemluvili jsme anglicky, ale nějakým způsobem jsme se dorozumívali. Řekl jsem jim: „Chlapi, máme tady park. Lidé ve městě si myslí, že jsme násilníci. Myslí si, že jsme je přišli jen využít, že jsme hrozní lidé.“ Rozhodli jsme se společně ukázat městu, že takoví nejsme. Začali jsme pořádat kulturní festival. Nejprve to byla jen malá komunitní událost a teď se z toho stal festival, který každoročně navštíví 7 000 lidí.
Vy jste šel ale ve své aktivitě ještě dál…
Noviny tehdy psaly, že nechceme pracovat. Tak jsem odmítnul jakékoliv výhody včetně dávek. Začal jsem se učit anglicky. Řekl jsem si, že budu pracovat a podporovat Británii. Později jsem šel na univerzitu a získal 2 tituly. Poté jsem pracoval jako komunitní pracovník v místní samosprávě, 7 let jsem pomáhal lidem z nejrůznějších prostředí a různého původu. Také jsem pracoval pro charitu v podpoře integrace a začlenění. Začal jsem školit učitele v oblasti migrace a na mezinárodní úrovni jsem se účastnil mírových jednání zejména v Kongu a Jižním Súdánu.
Nebylo to nebezpečné?
Bylo, ale já jsem vždy cítil, že mám štěstí být naživu. Většina mých přátel nepřežila. Říkám si, že mám rodinu, mám dvě krásné dcery, které nikdy nemusí zažít, co jsem zažil já, protože se narodily ve Velké Británii. Nechci zlenivět. Nechci žít v přílišném komfortu. Chci cítit své štěstí, že jsem naživu, a ten pocit chci oplácet. Je to taková daň. Daň ze života. Pracoval jsem nakonec i v Ugandě nebo Palestině, především s mladými lidmi. Začal jsem dělat bezpečnostní analýzy pro think tank zabývající se agresí. Lidé chtějí Kongu porozumět. V Evropě 10 let organizuji konferenci, kde se novináři, experti a další snaží najít cestu, jak nejlépe pomoci Kongu. Cítil jsem, že když už mluvím anglicky, jsem schopný zapojit se a být součástí globální komunity a vytěžit z toho co nejvíce. Uvidíme, jaký dopad bude moje práce mít.
Stala se nakonec Velká Británie vaším domovem?
Stala. Dokonce jsem si po tom 4letém procesu popírání mé identity uvědomil, že nemohu obviňovat společnost za institucionální chyby. Silně věřím, že lidé jsou dobří, krásní a osobní setkávání a informace je mohou změnit.
Co by se podle vás tedy mělo udělat pro úspěšnou integraci migrantů a uprchlíků?
Primární je vytvořit vhodné podmínky, což je nutné ještě na samém začátku, než integrace začne. Já jsem zastánce interkulturní politiky, nikoliv multikulturalismu. Interkulturalismus je o rozmanitosti. Každý má v sobě mnoho tváří a identit. Sdílíme sny, příběhy, zájmy, energie, slzy, mnoho věcí. Ale potřebujeme jakousi platformu, bezpečné otevřené místo na sdílení. Všezahrnující hodnoty můžete najít kdekoliv, v Mongolsku, Číně, Africe. Hodnoty jako naděje, radost, láska, vášeň, laskavost, respekt, spravedlnost, poctivost. Takové hodnoty patří všem a jsou univerzální. Také se nesmíme soustředit na viditelné rozdíly, jako je černá a bílá. Ne na to, že v Praze mají metro a v Brně ho nemají. To asi není nejvhodnější vtip (směje se). Co se ale snažím říct, je to, že bychom se neměli soustředit na výrazné fyzické odlišnosti.
A na co?
Musíme se zaměřit na to, co máme společné. Toho, co nás spojuje, je daleko víc, než toho, co nás rozděluje. Musíme vnímat lidskost jeden v druhém. Správná politika interkulturalismu jde daleko za politiku multikulturalismu. Multikulturalismus lidi škatulkuje. V Londýně jsou skupiny Bangladéšanů, Asiatů, Číňanů, Afričanů, Američanů, atd. V Bruselu to je stejné. Stejně tak v Paříži se utvářejí ghetta a lidé jsou vyčleňováni ze společnosti. Jsou pak zranitelnější a náchylnější stát se teroristy. Nesnažím se jejich chování omlouvat, ale dodat, že strukturální rasismus, strukturální izolace a vyčlenění je součástí tohoto problému. Možná jsem idealista, ale jsem přesvědčen, že když půjdeme ke kořenům, přijdeme na to, že jsme všichni lidé. A pokud nějaká vláda vybuduje politiku postavenou na takovéto myšlence, může to mít úspěch. Je taky důležité, aby takovou politiku další vláda hned nezměnila. Pokud najdete řešení, najdete lék něco vyléčit, proč by to měla politická strana měnit?
A z pohledu migrantů, co by mohli udělat, aby podpořili úspěšnou integraci?
Stále se snažím vyzývat a podněcovat své známé: „Podívejte se, je důležité, abychom přispívali tam, odkud jsme. Je ale taky důležité vytvářet smysl v místě, kam patříme teď.“ Nemůžeme stále snít o životě, který jsme opustili, a srovnávat jej. Skutečností je, že jsme byli donuceni odejít nebo jsme odešli svobodnou volbou. Snažím se své okolí povzbudit, aby se snažili to nové místo udělat svým domovem. Vytvořením domova dáváte najevo zájem o komunitu. Pokud je komunita zainteresována v recyklování, recyklujte také. Pokud se komunita zajímá o blaho zvířat, staňte se toho součástí. Může se stát, že to bude zájem o něco absolutně jiného, než jsem byl zvyklý ve svém původním místě. Ale nemůžete se stále vracet na místo, kde už fyzicky nejste. Pokud je bariérou jazyk, naučte se ho. Můžete to být náročné. I já mám dosud silný akcent, když mluvím anglicky. Myslím, že díky různým nástrojům komunikace, jako jsou humor, sarkasmus a kulturní odkazy, si můžeme navzájem porozumět, i když to zpočátku není snadné. Vždycky říkám, že překážky musíme překonávat, a to zejména ve vzdělávání a jazyce. Zajímejte se o to, na čem ostatním záleží. Dokonce i o politiku. My uprchlíci se musíme zapojovat do politiky. Musíme být součástí politických stran, jinak v nich nebudou naše myšlenky. Pokud neusilujeme a nesnažíme se o změny ve společnosti, nepatříme do ní. Nemůžeme si pořád hrát na oběti. Já nechci zůstat obětí napořád. My také můžeme být vyslanci něčeho, můžeme přinést něco krásného – pití, jídlo, hudbu, příběhy, tradice. Musíme je přinést a sdílet. Když si myslíš, že jsi v temném místě, rozjasni ho!
Foto: Michal Berger
Spolupráce: Aisha Eassey, Lucie Benešová, Lenka Kořínková