Jak ses dostala k práci a životu v Zambii?
Úplně náhodou, do Zambie a vlastně i do Afriky. Mým snem byla vždycky Asie, hlavně Mongolsko. Afrika mě vůbec nelákala. Ale jak to bývá, začala jsem chodit s Italem, který Afriku miloval, a odešla za ním na dva roky do Ugandy, kde jsem začala dobrovolničit nejdříve s Charitou, potom s italskou neziskovkou. Po dvou letech nastal čas na změnu a já začala dělat pracovní pohovory. Mohla jsem skončit v Libanonu, Uzbekistánu nebo Zambii. No a dopadlo to tak, že jsem dostala práci v
uprchlickém táboře Meheba. Letos to bude osm roků, co jsem v Zambii, i když jsem si během této doby na krátko odskočila pracovně do Tanzanie a Mongolska.
Mezi tvé nejzajímavější zážitky patří právě život v uprchlickém táboře Meheba na hranicích s Kongem, jaký to tam na tebe udělalo dojem?
Teď na Mehebu vzpomínám jen v dobrém a rozhodně bych tu zkušenost za nic nevyměnila. Uvědomuju si, že mám trochu růžové brýle a svých šestnáct měsíců tam si trochu idealizuju. Byl to drsný život, bydlela jsem na ubytovně, kde byla elektřina jen pár hodin večer, o víkendu skoro nikdy. Naštěstí jsme měli vodu, ale tu jsem zas neměla v druhém domečku, kam jsem se o pár měsíců později přestěhovala. O víkendech jsem prala v rukách, umývala nádobí v lavoru a většinou se nudila. Nudu jsem zaháněla čtením a procházkami do buše. Byla jsem tam jediná běloška, na území velkém jaké celý okres Prostějov nebo Kroměříž. Samota tam byla ukrutná, i když jsem si postupem času našla kamarády, kteří asi zachránili mé duševní zdraví. I přesto jsem se snažila alespoň každý druhý víkend „utéct“ do nejbližšího městečka. Auto naše organizace neměla, tak jsem si buď musela nějaké stopnout, nebo jsem vyrazila s batohem na zádech pěšky. Tak zoufalá jsem byla (smích). Ale jednu věc musím říct, a to, že jsem se v Mehebě nikdy, ale vůbec nikdy nebála. A to ať v mém domku bez jakéhokoliv plotu, při procházkách buší nebo dvacetikilometrové túře k hlavní cestě. Uprchlíci byli srdeční, přátelští a otevření.
Pomáhá setkání s uprchlíky odbourávat předsudky?
Rozhodně. Moc si nepamatuju, jestli jsem před příjezdem do tábora já sama nějaké předsudky měla. Spíš jsem o uprchlících nic nevěděla a všechno pro mě bylo nové. Z těch stereotypů, které jsem slyšela z Česka, bylo přesvědčení, že všichni Afričané utíkají do Evropy a nechtějí pracovat, jen žít na sociálních dávkách. Obojí nemůže být dál od pravdy. Drtivá většina uprchlíků z Afriky zůstává v Africe. Například v Zambii je nyní něco přes devadesát tisíc uprchlíků a žadatelů o azyl. Pro srovnání, v Česku to před nedávnem bylo necelých pět tisíc a z pěti hlavních zemí, odkud uprchlíci u nás pocházejí, nebyla ani jedna africká země. Zambie je v tomto úžasná a její pohostinnost je opravdu obdivuhodná. A to i přesto, že sama Zambie má spoustu svých problémů. Přála bych si, aby si z ní bralo víc zemí příklad. My máme v Česku prakticky luxusní život, ale bojíme se přijmout i jen několik desítek uprchlíků. A to, že uprchlíci nechtějí pracovat? Má zkušenost je taková, že právě největším přáním uprchlíků je pracovat a zabezpečit svou rodinu. Bohužel v Zambii uprchlíci smějí pracovat jen s pracovním povolením, které je pro ně téměř nemožné získat, a mimo tábor se smí pohybovat jen se speciálním potvrzením. Sehnat práci je pro ně velmi těžké a v Mehebě jsou většinou odkázaní na zemědělství. Meheba je totiž trochu jiná než typické uprchlické tábory, kde jsou na sebe namačkané stany s plachtami s logy OSN s obrovskou koncentrací uprchlíků na malém místě. I proto přesný překlad není uprchlický tábor, ale uprchlické osídlení. Na rozdíl od jiných táborů je tohle velká výhoda, ale představte si, že jste byl učitel a žil ve městě. Najednou se ocitnete na vesnici a máte začít pěstovat zeleninu a chovat zvířata. Samozřejmě o tom vůbec nic nevíte. Proto uprchlíky v Mehebě opravdu obdivuju, protože vůbec nevím, jak bych třeba obstála já, kdybych měla něco podobného zažít.
Jaké příběhy se ti v táboře zapsaly do paměti?
Mladý uprchlík z Konga, který mě učil francouzsky o víkendech. Byl úžasně chytrý, uměl i anglicky na rozdíl od většiny Konžanů. V Mehebě byl jen se svým mladším bratrem. O zbytku rodiny nemluvil. Z mála věcí, které si s sebou do Zambie přinesl, bylo jeho školní vysvědčení a certifikát z vyšší odborné školy. Bohužel na pokračování studia neměl peníze a stipendia jsou minimální. S bráchou žili v malém domečku z hlíny a snažili se protloukat za pomoci malé podpory, kterou získávali od OSN. Pak jednoho dne odjel, pravděpodobně to zkusit v jednom ze zambijských měst. Neptala jsem se. Ale občas mi napíše e-mail, jak se mám. To mě vždycky potěší. A takových osudů je tam spousta.
A čím tě oslovila Zambie obecně? Je něco, čím tě zklamala?
Zambie byla druhá africká země, kde jsem žila. Čekala jsem něco podobného Ugandě, Tanzanii nebo Keni, ale byla jsem úplně vedle. Teď se skoro stydím, když si vzpomenu, jak jsem přijela oblečená. Dlouhé volné sukně, košile a sandály. To vše bylo nahrazeno upnutými šaty, džínami a podpatky. Také mě překvapilo to, jak je tu jednoduché začít se s lidmi bavit. V Ugandě jsem za dva roky neměla ugandskou kamarádku nebo kamaráda. Všechny vztahy tam skončily kvůli penězům, většinou totiž naši kamarádi chtěli půjčit. Když nezvládnou vrátit jednou, to se zvládnout dá, ale když se to stane víckrát, tak si začnete říkat, jestli jsme jejich kamarádi nebo jejich bankomat. A lidi byli kulturně trochu jinde než „my“. Zato v Zambii je tak jednoduché se bavit s kýmkoliv, taxikářem, paní na trhu, úředníkem v bance, číšníkem. Určitě je to i tím, že lidé ve městech umí perfektně anglicky a neexistuje tu jazyková bariéra jako ve východní Africe. V Zambii mám většinu kamarádů Zambijců nebo cizinců, kteří tu žijí. V Ugandě jsem znala jen expaty. I proto jsem tady zůstala, protože expatský život nebyl pro mě a vždycky jsem na to byla trošku alergická. S tímto výrazem se totiž nese spousta negativních významů, o sobě ho rozhodně nepoužívám a nemám to ráda. V Ugandě jsem žila v Karamoji, kde žijí podobné kmeny jako Masajové. Takže tradiční oděvy, korále, okrasné jizvy na obličejích, dobytek, krev a mléko jako hlavní jídlo. Taková ta „opravdová“ Afrika, jak jsem si ji představovala já, když jsem o Africe nic nevěděla. Když jsem přijela do Zambie, tak mě zklamalo, že je hrozně západní a normální. A tohle je asi i jeden z důvodů, proč jsem tady nakonec zůstala. Na Zambii mě občas štve, že lidé někdy ignorují mého partnera nebo třeba mou kamarádku, když jsme někde společně. Automaticky začnou mluvit na mě, jako bych byla sama, a Zambijce jako by neviděli a já tam byla s duchem. To je mi pak hrozně trapně. Trochu mě zklamalo, že je Zambie poměrně drahá a není tu oproti předpokladům moc k dostání čerstvé ovoce.
Pokud někdo žije roky v afrických zemích, co je na takovém životě nejpozitivnější a co nejtěžší?
Co teď řeším já, jsou možnosti pro děti. Chybí mi tu parky, pořádné cesty, kde bych mohla jezdit s kočárkem, různé aktivity pro malé děti a možnosti, jak se setkávat s ostatními matkami. Taky nevím, jak to bude, až malý začne chodit do školy. Tady se za školy platí, ale ty opravdu kvalitní vyjdou až na desítky tisíc korun za jeden ze tří semestrů, kterými děti projdou každý rok. Co mě asi děsí nejvíc, je třeba nějaký vážný úraz nebo prostě něco, co potřebuje opravdu rychlou a dobrou lékařskou péči. I přesto, že jsou tu dobří doktoři, Zambie přece jen není na stejné úrovni jako Česko. Většinu času se na to snažím nemyslet a doufám, že se nám smůla vyhne. Za co jsem ale opravdu ráda, je to, že mé dítě vyroste v prostředí, kde je normální různorodost. V jednom článku na mém blogu mluvím podrobně o tom, jak jsem ráda, že se můj Kryštof bude setkávat s křesťany, muslimy, hinduisty nebo ateisty. Se Zambijci, Čechy, Američany, Srby nebo Libanonci. Bude znát zambijské jídlo, které se jí rukama, české, arabské, italské, indické a bude umět jíst tofu a čínské nudle hůlkami. To v Česku najdete asi jen v Praze nebo Brně. Navíc bude mluvit od malička třemi jazyky, česky, anglicky a místní bembou.
Máš zambijského partnera, Kryštof se narodil nedávno. Jak to prožíváte? Je výchova něčím
specifická?
Z českého pohledu mi rodiče říkali, že to mám těžké. Výpadky elektřiny a vody, méně společenského vyžití pro mě i Kryštofa - a to žijeme ve druhém největším městě Zambie, které má přes půl milionu obyvatel. Ale já s věkem asi nějak zpozitivněla, takže ve všech nevýhodách vidím i výhody. To, že nejsou některé věci k dostání, je příležitostí k tomu, být kreativní a inovativní. Třeba se tu nedají moc sehnat pěkné kvalitní hračky. Tak jsem vyrobila chrastítko z petky, s mincemi a cizrnou vevnitř. Stejně tak s tím společenským vyžitím. Doma bych se asi zbláznila, tak mě to donutilo k tomu, abych oslovila neznámé ženy, a začala si tak budovat svou komunitu. Můj muž Chris je úžasný táta. Myslím, že chlap, který se stará o dítě a umí to s ním, je nejvíc sexy! Chris asi není úplně typický Zambijec a dělá spoustu věcí, které jiní muži nedělají. Vždycky mě zahřeje u srdce, když vidím, jak Kryštůfka krmí, obléká po koupání, hraje si s ním nebo spolu dělají blbosti. Takže to prožíváme skvěle a jsem opravdu spokojená. Konečně mám pocit, že si nemůžu na skoro nic stěžovat a že se můj život konečně stabilizoval.
Kde mají původ některé stereotypy Zambijců o běloších?
Asi ona známá historie kolonialismu? Nebo je to možná lidská přirozenost? Nebo výchova a předávání stereotypů z generace na generaci? Myslím, že i když je někdo sebevíc vzdělaný a osvícený, stejně se stereotypům nevyhne. Ale aspoň je možná umí racionálně zlikvidovat. I já si občas se studem uvědomím, že se mi v hlavě právě objevil stereotyp. Většinou se snažím si ho z hlavy zrušit. Příkladem může být to, že občas se automaticky tvářím kysele, když tady na mě nějaký muž promluví. Stereotyp je to, že na mě promluvil proto, že jsem bílá a chce číslo a to se stává často. Ale občas na mě někdo promluví proto, že mi třeba něco vypadlo z tašky nebo mě odněkud zná. To je pak můj nabručený výraz trochu trapas. Nemyslím si, že je jiný důvod, proč mají Zambijci stereotypy o nás, než proč my máme stereotypy o Zambijcích nebo Afričanech. I když občas bych si přála, abych byla tím jejich stereotypem, což je bohatá běloška (směje se). Ale to bych asi nejezdila těmi autobusy, kde mi to říkají, nebo nechodila pěšky po místním trhu.
Tvůj oblíbený komik je Trevor Noah z JAR, proč?
Trevora miluju, skoro mám pocit, jako bych ho znala osobně. Jeho maminka byla Jihoafričanka, táta ze Švýcarska. Trevor popisuje, jak se vyrovnal s tím, že nikdy nebyl dostatečně černý nebo bílý a nikdy nikam nezapadal. Také obdivuji jeho mámu, že ho měla a na tehdejší šílené zákony apartheidu kašlala. Trevor také ve své Daily Show komentuje současné, nejen americké, politické a společenské dění, které často trefně přirovnává ke svým africkým zkušenostem, a ukazuje, že tyto dva světy nejsou tak odlišné, jak se na první pohled zdá. Kromě toho, že je úžasně vtipný, tak je i ohromně chytrý. Což není tak častá kombinace.
Jsou Češi vůči Africe a Afričanům vyhranění?
Myslím, že lidé mají hodně zkreslených představ, ale většinou kvůli neznalosti než z nějakého zlého úmyslu. Vždycky říkám, že kdyby každý Čech měl souseda nebo kamaráda z Afriky nebo kamaráda muslima, lidem by došlo, že jsou úplně normální. Ano, je to zevšeobecňování, ale i mezi Čechy najdeme typické negativní stereotypy – jako třeba táta, který s lahví piva kouká na fotbal a manželka, která kolem něho běhá. Většinou se mluví o rozdílech, když se ale podíváme na to, co nás spojuje, najdeme spoustu věcí. Uvědomila jsem si to, když mi můj muž ukazoval fotky z dětství. Fotky, kde jsou všichni slavnostně nastrojení, děti stojí v pozoru vedle sebe, uprostřed sedí maminka nebo teta na židli. Nemá každý z nás takovouhle fotku doma? Jediný rozdíl na těchto fotkách byl ten, že na Chrisových fotkách byli všichni černí, zatímco na mých všichni bílí.
Jak je podle tebe tedy dobré se stereotypy pracovat?
Věřím tomu, že nemá smysl soudit lidi, když mají v hlavě nějaký stereotyp, zkreslenou představu nebo předsudek. Ano, jsou tu cesty s dírami, na vesnicích mají latríny, minimální zdravotní péči, sociální stát téměř neexistuje a často lidé závisí jen na tom, co vypěstují. Na druhou stranu jsou tu nákupní centra, doma opravdu máme splachovací záchod, na letišti je asfaltová ranvej, dám si tu dobré cappuccino, vegetariánský burger s hranolkama a na závěr cheesecake, na dřevěném uhlí vařit opravdu nebudu a letí tu Instagram, Zoom nebo WhatsApp. A to jsme taková normální střední vrstva, žádní boháči s privilegii. I proto jsem se rozhodla si založit blog včetně seriálu Afričeši a posléze se začala věnovat romantickým vztahům žen s partnery z ciziny. Skrze své aktivity chci ukázat Afriku, Zambii i pestré vztahy tak, jak je vidím já, a snažit se některé ty představy uvést na pravou míru. Zjistila jsem, že není možné být vždy stoprocentně korektní nebo se vyhnout zevšeobecňování nebo i práci se stereotypy! Jinak bych nikdy nic nenapsala (směje se). Ale doufám, že to lidem Afriku přiblíží.
Další Zuzčiny postřehy ze Zambie a dalších zemí Afriky můžete sledovat na jejím blogu.
Foto: archiv Zuzany Filipové