„Několik sekund v kanceláři pod stolem jsem si myslela, že je to můj konec. Bála jsem se, že nás další výbuch zabije,“ popisuje Eliane Abi Kheir z ADRA Libanon, jak přežila nedávný výbuch v Bejrútu. Libanon podle ní teď čelí bezprecedentní krizi. Velké ekonomické problémy zhoršila pandemie, zemi vyčerpalo i několikaleté hoštění 1,5 milionu uprchlíků ze Sýrie. Tragický výbuch ledku v přístavu obnovu země ještě mnohonásobně zkomplikoval. „Všeho nedostatek, je nedostatek základních potřeb, dokonce i vody na pití, vaření, mytí,“ popisuje Kheir a zároveň dodává, že všude je vidět lidskost a solidarita. „Od prvního dne lidé pomáhají odklízet trosky a čistit ulice, distribuují vodu a jídlo. Mám přátele z USA a Kanady a ti sem přiletěli jen proto, aby přivezli nějakou pomoc, léky a jídlo.“ Právě humanismus a vzájemná pomoc jsou podle ní jediným pozitivním následkem výbuchu. „Lidskost nám dává naději. Jinak bychom nemohli pokračovat, po tom všem, co se tu děje. Nikdy se nesmíme vzdát. Doufám, že Libanon projde tímto nejtemnějším tunelem a brzy uvidíme na konci světlo. Za to se modlíme.“
Jak byste popsala Libanon?
Je to nejkrásnější země na světě. Hodně jsem cestovala a miluji země, které jsem navštívila, ale Libanon je prostě má nejoblíbenější. Miluji jeho kouzlo a atmosféru. A věřím, že se tady i návštěvníkům líbí. Máme tu mnoho pokladů: příroda, moře, hory, můžete tu lyžovat, je zde úžasné jídlo, skvělý noční život. Jsou tu samozřejmě i rozpory – většina lidí je laskavá, někteří jsou ale destruktivní. Bohužel jsme už půl století cílem mnoha manipulací. Například naše sousední země mají různé cíle a používají Libanon jako své bojiště. Libanonci milují svou zemi, někteří ale prostě více milují sami sebe. Prioritou pak pro ně není Libanon, ale oni sami. Za to platíme vysokou cenu, cenu za korupci. Výsledkem je například to, že ne všichni mladí lidé chtějí v Libanonu zůstat a raději hledají příležitosti jinde. Mám dceru a syna. Dcera chce zůstat a syn by okamžitě Libanon opustil, kdyby dostal příležitost.
Jaké byly podle vás největší výzvy před výbuchem v Bejrútu?
Hospodářská krize zdecimovala polovinu populace a nadále postihuje stále více lidí. Letos to bylo opět horší. Jednou z hlavních příčin je právě korupce. Téměř třicet let nemáme opravdu loajální vedení, politiky, kteří by dali přednost své zemi před sebou. Tito lidé však mají hodně peněz na manipulaci veřejností, takže lidé jsou tu rozdělení. Protože se ekonomická krize v roce 2020 zhoršila, konalo se mnoho protestů a demonstrací, různé strany požadovaly různé věci. Ti, kteří opravdu chtěli změnu a lepší budoucnost, bohužel prohráli. Politika zatím nepřinesla žádné reálné výsledky, které by vyřešily naše skutečné problémy.
Prohloubila pandemie covidu-19 ekonomickou krizi?
Začalo to opravdu v malém měřítku. Ministerstva odvedla skvělou práci a o efektivních opatřeních v Libanonu se mluvilo i po světě. Jenže vzhledem k prohlubující se hospodářské krizi většina lidí nemohla zůstat doma, museli jít do práce nebo otevřít své obchody a restaurace. Lidé se také začali vracet ze zahraničí, kde dříve pracovali. V posledních třech měsících jsme měli 1500 pacientů a 30 lidí zemřelo. Ale za poslední měsíc jsme nyní na zhruba 7400 nemocných a 89 mrtvých, protože byla země otevřena a opatření zrušena. Nezaměstnanost v Libanonu je nyní až na 35 %.
Zdá se, že libanonská měna ztratila za rok kolem 70 % své hodnoty. Světová banka naznačuje, že až polovina populace se může dostat pod hranici chudoby. Co to znamená v každodenní realitě?
Je to obrovská krize. Potřebujeme velké změny, abychom se z ní vzpamatovali. Čekali jsme na zázrak, chtěli jsme pomoci naší ekonomice a odrazit se ode dna. Přinejmenším jsme chtěli snížit nezaměstnanost, otevřít hranice a začít s obnovou země. Budoucí vývoj ale závisí na politické situaci. Libanon má 4,5 milionu obyvatel, diaspora je kolem 25 milionů po celém světě. Naše ekonomika je závislá také na nich. Vše je propojené. Covid-19 omezil mnoho běžných každodenních činností včetně obchodu nebo turismu. V létě máme třeba mnoho festivalů a slavností. Teď už nebude nic.
Jak jste vy sama prožila výbuch v přístavu?
Byla jsem v kanceláři ADRA, ve čtvrtém patře. Jsem z generace, která prožila občanskou válku. Pamatuji si všechny její fáze, bombardování, výbuchy… Pamatuji si i na bombardování z Izraele v roce 2006. Ve srovnání s touto explozí to však nebylo nic, opravdu nic. Když se to stalo, já a moje kolegyně jsme se schovaly pod stolem. Nejprve jsme nevěděly, co se děje. Možná zemětřesení? Viděly jsme, že se nic nehýbe, takže jsme si říkaly, možná to bude spíše nějaká exploze? Rozhodly jsme se opustit kancelář. Kolem nás se hroutilo všechno, strop, sklo, okna. Zůstaly jsme raději pod stolem. Chvíli jsem si myslela, že nás možná bombardují letadla. Čekaly jsme další dvě minuty, zda nedojde k třetí explozi. Pak jsme utekly ven. Kancelář byla opravdu zdemolovaná. Modlila jsem se, aby moje auto bylo funkční, abychom se mohly dostat domů. Až tam jsem se dozvěděla, co se stalo. Ty pocity, když jsem uviděla svou rodinu naživu, se nedají popsat. Děkovala jsem Bohu. Několik sekund v kanceláři pod stolem jsem si myslela, že je to můj konec. Bála jsem se, že nás další výbuch zabije. Po tom, co jsem viděla zprávy, jsem cítila obrovský smutek.
A co lidi, které znáte, vaši přátelé?
Mám kamarádku, matku šesti dětí, která žije velmi blízko přístavu. Když došlo k výbuchu, byla celá rodina doma. Měli obrovské štěstí, protože jak říká, každý nějak maličko na poslední chvíli změnil své plány a nikdo nebyl u okna. Byli buď v koupelně, nebo v jiné bezpečné místnosti. To jim zachránilo život. Po výbuchu téměř nepoznali svůj dům. Na druhou stranu někteří tolik štěstí neměli. Kamarád mé dcery musel té noci vozit svého otce do pěti různých nemocnic. Když došlo k výbuchu, byl ten kamarád v autě a mířil ke kadeřnictví. Po výbuchu byl jen chaos, nevěděl co se děje. Viděl, jak lidé všude krvácejí a křičí. Až jeho strýc z USA mu zavolal a vysvětlil mu situaci. Poslal ho zkontrolovat svého otce, který byl u sebe doma zraněný. Všechny nemocnice v Bejrútu ale byly buď úplně nefunkční, nebo přeplněné raněnými. Z oka jeho otce nakonec vyndali lékaři střep a měl zlomené zápěstí, bude potřebovat další operaci.
Jaký druh pomoci poskytuje ADRA po výbuchu?
Druhý den jsme zorganizovali tým pro reakce na mimořádné situace. Nejprve provedli evaluaci, zjišťovali, jak bychom mohli pomoci. Taky nás začaly kontaktovat kanceláře ADRA z celého světa a ptát se, jak nám mohou pomoci. Byli jsme schopni zajistit menší rozpočet a rozhodli jsme se rozdat poukázky lidem postiženým v okolí naší kanceláře. Některé domy jsou tu poničené a lidé v nich velmi chudí. Nemohou si například dovolit koupit nová okna nebo dokonce jídlo či přikrývky. Teď si díky poukázkám mohou určit vlastní prioritu, co si koupit. Plánujeme teď velký projekt v jiné oblasti, blízko centra výbuchu, která je velmi těžce zasažená. Pomůžeme tam lidem při opravě domů a bytů. Mnoho lidí je nyní nechce opustit, přestože jsou ve špatném stavu.
Pomáhají si lidé v Libanonu navzájem?
To je jediná pozitivní věc po výbuchu. Všude je vidět solidarita a lidskost. Od prvního dne lidé pomáhají odklízet trosky a čistit ulice, distribuují vodu a jídlo. Mám přátele z USA a Kanady a ti sem přiletěli jen proto, aby přivezli nějakou pomoc, léky a jídlo. To je nyní běžné, lidé se vracejí ze zahraničí, aby nějak pomohli. Pomáhá nám také mnoho zemí po celém světě. Nejdůležitější věcí po té tragédii je ta obrovská solidarita. První den jsem se probudila a ráno jsem měla v telefonu přes sto zpráv s dotazem, jestli jsem v pořádku. V Bejrútu teď můžete opravdu vidět, co je to humanismus. Je tu mnoho dobrovolníků. Taková lidskost nám dává naději. Jinak bychom nemohli pokračovat, po tom všem, co se tu stalo. Nikdy se nesmíme vzdát. Doufám, že Libanon projde tímto nejtemnějším tunelem a brzy uvidíme na jeho konci světlo. Za to se modlíme.
Jaká je ve městě atmosféra? Jak se teď lidé cítí?
Často jsou zmatení. Výzva, které nyní čelíme, se někdy zdá jako příliš velká. Někteří lidé jsou unavení z toho všeho, co se děje. Měli jsme normální životy. Ale teď je všeho nedostatek, je nedostatek základních potřeb, dokonce i vody na pití, vaření, mytí. Naději nám dává právě solidarita. Když vidíte místní obyvatele, cizince, každý chce pomoci. To nám dává sílu pokračovat. Libanonci se snadno nevzdávají. Možná také proto, že jsme měli v historii už tolik problémů.
Byla jste vy sama v přístavu?
Ne, může se tam pouze se speciálním povolením. Samozřejmě jsem oblast navštívila mnohokrát před výbuchem. Pracuje tam ale jeden z našich kolegů, ADRA v té oblasti lidem poskytuje lůžka a generátory. Mnoho záchranářů a lidí v oblasti pracuje na konkrétních věcech, pomáhá tam také libanonská armáda. Pohled na místo výbuchu je šokující. Můžete jej vidět z dálnice, když po ní jedete. Nejhorší je skutečnost, že se díváte na místo, kde přišlo o život tolik lidí. Téměř polovina domů v oblasti jsou staré, je to starý Bejrút. Senioři, kteří tam žili, byli někdy velmi staří a také velmi připoutaní ke svým domům. Mnoho z nich dnes nemá dveře, okna. Já sama jsem mimo jiné navštívila jednoho pětaosmdesátiletého pána, má už jen jednoho bratra, který je v nemocnici. Jeho dům nemá dveře, žádná okna, místo dveří používá přikrývky. Navrhli jsme ho přesunout na jiné místo, aby tam zůstal, dokud nebude jeho dům opraven. Nebyl schopen odejít. „Neodejdu ze svého domu!” řekl. „Nechodím ani ven, bojím se, že mě někdo najde a řekne mi, ať odejdu.”
Libanon hostí obrovské množství uprchlíků. Jaká byla jejich situace před výbuchem?
Jeden a půl milionu, většinou ze Sýrie. Dokážete si představit, jak tolik uprchlíků zatěžuje naši ekonomiku. Někteří z nich v poslední době opravdu trpěli kvůli hospodářské krizi a nemohli zde už najít práci. Někteří naprosto záviseli na pomoci nevládních organizací nebo OSN. Hovoříme o pěti nebo šesti letech od začátku války v Sýrii, od té doby tu žijí. Někteří se poté, co ztratili práci, rozhodli odejít. Také financování pomoci uprchlíkům se v minulých letech začalo snižovat. Na 200 tisíc lidí odešlo zpět do Sýrie. Samozřejmě s návratem váhají, takže je to pomalý proces. Na některých místech, v některých regionech, byl vztah mezi místními obyvateli a Syřany napjatý, ale Libanonci jsou obecně velmi pohostinní. Víme, co to znamená zažívat válku, a jsme sousedé Syřanů. Když poprvé začali přicházet, věděli jsme, čím si procházejí a chtěli jsme jim pomoci. Někteří lidé nebyli nadšení z myšlenky, že Syřané berou místním práci. Někdy pracovali za poloviční plat Libanonců. Konkurence na pracovním trhu je něco, čím Libanonci někdy skutečně trpěli. Ale na druhou stranu si firmy žádaly pracovníky ze Sýrie, chtěly ušetřit. Syřané mezi námi žili a pracovali roky. Tam, kde žiji já, jsou mezi Libanonci a Syřany většinou normální vztahy. Na některých místech jim vláda například zakázala otevírat obchody, omezovala tak konkurenci. Tam, kde byla menší konkurence, se lidé snáze přijímali.
Ovlivní výbuch jejich osud v Libanonu?
Myslím, že výbuch a krize kolem něj přiměje další uprchlíky k odchodu. Financování bude muset proudit jinam a pokud zde nebudou moci přežít, budou nuceni se vrátit.
Foto: ADRA Libanon