V sobotu večer zemřela ve věku nedožitých 89 let Erika Bezdíčková, jedna z nejvýraznějších domácích přeživších holokaustu. Jako 13letá byla odsunuta do Osvětimi, týrání v koncentračním táboře nakonec zázrakem přežila. V dubnu 1945 se jí podařilo utéct z pochodu smrti. Dva roky po válce přežívala na ulici a hledala své blízké. Přišla o celou rodinu, zůstala jí pouze jediná sestra. Klid neměla ani za komunistické totality, kdy těžko hledala práci a z politických důvodů se s ní rozvedl tehdejší manžel. O svém osudu dlouho nechtěla hovořit, přiměly ji k tomu až otázky jejích vnuků. Nakonec svůj životní příběh sepsala do knihy Mé dlouhé mlčení, která vyšla v roce 2010. S Olgou Sommerovou natočila několik dokumentárních filmů. Až do své smrti jezdila přednášet do škol po celém Česku, do Německa i Rakouska a pořádala autorská čtení ze své knihy. HateFree Culture letos poskytla rozhovor, který zveřejňujeme na její památku.
Co byl nejšťastnější okamžik vašeho života?
Říct, co bylo nejšťastnější, je pro mě dost těžké. Život se se mnou, kromě útlého dětství, než jsme odešli do Osvětimi, nikdy nemazlil. Dosud žiji z toho, co jsem zažila jako dítě v rodině, která byla nesmírně laskavá. Měli jsme sice přísného tatínka, ale i milující, chytrou maminku, která vedla sestru i mě ke sportu. Ve třinácti letech jsem moc nepřemýšlela o tom, co bude zítra nebo pozítří. Pak ale přišlo moc špatné období – v koncentračních táborech.
Rodina Eriky Bezdíčkové
Vaše dětství bylo ale hezké?
Naši byli velice pokrokoví, do školky mě dali k jeptiškám. Vedle toho jsem odmalinka věděla, že jsem Židovka, protože na Vysoké svátky jsme chodili v Žilině do synagogy. Nikdy jsem necítila nějaký rozpor mezi katolickými jeptiškami a židovskou synagogou, prostě to tak spolu splývalo a nebylo jedno proti druhému. Hrozně bych přála dnešním dětem, aby v takovém multikulturním společenství mohly vyrůstat. Byli jsme trojjazyčná domácnost, mluvilo se německy, slovensky a maďarsky. Díky tomu jsem neměla vůči nikomu nechuť, nikdo mi nepřipadal nepřijatelný. Všechno se zbořilo až koncem třicátých let, kdy se Slovensko stalo jasně fašistickým státem. Vnímala jsem, když začali pomalu přicházet lidé z Polska a vyprávěli o ghettech a o hrůzách a já jsem to poslouchala. Doopravdy jsem si to stejně neuměla představit, i když na nás pak padla v rodině taková obrovská stísněnost. Na Slovensku přijali norimberské zákony a tím vlastně moje dětství skončilo. Vystěhovali nás z bytu, nesměla jsem chodit nikam kromě židovské školy. Pak přišel transport do Osvětimi. Po něm už dlouho nemohu mluvit o žádné radosti. Snad jedině, když se mi ve velice mladém věku, necelých sedmnácti let, narodil syn. To jsem považovala za zázrak, protože jsem byla zcela nepoučená v tom, jak mít děti, i v tom, jak se děti rodí. Ale byl tady živý človíček a byl to moment mé veliké radosti. Měla jsem někoho, kdo bezvýhradně patří ke mně.
Takovou holčičku jsem měla
Byly ty velké historické události pro vás jako dítě matoucí?
U nás se hodně takzvaně „politizovalo“ a dospělí věštili, co všechno může přijít. Nás děti od těch diskuzí nikdy neodháněli. Otec prorokoval, že to nemůže dobře dopadnout, protože situace v Německu už je příliš špatná. Když Hitler někde tehdy mluvil, přenášelo se to rozhlasem. Já jsem tomu moc nerozuměla, ale on ano.
Šířily se tehdy protižidovské nálady i mezi dětmi?
To byl svět dospělých, děti v tom nehrály vůbec žádnou roli. Nezažila jsem, že by se se mnou nechtěly bavit jenom proto, že jsem Židovka. U nás v domě bydlel četník, měl dva syny, s těmi jsme si hráli venku a nikoho to nenapadlo, až do té chvíle, kdy na Slovensku byla šílená štvanice na Židy. První nás vyhodili z bytu, mamince zavřeli školičku, tátovi vzali dílnu a vystěhovali nás do neskutečného pavlačového baráku. V něm bylo v přízemí zelinářství a zelinář vyhazoval všechny shnilé plody do atria mezi pavlačemi, kde se to hemžilo potkany. Moje maminka vždycky říkala, že všichni potkani ze Žiliny tam mají rendez-vous. Já jsem se bála tam chodit sama. Pamatuji si ale, že jsem se pak jednou koupala v Kysuci a kluci na mě řvali: „Špinavá židovka! Však my tě utopíme!“ Měla jsem strach, že mě opravdu chtějí utopit. V tu chvíli jsem cítila, že se všechno změnilo. Začali nám brát majetek. Můj tatínek byl veliký milovník obrazů, a ty postupně všechny zmizely. Museli jsme odevzdat všechno, co mělo nějakou hodnotu. Nikdy nezapomenu, jak přišel třeba pan gardista Žák a řekl mému tatínkovi: „Pane Kellermann, vy tu máte obraz od Makarta, tak já bych si ho vzal.“ A můj tatínek řekl: „Proč byste si ho bral? Já jsem si ho koupil a je můj.“ Maminka do táty šťouchala, ať se vzdá obrazu a Žák řekl: „Dáte a ještě rád.“ Naši nějaký majetek poschovávali, ale když jsem se pak vrátila a obešla lidi, u kterých jsem si myslela, že můžou být schované nějaké cenné věci, nikdo mi nic nevrátil. Asi protože jsem byla malá, nic jsem nevěděla. Viděli jen nějaké děvče s oholenou hlavou, které se něčeho doprošuje. Z toho, co rodiče ukryli, jsem nakonec nikdy nic nedostala. Nemám absolutně nic kromě fotografií, které kamarádka posbírala po zemi v bytě, odkud nás vyhodili.
Rodiče Eriky Bezdíčkové
To je jediná fyzická vzpomínka na rodinu, která vám zbyla?
Jenom ty fotografie. Moje sestra, která byla v Terezíně, měla ještě punčochy, které spravovala maminka, tak mi je dala na památku. Jinak absolutně nic. Nikdo nebyl ochoten se mnou ani mluvit. Dva roky po válce jsem se toulala po světě. Pak se asi ten nahoře na to už nemohl dívat, poslal mi do cesty studenta, který studoval na Vysoké škole politické a sociální v Praze. Ten ve mně našel zalíbení a vzal si mne. Musel mě ale nechat zplnoletnit, protože to bylo trestné. Bydleli jsme pak v koleji pro ženaté vysokoškoláky a tam jsem přišla do jiného stavu, aniž jsem tušila, co to ten jiný stav je. Pak už se na mne valily věci různě, třeba padesátá léta, kdy jsem nikde nemohla sehnat zaměstnání, protože Židovku nikdo nechtěl. Ale jak já říkám, lítají kolem mě hodní andělé a v rozhodujících chvílích, které vypadají, že už to dál nejde, mně vždycky nějak pomůžou. Tehdy jsem si vymyslela, že nikdy není tak zle, aby nepřilétli a nesedli mi na hlavu a nevnukli mi, co mám dělat. To je moje filozofie. A přestože jsem přišla o maminku, dodneška si s ní povídám o všech radostech i starostech. Ona je pro mě v tom vesmíru poslem pomoci, kterou občas potřebuji.
Říkáváte, že maminka je pro vás takový anděl, který vás provází životem…
Ano, myslím, že mě provází a vede ve zlomových okamžicích. Vlastně takové první setkání s andělem bylo v Osvětimi, kdy se mě ujala srbská partyzánka Sáva. Jí poslali dítě do plynu a když mě uviděla, že jsem přišla do baráku, přišla za mnou a řekla mi: „Takovou holčičku jsem měla a ty bys to tady nepřežila, protože nemáš misku, tak počkej, já ti tu misku opatřím.“ Ptala jsem se, na co potřebuju misku? A ona říkala: „Bez ní bys umřela, protože do dlaně nenabereš polévku, nenabereš ani tu černou bryndu, kterou nám ráno dávají a je teplá, bez misky bys nepřežila.“ Mluvila srbochorvatsky, já slovensky, ale nějak jsme si porozuměly. Ona pro mne opravdu dokázala plechovou misku zorganizovat. Měla na každé straně dírku, kde byl provlečený provázek. Říkala mi: „Tohle si musíš dát kolem pasu, když jdeš spát a přivázat, aby ti to nikdo neukradl.“ Měla pravdu, já jsem nikoho známého z dřívějšího života v Osvětimi neměla a bez Sávy bych tam nepřežila. Bohužel potom při jednom z apelů byla tak hubená, tak zubožená, že ji poslali do plynu. Pak jsem tam zůstala opravdu sama. Takových příhod je v mém životě moc, nechci je všechny vyprávět. Myslím, že mi nezbývalo, než si ty anděly vnuknout do hlavy. Dneska už pamatuji dlouhý život, podle mého dlouhý až nepatřičně.
Pomáhali si lidé v lágru?
Moje partyzánka Sáva byla neskutečná výjimka, tu mi poslal vesmír. Jinak měl každý co dělat sám se sebou, aby přežil. Zažila jsem třeba jednu takovou věc s kamarádkou Erikou Kohnovou. Jednoho dne se objevila, já si ji pamatovala ze Žiliny. Byla také oholená, ostříhaná, ale poznaly jsme se. Hodně jsme při sobě držely, spaly jsme na jedné palandě. Podle toho, jak byl tábor plný, na nich spávalo buď čtyři, nebo až osm lidí. V jednu chvíli jsme dostali apel. Ten byl každý den, počítali nás, aby věděli, jestli někdo náhodou neutekl. Apely byly hrozné, v dešti, větru, i mrazu. Byl to velký tábor, všechny baráky se musely sečíst, až pak jsme se mohli vrátit. Stávaly se takové věci, že staří lidé zalezli pod slamník a tam umřeli. Dozorci pak pustili psy, aby je našli. Na jednom apelu hodně pršelo, já stála před Erikou a ona mi řekla, ať se vyměníme, měla úplně mokrá záda. Vyměnily jsme si místo a nic jsme netušily. Začalo takzvané odpočítávání, to dělali, když se potřebovali některých z tábora zbavit. A ji vzali do likvidace. Ukázali na Eriku a bylo to. Měla jsem to být já.
Dnes je jen těžko pochopitelné, že jste to všechno přežila.
Kdybych tehdy byla starší, nepřežila bych. Vždycky, když jsme tam tak stáli v noci, našla jsem si na nebi tři hvězdičky. Říkala jsem si, že mi je poslala maminka a dokud tu ony jsou, jsme všichni živí. Ten vnitřní monolog jsem s maminkou vedla neustále: „Mamička moja, vidíš to, jsi tu při mně, pomož mi.“ Psychiatr by nejspíš řekl, že jsem si vymyslela způsob přežití. Víte, já někdy, když o tom životě přemýšlím, nevím, jestli bych ho chtěla žít ještě jednou. Myslím si, že bylo toho dost. Dobrého i zlého.
Kde ty jsi byl ve válce
Co se stalo po Osvětimi?
Dostala jsem možnost se vrátit do Žiliny přes Červený kříž. Tam nás odvšivili a dali mi na krk repatriační průkaz. Já pořád nechtěla uvěřit tomu všemu, co se stalo. Šla jsem do Žiliny, že tam někoho najdu. Nenašla jsem absolutně nikoho ani ze své rodiny, ani žádná z mých spolužaček nepřežila, nikdo z jejich rodičů se nevrátil. Potom jsem se začala toulat. Dva roky jsem strávila na ulici po celém Československu i jinde. Bylo to možné jedině proto, že na nádražích byly takové polévkové kuchyně a vždycky nějaká místnost, kde byla sláma vyhrazená na nocleh. Přesto, že jsem byla ještě dítě a co jsem prožila, nebyla tehdy žádná instituce, která by se o mě postarala. Protože nás osvobodili Rusové a nechali nás, jak já říkám na „verim v boha“. Britové nebo Američani, co osvobodili koncentrační tábory Dachau nebo Mauthausen, se o vězně postarali. Dali je buď do nemocnic, nebo je poslali na ozdravný pobyt, ale ti Rusové si nás vůbec nevšímali, spíš naopak, si myslím. Chodila jsem také po Německu se svou spoluvězeňkyní Rutkou, která byla z Bratislavy. Vypadaly jsme tehdy hrozně, s oholenými hlavami. Vždycky nám, pokud jsme s někým mluvily, říkali, že máme štěstí, že nevypadáme jako ženské. Jinak že by nás Rusové znásilnili. My jsme s Rutkou vůbec netušily, co to je někoho znásilnit. Později jsme spolu nekonečně dlouho šly pěšky zpátky do Prahy.
Nepomáhaly židovským dětem tehdy ani české rodiny?
Ne. Každý mě litoval, protože jsem chodila divně postrojená a měla jsem jen průkaz na krku. Neměla jsem ani žádné zavazadlo. Ten průkaz mám dodnes. Nevěděla jsem, co mám dělat, prostě jsem chodila a došla jsem pěšky až do Budapešti a pak do Sedmihradska, do Kluže. Tam byla moje sestra, která přežila Terezín. Vrátila se a v židovské obci hledala seznam přeživších. Nenašla ani maminku, ani tatínka, ani mě. V Terezíně se seznámila s mládencem, Židem ze Sedmihradska, a odjela tam s ním. Mně v Praze v židovské obci řekli její adresu, prý si mám zapamatovat ulici ve městě Kluž, tak jsem šla.
Jak jste si opatřovala jídlo?
V Maďarsku jsem neměla problém. Když jsem šla vesnicí, zaklepala jsem a řekla, jestli mi nedají napít vody a kousek chleba. Nikdy mě nikdo neodmítnul. Na Slovensku jsem se klepat bála. Když jsem přišla do Kluže, sestra se zděsila, měla jsem vypouklé bříško a hubené nožičky. Myslela si, že jsem v jiném stavu, ale mně se jen nafouklo z podvýživy břicho. U sestry jsem vydržela jen chvíli, dlouho to nešlo, její manžel mě tam nechtěl. Sestra už byla těhotná, bydlelo tam ještě moře jiných lidí, nerozuměla jsem maďarsky. Usoudila jsem, že už to nevydržím. Šla jsem po Kluži a oslovila jsem jednoho vojáka. Byl z posádky, která vozila pomoc do Česka. Tak jsem se zeptala, jestli by mě nevzali s sebou a on že jo. Jela jsem s nimi vlakem. A teď mi řekněte, jsou dobří andělé, nebo nejsou?
Je nebo není možné úplně odpustit?
Víte, jak komu a za co. Uvědomila jsem si, že nenávist je úplně hrůzná a pěstovat ji v sobě znamená užírání vlastního nitra. Co je odpuštění? No, žiju. S hrůzou myslím na ty, kteří mi ubližovali. Já je neumím personifikovat, ty lidi jsem neznala. Ale nebyla jsem schopná odsoudit všechny Němce. Nikdy jsem je nevyhledávala a žádné kamarády jsem si dlouho v Německu nepořídila. Když jsem pak třeba jezdila na veletrh do Lipska, často jsem přemýšlela, kde ty jsi asi tehdy ve válce byl? Ale pomstychtivost jsem odmítala.
Co vás v životě inspirovalo? A měnilo se to v různých dobách?
Inspirovaly mě moje děti. Chtěla jsem je vychovat, necítila jsem se už samotná. Byla jsem vdaná, byla jsem pak rozvedená, ale vždycky jsem věděla, že musím žít tak, aby ty moje děti netrpěly, i když jsme třeba byli chudí. Mám tři děti, šest vnoučat a dvanáct pravnoučat.
Díky tomu, že jste přežila, je na světě hodně dalších lidí, kteří by jinak nebyli…
Až budete odcházet, mám na zdi takový obrázek. Jsou tam děti, jejich děti a pak vnuci a pravnuci… Celkem je nás dohromady 32 člověků.
Máte pocit, že se některé jevy z historie dnes opakují?
Symptomy a přemýšlení, kterých si dneska všímám, prožívám v podobné nejistotě, jaký může být vývoj. Některé jsou nesmírně identické těm pocitům třicátých let. Chodím do škol, snažím se vysvětlit studentům, že sebehezčí slova, která slyší oficiálně, nejsou zárukou toho, že je to pravda, protože politika je věc záludná. V lidské povaze je zakódovaná nenávist nebo závist, ty úplně nejnižší pudy. Člověk, který žije v blahobytu a závidí sousedovi, kterému se vede líp, je pro mě špatný. Člověk má žít svým vnitřním já a vyznávat hodnoty bez ohledu na to, jestli se sousedovi daří nebo nedaří. Špatné chvíle, když se člověku nedaří, neřeším tím, že budu mít vztek na jiné.
Jezdíte po školách a bavíte se s mladými lidmi. Jak se vám daří životní příběh vyprávět, rozumějí vám?
Hlavně sázím na diskusi. Odvyprávím jim to, promítnu jim dokument od Olinky Sommerové „Hořký návrat z pekla“ a pak řeknu, aby se ptaly. A ty děti se ptají. Hodně se ptají v Německu, i když teď už do Německa nejezdím, na to nemám sílu. Tam se děti učily o válce a holokaustu od základní školy, zatímco naše děti jsou často úplně nepopsaná kapitola. Padesát let totality ovlivnilo školní osnovy a někdy se dívají, jako bych přišla z Marsu, když jim to vyprávím. Nevyprávím hrůzy, úplně se vyhýbám drastickým líčením. Říkám jim, jak to bylo, ale to skutečně drastické, hrozné, čeho jsme byli svědky, to neříkám.
Máte pocit, že to má význam?
Nevím. Dělám to, protože těch šest milionů mlčí. Když byli zabiti, kdo má jejich jménem hovořit než těch pár přeživších? Někteří to dělají, někteří se úplně uzavřeli a nechtějí o tom mluvit. Kolikrát uvažuji o tom, jestli si tím nedrásám vlastní nitro. Pořád ale mezi ty studenty a mladé lidi chodím, cítím to jako dluh všem svým předkům, kteří nepřežili. Je to sebetrýznění, ale není to napořád.
Foto: Archiv Eriky Bezdíčkové