Minulé Velikonoce pro Evu Naihaiplovou nebyly nejlehčí. Dostala se do stavu, kdy chtěla vše ukončit a akutně potřebovala pomoc. V nejkritičtějších chvílích jí pomohla myšlenka na syny a odhodlala se navštívit Psychiatrickou nemocnici v Bohnicích, kde nakonec zůstala hospitalizována dva týdny a další tři týdny dojížděla do denního stacionáře. Léčba jí pomohla změnit život. Před ní dle svých slov žila stále na útěku před okolím a především sama před sebou. „U mě ten kořen všeho bylo sexuální zneužívání strýcem, které jsem si prožila v deseti letech, a hlavně chybějící podpora rodičů. To, že jsem o tom vlastně s nikým pořádně odborně nemluvila a chtěla jsem být ta silná. 22 let jsem o svých pocitech s nikým nemluvila,” popisuje na blogu, na kterém dnes o svých zkušenostech píše. „A tak jsem utíkala. Potkala mě závislost na vztazích, nejen těch partnerských. Workoholismus. Jeden čas jsem utíkala i k alkoholu,” dodává. Nyní své zkušenosti sdílí veřejně a motivuje druhé, aby se svůj příběh nebáli vyprávět.
V dětství se Eva potýkala se zneužíváním ze strany člena rodiny. Snažila se situaci řešit, ale v okolí se setkala pouze s nedůvěrou. Eva tak dle svých slov traumatickou zkušenost potlačila a schovala za řadu lží. Tím se stala pro okolí ,jinou, divnou’. „Před hospitalizací v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích jsem si myslela, že jsem divná, že všechno moc prožívám a neuměla jsem správně ty emoce ventilovat. Byla jsem obklopena lidmi, kteří mě v tom mém vnitřním přesvědčení, že jsem divná, utvrzovali,” popisuje Eva pro HFC. „Když jsem přijala tu svou přecitlivělost za dar a naučila se správně ventilovat emoce a přecitlivělost vložila do psaní, do hry na klavír, najednou se všechno změnilo. Už nejsem obklopena lidmi, kteří říkají, že jsem jiná a divná. Naopak mám okolo sebe lidi, kteří říkají ‚jsi odvážná‘. Takže s nálepkou jiná se teď žije skvěle,” doplňuje.
Vztek, úzkost, panika
Dospělost pak Evě přinesla další nelehké situace. Svého partnera našla mrtvého poté, co se rozhodl vzít si život. „Přišly emoce jako: ,Cože, to se stalo vážně mně? Vždyť je to jako scénář ze špatnýho filmu!’ Hodně jsem plakala. Zapláču si dodnes. Co jsem si dlouho zakazovala prožít, byl vztek. Je důležité prožít si všechny emoce, které se smrtí souvisí. Pláč, vztek, beznaděj, potřeba být druhými litována, ale nezůstávat v tom dlouho. Pojmenovat to, co to se mnou dělá. Přijmout to,” říká dnes. V době po tragické události však v sobě řadu emocí potlačila. Reakcí těla byly posttraumatická stresová porucha, deprese a panické ataky.
„Stavy, kdy vás poleje horko, uvnitř vás se všechno sevře, nemůžete popadnout dech, vnitřně se neuvěřitelně třesete, čím víc na vás někdo mluví, tím je to horší, protože vy nevíte, co se uvnitř vás děje, máte pocit, že je konec, že to teď prostě nedáte,” vysvětluje Eva. Několika panickými ataky si pak prošla i během hospitalizace v Bohnicích. „Ze začátku jsem se za ně styděla. Protože vlastně v běžném životě před hospitalizací jsem byla pro okolí hysterka. Čím víc jsem panikami procházela, a čím víc jsem slyšela, že jsem hysterka, začala jsem si všechny ty stavy dávat za vinu a začala se stydět. Tak jsem se začala sebepoškozovat a myslet na sebevraždu. Během hospitalizace v Bohnicích jsem zažila pocit, že se nemám za co stydět. Důležité je přiznat si, že je potřeba s tím pracovat. Přiznat si, ano, jsem nemocná a chci s tím něco dělat,” doplňuje.
Poznávám sama sebe
Až při hospitalizaci se Evě podařilo postavit se svým traumatům a emocím čelem, přestat je potlačovat a prožít je konečně naplno. Pomohla jí například arteterapie. „Arterapeut mě požádal, abych namalovala scénu z pohádky Červená Karkulka. Vzteky jsem počmárala celej papír. Říkám, já tu Karkulku prostě nenamaluju. V tom terapeut řekl: ,Nevadí. Důvod, proč jste tady, je situace, která vás potkala v dětství. Vy tu Karkulku chcete chránit před zlým vlkem. A vztek je na ty, kteří Karkulku neochránili.’ Jak všechno do sebe zapadlo. Sexuální zneužívání, strýc, rodiče,” vzpomíná.
Říct si o pomoc
Přestože ji i dnes občas zaplaví pochyby a obavy, rozhodla se svůj příběh sdílet. Vyprávěla jej na Radiu Wave v pořadu Diagnóza F, v rámci projektu Živá kniha a na svém blogu Eva píše. „Vyrůstala jsem ve vzorcích, že všechno musí zvládnout ženská sama, a když si řekne o pomoc, tak je to špatně a selhala. Učím se přijmout sama sebe se všemi svými přednostmi a slabostmi. Opouštím roli oběti a snažím se vzít život plně do svých rukou,” vypráví Eva a dodává, že díky transformaci, kterou v posledních měsících úspěšně zvládá, si splnila také jeden z velkých snů, začala pracovat s dětmi. Mimo to ji velmi naplňuje pomoc druhým lidem, které se snaží motivovat, aby se nebáli přiznat si problém a požádat o pomoc. „Protože když před sebou utíkáme, sami sobě si ubližujeme. Pořežu se, opiju se, na sociálních sítích strávím 10 hodin, jsem od sebe odpojená a nemusím řešit ty hovínka v duši. Všechno se zdá býti v pořádku. Ale není,” vysvětluje a uzavírá: „Pojďte odvážně z té zóny vyjít, ačkoliv nevíte, co vás čeká. A to je právě to super dobrodružství. Na té nové cestě poznat sám sebe z jiné stránky. Zvládla to obyčejná holka z Rakovníka. Zvládnete to taky.”
Foto: Archiv Evy Naihaiplové