Pětadvacetiletá Falatka Biháriová je olašská Romka. Matka ji chtěla podle zvyklostí některých olašských Romů v 17 letech provdat za Falatčina o dva roky staršího bratrance, s nímž se znala od dětství, to však Falatka odmítla. „Nelíbilo se mi, že bych si měla vzít někoho z rodiny. Navíc jsem nechtěla být služkou, uklízet, vařit a starat se o manžela, vydělávat peníze. Chtěla jsem žít svůj život a svůj sen, tedy vystudovat vysokou školu a učit se jazyky, aby ze mě něco bylo,“ vysvětluje Falatka, proč se vzepřela rodině a odmítla svatbu. „Za to, že jsem zostudila svoji rodinu, mě matka vyhodila z domu.“
Svatba dívek v mladém věku je tradicí některých olašských Romů. „Například moje sestra byla provdána proti své vůli za bratrance a moje mladší sestra už je ve 14 letech zasnoubená. Je to škoda, děti by si měly užít dětství, o všem ale rozhodují rodiče,“ vypráví Falatka. Jde o uzavřenou komunitu Romů, která v České republice čítá asi 25 tisíc členů. Mají vlastní dialekt romštiny a příslušnost k rodu pro ně hraje klíčovou roli. Vzdělání přikládají mnozí olašští Romové nízký význam, což potvrzuje také Falatka, která uvádí, že sice splní základní vzdělání, protože je v České republice povinné, nicméně pokud by tomu tak nebylo, své děti by do školy s velkou pravděpodobností ani neposílali. „Mezi olašskými Romy panuje patriarchát. Hlavní slovo mají muži, respektované jsou vedle nich i starší ženy, pokud žijí podle olašských tradic. Děvčata jsou odmala připravovaná na své budoucí manželství. Hlavní je, aby uměla vařit, uklízet, starat se o domácnost. Mně se tohle nelíbilo. Nelíbilo se mi dělat služku mému bráchovi, který byl o 8 let mladší. Nic si neuměl udělat sám, vymýšlel si, všechno jsem pro něj musela dělat já. Jsem proti tomu. I z toho důvodu jsem vystoupila z olašské komunity,“ popisuje Falatka poměry v olašských rodinách.
Do 4 let jen romština
„Když mi bylo asi 8 nebo 9 let, měla jsem sen, že vystuduju vysokou školu. Toho snu jsem se držela, bylo to silnější než všechno ostatní,“ vypráví Falatka, která do svých 4 let mluvila pouze olašskou romštinou. Česky se začala učit po nástupu do školky. „Se sestrou jsme na děti mluvily romsky a nechápaly jsme, proč nám nerozumí. Maminka nám pak vysvětlila, že děti jsou Češi a že se musíme naučit češtinu, že ne všichni jsou Romové jako my,“ vzpomíná. „V první třídě jsem si zamilovala čtení. Nejraději mám historické romány, také příběhy z doby 2. světové války a knihy podle skutečné události.“ Se sestrou se pak podporovaly i ve škole, Falatka jí pomáhala s angličtinou, kterou má dodnes velmi ráda a baví ji, sestra ji doučovala matematiku. Studium na základní škole však nebylo pro Falatku snadné, protože se rodina neustále stěhovala. Ona tak vystřídala řadu základních škol. „Raději bych chodila jen do jedné školy, ale musela jsem se s tím vyrovnat. Nakonec jsem si zvykla, se sestrou jsme se vzájemně podporovaly a pomáhaly si,“ podotýká.
„Máma se mnou bojovala odmala, byla jsem jiná“
„Vždycky jsem si říkala, že vysoká škola je něco velkého, něco, co ne každý dokáže. Jenže máma se mnou bojovala odmala, byla jsem jiná. Mám jinou povahu, jiné myšlení,“ říká Falatka. Rodina ji v jejích snech a přáních nepodporovala, držela se olašských tradic. „Byli jsme proti sobě. Kvůli tomu jsme se pohádali a trvá to dodnes,“ doplňuje s lítostí Falatka. Poté, co musela opustit domov, se ocitla sama. Do té doby studovala střední školu, obor bankovnictví a pojišťovnictví. Protože však nebyla plnoletá, měla její matka oprávnění ji ze školy odhlásit, což také udělala. „Neměla jsem žádné peníze, žádné kamarády, kteří by mě vzali k sobě, ani bydlení. Obrátila jsem se proto na organizaci IQ Roma servis a ti mi pomohli splnit si sen,“ vzpomíná. Sociální pracovníci této organizace Falatce pomohli zajistit sociální dávky a později i stipendium. S jejich pomocí se také vrátila do druhého ročníku školy, kterou byla nucena přerušit. „A školu jsem dodělala,“ říká vděčně a dodává, že vzorem jí byli lidé z majoritní společnosti.
„Inspirovali mě lidé z majority“
V letošním roce Falatka Biháriová úspěšně vystudovala obor sociální pedagogika a získala bakalářský titul. Ze své rodiny je pravděpodobně jediná, kdo získal vysokoškolský titul. „Ve všem mě ale podporovala moje babička. Je to nejúžasnější člověk. Učila mě, abych myslela na sebe, abych si plnila sny, abych nešetřila na jídle a měla se dobře. Bohužel už pět let tu není,“ posteskne si Falatka a myslí si, že ve své odlišnosti od rodiny je zřejmě po ní. „Chci studovat dál, proto jsem nedávno podala přihlášku na navazující magisterské studium, je to opět sociální pedagogika, nyní i s poradenstvím. Těším se!“ prozrazuje čerstvá bakalářka. Přiznává ale, že studium na střední škole bylo v mnoha směrech jednodušší. „Bydlela jsem na intru, nájem jsem si hradila ze sociálních dávek. Dostávala jsem i stipendium. Přechod na vysokou školu byl problémový. Vlastně jsem ani nevěřila, že na ni mám, protože mě od toho rodina zrazovala. Lidé z majority mě ale podporovali a říkali mi, že to musím zkusit, jinak nebudu vědět, zda na to mám, nebo ne. Problém byly i finance. Řešila jsem bydlení, setkávala jsem se s diskriminací, kdy mi lidé nechtěli pronajmout bydlení kvůli barvě pleti. Oporou mi vždy byli lidé z majority, kamarádi i lidé z různých organizací a ze stipendií, dodnes si pomáháme a jsme v kontaktu.“
Další meta – řidičský průkaz
Právě díky tomu, že se vždy našli lidé, kteří Falatce pomohli a podpořili ji, chce i ona pomáhat druhým, především sociálně znevýhodněným a dětem. „Chtěla bych, aby bylo víc motivovaných lidí. Sociálně znevýhodnění by měli mít možnost studovat a mít podporu, proto jsem si vybrala sociální pedagogiku, chci pracovat s dětmi a pomáhat jim,“ přeje si. Již brzy se jí přání částečně splní, nastoupí totiž na menší úvazky jako osobní asistentka hendikepovaných a sociální poradkyně. „Moc se na to těším, budou to mé první zkušenosti v oboru. Jsou to obě české organizace a moc si vážím toho, že mě vzaly.“ Falatka v současnosti čeká na dioptrické brýle a ihned poté se chce přihlásit do autoškoly a naučit se řídit.
Falatka netuší, zda se její vztahy s rodinou někdy zlepší. Myslí si, že kontakty s rodiči už nikdy nebudou dobré, zlepšily by se podle jejích slov možná v případě, že by jim dávala peníze. „Bratranec, kterého jsem si měla vzít, už má dnes za manželku svou sestřenici, jsou spolu už několik let a bydlí u jeho maminky. Ona se o ně a pokud vím, není jim dost dobrá. Dělá pro ně toho otroka, kterého já jsem dělat nechtěla.“