„Svá těla nepoužíváme jen tehdy, když jsme mrtví. Tělo dýchá, srdce rozlévá do organismu krev, která pulzuje celým člověkem,“ říká šéfka taneční skupiny pro lidi s hendikepem Proty Boty Kateřina Hanzlíková a dodává: „Když je někdo na vozíku, neznamená to, že své tělo nepoužívá. Používá ho stále, jen třeba trošku jinak než my chodící.“ Taneční skupina funguje už téměř dvacet let, střídají se v ní různí tanečníci i tanečnice a svá představení zaměřuje na témata, jako je třeba svoboda vs. hendikep. Kdo jsou a jaké mají příběhy? „Dáša byla ve skupině pět let, od narození má nemoc, kterou překládáme jako lámavost kostí,“ vypráví Kateřina. Tanec byl proto pro Dášu nejen velkým snem, ale i rizikem; členy skupiny oslovila její odvaha a naprostá důvěra v ostatní. „Dáša je doteď mojí velkou inspirací v tom, že sny se můžou plnit, jen je třeba vystoupit z komfortní zóny, zahodit strach. Kolikrát i proti všem. Tuhle schopnost Dáša dokazovala svým působením nejen u nás ve skupině, ale hlavně ve svém osobním životě, protože v současné době „tančí” kolem svého syna. Proč lidé chtějí tančit v jedné skupině společně? „To je různé. Lidi s hendikepem často říkají, že chtějí „něco” dokázat, ne ostatním nebo společnosti, ale sami sobě. Ti zdraví jsou zase zvědaví, jaké to je, jak se dá se znevýhodněním pracovat, jaký je proces vzniku představení.“ A co byla nejzásadnější životní zkušenost pro Kateřinu? „Ztráta ostychu. Ze začátku jsem často nevěděla, co můžu a nemůžu říct nebo jak se můžu, nebo nemůžu člověka s hendikepem při tanci dotknout, jak se s ním pohybovat. Ale postupně jsem začala přicházet na takovou vlastně banální věc, že prostě není možné ignorovat hendikep například u člověka na vozíku, protože ten hendikep k němu patří, je jeho součástí.“ Tahle zkušenost pomohla Kateřině odfiltrovat vnímání lidí s hendikepem jako „chudáků“: „Asi hlavně i proto, že většina z nich, které jsem měla tu čest poznat, jsou lidé s obrovskou vůlí, odvahou a úžasným smyslem pro humor.“
Jak jste přišli na nápad taneční skupiny, ve které budou i lidé s hendikepem?
Ten nápad přišel kdysi dávno kolem roku 2001, kdy Věrka Bělehrádková zakládala skupinu Cyranovy boty, z které pak vzešly Proty boty. Součástí této skupiny byly tři takové podskupiny. Jedna podskupina byla složená z bubeníků, jedna z tanečníků a ta třetí právě z tanečníků s hendikepem a bez něj. Z Věrčina vyprávění si vzpomínám, že skupinu založila na základě inspirace v zahraničí, když studovala taneční terapii v Anglii. Nápad tedy vzešel od ní a myslím si, že tehdy byla úplně prvním člověkem, který se začal takovému odvětví tady v ČR věnovat.
Proč se jmenujete Proty boty?
Musím říct, že se vždy trochu modlím, aby se mě na to nikde neptali, protože jsem zatím stále nevymyslela jednoduchou odpověď. S námi je to tak, že naše skupina právně vystupuje jako pobočný spolek. To znamená, že patříme pod hlavní spolek s názvem Cyranovy boty. A jeden z požadavků na pobočný spolek je, že ponese ve svém názvu aspoň část názvu hlavního spolku. My jsme si vybrali slovo boty a pak už jsme se snažili vymyslet něco, co by nějak korespondovalo s naší činností, a taky aby to dobře znělo. Přidali jsme to slovo Proty. Vycházeli jsme ze slova protetika, neboli náhrada. Takže Proty boty jsou vlastně takové Náhradní boty. Ale Proty boty zní přeci jen líp.
Co to vlastně integrovaná taneční skupina je?
Pro nás je to skupina, kde se setkávají lidi s jakýmkoli znevýhodněním i bez něj. Taneční znamená, že se tito lidé setkávají dohromady, aby spolu tvořili a vyjadřovali se pomocí tance a pohybu. Ale to je asi jasné.
K jaké komunikaci slouží tělo? Proč by ho k ní měl člověk používat?
Proč by měl člověk ke komunikaci používat tělo? Pro mě je to tak, že svá těla nepoužíváme jen tehdy, když jsme mrtví. Tělo dýchá, srdce rozlévá do organismu krev, která pulzuje celým člověkem. Skrze tělo komunikujeme naprosto se vším. Sami se sebou, s okolím, se vším. Když je někdo na vozíku, neznamená to, že své tělo nepoužívá. Používá ho stále, jen třeba trošku jinak než my chodící.
Jak mohou lidi na vozíku tančit? A jak je to s různými hendikepy?
Chce se mi odpovědět, že úplně stejně jako ostatní. Ale rozumím, že jsme zvyklí vnímat tanečníka jako člověka, který dokonale ovládá své tělo, k tanci hodně používá nohy, skáče, točí piruety a podobně, takže do té představy člověk na vozíku vlastně trochu nepasuje. Podle mě je tanec hlavně vnitřní záležitost. A to, jak se právě cítíte, můžete dát najevo jakýmkoli pohybem. Když to přeženu, tak třeba i jen mrknutím oka nebo hlubokým nádechem. Člověk na vozíku nebo s jiným hendikepem se pohybuje tak, jak je to pro něj přirozené a tak, jak to zvládá a dokáže. Popravdě mě přirozenost a vlastně i pravdivost baví v tanci daleko víc. Dokonalost může být krásná, ale přiznám se, že mě často spíš nudí. Baví mě barevnost.
Jaká témata „hrajete“ a proč?
V posledních letech jsme se trochu zacyklili v tématu svobody. Začalo to zhruba v roce 2013, kdy jsme se tohoto tématu dotkli, a od té doby s každým novým představením zjišťujeme, že máme materiál zase pro nějaké další. Toto téma nás asi hodně oslovilo i v kontextu zaměření naší skupiny, kde může být právě hendikep vnímaný jako něco, co by člověk mohl pociťovat jako omezení.
Jak se o vás lidé dozvědí a proč se k vám přidávají? Co z toho mají?
Většinou z nějaké akce, kde vystupujeme, nebo přes přátele, teď často i z Facebooku nebo z Instagramu. A proč se k nám přidávají? To je různé. Opravdu záleží na jednotlivci. Lidi s hendikepem často říkají, že chtějí „něco” dokázat, ne ostatním nebo společnosti, ale sami sobě. Ti zdraví jsou zase zvědaví, jaké to je, jak se dá se znevýhodněním pracovat, jaký je proces vzniku představení a podobně.
Kdo u vás zrovna teď hraje představení?
V tuto chvíli má naše taneční skupina šest zdravých tanečníků a jen jednu tanečnici s hendikepem. V představeních se objevují všichni tanečníci a dokonce i lektorky a choreografky skupiny. Dominika, naše jediná tanečnice na vozíku, se tedy logicky objevuje ve všech současných představeních. Velmi intenzivně teď hledáme kohokoli, kdo by rozšířil naše řady tanečníků s hendikepem. Za těch deset let, co ve skupině působím, jsem se setkala s devíti hendikepovanými tanečníky. Nejsilněji na mě zapůsobil asi příběh Dáši, která byla ve skupině zhruba pět let. Od narození má nemoc, kterou překládáme jako lámavost kostí. Její kosti jsou tedy křehké a z toho důvodu je i menšího vzrůstu. Tanec byl pro Dášu velkým snem, ale kvůli nemoci také velkým rizikem. Dáša to ale všechno zvládala naprosto bravurně. Její odvaha a zároveň naprostá důvěra v nás, ostatní tanečníky, byla obdivuhodná. Dáša je doteď mojí velkou inspirací v tom, že sny se můžou plnit, jen je třeba vystoupit z jakési komfortní zóny, nebát se a jít. Kolikrát i proti všem. Což Dáša dokazovala svým působením nejen u nás ve skupině, ale hlavně ve svém osobním životě, protože v současné době „tančí” kolem svého syna. Můj velký obdiv patří všem tanečníkům se znevýhodněním. Za to, že překonali sami sebe, opustili zajeté koleje a odvážili se k nám přidat. Vyžaduje to velkou porci disciplíny a manažerských schopností, dostavit se každý týden na trénink či zkoušku, k tomu víkendy a další soustředění. Známe to sami od sebe a člověk s hendikepem to má vždycky ještě o fous složitější. Obrovskou satisfakcí pro mě je, když vidím, že si „naši” tanečníci nejenom plní své sny, ale že i jako tanečníci rostou. Asi nejdojemnějším příkladem je náš bývalý tanečník Milan. Jeho hendikep mu umožňoval pohybovat se na nohou, ale když přišel do skupiny, měl strach si třeba kleknout nebo vyskočit. Když jsem ho viděla asi po sedmi letech působení v naší skupině, jak tančí sólo, kde předváděl úžasné skoky, a na zemi se pohyboval s naprostou lehkostí, až mi to vhánělo slzy do očí.
Jaké představení se teď hraje?
Aktuálně hrajeme dvě představení, a to pohádku Slon a mravenec a představení Do sebe. Slon a mravenec je taneční pohádka inspirovaná nádhernou stejnojmennou knihou Daisy Mrázkové. Pohádku si tak trochu vydupala moje kolegyně Jitka Mozorová. Stále jsme ale její realizaci odkládali, nebyl čas. Vytvořit taneční pohádku mě moc lákalo. Už jen z toho důvodu, že tento žánr je v ČR opravdu hodně ojedinělý. Schválně si zkuste vzpomenout, kolik tanečních pohádek pro děti jste v poslední době viděli. Já za posledních pět let asi jen dvě. A to mi připadá jako velká škoda, protože děti mají k vyprávějícím tanečním prostředkům velmi blízko. My jsme si ještě hodně pomohli tím, že k pohádce vznikly písničky, které napsala a zhudebnila Eva Roleder a které vlastně celý příběh vyprávějí. Příběh, kterým jsme se inspirovali, jako kdyby byl napsaný přímo pro nás, protože vypráví o odlišnostech. O tom, že každý jsme jiný a to je vlastně moc dobře, protože se pak můžeme krásně doplňovat. Celý zážitek může být umocněný tím, že děti vidí na jevišti někoho, koho tam běžně nepotkávají, tedy tanečnici na vozíku. Myslím, že zrovna na tuto zkušenost děti reagují naprosto přirozeně a zdá se mi, že se vlastně ani nijak nepodivují tomu, že slon je na vozíku. Jsou schopné vzít ten vozík nebo třeba i berle do příběhu.
S jakými reakcemi se setkáváte u (dospělé) veřejnosti? Jak vy osobně definujete inkluzi?
Často se setkávám s velmi pozitivními reakcemi. Lidé si chválí, že hendikep není v představení prvoplánově viditelný a že působíme velmi sehraně, že cítí naši sounáležitost. A to mě víc než těší, protože právě tak jsme si pro sebe definovali inkluzi. S těmi pojmy je to těžké, protože se objevují spíš v souvislosti se vzděláváním. U nás úplně o vzdělávání nejde, jde o to, abychom vytvořili nějakou kompaktní uměleckou formu. Podle našich zkušeností jsou v představeních co nejpřirozeněji zapojení lidi s hendikepem v momentě, kdy tvoří tak třetinu z celého počtu tanečníků. Zároveň ale nejde úplně o to, že by se lidé s hendikepem přizpůsobovali celé skupině. Je to vlastně naopak. Vždycky když tvoříme choreografii, vycházíme z pohybů lidí s hendikepem, které potom zdravý tanečník nějak dotváří, doplňuje.
Máte i nějaké společné aktivity mimo divadlo?
Všichni ve skupině milujeme tanec. Kromě toho našeho se domlouváme společně na různé workshopy, představení, taneční filmy apod. Jednu dobu jsme trávili hodně času i na společných výletech. Dokážeme se sejít i na oslavách 17. listopadu, anebo se vzájemně podpoříme i na jiných akcích. Jsme přátelé, takže to jde lehce. Společným tématem je často ekologie, takzvaná slow-móda a poslední dobou zjišťuju, že mnozí z nás fušují i do astrologie.
A co vás samotnou naučila tahle zkušenost o hendikepu?
Těch věcí je tolik! Ale abych vypíchla něco, co byl pro mě osobně asi největší objev, je to ztráta jakéhosi ostychu. Ze začátku jsem často nevěděla, co můžu a nemůžu říct, nebo jak se můžu, nebo nemůžu člověka s hendikepem při tanci dotknout, jak se s ním pohybovat. Postupně jsem začala přicházet na vlastně banální věc, že není možné ignorovat hendikep například u člověka na vozíku, protože ten hendikep k němu patří, je jeho součástí. Častokrát od narození. Takže se mi odfiltrovalo takovéto vnímání lidí s hendikepem jako chudáků. Asi hlavně i proto, že většina z nich, které jsem měla tu čest poznat, jsou lidé s obrovskou vůlí, odvahou a úžasným smyslem pro humor.
Foto: Archiv Proty boty