Téměř půl milionu prozkoumaných genomů přiblížilo genetický vliv na lidskou sexualitu. Rozsáhlá studie potvrdila, že žádný gen se schopností předurčit lidskou sexuální orientaci neexistuje. Desetiletí genetického výzkumu potvrzují, že téměř každá lidská charakteristika vzniká díky komplexní souhře genů a prostředí. Lidská sexualita není výjimkou.
Doposud největší studie genetického podkladu lidské sexuality odhalila na lidském genomu (tedy na celkové DNA sekvenci jedné sady chromozomů) pět míst, která souvisela se stejnopohlavním sexuálním chováním, ale žádné z nich není schopné určit sexuální orientaci jednotlivce. Výsledky, které vyšly na konci srpna ve vědeckém žurnálu Science, se zakládají na zkoumání genomů téměř půl milionu lidí a potvrzují, že zatímco genetika má vliv na sexuální preference jednotlivce, žádný z genů není natolik silný, aby ovlivnil lidské sexuální chování. „Neexistuje žádný ,gay gen’,” říká Andrea Ganna, spoluautor studie a genetik na Broad Institute of MIT a Harvardu v Cambridge, Massachusetts. Ganna a jeho kolegové odhadují, že zhruba 25 % lidské sexuality dáno geneticky je. To však podle spoluautora studie Brendana Zietsche z University of Queensland v Austrálii neznamená, že zbytek je důsledkem výchovy či kultury. „Vědci se například domnívají, že negenetické faktory před narozením, jako je hormonální prostředí v děloze, hrají důležitou roli.” Potvrzuje tak, že lidská sexualita je komplexní souhra mnoha faktorů.
Jako každá studie i tato má svá omezení. Její autoři přiznávají, že výsledky reprezentují především populaci západní polokoule, jelikož většina lidí, kteří přispěli svými genetickými informacemi do použitých databází, byli evropského původu a spíše staršího věku - mezi 40 a 70 lety. Autoři také zdůrazňují, že ze studie vynechali osoby, jejichž biologické pohlaví nebylo stejné jako jejich rod neboli gender. Výsledky tudíž nezohledňují některé příslušníky LGBTQ komunity, jako jsou transgender nebo intersexuální lidé.
Podle Benjamina Neala, spoluautora studie, jsou její výsledky i přesto jasné. „Genetika je méně než polovina celého příběhu sexuálního chování, ale i přesto je to velmi důležitý faktor. Žádný jeden gay gen neexistuje a genetický test, který by měl určit, zda budete mít stejnopohlavní vztah, nebude fungovat,” říká. „Je prakticky nemožné předpovědět sexuální chování jednotlivce na základě jeho genomu,” dodává.
Vědci se dlouhodobě zabývali otázkou, jak genetika ovlivňuje lidskou sexualitu. Myšlenka, že existuje jeden gay gen, který určuje, zda někdo bude homosexuální či heterosexuální, byla poprvé vyslovena v roce 1993. Dřívější studie se soustředily především na mužskou sexualitu a měly vždy menší vzorek zkoumaných genomů. Teprve díky vědeckému pokroku a rozvoji genetických databází bylo možné uskutečnit takto rozsáhlou studii.
Ganna a jeho kolegové rozdělili vzorek účastníků studie na dvě části - na ty, kteří uvedli, že někdy měli sex s osobou stejného pohlaví a na ty, kteří ne. Následně zkoumali, jestli objeví nějaké genetické podobnosti mezi jednotlivými skupinami, tedy jestli lidé, kteří měli sex s osobou stejného pohlaví, budou mít shodné určité genetické atributy a jestli se naopak budou lišit v některých genetických aspektech od lidí, kteří s osobou stejného pohlaví sex neměli. Výsledkem bylo, že by genetika mohla vysvětlit 8-25 % genetické variace v sexuálním chování. Následně chtěli vědci vědět, které konkrétní atributy byly asociovány se stejnopohlavním sexem, a nalezli na lidském genomu pět takových míst. Dva faktory byly nalezeny jak u žen, tak mužů, dva byly nalezeny pouze u mužů a jeden pouze u žen. „Proskenovali jsme celý lidský genom a našli hrstku - konkrétně pět - lokací, které jasně souvisejí s tím, jestli osoba uvedla, že se věnovala stejnopohlavnímu sexuálnímu chování,” říká Ganna.
Vědci si zatím nejsou jisti, jaké konkrétní vlivy na lidské sexuální chování má jaké z nalezených pěti míst. Jedno se nachází blízko genu, který souvisí s čichem, což má podle Ganny vliv na sexuální přitažlivost. Další souvisí s mužskou plešatostí, která je ovlivněna úrovní sexuálních hormonů, což naznačuje, že tyto hormony také souvisejí se stejnopohlavním sexuálním chováním.
Těchto pět atributů nicméně dohromady vysvětlilo méně než 1 % variace v lidském sexuálním chování. Podle Ganny toto znamená, že existuje mnoho genů, které ovlivňují lidské sexuální chování a mnohé z nich ještě ani nebyly objeveny. Ganna však pochybuje o tom, že bude kdy nalezen jeden konkrétní gen, který by spolehlivě předpovídal lidskou sexuální orientaci, protože žádný gen nemá tak silný efekt na sexuální chování. „Tyto výsledky demonstrují komplexitu lidské sexuality,” říká Ganna.
Studie znamenala pro vědce velkou výzvu také v otázce etiky i toho, jak toto citlivé téma přiblížit široké veřejnosti. Ještě před publikováním studie vyvolal samotný výzkum velké kontroverze. Steven Reilly, genetik, který je v komisi LGBT+ skupiny Broad Institut, řekl, že „hluboce nesouhlasí” s publikováním této studie. „Je to něco, co může být snadno špatně vyloženo. Ve světě, ve kterém není žádná diskriminace, je chápání lidského chování ušlechtilý cíl, ale my v takovém světě nežijeme,” říká. Joe Vitti, další postdoktorální výzkumník Broad Institutu, také vyjádřil obavy ve své eseji: „Jako queer osoba a genetik mám potíže s tím pochopit motivaci za genome-wide association study (pozn. GWAS, způsob studie genomu) pro neheterosexuální chování. Ještě jsem neslyšel pádný argument, že potenciální benefity této studie převáží její potenciální škody,” napsal. Avšak podle Neala jejich výzkum demonstruje, že „rozmanitost je přirozená součást naší zkušenosti a je to přirozená část toho, co vidíme v genetice. Podle mě je to jednoduše krásné,” říká o společné studii.
Ilustrační foto: Pixabay