„Vždycky jsem byla proti drogám. Pak jsem si přečetla knížku My děti ze stanice Zoo, to mi bylo čerstvých patnáct, a dostala jsem strašnou chuť to vyzkoušet,“ popisuje dvaatřicetiletá Gréta, jak propadla závislosti na návykových látkách. „Myslím, že mě lákalo dobrodružství, změna, experiment. Možná za to mohla únava z normálního života. Je těžké to vysvětlit,“ odpovídá na otázku, proč dostala chuť si je vyzkoušet, přes varovné poselství známé knihy o heroinu. Začátky byly relativně nevinné, rychle ale propadala závislosti více a více. „Peníze jsem brala i mámě, ona si je nehlídala, měla jich habaděj. Když mi bylo devatenáct, to jsem si poprvé perník píchla,“ říká. Několikrát okradla mámu, později začala vykrádat auta. Nakonec ji zatkla policie a dostala rok vězení. Osm měsíců z toho strávila v léčení v Opavě a dnes to považuje za zásadní zlom. „Tam jsem na sobě udělala kus práce, dalo mi to strašně hodně. Dokonce jsem tam zažila čisté Vánoce a Silvestra. Na Vánoce jsme si šily gumičky do vlasů a pekly jsme za těch málo peněz, co jsme měly, cukroví. Daly jsme si pod stromeček ponožky. To bylo hrozně emocionální, hrozně jsme brečely,“ říká Gréta a dodává: „Tam mi všecko začalo být líto. Uvědomila jsem si, že chci zase žít a venku fungovat. Úplně jsem prokřehla do normálního života.“ Od února 2014, kdy nastoupila do doléčovacího centra Renarkonu, abstinuje. Co dnes radí lidem? „Nestojí to za to, přijít o všechno kvůli pár zážitkům, vůbec to nestojí za to. Přišla jsem o rodinu, o zdraví, o zuby, o přátele. A cokoliv z toho je těžké získat zpět. Byl to velký boj,“ vzkazuje všem, kteří chtějí drogy vyzkoušet.
Z jaké jsi rodiny?
Z neúplné, naši se rozvedli, když mi byly tři. Pak do mých šesti jsme žili s přítelem od matky, ten byl alkoholik a gambler, neměli jsme na jídlo. Bylo to hodně těžké, mamka byla prodavačka. Pak začala dělat prodavačku v jedněch potravinách a tam se zalíbila majiteli. Tehdy jsme odešli z chudoby do úplného bohatství, byl to velký obrat. S ním byla do mých devatenácti let, ale potom se s ní rozešel, protože jsem na tom byla špatně já. Moji kamarádi nám vykradli kvartýr.
Jak myslíš, že začala tvoje cesta k závislosti na drogách?
Vždycky jsem byla proti drogám. Pak jsem si přečetla knížku My děti ze stanice Zoo, to mi bylo čerstvých patnáct, a byli jsme zrovna na dovolené v Tunisu. Dostala jsem strašnou chuť to vyzkoušet.
Ta kniha by měla člověka spíše vystrašit, ne?
Lidi to dělí na dva tábory. Ty, co to odradí, a ty, co to dostane do chutí. Můžeš pak mít strašnou chuť to vyzkoušet jako já. Myslím, že mě lákalo dobrodružství, změna, experiment. Možná za to mohla únava z normálního života. Je těžké to vysvětlit. V knize jsou dost strašné věci, je to paradox. Byla jsem nespokojená, protože mamka mi všechno zakazovala. Třeba v deváté třídě byla rozlučka, konec základky a na Stodolní bylo mejdlo. Já jsem musela být v deset doma, všichni mohli do dvou, na první akci v životě. Máma mi všechno zakázala, měla strach.
Byla v tom vzpoura?
Máma mě od devíti let tlačila do kariéry modelky. Ona sama se modelkou nestala. Vidím to jako sen, který si ona nemohla splnit, tak to chtěla po mně. Hodně mě strojila do růžových šatiček, mašličky, sponečky. Jenže já jsem trávila čas spíše s klukama, vždycky mě bavily brusle a rampa. I teďka ráda koukám na hokej. Máma to nemohla přežit, že nosím maskáče a mikiny s kapucí. Nikdy mi nekoupila to, co jsem chtěla já. Když mě ráno oblíkla do školy, potají jsem se ve sklepě převlíkla. Pořád mě nutila do něčeho, co jsem nechtěla, kde jsem nebyla šťastná. S tátou jsem měla vždycky dobrý vztah. Každý víkend od té doby, co se rozvedli, jsem s ním jezdila na chatu do Beskyd. Takhle jsme byli pořád rodina, i když měl novou ženu.
Myslíš, že jste si s mámou moc nerozuměly?
Vůbec. Ona se ale vždycky moc snažila, chtěla pro mě první poslední, každý rok jsme byli u moře. Moje mamka je strašná barbie, dlouhé blond vlasy. Teď, když k ní přijdu na návštěvu bez make-upu a bez řasenky, říká: „Panebože, jak to vypadáš, proč nejsi namalovaná?” To slýchávám i teď. Myslím, že to je častý příběh. Dítě si nerozumí s rodiči, a proto chce nějakou vzpouru.
Máš z toho pro rodiče nějaké ponaučení?
Aby se nesnažili své nenaplněné sny získat zpět na svých dětech. Aby nenutili své dítě k něčemu, co mu není přirozené, po čem netouží. Plňte sny svých dětí, ne ty svoje.
Kdy přesně jsi měla první dávku?
Jednou jsme si dělaly na chatě se sestřenicí vlasy a ona mi najednou řekla, že si dala perník. A já jsem se rozbrečela, že je feťačka, že je závislá. Jenže pak v patnácti letech jsme si společně daly trávu. Pak na techno párty extázi a houbičky. Nedlouho potom přišla, že má perník. Tak jsme si na Stodolní za jedním barákem na dvou schůdkách potají daly. To bylo moje poprvé. Nebylo to nijak zvlášť wow! Ale přesto jsem si řekla, že to chci ještě zkusit. Začala jsem to na učňáku shánět od spolužaček. Sháněla jsem i heroin a lidi mi říkali, že jsem blbá. Byla jsem krásná holka, vypadala jsem taky jako Barbie, i když jsem nosila hadry (smích). Líbil se mi tehdy jeden kluk a začali jsme spolu chodit. Tvrdil, že je vyléčený. Po čtyřech měsících se nastěhoval k nám domů, to mi bylo šestnáct. Já mu říkala, že mám chutě na drogy a on mi sehnal perník. Párkrát jsem si ho dala. V té době byl on doma a já chodila do školy. Dávala jsem si čáru na chodbě ze zábradlí a šla jsem. A to byl můj naplněný sen z té knížky. Já vím, že to zní hodně idiotsky, ale prostě jsem to takhle chtěla vyzkoušet, táhlo mě to sem. Nedávala jsem si každý den, ale pak už to šlo rychle.
Odkud jsi na začátku v tom věku měla peníze?
Mamka už se strejdou měli několikery potraviny, takže jsem peníze měla. Piko nosil můj kluk, měl známé vařiče. On sám v tu dobu nebral, a mě to na něm začalo fakt štvát. Představovala jsem si, že budeme fetovat spolu, těšila jsem se na to. Začal mě přesvědčovat, ať s ním místo školy zůstanu doma. Uměl výborně s počítačem, udělal omluvenku s razítkem, vypadalo to jako od doktora. Začala jsem chodit za školu a našla si svoji partičku. Vesměs lidi, se kterýma jsem se znala delší dobu, tak nějak jsme si udělali svůj gang a spolu jsme začali ten perník brát denně. Začala jsem s partičkou chodit k jednomu z nich domů. Tam jsme se zfetovali a hráli jsme hry do dvou odpoledne, než mamka čekala, že přijdu ze školy. Třeba Dostihy a sázky nebo jsme chodili na fotbal. Peníze jsem brala i mámě, ona si je nehlídala, měla jich habaděj. Když mi bylo devatenáct, poprvé jsem si perník píchla. Chtěla jsem zkusit, jaké to je, už mě ten nos moc nebavil, chtěla jsem to zkusit žilou, nastřelila mě kamarádka. Mě nenapadlo, že už mám fakt problém.
Školu jsi dodělala?
Ne, probojovala jsem se nějak do čtvrťáku, ale pak už jsem tam vůbec nechodila. Takže mám jen základku.
V tu chvíli nikdo v rodině pořád netušil, že začínáš mít velmi vážné problémy?
Mámin přítel začal mít podezření, ale ona říkala, že „Grétka by nikdy!“ Jenže pak čerstvě po tom, co jsem si začala píchat, jsme jeli někam pro perník. Já jsem si nechala klíče v autě u jednoho borce a on nám vykradl byt. Mámino zlato, nářadí, vrtačky, notebook, televizi, všechno bylo pryč. To byla poslední kapka, to se strejda od mámy odstěhoval. A já už jsem spadla do posledních, totálních sraček.
Jak to „totální“ vypadá?
Žila jsem s tím přítelem od šestnácti do devatenácti let u nás doma, pro moji mámu to byl úplně miláček, moje první láska, první kluk. Máma si ho hodně oblíbila. Potom, když už jsem se s ním chtěla rozejít, říkám mámě, že už s ním nechci být, že ho nesnáším a že jsem si našla nového kluka. Ten přišel ke mně domů s tím, že ho jeho máma vyhodila na ulici. Já jsem ho utěšovala, ale do toho přišla moje máma. Pohádaly jsme se. Říkám jí, ať si vybere - buď půjdu z domu já, nebo on, můj bývalý. Vybrala si jeho a já se octla na ulici i s novým přítelem. Pak jsme bydleli u jeho babičky, asi půl roku to bylo v pohodě, moc jsme nebrali, snažili jsme se. Potom pustili z vězení jeho strejdu, on byl celý život na heroinu, vrátil se do pokoje k té babičce a my začali zase smažit. Babička nás vyhodila, ocitli jsme se zase doma u mámy a bydleli tam. Stále tam bydlel i můj bývalý, který si mezitím našel holku a začal taky smažit. To už jsme jeli hardcore. Můj bývalý se svojí přítelkyní v jednom pokoji. V jednom máma, v dalším já s přítelem. V té době už jsem běžně chodila do obchodu a brala tam máminy tržby. Všechny peníze tehdy šly na drogy a na automaty. Takhle jsme tam žili asi tři roky. Můj bývalý nakonec odjel s tou svou holkou do Anglie a zvládli se z toho oba dostat, mají rodinu.
Když začneš dělat takové věci, třeba bereš peníze vlastní mámě, dá se říct, že už tě ta droga ovládla totálně, nebo ti vůbec nepřijde, že děláš něco špatného? Nebo máš v sobě konflikt, zároveň tě to štve, ale nemůžeš si pomoct?
V tu chvíli mi nebylo mámy líto. Byla jsem tak sjetá a chtěla jsem ty peníze, že mi to bylo jedno. Vzala jsem prachy v obchodě, třeba patnáct tisíc, a ty jsme prohráli na matech. Tak jsem šla pro další. Pak už jsme furt byli jen v herně. Ráno jsme šli do herny, vylezeme a byla tma. Co mě na nich bavilo? Bylo to takové napínavé, vyhraju, nevyhraju... Chytnu jackpot? Takový ten čaroděj automat. Pak jsme už kradli i jinde. Máma na tom byla už s podnikáním hodně zle. Už měla jen jeden obchod, pak přišla i o něj, všecko bylo na prd. Nebyly peníze, neměla jsem kde brát, začali jsme krást. Co jsme prodali, za to jsme šli koupit fet a za zbytek jsme šli do herny.
Co a jak jste kradli?
Párkrát jsme zkoušeli jít do obchodu s hadrama, a to byl strašný stres. To jsem nezvládala. Prodávali jsme perník, to nás taky dost živilo. Specializovala jsem se na vykrádačky aut, kabelky a xenony z Octávek. Vybít okýnko, přední světlomety. Pět tisíc, za čtyři až šest minut. Okno, kapota, odšroubovat matičky, vytáhnout páčky, vytlačí se světla… Tohle byla rychlá práce za hodně peněz.
Pamatuješ si na moment, kdy se to v tobě zlomilo?
Rozešla jsem se s tím klukem, pak se různě flákala s lidma, co neměli kde bydlet. Nakonec šel za fet i můj nábytek v pokojíčku. Mamka neměla už sílu, nemohla, neměla doma žádné slovo. Já jsem tomu prostě velela. Představte si, že chodila z práce domů, na stole jehly... Teď mě to strašně bolí. Ona mi sice odpustila, já si ale nikdy neodpustím. Nechci brečet, ale vím, že jsem jí strašně ublížila a ona si to nezasloužila. Pak někdy přišel ten zlom. Už jsem byla v pátrání a přišli pro mě domů policajti. Já jsem byla ve vaně, ještě jsem chtěla utéct balkonem, ale přišli až do vany a odvezli mě.
Vytáhli tě z vany?
Omotala jsem se ručníkem a oni křičeli: „Běžte se obléct!“ Nenechali mě vzít si ani kartáček, ani nic jiného. Byla zima, listopad. Neměla jsem kalhotky, podprsenku, ponožky nic, prostě jsem se oblíkla jenom do riflí a do mikiny. Odsoudili mě na dvacet pět měsíců, ale díky amnestii jsem šla ven po dvou. Volám mámě, neměla jsem na vlak, nic. Říkala, ať nejezdím, že nechce. To už jsem si s ní psala, ale ona neodepisovala. Já jsem psala v dopisech, že chci žít jinak a líp, bez drog. Z vězení jsem se taky odvážila napsat tátovi, po letech jsem mu popřála hezké Vánoce. Jen pohlednice a zpáteční adresa do vězení. Napsal mi, dokonce poslal peníze. Jenže když mě pustili, tak jsem do toho za měsíc spadla znovu. Za bílého dne jsem vybílila dvě auta vedle sebe. Majitel zrovna šel z práce a viděl nás a policajti nás chytli. Dostala jsem rok. Čtyři měsíce jsem byla ve vazbě, osm měsíců jsem byla v Opavě v léčbě, pouštěli mě 12. 2. 2014 a nastoupila jsem do doléčovacího centra Renarkonu. A od té doby abstinuju.
Jaká životní zkušenost pro tebe bylo vězení?
Před vězením je ještě vazba, to je facka. Přijdeš tam bez ničeho, oni tě dají do teplákovky, dají tě na celu, do nějaké miniaturní místnosti. Jsou tam dvě poschoďovky, záchod, stůl, čtyři lidi. Vycházka na hodinu denně na oplocené střeše, vidíš jen nebe. Ani za čtyři měsíce jsem si na to nedokázala zvyknout. Pak jsem se dostala na oddělení na léčbu závislostí, tam už to probíhá jinak. Tam jsem na sobě udělala kus práce. Byla jsem tam osm měsíců a dalo mi to strašně hodně. Dokonce jsem tam zažila čisté Vánoce a Silvestra. Na Vánoce jsme si šily gumičky do vlasů a pekly jsme za těch málo peněz, co jsme měly, cukroví. Daly jsme si pod stromeček ponožky. To bylo hrozně emocionální, hrozně jsme brečely. Tam mi všecko začalo být líto. Uvědomila jsem si, že chci zase žít a venku fungovat. Úplně jsem prokřehla do normálního života. Já se do té opavské věznice vracím každý rok – tomu se říká „klub”. Ty propuštěné holky, co abstinují na svobodě, tam jezdí vyprávět svůj příběh. Já jsem strašně vděčná, že mě zavřeli a myslím si, že mi to nakonec zachránilo život.
Máš přítele?
Jsme spolu přes šest let, bydlíme spolu. Sám se tu v Čeladné na komunitě léčil a teď tu dělá jako terapeut. Vyšvihnul se, tak se nemusím bát, že by do toho znova spadnul. Máme společnou minulost, velice si rozumíme a jsme si velkou oporou. Poprvé v životě mám „čistý“ vztah. Je to vlastně první chlap v životě, který mě nebije. Je to úplný opak toho, na co jsem byla zvyklá. Je hodný a chápavý, máme k sobě naprostou důvěru a jsem s ním šťastná.
Jak se ti teď žije?
Udělala jsem si nové zuby – kvůli fetu jsem přišla skoro o všechny. Naši mi půjčili na nové. Mám řidičák, živím se jako řidička a od té doby jsem šťastná.
Jaké máte v rodině v současnosti vztahy?
Celá rodina mi odpustila. Všichni viděli, jak sekám latinu, hodně se snažím, vyšvihla jsem se. Musím se pochválit. Teď mám se všema v rodině perfektní vztahy.
Co pro tebe bylo na tom procesu nechat fetu nejtěžší?
V kriminále jsem si odvykla a šla jsem si potom za tím, že chci žít jinak. Hodně pomohl doléčovák. Pomohli čistí přátelé, sport, práce. Poznávala jsem plno nových věcí a ani jsem moc neměla chutě. Možná na pivo. Vždycky jsem byla pivař a i teď si dám pivo, nemám s tím problém, neháže mě to zpátky. Mám chutě jen občas, výjimečně, když trpím úzkostmi. Když se podívám, co teď mám a jak se mi daří, tak je to ve vteřině pryč. Jsem za svůj současný život strašně vděčná. Život je tak krásný.
Myslíš, že dokážeš žít bez drog?
Určitě.
Kdybys mohla poradit lidem, kteří mají stejný pocit, jako jsi měla ty – že si to vyzkouší, že je to dobrodružství – co bys jim řekla dnes?
Fičela jsem osm let a dobrodružství to bylo párkrát. Nestojí to za to, přijít o všechno kvůli pár zážitkům. Vůbec. Přišla jsem o rodinu, o zdraví, o zuby, o přátele. A cokoliv z toho je těžké získat zpět. Byl to velký boj. A ze strany rodičů? Věnujte se víc dětem. Aby dítě mělo ve volném čase zábavu, aby nebylo pořád na internetu nebo se neflákalo po sídlišti. Prostě základ je dobrá rodina a nějaké využití volného času. To bych poradila.
Spolupráce: Kristýna Kutáčová a Lenka Hartmannová
Foto: PXFuel