Hana Babčanová je šedesátiletá pilotka žijící v Kladně. Létat začala ve svých patnácti letech, v roce 1975. Začínala na větroních, po pár letech se dostala do československé reprezentace, kde se věnovala akrobacii. Tu po založení rodiny opustila a starala se o své tři děti. Později se však rozhodla k létání vrátit a nastoupila jako pilotka k ČSA, kde létá dodnes. Jak na její odhodlání reagovali rodiče? Jakou cestu musely ženy ujít, aby se i u nás dostaly do kokpitu? A setkává se Hana mezi piloty s předsudky nebo sexismem?
Proč ses rozhodla dát na dráhu pilotky?
Já to nejdřív udělala trochu z trucu. Můj táta byl velký pilot a náčelník letiště v Jindřichově Hradci. Současně to byl ale takový ten chlap, co tvrdil, že ženská patří na letiště až po setmění. Měl velký problém s tím, že se mu tam budu jako holka tlačit. Byla jsem hrozně neúspěšné dítě, ale v patnácti jsem se rozhodla, že se úplně změním. Odešla jsem do Jindřichova Hradce na gymnázium a začala jsem taky chodit na to letiště. Trvalo dlouho, než to táta strávil. Po čase byl ale naopak rád a vychloubal se tím.
Co znamená, že ženské patří na letiště až po setmění?
Že nepatří do letadla. Že ženské jsou jen na vaření a pak ještě jiné věci. Na ty zejména.
Co v tobě vášeň k létání probudilo?
Hodně lidí po létání touží proto, že to je něco zvláštního a nepoznaného. Pro mě je to zázračné. Nedokážu to vysvětlit. Je to prostě fenomén, který tě osloví. Současně jsem ale získala nějakou pozici. Pozici člověka, který dělá už v té době něco výjimečného. Nastartovalo mě to na obrovskou výkonnost. A šla jsem úplně od začátku. Začínala jsem na leteckém družstvu na větroních. A tam vždy byla třeba na deset kluků jedna holka. Ta ale pak většinou odešla. Já jsem zůstala a pokračovala obrovským tempem. Už za dva roky jsem dělala motorový výcvik a pak začaly přicházet příležitosti, na které jsem vždy kývla. Takže jsem se vzápětí začala věnovat akrobacii. Po třech letech jsem pak byla v reprezentaci.
Říkala jsi, že holky často odpadly. Proč?
Zjistily, že to není jen sranda, být ve vzduchu. V socialistickém letectví to bylo pojaté ještě tak, že tam musel člověk chodit každou sobotu zametat a pečovat o prostředí. Dodnes to tak funguje. Buď jsi ten typ, který tam přijde, vyklopí haldu peněz a přistaví se mu připravené letadlo, nebo ti účast v klubu sežere strašně času, protože tam člověk musí chodit a o létání se zasloužit.
Kolik ti bylo, když jsi do klubu začala chodit?
Bylo mi patnáct a byla jsem tam vlastně pořád. Od roku 1975.
To už jsi v patnácti mohla létat?
Nejdřív jsem měla teorii, v šestnácti jsem mohla poprvé letět sama, v sedmnácti jsem měla výcvik s motorovým letadlem a v osmnácti jsem jím mohla poprvé sama letět. Byla jsem extrémní případ, všude jsem byla nejmladší.
Dával ti někdo negativně najevo, že jsi žena, mladá holka?
Já si za tím stála. Současně vyznávám teorii, že ženská v mužským kolektivu je fajn, ale musí zůstat ženskou. Vypozorovala jsem totiž, že když přijde žena do aera, můžou se stát tři věci. Buď se stane to, co se stalo u mě. Případně tam ta holka klofne nějakého chlapa a tím to končí. Třetí možností je, že si myslí, že musí být jak chlap. Začne najednou mluvit sprostě, být drsná a to je podle mě blbě.
Cos musela udělat, aby se z tebe stala profesionálka?
Šla jsem na Vysokou školu dopravy a spojů do Žiliny, což byla tehdy jediná letecká škola v Československu. A byl to zázrak. Na gymplu jsem byla za exota. V Žilině ale všichni spolužáci chtěli létat. Bylo nás kolem třiceti a všichni jsme do toho byli blázni. Měli jsme skvělé kantory, kteří sami létali, krásné studium. Bylo hodně o cti. Nikdo ze studentů si nedovolil přijít na zkoušku s tím, že dostane trojku. Dávaly se jen jedničky nebo dvojky. Na poslední rok jsem si pak vzala individuál, protože jsem už byla hodně aktivní v československé reprezentaci. A kantoři mi vycházeli vstříc. Věděli, že v létě jsem nic moc neuměla, protože jsem pořád létala, a doběhla jsem to pak v zimě.
Jak ses dostala k mnohem rizikovější akrobacii?
Přešla jsem z Jindřichova Hradce do Českých Budějovic, kde jsem létala motorově. Můj instruktor byl pan Jirmus, otec mistra světa Petra Jirmuse. Když si uděláš základní letecký výcvik, můžeš buď získat vášeň v tom, že sebereš letadlo, uděláš dva okruhy kolem letiště, přistaneš s pocitem dobře vykonané práce a s hrdostí jdeš domů. Jiní pak chtějí být profesionálními piloty a jdou si tvrdě za svým. Je to obrovský obnos peněz, který musíš vložit. Je to otázka třeba dvou milionů. A pak je ještě možnost závodit. Buď budeš lítat podle navigace, kdy jedeš podle přesně dané trasy na mapě, nebo budeš dělat akrobacii. Pro mě bylo jen tak se proletět po obloze málo. Protože jsem měla šanci, dala jsem se k akrobacii. A to je pořádná raubírna. Je to naprosté ovládnutí prostoru. Není tam nic. Máš jen stroj, který má 300 koní, a můžeš si v prostoru podle pravidel a za okolností, aby ses nezabil, dělat co chceš.
A co dělat, aby se člověk při té raubírně nezabil?
Pilot má základní osnovu, kterou procvičí. Pak zjistí, jestli to snese. Je to ale podobné, jako když se ti dělá špatně v autě. Pokud řídíš, často to sneseš, jako cestující nikoliv. Pokud bys měl zažívat akrobacii jako spolucestující, zblázníš se z toho. Je tam obrovské přetížení, kdy za určitých okolností máš desetkrát těžší hlavu a musíš ji udržet na krku. Jsi tam na fest přivázaný a zatímco působí ten ohromný tlak, musíš se rozhlížet, aby ses v tom prostoru orientoval. Přetížení se současně neustále mění a jsou situace, kdy tě to z toho stroje rve pryč. Zároveň chvílemi přestáváš kvůli překrvení hlavy vidět. Je hodně náročné ten stroj v této chvíli řídit. To člověk šíleně řve, zatíná břišní svaly.
Člověk by si možná řekl, že jen sedíš v letadle a hýbeš kniplem. Z tvého popisu to zní jako fyzicky náročný sport.
To je. Člověk musí mít fyzičku. Po celém těle máš pořád modřiny, jsi neskutečně orvaný. Když jsem létala v reprezentaci, létali jsme ani ne hodinu denně. A byli jsme neskutečně urvaní. Spávala jsem pak deset hodin, přitom pracuješ jen 40 minut denně (smích). Akrobacie má striktní pravidla podle systému, který vznikl asi v 50. letech. Létá se v čistých liniích - buď horizontálně, nebo vertikálně. A pak jsou linie pětačtyřiceti stupňů. Celé se to musí soutěžně odehrávat v krychli kilometr na kilometr, aby to byl rozhodčí schopen vidět. Hodnocení pak je dost subjektivní. Je to trochu jako krasobruslení.
Létala jsi už za minulého režimu. Projektovala se politika do práce?
Aeroklub byl součástí Svazu pro spolupráci s armádou. Vše se proto lustrovalo už na začátku a spousta kluků a možná i holek se nedostala k létání, protože nedostali šanci. Já měla díky svému otci dobrý kádrový profil. V Žilině se to ve škole neprojevovalo, i když ti naši kantoři tím určitě také museli nějak proplout. To gró ale pořád bylo, že nás učili a to bylo skvělé. Do reprezentace se pak nemohl samozřemě dostat člověk, co dobrý kádrový profil neměl. To už ale opět bylo prolustrované skrz aerokluby. Když pak bylo nějaké mistrovství, tak jsme byli poučovaní, jak se máme se západem bavit. Pak se ale děly i různé jednotlivé věci. Byla například slavná rodina Benešů, otec a dva synové létali. A protože pomohli jednomu z akrobatů přeletět přes hranice, odnesli to úplně všichni. A nikdo jim nemohl pomoct.
Byly s tebou v reprezentaci ještě další ženy?
Tehdy nebyla soutěž žen, ta byla až na evropské úrovni. V reprezentaci nás bylo šest kluků a tři holky. Právě abychom mohli létat družstva. Ta třetí holka se bohužel zabila hned, jak jsme začali. Pak jsme byly už jenom dvě. Dnes už žiju jenom já. Jana umřela před pár dny.
Měla jsi nějaké úspěchy?
Byla jsem dost úspěšná v juniorské kategorii. V reprezentaci se mi dost dlouho nedařilo. Nebyla jsem taková ta hvězda, co by se někde vyloupla. Abych se dostala na stupně vítězů, musela bych tam být tak deset let. Po šesti sezónách, ve svých 27 letech, jsem odešla. Vdala jsem se, chtěla jsem založit rodinu. Odcházela jsem ale samozřejmě s tím, že se vrátím.
Od akrobacie ses pak ale dostala k dopravním letadlům.
Skončila jsem s akrobacií a nikdy jsem nějak netoužila být profesionální letec. Akrobacie mě strašně naplňovala. Na škole jsem se seznámila se svým manželem a on v tom byl trochu jiný, nebyl do toho zprvu tak zblázněný. Začal létat až tam a hrozně ho to oslovilo. Po škole jsme se vzali a začali jsme plánovat děti. A on byl tak úžasný, že říkal: „No jasně, vrátíš se do manšaftu, hlídání vymyslíme.” Pak jsem si ale říkala, že jistě čekal, až budu mít dítě, dají mi ho do ruky a neuvidím úplně důvod, proč bych se vracela (smích).
Byl to skutečně důvod, proč ses do reprezentace nevrátila?
Najednou jsem nepotřebovala být mistrem světa. Před tím jsem chtěla pořád něco dokazovat. Spousta lidí nečekala, že se mi něco takového stane. Je to skvělé. Mám tři děti a pět vnoučat. A byl úžas, že mi do toho manžel dopředu nekecal. Že počkal, až si to sama uvědomím. Zažila jsem pak krásné socialistické období, kdy jsem byla deset let na mateřské. Mému návratu postupně nasvědčovaly okolnosti. Manžel začal ještě před revolucí létat, nejprve práškoval a různě jsme se kvůli jeho práci stěhovali. Když jsme bydleli ve Zlíně, dostal manžel nabídku do Českých aerolinií do Prahy. Chvíli jsem s děckama byla sama ve Zlíně, nechtěla jsem tam odtud jít, později ale rozhodl tříletý syn a přestěhovali jsme se za manželem. Nastoupila jsem do výcvikového střediska, kde probíhají povinné opakovací výcviky. Tam pochodovali moji spolužáci a všichni měli ty modré kabáty se štráfama na rukávu. A já si řekla, že tohle teda ne. Že já tam nebudu sedět v kanceláři! Přišla jsem pak doma za manželem a ten mi řekl, že pokud to tak cítím, ať do toho jdu. Vzali jsme si půjčku, abych mohla dokončit výcvik a za chodu domácnosti jsem si dodělala všechny zkoušky. A bylo.
To jste tehdy museli být poměrně moderní rodina. Manžel se musel také zapojit do péče o děti a domácnost, nebo ne?
Jasně. My jsme byli vždycky moderní rodina. Manžel v té době navíc létal na ATRkách, což je základní malé letadlo, a byl tam kapitánem. Takže jsme spolu létali jako posádka. A tam jsem ho musela poslouchat. Aspoň někde (smích). Bylo to skvělé, jen to bylo složitější ve vztahu k dětem, protože jsme nikdy neměli žádnou babičku ani chůvu. Dali jsme dětem důvěru, že to zvládnou a ony to fakt zvládly. Občas to ale bylo na sociálku (smích). Jednou jsme takhle letěli na dvě noci do Atén, vzali jsme s sebou nejmladšího syna, ale dcery, kterým bylo dvanáct a čtrnáct, jsme nechali doma. A zvládly to.
Nastoupila jsi k ČSA. Jaké tam bylo tehdy naladění k ženám pilotkám?
Samozřejmě, že byly předsudky. Na škole jsme tehdy v ročníku byly tři holky, co po létání strašně toužily. Už tehdy jsme začaly vykřikovat, že my chceme taky létat. A tak nám na katedře řekli, ať si to jedeme vyřídit na ministerstvo. To bylo v poledne, večer už jsme seděly ve vlaku z Žiliny do Prahy. Tam jsme druhý den přišly na ministerstvo, že chceme létat. Nějaký referent nám řekl: „Proč byste holky nemohly létat?” A tak jsme se vrátily do školy s tím, že ministerstvo souhlasí (smích). Ve škole nám ale zase řekli, že chtějí záruku, že nás někdo zaměstná. A tak jsme zase jely do Prahy na ČSA. A tam nám řekli, že ani náhodou (smích). A tak jsme jely zpátky.
Proč?
Tam prostě jako ženská létat nešlo. Byl začátek 80. let. My jsme s jednou z těch holek, Vlastičkou, byly pořád v kontaktu. Po škole jsem pořád akrobatila, Vlastička pracovala někde na letišti jako úředník a pak jsme měly děti. A ona se hned, jak byly trochu větší, pustila do boje. Pomáhal jí v tom její manžel, zatáhli do toho i média a ona to fakt nakonec prorazila. To byl začátek 90. let. Já jsem se jí pak ptala, jak to dokázala. Říkala, že to hezky vzala dveře od dveří a se všemi si popovídala o menstruaci (smích). Všichni jí totiž tvrdili, že manželku z toho bolí hlava, že s tím přeci nemůže létat. A ona že to s každým tím úředníkem osobně probrala a bylo!
Ty už jsi pak problém dostat se k ČSA neměla?
Vůbec. Já jsem měla navíc to štěstí, že mě díky mé akrobatické kariéře dost lidí znalo a fandilo. Splnila jsem všechny podmínky, měla jsem ale jiný problém, že mi už bylo čtyřicet. To už je pro linky starý člověk. Těm linkám se to nevyplatí, když tě musí přeškolovat. Tehdy ale bylo náhle málo pilotů, tak mě vzali.
Setkáváš se s předsudky nebo sexismem v kokpitu, když tam jsi s jiným pilotem?
Jaký je ten chlap v běžném životě, tak se chová i v letadle. Z valné většiny jsou kolegiální, skvělí a jsou rádi, že tam se mnou sedí. Když je člověk mačo, tak mi to najevo dává. Já si ale vždycky říkám, že mi může vlézt na záda. On si tam velí, dělá si tam všechno sám a já se můžu dívat z okna. Jeden pitomec přede mnou dokonce už po tom, co jsme měli mít vypnuté mobily, volal manželce a říkal jí, že ona na tu oslavu nepůjde, protože se musí starat o děti. Asi abych to slyšela.
Je ti šedesát let. Je v tvé branži ageismus? Nebo se na tebe dívají naopak jako na zkušenou pilotku?
Mě vnímají jako zkušenou. Ono je nutné podotknout, že pořád sedím na sesli toho druhého pilota, to není žádná velká kariéra. Mně to ale vůbec nevadí. Je těžké to zejména v mladém věku překousnout. Sice nejsem kapitán, ale zase jsem si v životě užila jiné věci. Oni jsou myslím rádi, že tam s nimi sedím, protože mám opravdu hodně zkušeností a dokážu kolikrát i kapitánovi poradit. Co mi ale vadí, a co se za celou tu dobu moc nezměnilo, je způsob, jakým jsou piloti co půl rok povinně přezkušováni. Procvičují se pokud možno všechny nouzové situace a mnohdy to není úplně přátelské prostředí, kde se snaží člověku pomoct, ale naopak ho totálně rozsekat na padrť. Myslí si, že pak za kritických situací člověku vytane vzpomínka a bude schopen reagovat, ale já si myslím, že se to dá udělat na základě gentlemanského výcviku.
Máte s manželem tři děti. Jde někdo ve šlépějích rodičů?
Dcery ne, ale syn je pilot. Nechali jsme ho si to rozhodnout samotného. Měla jsem ale jedinou podmínku. Že pokud bude chtít létat, musí jít od začátku jako já. A tak šel od větroně. My jsme pak byli schopni mu ten výcvik zaplatit, peníze jsme létáním vydělali. Teď pracuje na severozápadě Kanady pod polárním kruhem. Kdysi na YouTube našel ice piloty, kteří jsou nejlepší piloti světa. Létají na sedmdesát let starých letadlech v nejhorších podmínkách. Zásobují indiánské vesnice. Vozí jim jídlo a překvapivě třeba i dřevo na stavbu.
Máš o něj strach?
Mám. Strašný. Tím spíš, že jsem mu tu šanci dala já. To, co dělá, je hodně nebezpečné.
Jste hodně kosmopolitní rodina. Syn létá v Kanadě, manžel v Číně, dcery máš také v zahraničí a ty žiješ na Kladně. Jak to zvládáte?
Já vždycky někam vyjedu a měsíc tam vařím a uklízím (smích). Letos jsem ale vyslovila přání, aby všichni přijeli na Vánoce na Kladno, abychom byli pohromadě. A tak v našem čtyřpokojovém bytě momentálně je 12 lidí (pozn. rozhovor byl veden pár dní před Štědrým dnem). Miluju velkou rodinu, když všichni společně sedí u stolu a debatují. A takové jsme měli i dnešní ráno.
Foto: Lukáš Houdek a archiv Hany Babčanové