Hanka Nguyen si jako básnířka říká Večerka. Podle ní je večerka stále to první, co se Čechům vybaví, když se mluví o Vietnamcích. Situace se lepší, ale ve společnosti jsou pořád přítomné některé předsudky: Hanka zažila nedůvěru na pracovním pohovoru či neochotu pronajmout jí byt – majitel chtěl, aby v něm nevařila asijská, ale pouze evropská jídla. Hana popisuje, že ji samotnou rodina vedla k uvědomění, že je v horší pozici než Češi a musí být vzdělanější a lepší, protože jinak v české společnosti neuspěje. Zároveň ale zdůrazňuje: „Narativ o tom, že nemáme vidět žádnou barvu pleti, je dost nebezpečný. To, že jsou lidé různí, není špatně. Špatně je vyvozovat z toho nějaké následky, po kterých už příležitosti nejsou rovné.“ Předsudky ale nejsou pouze na straně Čechů, i některé generace a rodiny v české vietnamské komunitě mají konzervativní a tradicionalistický pohled na svět. „Spoustu našich rozhovorů jsme s mámou vedly o tom, kdy si najdu budoucího manžela. A ať to hlavně proboha není bílý člověk, to byl mámin reálný strach,“ líčí a dodává, že se situace lepší.
Říkáš si Večerka. Co pro tebe večerky znamenají?
Večerka je přezdívka odkazující na můj původ. Večerka je první věc, která se Čechům často vybaví, když se řekne „vietnamská komunita“, což je popravdě trochu smutné. Myslím si, že večerka je pro Vietnamce jako pro dobré obchodníky dostatečně lukrativní byznys, aby uživili rodinu. Je to „jednoduché“: přivezeš zboží, vyložíš, prodáš, přivezeš, vyložíš, prodáš a takhle pořád dokola. Večerka je nějaká jistota a něco, co mohou předat dětem. Je to symbol stereotypizace Vietnamců a zároveň obchodního ducha Vietnamců. Je to taky symbol rodinné situace, znamená to, že rodiče přemýšlí nad tím, co mohou dětem zanechat a jak je mohou uživit.
Jak večerky doopravdy fungují?
Moji rodiče večerku nevlastní a nevlastnili, měli bistro. Mám ale kamarády, kteří v nich pracují. Pro mě fungují docela záhadně na to, že jsem Vietnamka (směje se). Občas nerozumím tomu, jak je možné, že se opravdu uživí. Je na to potřeba velká obchodní obratnost. I když se o tom už trochu mluví, pořád si plně neuvědomujeme, že vedení večerky je náročný byznys. Ti lidé pracují od rána do večera. Je to neuvěřitelná dřina. Obyčejné věci, které dělá průměrný člověk doma, oni často dělají tam. Když do večerky přijdeš, často se ti stane, že telefonují do Vietnamu, koukají na filmy nebo jedí. Lidé, kteří vlastní večerky v menších městech, pro doplnění zboží často cestují do Prahy. Když máš jediný den volno, sedneš do auta, jedeš dvě a půl hodiny do Prahy, naložíš neuvěřitelné množství zboží a druhý den jdeš zase do práce. Je to jeden velký nekončící cyklus práce.
Jak v tom fungují děti a dospívající?
Myslím, že do tohoto procesu rodiče zapojují děti často, aby pochopily, jak těžké to je. Aby si zvykly na to, jak těžké to tady budou mít. Alespoň pro moji mámu to bylo hodně důležité. Často mi říkala, že musím pochopit, že jsem v horší pozici než Češi. Že musím být vzdělanější a lepší než Češi, protože když to nedotáhnu, budu na tom hůř. Nesmím být jen na stejné úrovni schopností, protože to nebude stačit.
Chtějí rodiče často, aby potomek zůstal ve vietnamské komunitě a pokračoval v daném životním stylu? Nebo je běžné pochopení, že chceš být třeba učitelka nebo mít českého partnera?
Není. Už ale existují rodiny, které to přijímají. Třeba čeští partneři byli pro mě osobně velký problém. Spoustu našich rozhovorů jsme s mámou vedly o tom, kdy si najdu budoucího manžela. A ať to hlavně proboha není bílý člověk, to byl mámin reálný strach. Teď už to ale není tak běžné. Je to totiž hodně konzervativní a tradicionalistický pohled na svět. Spousta rodin, které tu dnes žijí, dávají dětem mnohem více svobody, ať už při výběru partnera nebo povolání. Přesto mi přijde, že by byli vlastně radši, kdyby si děti domů vzaly Vietnamce a vybraly si lukrativní povolání, jako jsou právníci, doktoři nebo se začlenily do rodinného byznysu, který z pohledu rodičů vypadá bezpečně.
Ty jsi naše
A jak jsou na tom Češi, když do rodiny přijde partnerka vietnamského původu? Bývá to pro ně velký šok?
Mně osobně se to nikdy nestalo, díky bohu. Musí to ale být těžká pozice. Myslím si, že na malém městě to problém je. Když jsem byla menší, slýchala jsem rasistické narážky. Slýchala jsem je i v Praze, ale vlastně hrozně málo. Občas je zvláštní, když to třeba řekne někdo mně blízký a neuvědomí si, že mě se to týká. Na střední škole jsem měla učitele, který byl velmi otevřeně anti-imigrantský. Během hodin třeba říkal, že imigranti tady nemají co dělat, že to je špatně, že to má být mnohem lépe regulované. A já jsem mu vždycky říkala: „Ale pane učiteli, já jsem tady, stojím tu před vámi. Myslím si, že to není správně, že nemáte pravdu“. A on na to: „No, ale ty jsi naše, to se nepočítá, to není vůbec o tobě.“
To je zvláštní rozpor, ne?
Ano, je. Takové poznámky jsem slýchala i jinde. Někdo třeba řekl: „Jdeme k rákosníkovi.“ Když jsem se toho člověka zeptala, proč nám tak říká, odpověděl: „Jak nám?! Ty tady přeci žiješ od malička, narodila ses tady, to není na tebe.“ Podle mě lidi rozdělují Vietnamce na ty, které znají, kteří perfektně mluví česky, chodí na vysoké školy. A na Vietnamce, kteří pracují v těch večerkách, neumějí česky a šišlají.
Za jazyk se Češi někdy Vietnamcům vysmívají?
To ano. Já třeba nesnáším tykání ve večerkách. To je jedna z věcí, proti které se vždycky ohradím a je mi hrozně líto, jak často jsem to vlastně musela dělat. I v Praze. Je úplně nepochopitelné, že se to děje i ve městě, které je tak kosmopolitní. Lidé přijdou do obchodu a řeknou: „Hej, dej mi tam to pivo, jo, vole?“, a takhle na toho člověka mluví. Řekla bych, že vietnamská menšina je tady tolerovaná, ale ne respektovaná. Je rozdíl mezi tím, když toleruješ existenci menšiny v případě, že se dobře chová, neprojevuje, drží se nastavených mantinelů a tím, když tu menšinu opravdu respektuješ a měříš jí stejným metrem, když jí poskytuješ stejné možnosti a nenapadne tě se k té menšině chovat jinak. A pokud ano, tak v pozitivním slova smyslu. Mám na mysli třeba zvědavost týkající se jejich kultury, doptáváš se na to, jaké to je, být jiný.
Cítíš v tom tykání nadřazenost – domácí kontra cizí?
Je to mnohem více podvědomé a zakořeněné v hlavách těch lidí. Proto se to mnohem hůře vyvrací. Latentní rasismus je mnohem náročnější prokazovat a odstraňovat v porovnání s tím, že někdo přijde a na rovinu ti řekne: „Hele, ty seš žlutej, co tady chceš!?“.
Tolerující, ne respektující
Téma rasismu je nyní hodně přítomné kvůli nepokojům v USA. Jaký je tvůj názor na rasismus?
Na rasismus nemáš mít názor, rasismus máš jednoduše odsuzovat. Navíc je důležité rozlišovat rasismus jako obecný pojem a rasismus jako něco systematického. Když moje máma řekne: „Nesmíš si brát bělochy, jsou horší v manželství, furt se rozváděj, nejsou dobří partneři,“ je to rasismus, ale není to nic systematického. Lidé tu nejsou znevýhodňovaní v rámci systému, jsou znevýhodňováni, protože mentalita vietnamské komunity je vůči nim nedůvěřivá. Ale nežijí v systému, který za ně rozhodne, že si smějí nebo nesmějí brát Vietnamce. To je ten zásadní rozdíl. Řeknu příklad, byla jsem na pohovoru v advokátní kanceláři. Trvalo to přibližně 15 minut, drželi v ruce moje CV. Normálně jsme se bavili a pak padla otázka, jestli mám certifikát, že umím česky. Říkala jsem jim, že mám maturitu, ta je v životopisu. Proč se mě na to ptají, když si spolu už takovou dobu povídáme? Ten člověk řekl, že si není jistý, jestli umím čárky, že třeba neumím gramatiku. Bylo to hodně zvláštní a odešla jsem s otázkou, co se to vlastně stalo. Stejně tak jsem si teď sháněla byt, zavolal mi zpátky majitel a ptal se mě, co vlastně jsem. Jestli jsem jako Číňanka nebo co. Tak mu říkám, že jsem Vietnamka. Na to mi odpověděl, že můžu teda přijít na prohlídku, ale že u něj doma nesmím vařit naši kuchyni. Když jsem se ptala, proč, řekl, že mu nevoní asijská jídla a že chce, abych vařila jenom evropská. Jinak mě do pronájmu nevezme, že na to má jako nájemce právo. Na tohle jsem mu nedokázala nic říct.
Jestli to chápu správně, je to tedy hodně o respektu či despektu, který přichází i na základě vnějších znaků člověka?
Narativ o tom, že nemáme vidět žádnou barvu pleti, je dost nebezpečný. To, že jsou lidé různí, není špatně. Špatně je vyvozovat z toho nějaké následky, po kterých už příležitosti nejsou rovné. Spousta Vietnamců zkušenost, kterou já popisuji, ale nemá. Spousta lidí mého věku nezažili to, že by přišli na pohovor a tam se jich ptali, zda umí česky. Nezažili to, že by jim někdo nechtěl pronajmout byt nebo třeba ani to, že jejich máma nechce, aby měli bílé partnery. Poukazování na existenci rasismu jako Vietnamec žijící v České republice pak může vypadat zvláštně. Na jedné straně stojí Češi, kteří říkají, že jsme integrovaná menšina, se kterou nemají problém, protože hodně pracujeme a neděláme problémy. To je takový zvláštní tolerující narativ, spíš než respektující. Na druhé straně jsou tady mladí Vietnamci, kteří chodí na vysoké školy a mají „normální“ respektované práce a říkají, že rasismus nikdy nezažili, že je Češi odjakživa berou. Doufám, že Vietnamců s absencí zkušenosti s rasismem bude samozřejmě přibývat. Snad to znamená, že se naše postavení ve společnosti postupně zlepšuje.
Vietnamská komunita je často vnímaná jako integrovaná a „bezproblémová“. Co ale její vnitřní problémy?
Může to být ona nepřátelskost naší kultury vůči jiným. Myslím si, že jsme velmi izolovaná komunita, ale hodně se to zlepšuje. Extrémně se to změnilo během koronaviru, kdy bylo vidět, že spousta vietnamských spolků se otevřela, což je super. Měla jsem pocit, že se ta komunita otevírá ve chvíli, kdy je to potřeba, v době, kdy to lidé potřebují, bez ohledu na cokoliv jiného. Dalším velkým problémem, o němž se však moc nemluví, je vietnamská výchova.
Příliš velký tlak na děti?
Často se stává, že pro kluky je jednoduší tu výchovu snášet než pro holky. Kluci jsou považováni za silnější, většinou se předpokládá, že budou vydělávat peníze pro rodinu. Mají větší svobodu ve spoustě životních voleb, holky to mají v tomhle trošku těžší. Tlak, který vzniká na obě pohlaví, je hlavně kariérní. Vlastně ani ne tak kariérní, jako spíš prestižní a finanční. Práce není jenom práce, je to věc determinující život. Určuje to, jak se ke mně lidé chovají, jak vysoko jsem na společenském žebříčku.
Děláš slam poetry. Jaká jsou tvoje témata a proč?
Nedělám ji moc dlouho, teprve rok. Můj spolubydlící a dobrý kamarád mě ke slam poetry inspiroval a vymyslel mi i přezdívku. Píšu hodně o identitě, píšu o věcech, u kterých mám pocit, že je mám společné s jinými lidmi. O problémech, které řeším, ale řeší je i ostatní. Snažím se psát o tom, co je mi blízké, ale zároveň chci něco dát i dalším lidem, aby text byl taková otevřená nádoba. Hodně mě inspirují americké slamy, jsou hodně sociální. Lidé v nich vystupují s těžkými tématy, jako je duševní zdraví, sexualita, domácí násilí či rasová tématika.
Co tvé básně o depresích?
Chci o tom psát, je to velký problém současné společnosti, i když je často těžké o duševním zdraví a nemoci veřejně mluvit. Chci, aby nad tím lidé více přemýšleli, v širších mantinelech. Já se léčím s bipolární poruchou, proto je pro mne deprese jen jedna část duševního onemocnění. Tahle diagnóza je pro lidi strašně neuchopitelná. Je pro ně těžké pochopit, co je to za lidi, co to mají. My všichni ale zažíváme stavy, kdy jsme depresivní, všichni zažíváme stavy, kdy jsme téměř maničtí. Třeba rozjařenost je velmi zředěná mánie. Je to ale stejný pocit, jen ne tak znásobený. Spousta rysů velkého množství duševních poruch je ve skutečnosti vlastní nám všem, jenom v nižší a zdravější míře. Líp to zvládáme, líp s nimi operujeme. Často si to neuvědomujeme, protože jsme naučení je zdravými mechanismy odbourávat. To je narativ, který mi hodně chybí v řešení duševního zdraví. To, že moje porucha je porucha spektra, ne porucha toho, že jsem jiný člověk než všichni ostatní. Proto si myslím, že je moc důležité o tom mluvit. Je tam spousta věcí, které jdou až za hranici toho, že deprese je v pořádku a neměla by být stigmatizovaná. Což je super a je to skvělý start, ale podle mě je ještě strašně moc věcí, které následují a moc lidí je neříká.
Foto: Jiří Pasz a archiv Hany Nguyen
Spolupráce: Tereza Soldátová