Jaká byla vaše motivace pustit se s Pode Balem do uměleckého aktivismu?
Nechtěla jsem se pohybovat v uzavřeném světě umění, ale chtěla jsem do něj dostat společenskou diskuzi. A myslím, že se to povedlo. Například v roce 2000 byla v Galerii Václava Špály výstava Malík Urvi, kde byly portréty v té době politicky činných osob, které byly zároveň vysokými funkcionáři KSČ, StB a někteří i KGB. K jejich fotografiím byly krátké popisky s životopisy. Tehdy výstava vyvolala velkou společenskou reakci. Každý den se o tom psalo v novinách, my jsme netušili, jaká bude odezva, jestli nás někdo zažaluje a jak to dopadne. Mělo to velký dopad.
Vaše díla vystavená ve veřejném prostoru pro vás tedy nejsou žádnou novinkou?
Pro mě to určitě není novinka. Dlouhou dobu jsem se živila jako kreativní ředitelka v reklamě, takže vím, jak věci ve veřejném prostoru fungují. Příkladem může být galerie Artwall. Ta je na opěrné zdi Letenských sadů v Praze. Takže jediný, kdo se na to může podívat, jsou lidé, kteří kolem jedou tramvají a krátce si toho všimnou. Je tedy jasné, že ten plakát, který tam visí, musí okamžitě zafungovat. Nějaké dlouhé texty prostě na tomhle místě nedávají smysl.
S vaším uměleckým životem velmi úzce souvisí i váš osobní příběh. Na plakátech, které budou viset v rámci HateFree Art, tematizujete svůj proces tranzice. Než jste se rozhodla pro změnu pohlaví, musela jste cítit obrovský vnitřní tlak. Byl umělecký aktivismus cestou, jak ho dostat ven?
V Pode Balu jsme řešili hlavně velká společenská témata. Když jsem začala uvažovat o tom, že projdu procesem tranzice, tak jsem se dostala víc k sobě. V té době jsme s Lukášem Houdkem kurátorovali výstavu Transgender me. Zabývala se právě timhle tématem a s odstupem času bych řekla, že byla ve své době docela důležitá. Měla několik ročníků a ten poslední se věnoval transgender lidem v neevropských kulturách. Ať šlo o severoamerické Indiány nebo hidžry v Indii. Jak ráda říkám, teprve když jsem zjistila, jak to funguje u Eskymáků nebo Indiánů, tak jsem začala řešit sama sebe. A logicky jsem i ten proces přeměny učinila jako téma svých uměleckých děl. Hodně jsem zobrazovala sama sebe, pracovala jsem s akty. S odstupem času je mi až nepříjemné se na to dívat, ale byla to nějaká moje cesta.
V rámci HateFree Art se budou prezentovat vaše díla z let 2007, 2011 a 2012, která časově kopírují váš proces tranzice. Dá se říct, že je něco spojuje?
Já jsem se v té době hodně zajímala o řeč těla, která je jiná u mužů a žen. Souvisí s fyziognomií, se sebeprezentací, se zděděnými a hluboce zažitými požadavky na to, co je správné mužství a ženství. Zkoumala jsem to nejdřív na sobě. To jsou ta dvě pozdější díla, která se ale k tomu prvnímu - Gender Programming Products z roku 2007 vztahují, protože ten se zabývá společenským tlakem a předsudky ve stylu - muži nepláčou a ženy nepatří do politiky. Přesně s tím jsem pak dál pracovala v rámci uměleckého projektu vystaveného na Artwall. Tam byly fotky cestujících z tramvaje, což je specifické prostředí. Člověk je sice pořád ve veřejném prostoru, kde se snaží udržet svoji sebeprezentaci, ale zároveň tam nemá nic moc na práci, tak vlastně relaxuje.
Je něco, co by měly Gender Programming Products, Rekonstrukce a Parental portrait sdělit lidem, kteří je uvidí na plakátech po celém Česku?
Já mám jednu takovou oblíbenou větu, která se mi strašně líbí: „Úkolem umění je vytrhovat lidi z kolektivního transu.” Teď už možná může být role umění úplně jiná, ale já jsem si tehdy myslela, že právě tohle je jeden z jeho úkolů. Uvědomuji si, že je to velmi ambiciózní, ale pokud se u těch plakátů někdo zastaví a bude o nich chvíli přemýšlet, tak to mi asi stačí.
Vystavená díla jsou z doby, kdy jste procházela velmi osobním procesem tranzice. Kdyby tam bylo něco současného od Michelle Adler, co by tam bylo?
Aktuálně se zabývám fotografií a moje fotky spíš akcentují aspekt světla. Určitě nemají žádnou společenskou message. Mám to už úplně jinak. Tím, že jsem si vyřešila svůj vnitřní rozpor a udělala určité změny, tak mě už „transgender” téma nezajímá. Kurátoři ode mě očekávali, že budu pokračovat a já bych z toho mohla profitovat, ale já už nemám tu potřebu. Velmi zajímavý je pro mě teď návrat k malbě, kterou jsem dělala kdysi dávno. Maluju krajiny, zátiší, potréty. Vlastně se vracím ke starým tématům.
Vaše ambice tedy nebyla být aktivistkou, ale stala jste se jí v rámci svého procesu, dá se to tak říct?
Já jsem neměla aktivistické ambice, ale spíš osvětové. A v podstatě to pro mě bylo velmi terapeutické. V roce 2006, tedy v době, kdy jsem vytvořila Gender Programming Products, se genderem nikdo moc nezabýval. Intenzivně jsem se snažila o osvětu v rámci několika ročníků Transgender Me.
Je teď osvěta pořád potřeba?
To téma je podle mě komunikované nadměrně. Možná je to potřeba, ale já už se k tomu vyjadřovat nechci. Kurátor a teoretik Jan Tábor, ke kterému jsem měla velmi blízko a hodně jsme spolu diskutovali, se jednou probíral mými akty z období tranzice a řekl mi, že umění nemá být osobní. To byla důležitá věta, protože dodnes přemýšlím o tom, jak to myslel.
HateFree Culture tu je přes 12 let. Máte pocit, že se česká společnost posunula víc k toleranci?
Na první pohled to může působit, že se naše společnost radikalizovala a názory se polarizovaly a že nenávist je větší než byla. Podle mě to ale může být kvůli času, který trávíme na sociálních sítích. Já to ale vidím optimisticky. Když mluvíte s lidmi naživo, tak jsou podle mě jsou tolerantnější.
Malíř Daniel Pešta představuje v rámci kampaně HateFree Art malbu Michelle a ta je o vás. Jak to vnímáte?
To mě velmi těší. Já vím, že se o téma tranzice i mojí proměny zajímal. Líbí se mi to. Přijde mi to hodně silné.