„Vůbec jsem si neuvědomoval, jak strašný zlom se stal,“ říká třiačtyřicetiletý Honza Šádek vzpomínající, jak si v 17 letech poprvé dal pervitin. Kamarádi ho tehdy ujišťovali, že mu žádná závislost nehrozí. Co je podle Honzy na počátku braní drog? „Je to takový falešný pocit absolutní pohody,“ vysvětluje a dodává, že rychle přijde propad. „O to větší je pak ta krize. To bylo šílené, co se mnou dělaly absťáky. Nevěděl jsem, co se se mnou děje. Pak samozřejmě přišly problémy doma, kradl jsem peníze, naši na to postupně přišli a chtěli to řešit. Odvezli mě na první léčbu.“ Honza se pak několikrát neúspěšně léčil a jeho život poznamenaly obrovské propady. „Doma jsem samozřejmě ukradl, co šlo, dodneška se za to stydím. Časem jsem kradl i mimo domov, začala se o mě zajímat policie,“ popisuje Honza a dodává, že se pro abstinenci opravdu rozhodl až po několika neúspěšných léčeních. Pak mu pomohl sport, byl úspěšný ve fitness a bodybuildingu, účastnil se dokonce mistrovství světa. Vše vypadalo dobře, jenže přišel další propad. „Na jedné dovolené, jak mi bylo dobře, jsem řekl přítelkyni: ,já si tady s tebou dám dvojku bílého´,“ popisuje, jak nevinně může pro léčícího se člověka začít nové kolo závislostí. Po dalších deseti letech postupného zvyšujícího se pití se dostal znovu k heroinu. „Byl to rychlý sešup, sebrali mi řidičák, problémy se nabalovaly, všechno šlo do háje, pak mě opustila partnerka, a to byla poslední rána.“ Z Honzy se stal bezdomovec. Jednou se ve vazbě pokusil o sebevraždu. „Když do sebe rveš celý rok nějaký sračky, prášky, chlast, drogy, prostě cokoliv, co ti přijde pod ruku, pak tě z toho najednou vytrhnou a ty vystřízlivíš, tak to je masakr. V teplákách a pantoflích jsem pak živořil v Ústí, vybíral jsem jídlo z kontejnerů, sbíral věci, vracel jsem lahve. Ale už jsem nekradl, spal jsem venku, žebral jsem, no úplné dno.“ Ve vazbě začal Honza malovat a dnes si myslí, že to je jedna z věcí, která ho zachránila. „Kreslil jsem pořád a hlavně když mi bylo nejhůř. Mám z toho opravdu radost. Pět let abstinuju a nikdy už to nechci pustit. Žiju absolutně čistý život – přestal jsem s tabákem, alkohol vím, že nesmím a nechci. Oživil jsem si návyky z kulturistiky, takže pravidelně cvičím, starám se o své tělo i o svou mysl.“ Proč podle něj drogy nikdy nezačít brát? „Zkrátka jestli ti je život milý, neber to. Je strašně velké riziko, že umřeš někde zapomenutý v roští, nikdo po tobě neštěkne, možná si tvoje máma zapláče, ale nikoho jiného zajímat nebudeš.“
Jak se ti v Teplicích vyrůstalo?
Dětství jsem měl krásné, vyrůstal jsem ve fungující rodině. Rodiče se mi vždy věnovali a podporovali mě, hlavně ve sportu. Respektovali mě a nechali na mně i výběr sportů. Chodil jsem do fitka, na vzpírání, lezl jsem po skalách, pak přišel skejt a brusle... Ve všem mě podporovali. Kousek od Teplic jsou hory a hezká příroda, jezdili jsme často na lyže.
Jak ses dostal k drogám?
Na začátku 90. let začala kultura rockových klubů, byla to velká móda. Objevil jsem novou věc, mimo sport jsem chodil na koncerty, začal jsem poznávat lidi kolem nich, hodně mě to chytlo. Jsem komunikativní, tak mě lidi měli rádi, rádi se se mnou bavili. A pak to najednou přišlo. Někdo tenkrát přinesl pervitin.
Pervitin byla první droga, kterou jsi měl?
Ano, nejdřív alkohol a pak perník. Měl jsem obavy, tušil jsem, že drogy jsou špatné. Ptal jsem se: „Nebudu na tom závislej?“ A oni říkali: „Ale ne, prosimtě, tady si jen trochu šňupnem a bude ti dobře!“ Bylo mi 17 a pamatuju si to moc dobře. Lítal jsem tenkrát celou noc po diskotéce, se všema jsem se bavil, byl jsem k nezastavení. Musel jsem vypadat příšerně, ale přišlo mi to strašně dobrý. Vůbec jsem si neuvědomoval, jak strašný zlom se stal. Tohle chvíli trvalo a pak přišel trip. To tenkrát byla skoro povinnost. Kdo neměl trip, jako by nebyl. Zkoušeli jsme různé věci, třeba rajský plyn a podobně. Pak si pamatuju, že byla válka v Jugoslávii. Hodně těch lidí z Jugoslávie přišlo k nám do Čech. Mám pocit, že s nimi přišel i heroin, do té doby to tady moc nebylo. Všichni jsme se tehdy scházeli v jedné známé hospodě. Někdo tam tenkrát přišel s tím, že u Centrálu rozdávají Jugoši herák každému, kdo to chce zkusit. Šli jsme tam a někdo zkušenější nám ukázal, že se to dává do cigarety. Bylo mi nejhůř v životě, byl to strašný stav. Ale zkusil jsem to i podruhé. To už byla síla, cítil jsem klid, bylo to prostě super a pak už se to vezlo.
Kolik ti bylo, když sis poprvé vzal heroin?
To bylo na civilní službě, do té doby jsem bral jen perník. Z gymplu mě sice vyhodili, ale pak jsem se vyučil mechanikem kancelářských strojů. Tenkrát mi někdo poradil, ať zkusím říct, že mám morální zábrany jít na vojnu a ono to vyšlo. Asi byl problém, že jsem zůstal doma. V tom období jsem byl jak neřízená střela. Rodiče na mě byli moc hodní. Táta dělal kapitána lodi v zahraničí a nebyl třeba měsíc doma. Nemohl na mě dohlížet a vše bylo na mámě. Mamka byla skvělá, ale ze začátku to na mně samozřejmě nepoznala. První krizi jsem měl po měsíci, bylo mi špatně. Jenže když jsem si zakouřil, bylo to zase dobrý. Postupně jsem dávky navyšoval. Kouření přestávalo stačit. Jednoho dne jsem si to proto píchnul sám ve sklepě. Byl to příšerný zážitek, rozpíchal jsem si žíly. Ale potom… to byla síla, prostě pecka, úplně mě to odrovnalo.
Jak bys popsal někomu, kdo to nezná, proč je to tak intenzivní?
Prvních dvacet minut je úplná nirvána, oproštění se od všeho, blaho, od žaludku ti jde takové teplíčko, motýlci, všechno se to rozprostírá, klid, pohoda. Je to falešný pocit absolutní pohody. O to větší je pak ta krize. Bylo šílený, co se mnou dělaly absťáky. Nevěděl jsem, co se se mnou děje. Pak samozřejmě přišly problémy doma, kradl jsem peníze, naši se sestrou na to postupně přišli a chtěli to řešit. Odvezli mě na první léčbu v Červeném Dvoře.
Jak to probíhalo?
Odbyl jsem si detox, odkud nešlo odejít. Pak jsem se ale sbalil, nikomu nic neřekl a odjel vlakem. Byl jsem bez peněz, v Plzni jsem potkal nějaké lidi, vyměnil jsem svoje věci za perník a pak se nějak dostal zpět do Teplic. Mámě jsem tenkrát lhal, že to zvládnu a vše bude v pohodě. Takhle se to opakovalo několikrát. Vždycky mě odvezli na léčení a já zas utekl. Dostal jsem se do léčebny Horní Beřkovice, kde jsem byl později známá firma. Když jsem byl v Beřkovicích asi potřetí, už se mě ptali, co tam zas chci, už ani personál mi moc nevěřil, že to zvládnu.
Později mě naši vyhodili z domu. Chvílema jsem byl na ulici, chvílema se naopak snažil. Doma jsem samozřejmě ukradl, co šlo. Prodal jsem tátovu sbírku známek po dědovi, rozprodal jsem toho hodně, dodneška se za to stydím. Časem jsem kradl i mimo domov, začala se o mě zajímat policie. Pak přišel zlom. Pracoval jsem tehdy ve skladu a kradl jsem alkohol. Chytli mě, když jsem procházel bránou a byl průšvih. Já měl strašný absťák a naši mě odvezli do Mostu na detox, kam za mnou přijela policie.
To jsi měl poprvé vážné problémy se zákonem?
Na detoxu se mnou byli zkušenější lidi. Říkali mi, že půjdu sedět nebo dostanu podmínku. A já dostal velký strach. Řekl jsem si, že takhle žít nechci. Odvezli mě zase do Beřkovic, kde mě vůbec nebrali vážně. Povídali, že jsem si tam zase přišel jen odpočinout. Tehdejší primář Straka mi dokonce řekl, že mě dá mezi chroniky, že jsem ztracený případ. Všichni nade mnou lámali hůl. Tam a tehdy se to ve mně zlomilo. Začal jsem se o abstinenci víc zajímat, začal jsem na sobě makat, dělat všechno, co po mně chtěli. Zjistil jsem, že existuje nějaká následná péče a našel jsem si místo v doléčovacím centru v Kladně. Přijali mě tam kladně (smích). Ze začátku tam byla docela dobrá parta. Bylo mi sice divné, že lidi chodili na pivo, ale chodil jsem s nimi. Měl jsem práci v McDonaldu v Praze, kde se mi docela dařilo, taky brigádu ve fitku za barem, fungoval jsem. Ale… chodilo se na to pivo. Netrvalo dlouho, byl jsem opilý, sednul jsem do taxíku a jel jsem do Prahy sehnat si heroin. Do toho doléčováku jsem se nevrátil, i když jsem tam měl věci. Styděl jsem se. Toulal jsem se po Praze, různě jsem lhal, aby mě někdo u sebe nechal přespat. Nakonec jsem jel domů a mámě na rovinu přiznal, že v tom zase jedu. Celé to netrvalo moc dlouho - rok v Kladně, pak sešup jen dva týdny. V Beřkovicích už to bylo úplně beznadějný, říkali: „Co vy zas tady děláte?“ Byl jsem tam popáté nebo pošesté. Tehdy mě začalo opravdu zajímat, proč mi to sakra nejde? Já se toho nezbavím? Proč tohle musím podstupovat?
Zkoušel jsi znovu přestat?
Nastoupil jsem na další doléčování, tentokrát v Děčíně, kde mě zase přijali dobře. Všechny jsem poslouchal, už jsem se toho opravdu chtěl zbavit. Měl jsem práci od města, platil jsem nájem, poznával jsem okolí. Tam jsem taky poznal svoji lásku, strašně jsme se zamilovali. Byla starší, měla dvě děti. Když jsem za rok skončil doléčování, nastěhoval jsem se k ní. Tehdy jsem ani nepil alkohol, zjistil jsem, že je to maximální spouštěč. Chodil jsem do fitka, kde si mě všiml jeden týpek a oslovil mě, jestli nechci zkusit závody. Úplně mě to chytlo, začal jsem trénovat a najednou jsem seděl v autě na Slovensko na první soutěž. Závodil jsem pak další dva roky.
Měl jsi nějaké úspěchy?
Byl jsem vicemistr republiky, pozvali mě i do reprezentace. Nejvíc pro mě byla účast na mistrovství světa v Bolzanu v Itálii, to byl rok 2006. Mezitím jsem se vyučil podlahářem. Začal jsem dělat v jedné rodinné firmě, kde jsem se toho hodně naučil. Tehdy všechno skvěle fungovalo. Byl jsem čistý, nepil jsem, cvičil jsem, makal jsem, nebral jsem žádný sračky a byl jsem šťastný. Pak přišla finanční krize a musel jsem z firmy odejít na živnosťák. Dělal jsem na sebe, lidi začali volat, šlo to lépe a lépe. Koupil jsem si motorku, lepší nářadí, jezdil jsem na dovolené. A na té jedné dovolené, tehdy jsme si mohli dovolit Dominikánskou republiku na 14 dní, jsem řekl přítelkyni: „Já si tady s tebou dám dvojku bílého.“ K tomu jsem si dal doutník a užíval si tu pohodu - luxusní hotel, palmy, oceán. Od té doby jsem se cítil jako pán všehomíra. Po návratu všechno klapalo. Jenže pomalu to začalo znovu. Domů jsme si koupili lahev, tu oslava, tu ples, tam silvestr. Ve mně se pomalu začal probouzet ten Honza z klubu. Začal jsem se ujišťovat, jak jsem zábavný, když jsem opilý, ujišťovali mě i ostatní, jak je se mnou zábavné pařit. Měl jsem pocit, že je všechno v pohodě. Zkrátka první skleničku jsem si dal asi po pěti letech a pak tohle období na cestě znovu dolů trvalo 10 až 11 let. Prostě jsem se postupně rozjížděl.
V tu dobu to vypadalo, že se nic neděje?
Ano, měl jsem v pohodě život. Pak to ale přišlo. Pravidelně jsme se scházeli s partou motorkářů každou středu v hospodě. Já se na to vždy hodně těšil, býval jsem tam první a než přišel někdo další, už jsem měl v sobě dvě tři piva. Jednoho dne jsem vypil asi 10 piv a nějaké panáky zelené, byl jsem hodně opilý, jako všichni ostatní. Tenkrát jsem sedl do auta, jel do Teplic a sehnal jsem si heroin. Byl to rychlý sešup, sebrali mi řidičák, problémy se nabalovaly, všechno šlo do háje. Pak mě opustila partnerka, a to byla poslední rána. Bral jsem to jako zradu. Byl jsem zhrzený, nevyzrálý… prostě dement. Na všechno jsem se vykašlal, závazky vůči bankám, dodavatelům, klientům. A řekl jsem si, že se potrestám, udělám ze sebe největšího bezdomovce. Během chvíle se to taky stalo. Vyhodili mě z bytu, který jsem nechal v šíleném stavu. Zase jsem kradl a dělal neplechu. Všichni známí z fitka se divili, co se to s tím Honzou děje. Mezi nimi byli i nějací policisté. Ti mě tehdy sebrali na ulici a šup se mnou do vazby. Byl jsem pořád v rauši, takže jsem se z toho chtěl dostat. Jelikož jsem tam kdysi dělal podlahy, znal jsem to tam. Řekl jsem, ať mě pustí na záchod a pak se pokusil utéct. Samozřejmě mě chytli a zavřeli mě. I když jsem byl v psychóze, dali mi holítko. Já ho rozlomil a strašně jsem se tam pořezal. Odvezli mě do nemocnice, ruku jsem měl hodně špatnou. Naštěstí mi ji dali dokupy a po 14 dnech mě odvezli zpátky do té samé cely.
Ty jsi už nechtěl žít?
Když do sebe rveš celý rok nějaký sračky, prášky, chlast, drogy, prostě cokoliv, co ti přijde pod ruku, a pak tě z toho najednou vytrhnou a ty vystřízlivíš, je to masakr. To najednou nechápeš. A tam se to stalo – dostal jsem do ruky pastelky a papír a začal jsem kreslit.
Vedl tě instinkt nebo vzpomínky na dětství?
Asi ano, nebylo to úplně zčista jasna. Můj táta byl zručný kreslíř a mně se to jako malému klukovi moc líbilo. V průběhu života jsem to občas zkusil v nějakém rauši. Ve vazbě jsem měl čas. Tam jsem kreslil úplně všechno, co jsem za život viděl.
Máš ty kresby schované?
Mám všechny. Dokonce jsem tam nakreslil komiks „Porucha mozku“ a popisuju tam celou svou cestu do vazby včetně toho pokusu o sebevraždu. Pak za mnou přijeli kamarádi z Děčína na návštěvu, i když měli důvod mě zatratit. A já jim ty kresby ukázal. Jeden z nich je malíř, tomu se to moc líbilo a řekl mi, ať pokračuju. Dostal nápad, že by mohli uspořádat výstavu, že bych mohl kreslit tematicky z vězení. To mě nadchlo, viděl jsem před sebou opět nějakou realizaci, nějakou činnost, která by mě provázela. Před soudem jsem obeslal psychiatrické léčebny, jestli by mě přijali, kdyby soud dopadl dobře, a všechny souhlasily. U soudu jsem ty dopisy ukázal a soudce mi dal šanci, že mě pustí, ale ať hned nastoupím do léčby. Nastoupil jsem opět do Beřkovic, ale po měsíci a půl jsem se sebral a v pantoflích a teplákách jsem odjel do Ústí.
Ty jsi za sebou měl všechny tyhle hrozné věci, málem ses zabil. Přesto to člověku nedojde? Je ta droga tak silná, že to prostě zapomeneš?
Ani ne, jen v sobě ještě nemáš nutnost doopravdy přestat. Vede tě strašně silná chuť na drogu, to ano. Ale hlavně je to v tobě. Nejsi přesvědčený, že chceš přestat. Nejsi absolutně odevzdaný abstinenci. Teď zpětně vím, že u soudu to byl ode mě kalkul, chtěl jsem se dostat z vězení a ono to zabralo. Jenže v Beřkovicích to pak vyšlo najevo. Byl jsem úplně hotový, každou minutu jsem přemýšlel, jak to udělám, abych si ještě dal. Řekl jsem si, že nemá cenu se tady trápit. Já jdu pryč a jdu to „dofetovat“. Nikomu jsem nic neřekl ani doma, vzal jsem peníze, co jsem dostal ze sociálky, a koupil jsem si haldu fetu. V teplákách a pantoflích jsem pak živořil v Ústí, vybíral jsem jídlo z kontejnerů, sbíral věci, vracel jsem lahve. Už jsem nekradl. Spal jsem venku, žebral jsem, no úplné dno. Jednou jsem měl takový hlad, že jsem to nevydržel a šel jsem do obchodního centra. Vypadal jsem příšerně a samozřejmě na sebe upoutal pozornost ochranky. Dal jsem si do kapsy salát a chytli mě. Odvezli mě k nějakému státnímu zástupci, tomu jsem vyprávěl svůj příběh. On mě pak pustil se slovy, ať se dám „dokupy“, ať jedu za rodinou, pryč z Ústí, ať už tohle nedělám. A pustil mě. Řekl jsem si, že tohle není možné. A s absolutní pokorou jsem tehdy odjel do Teplic. Omluvil jsem se rodičům a poprosil jsem je o pomoc. Odvezli mě do Jemnice u rakouských hranic, hodně daleko od domova. Tam jsem si opět řekl, ale tentokrát doopravdy, že to musím dát. Potom jsem jel na doléčovák do Ostravy.
A tady jsi členem komunity? Jak ses sem dostal do Ostravy?
Během léčby v Jemnici jsem poznal holku, na kterou nikdy nezapomenu. Nádherná, chytrá. Ačkoliv jsem věděl, že to není během léčby vhodné, začali jsme si spolu. Říkal jsem jí, že má první léčbu a že to spolu zvládneme, že ji podpořím a pomůžu jí, a na ni to udělalo dojem. Pak jsme hledali doléčovák, kde tolerují páry, to byla jediná Ostrava.
Vztahy během léčby jsou zakázané?
V psychiatrických léčebnách je to úplné tabu. Když se dva do sebe zamilují, tak to pak odvádí pozornost od toho problému, kvůli kterému tam jsou, a nesoustředí se na léčbu. Energii, kterou by měli věnovat léčbě, dávají do nového vztahu. Ale my se dostali do Ostravy, jeli jsme tehdy na pohovor každý sám, abychom utajili, že už ten pár jsme a přijali nás. Jenže ta holka to nezvládla a začala zase brát. Bylo to hrozné, nemohl jsem jí pomoct. Odkopla mě, že už si jde svou cestou. Já sám byl kousek od toho, abych do toho zase spadl. Naštěstí mě provázela kresba, kreslil jsem pořád a hlavně když mi bylo nejhůř. Pět let abstinuju a nikdy už to nechci pustit. Žiju absolutně čistý život – přestal jsem s tabákem, alkohol vím, že nesmím a nechci. Oživil jsem si návyky z kulturistiky, pravidelně cvičím, starám se o své tělo i o svou mysl. Mám svého terapeuta a pravidelně k němu docházím. Snažím se rozkrýt svou mysl, přijít na to, proč se chovám tak, jak se chovám, a daří se mi to. Zhruba dva roky zpátky jsem se konečně začal uvolňovat a teď je mi moc fajn. První tři roky byly hodně na sílu.
Nemáš strach, že do toho spadneš znova?
Ano, mám. Život mě naučil, abych nikdy neříkal nikdy. Mám takovou poučku a docela funguje: „Diabetik se silnou cukrovkou, aby neměl záchvat, taky nejde do cukrárny a nedá si dort.“ Já se musím chovat podobně se svou nemocí. Jsem vlastně nemocný člověk, jsem posedlý závislostmi. To pro mě znamená, že musím najít a pojmenovat všechny věci, které by to mohly znovu spouštět, a musím se jim vyhýbat. To znamená nejít nikdy na pivo, na zábavu, na koncert… Už jsem to přijal, dělám jen věci, které mi dělají dobře a už pět let mi to funguje. Nastolil jsem si řád, životní rytmus. Chodím do práce, opět dělám podlaháře v rodinné firmě. Tam jsem to hned při pohovoru řekl, co mám za sebou. Šéf, mimochodem skvělý člověk, mi tu šanci dal, neodsoudil mě. Jsou lidi, kteří to nepřijmou, a s těmi já si nemám co říct, a jsou lidi, kterým to nevadí a třeba to ocení.
A v malování se ti daří?
Je v tom obrovská naděje, obrovská láska a všechno tomu podřizuju. Měl jsem pár výstav, třeba v Národní technické knihovně v Praze. Lidi ode mě obrazy kupují. Maluju teď tahače pro ČSAD Ostrava k jejich 70. výročí. Jednou mě napadlo, že bych mohl tvořit něco pro děti, když jsou ty moje kresby takové neobvyklé, barevné a veselé. Zavolal jsem do dětského domova v Čeladné a nabídnul, že bych jim vyzdobil prostory kresbami, ale museli jsme sehnat sponzory. To se moc nedařilo, tak jsem nakonec oslovil ČSAD. Ti se toho chopili, celé to zaplatili. To samé jsem chtěl udělat pro nemocnici. Kamarádka mě seznámila s primářem Janem Boženským a tomu se to moc líbilo. Takže se mé obrazy dostaly také do nemocnice. Pan primář pak vymyslel, že bych mohl z těch obrazů udělat omalovánky. Začali jsme na tom pracovat, opět jsme oslovili ČSAD, kde se pro to opět nadchli. Taky jsme oslovili Koh-i-noor, když je to malované jejich pastelkami. Tohle teď běží. Mým snem je ilustrovat knihu, takové štěstí jsem ještě ale neměl. Věřím, že to jednou přijde.
Kdybys mohl lidem říct, proč drogy brát, nebo nebrat, co bys jim řekl?
Řeknu teď asi kacířskou věc, já osobně bych tu zkušenost neměnil. To, co jsem si zažil, ze mě udělalo člověka, který tady s tebou sedí. Nevím, jaký bych byl bez té zkušenosti. Sice jsem udělal hodně zla, za což se chci všem omluvit, chci vše napravit, ale teď tady sedí člověk, který pochopil, jak má žít, dělat radost a být nápomocný jiným. Bohužel jsem si tím musel projít. No a proč to nebrat? Hodně mých známých to nepřežilo a já bych je teď třeba rád viděl, jenže oni už tady nejsou. Takové štěstí, jako jsem měl já, oni neměli. Zkrátka jestli ti je život milý, neber to, je strašně velké riziko, že umřeš někde zapomenutý v roští, nikdo po tobě neštěkne, možná si tvoje máma zapláče, ale nikoho jiného zajímat nebudeš.
Dají se napravit vztahy v rodině, které jsou závislostí hodně tragicky poznamenané?
Dá se to, ale předchází tomu vlastní sebezapření, absolutní pokora k životu. Rodiče musí vidět činy a kroky, které děláš k tomu, aby ses z toho dostal. Řeči je nezajímají, těch jsou plné léčebny, bohužel. Lidí, kteří to nikdy nezvládnou, je hodně.
Proč myslíš, že někdo se z toho dostane a někdo ne? V čem je ten rozdíl?
To, že to doopravdy nechce. Člověk to musí chtít až do morku kostí. Být o tom přesvědčený. Je to nová víra v sebe a víra v čistý život. Já mám třeba takový pevný bod – i kdyby se dělo cokoliv, tak já budu sedět klidně nahatý a schoulený v rohu, a i kdyby mi to měli lít do krku, nikdy se nenapiju, nikdy si nedám. Mám silné přesvědčení, že mě nikdy nic nezlomí. A takové silné přesvědčení, co v sobě mám, mi nikdy nikdo nemůže zlomit, ani slabé chvíle, kterých bude v životě hodně. A když na to pomyslíš, musíš mít husí kůži, jakou teď mám já.
Spoluautorka: Tereza Papalová | Foto: Jiří Pasz a archiv Honzy Šádka