Pandemie koronaviru zásadně ovlivnila životy také lidí bez domova. Mnozí z nich přišli ze dne na den o možnost bydlení i obživy, samosprávy se současně začaly obávat toho, že by se mezi nimi mohla začít nákaza šířit. A vzhledem k jejich situaci a často chatrnému zdravotnímu stavu mít závažné následky. Proto se pražský magistrát inspiroval v zahraničí a přenesl do českého hlavního města koncept spolupráce s hotely, které zůstaly následkem korona krize prázdné a začaly bojovat o přežití. Více než tři stovky lidí žijících na ulici tak našly stabilní zázemí a k překvapení mnohých se tito lidé začali měnit před očima.
Jozef Ludha přišel v únoru letošního roku do Česka za prací, kterou tu měl sjednanou předem. „Byla to dobrá práce. Perspektiva vypadala velmi růžově,” říká. „Pak jsem se ale dal na akoholickou túru, do práce jsem nenastoupil a přišel o ni i o ubytování,” pokračuje. „Zařadil jsem se tak mezi bezdomovce.” Tak se dostal na Hlavní nádraží, kde se snažil od dalších lidí bez domova získat informace, jak na ulici přežít.
Domů na Slovensko se vrátit neplánoval, přestože podle svých slov má kam. „Přijel jsem vydělat peníze a kdybych se v takovém stavu vrátil domů, moji pětaosmdesátiletou mámu by trefil šlak,” sdílí své obavy. Shodou nešťastných náhod navíc přišel o mobilní telefony, peníze i osobní věci. „Nezbylo mi nic jiného než jít na noclehárnu v Horní Michli,” líčí. „Našel jsem si jinou práci. Tam po mně ale chtěli výpis z rejstříku trestů a já neměl sto korun, abych si ho mohl nechat udělat,” říká a dodává, že nastřádat peníze se mu nepodařilo, protože většinou padají na základní potřeby. Přiznává také, že na ulici vyžebrané peníze směřovaly nejčastěji na cigarety, na nichž je závislý. „Nemůžu si pomoct.”
„A pak přišla korona a firmy přestaly zaměstnance nabírat,” spráskne ruce. V první chvíli mu pomohla organizace Naděje, na jejíž noclehárně přespával. Přestože se mu tam vcelku líbilo, jako velkou nevýhodu vnímá, že mohl přijít vždy až večer a druhý den v šest ráno zase musel odejít. „A pokud jste měl nějaké osobní věci, musel jste je tahat celý den s sebou,” vysvětluje. Pak se ale ocitl na ulici úplně. Z důvodu nastupující pandemie s mizivou šancí na změnu.
Po anglicku
S dočasným řešením v době koronakrize, kdy byl přístup lidí bez domova k ubytování i pracovním příležitostem značně ztížený, přišel Magistrát hlavního města Prahy. Inspiroval se ve Velké Británii, kde už probíhala spolupráce samospráv s hoteliéry, kteří náhle stáli s prázdnými objekty před bankrotem. A tak i Prahu napadlo, že by mohla oslovit některé české majitele s nabídkou využít jejich volné kapacity k ubytování lidí bez domova. „Jinak by byli odkázáni na život na ulici, s čímž jsou v rámci pandemie spojená obrovská rizika,” vysvětluje radní pro bydlení Adam Zábranský, jehož poradci s tímto nápadem přišli. „Na začátku jsme se snažili hledat objekty v majetku Prahy, které by se daly za účelem ubytovávání lidí bez domova využít. Tam jsme k ničemu nedospěli. Proto jsme se začali obracet na hoteliéry,” dodává. Nakonec se magistrát dohodl se třemi majiteli, z nichž jeden byl ochoten poskytnout hned čtyři objekty. „Tím jsme naplnili vytyčenou kapacitu 350 lidí,” shrnuje Zábranský.
Adam Zábranský
Zmíněné čtyři objekty ze šesti poskytla síť hostelů BOHO. „Nám to dávalo obrovský smysl. Jednak šlo o to, pomoct lidem bez domova, jednak i sami sobě. Byli jsme totiž těsně před otevřením nového hotelu, veškeré finance šly proto do jeho stavby. V momentě, kdy vláda řekla, že máme zavřít, jsme byli bez peněz. Nevěděli jsme, zda přežijeme, a měli jsme asi 200 lidí, kterým jsme potřebovali zajistit práci, abychom je nemuseli poslat na Úřad práce,” načrtává situaci výkonná ředitelka sítě Babeta Schneiderová.
Přestože ona sama přiznává, že někteří zaměstnanci bojovali s předsudky vůči lidem bez domova, ona sama se poničení vybavení hotelů nebála. „Má zkušenost je, že když dáte lidem něco pěkného, tak se o to starají. Takže ne, nebáli jsme se. Přišlo nám to jako win-win situace,” usmívá se. „A zkušenost to byla super. Prošlo nám dveřma kolem 300 lidí a problémy jsem schopna spočítat na prstech jedné ruky.” Pochvaluje si pak zejména spolupráci s neziskovými organizacemi, které do hotelů za ubytovanými docházely. Jednou z nich byla Armáda spásy.
Neřešit existenci
„Armáda spásy komunikuje s částí v hostelech ubytovaných klientů. Scházíme se s nimi a pomáháme jim řešit jejich situaci. Bavíme se s nimi o tom, jak se na ulici dostali a jakým způsobem by se mohli dostat zase zpět,” popisuje svou činnost terénní sociální pracovník organizace Mikoláš Opletal. Do hotelů dochází také psychoterapeutka a podle Opletala také probíhá spolupráce s adiktologickými službami.
Mnozí klienti se podle všech zainteresovaných mění před očima. „Nejdůležitější pomoc tkví v tom, že nemusí každý den řešit existenční ohrožení a životní potřeby. Když totiž člověk musí každý den vyřešit, kde bude spát a co bude jíst, je logické, že se jeho situace nezlepšuje. Tady mají příležitost pracovat na komplexním zlepšení,” vysvětluje Opletal okolností zlepšení.
Mikoláš Opletal
Radní Zábranský přiznává, že zpočátku stálo v cestě projektu mnoho překážek. Mezi ty největší patřila kapacita neziskových organizací, které se na pomoc lidem bez domova specializují. Proto si magistrát stanovil, že pomůže 350 lidem. „Lidí na ulici je samozřejmě víc. Mluví se o víc než tisícovce lidí. My jsme si proto vytyčili skupinu zvláště ohrožených osob, kam patří zejména zdravotně hendikepovaní lidé nebo ti v seniorském věku. To je skupina lidí, kde by ty dopady, pokud by se mezi nimi začala šířit nákaza koronavirem, byly děsivé,” říká Zábranský.
Pravidla
Do hotelu se tak dostal i Jozef Ludha. Připouští, že se zpočátku tuto pomoc vyhledat zdráhal. „Mezi lidmi na ulici se šířily zprávy, že to tu je jako ve vězení. Že člověk skoro nesmí chodit ven.” Nakonec ho ale těžké životní podmínky přiměly pomoc v hotelu vyhledat. V Sophie’s hostelu ze sítě BOHO bydlí už od začátku dubna. „Přišel jsem jen v tom, co jsem měl na sobě. Dostal jsem oblečení z toho, co sem lidé přinesli. Mohl jsem se čistě obléct a už jen díky tomu jsem se začal cítit dobře. A pokud máte kde složit hlavu a máte stabilní zázemí, je to to nejdůležitější,” říká.
Jozef Ludha
Právě podmínky, o nichž pan Jozef mluví, jsou podle Mikoláše Opletala nutné k tomu, aby soužití všech zainteresovaných proběhlo bez problému. „Na hotelu nejsou dovolené žádné návykové látky - alkohol ani drogy,” vypočítává. Dodává však, že někdy pracovníci přimhouří oko. „Občas se stane, že někdo pod vlivem přijde. Je to pochopitelné, když je řada z těch lidí ve špatných životních situacích a mají tendenci k alkoholu sahat,” pokračuje a dodává: „My s tímhle pracujeme, oni o tom často chtějí mluvit a řešit to. Je ale nepřijatelné, aby se to dělo tady na hostelu.”
Pokračování
V první fázi se magistrát především snažil řešit akutní situaci, kdy potřeboval zamezit šíření nákazy mezi lidmi na ulici. Po skončení nouzového stavu se pak rozhodl zaměřit na řešení dlouhodobé situace ubytovaných. „Už v červenci, kdy opatření do velké míry pominula, jsme se rozhodli přejít do další fáze, kdy chceme zlepšit stav ubytovaných. Přestali jsme proto přijímat nové lidi a ubytovaní postupně ubývají. Přesouvají se někam jinam, najdou si práci nebo bydlení,” vysvětluje radní Zábranský.
Babeta Schneiderová
Někteří hoteliéři se s pomalým rozjezdem turismu v Praze o své objekty přihlásili, a tak nyní lidé bez domova bydlí v už jen čtyřech hotelech. „Za jednoho člověka dostáváme 6000 Kč plus DPH za měsíc, což je pro představu částka, kterou dostáváme v běžném provozu za dvě až tři noci za pokoj. Nyní magistrát nově přidává něco na zaměstnance, kteří tu musejí být,” popisuje podmínky Babeta Schneiderová s tím, že právě proto se její síť hotelů rozhodla dvě budovy stáhnout pro běžný provoz.
Dobrý start
Aktuálně dosahuje kapacita 250 míst, reálně ubytování využívá na 230 klientů. Magistrát se spolu s hotely rozhodl v projektu pokračovat, a to až do března příštího roku. „Dopředu jsme úplně nevěděli, jak to bude fungovat, zda nebude docházet k problémům. Ukázalo se, že ty zkušenosti jsou extrémně pozitivní. Od sociálních pracovníků víme, že se jim podařilo navázat spolupráci s lidmi, kteří to už třeba i deset let odmítali. Uvědomili jsme si, že to je velká příležitosti zlepšit život těch lidí dlouhodobě,” pochvaluje si projekt Adam Zábranský.
A vynachválit si příležitost nemůže ani pan Jozef. „Start odtud je opravdu dobrý. Magistrát nás navíc podporoval i co do jídla, později nám dávali stravenky. Tím jsem měl čas si hledat seriózní zaměstnání,” vypráví. Aktuálně pracuje přes agenturu na brigádách, nejčastěji vykládá náklady z kamionů. Při tom se snaží najít stabilní zaměstnání. „Najít si práci, kdybych neměl tohle bydlení, by bylo velmi těžké,” myslí si. „To neustálé řešení základní potřeb na ulici je tak únavné, že už pak moc sil na cokoliv jiného nezbývá,” svěřuje se.
Zaměstnání i zdravotní stav
Zevrubná evaluace aktivity se teprve chystá. Už nyní je však pražský magistrát s výsledky nadmíru spokojený. „Já to považuju za velmi úspěšný projekt,” hodnotí radní Zábranský. „Nedocházelo k tomu, že by tam byly velké rvačky nebo ničení majetku. Probíhalo to na této úrovni bezvadně. Objevují se zprávy o tom, že si někteří dokázali najít práci, jejich situace se zlepšila i po zdravotní stránce. To považuji za obrovský úspěch,” dodává. A podobně to vnímá také ředitelka sítě BOHO Babeta Schneiderová, která přidává další ovoce projektu - boření předsudků. „Hrozně to všem našim zaměstnancům otevřelo mysl. A přijde mi také úžasné zjištění, že na magistrátu dělají tak skvělí lidé, kteří opravdu chtějí změnit věci k lepšímu,” uzavírá.
