V souvislosti s Afrikou se dlouhodobě mluví o populační explozi. Ty přitom působíš už několik let v subsaharské Africe, kde pomáháš neplodným párům k těhotenství. Proč? Mohlo by se totiž zdát, že to Afrika nepotřebuje.
Africký kontinent to asi nepotřebuje. Podobně by se pak ale dalo třeba říct, že bychom je nemuseli vůbec léčit. Proč léčit rakovinu, když jich víc umře a bude jich pak míň? Tak se to ale brát přeci nedá. Já je nemůžu neléčit jenom proto, že jich je hodně.
Spíš to myslím tak, že mnohé laiky nenapadne, že by v Africe mohli mít problém s plodností.
Jako celek nemají, ta populace stále roste. Ale to pořád neřeší problémy jednotlivců. Percentuálně je tam neplodnost vyšší než na jiných kontinentech. Rodiny pak obecně mívají více dětí, protože jsou v systému, kde chybí státní sociální podpora. Děti jsou tedy zabezpečením, investicí do budoucna a stáří, protože se pak o rodiče starají. Nemít děti je v Africe naprosto nemyslitelné. Celá společnost nutí každého mít děti. Je to úplný základ.
V čem ty problémy s plodností v Africe spočívají?
Zdravotnictví tam nemá dobrou úroveň, takže ani banální problémy se neléčí. Lidé mívají nezdravý životní styl, prostředí je značně znečištěné, jedí méně kvalitní jídlo, používají se tam agresivní pesticidy a hnojiva. To vše se na neplodnosti projeví. Současně je tamní populace promořená různými infekcemi, včetně pohlavních chorob. Chlamydie jsou strašně časté a mezi našimi klienty je má skoro každý. Je to v podstatě běžná infekce, která se dá dobře léčit. Když se to ale neléčí, u žen to udělá velké srůsty a už neotěhotní. Promiskuita je také v Africe celkem vysoká a příliš se to neřeší. Což rozšiřování těchto chorob samozřejmě značně napomáhá.
Jak ses k embryologii a pomoci bezdětným párům dostala?
Umělé oplodnění (pozn. IVF) jsem dělala už tady v Česku. Protože ale ráda cestuju, strávila jsem nejprve dva roky na Kypru. A protože nemám dlouho stání na jednom místě, tak jsem se po návratu do Česka začala zase porozhlížet po tom, kam bych mohla jet. Na jednom specializovaném serveru jsem našla inzerát, kde hledali embryology a gynekology do IVF centra v Ugandě. To byla první africká destinace, kam jsem jela. Bylo to hodně divoké, protože to bylo v Gulu, což je město na severu u jižní hranice se Súdánem. Je to tam velká divočina, ale uprostřed džungle tam mají docela dobrou laborku. Stála tam už asi pět let, ale vůbec nefungovala. My jsme tam přijely ještě s jednou Češkou a už tam byli pacienti, kteří tam dva měsíce čekali, až přijedeme. Pacientům řekli, že mají tým, přitom ale vůbec nikoho neměli. Takže je přijali do nemocnice a začali hledat, kdo jim to tam přijede udělat. Takže pacienti tam byli dva měsíce ubytovaní v nemocnici, aniž by jim řekli pravdu. Naopak jim bylo opakováno, že to je normální, že takhle IVF vypadá. Že tam bydlí a oni je pozorují a až pak je začnou léčit. Po tom, co jsme odjely, ta klinika vůbec nefungovala a skončila. Tím, že tam těch lidí nejezdí moc, se to ale začalo nabalovat. Ono se to, že tam je někdo ochotný jet, poměrně rychle rozkřikne. Pak to došlo do fáze, kdy se to nedalo s prací v Česku stíhat, protože to zabíralo strašně moc času. Dala jsem proto výpoveď a už jezdím jen takhle, po vlastní ose.
Ty tvé výjezdy byly tedy původně dovolená?
Přesně tak. Já si na to vždy brala v práci dovolenou a jezdila jsem tak jednou za dva měsíce na týden. Pak už to ale nebylo únosné.
Nabízí se otázka, proč si to nedělají sami. Mnohé africké země mají celkem dost absolventů medicíny, nebo ne?
Právě že nemají lidi. A to je to, co mě na tom skutečně fascinuje. Každý si myslí, že Afrika je chudá a nejsou tam peníze. To ale není pravda. Peněz tam jsou mraky. Bohužel na ně ale dosáhne jen pár procent lidí, naprostá většina žije v chudobě. Distribuce peněz je tam až úchylná. Bohatí Afričané obecně rádi utrácí, chtějí to často ukázat. A tak kupují spoustu věcí. Ne ale jenom auta a domy nebo šperky, ale i nemocnice. Takže si nějaký bohatý Afričan postaví nemocnici, kterou špičkově vybaví, nemocnice ale pak stojí. Nemá tam kdo dělat. Odborníci studují často v zahraničí a tam zůstanou. Vrátí se jen minimum z nich. Na obsluhu nemocnic to nestačí. Je to pak začarovaný kruh, kdy absence odborníků způsobuje i to, že ty další nemá kdo školit.
Ty jsi medicínu studovala?
Ne. Vystudovala jsem molekulární biologii. Pak jsem z oboru odešla, protože jsem potřebovala peníze, ale po letech jsem se zase vrátila. Chtěla jsem zpět do laboratoře a tohle se zrovna namanulo.
K tomu medicínské vzdělání není potřeba?
Medicínské ne, biologické ano. V každé klinice ale vždy musí být atestovaný gynekolog, který je specialista na IVF. V Africe to tak striktní ale není.
Většinu času teď trávíš v Africe. Do jakých destinací jezdíš nejčastěji?
Nejvíc jezdím do Kamerunu, Gabonu a Ghany, do Ugandy jezdím dělat jen specializované věci. Na jedné klinice totiž provádějí genetické testy embryí. Pokud jsou oba rodiče přenašeči nějaké choroby, dají se vyselektovat ta embrya, která jsou zdravá, a ta se pak ženám transferují. Občas jezdím i do Pobřeží slonoviny, pokud potřebují něco speciálního.
Jak se stalo, že jsi z jedné návštěvy Ugandy začala trávit většinu života v Africe?
Hrozně se mi tam líbilo. Bylo to sice hodně náročné, když člověk ale v Africe něco udělá, máme z toho zase strašně dobrý pocit. Vše totiž stojí velké úsilí, o to větší radost pak člověk má. A jak člověk začne něco dělat, rázem potkává ty správné lidi z oboru. Takhle jsem potkala i svou nyní už dobrou kamarádku, která vybavovala IVF laboratoře v Africe. Když zjistila, že jsem byla v Africe, začaly jsme se víc bavit a ona slíbila, že až bude vybavovat nějakou novou laboratoř, doporučí mě. A tak se to rozjelo a lidé si to mezi sebou začali říkat.
Nedávno jste založily v Ghaně vlastní kliniku. Proč?
Říkaly jsme si, proč to pořád dělat pro někoho cizího, když nám to tak hezky jde. Vybraly jsme si Ghanu, protože to je hezká, bezpečná a stabilní země. Spolupracujeme s klinikou, která má svou IVF laboratoř, kam jsme dodaly přístroje, které neměli. Tu laboratoř si od nich pronajímáme a máme vždy skupinku pacientů, kteří tam přijedou s námi. Chceme se tam zaměřovat spíše na speciální případy, většinou proto vozíme cizince z Evropy, kteří mají často ghanské předky. Nechceme tam totiž konkurovat místním klinikám.
Proč vozíte cizince a oni ten proces nepodstoupí v Evropě?
Mezi klienty naší ghanské kliniky patří především lidé, kteří chtějí darované vejce a v Evropě prostě nejsou černé dárkyně. V Ghaně to pak je pro ně ještě levnější a celkově dostupnější.
Jak to, že v Evropě černošské dárkyně vajec nejsou?
A znáš nějakou černošku, která by dala vejce?
Já se v tom oboru nepohybuju, tak neznám.
Já takovou taky neznám (smích).
Čekal bych ale jako laik, že například v Británii, kde černochů není málo, to takový problém nebude.
Zrovna Británie je ještě specifická tím, že dárkyně za to nesmí nic dostat. Je to opravdu tak složité, že je těžké získat i bílou dárkyni, černou téměř nemožné. Proto je pro ně rychlejší zajet do Afriky.
Někdo by to mohl vnímat jako vykořisťování afrických žen, které do toho může hnát chudoba.
I v České republice máme velké množství dárkyň, dokonce jsme v tomto ohledu světová velmoc. Máme tu dobrou legislativu, vše celkem hladce funguje a můžeme dělat anonymní dárcovství. Proto tu je hodně dárkyň, které rády a dobrovolně darují. V Africe je to podobné. To, zda všechny IVF kliniky vykořisťují dárkyně, je asi o úhlu pohledu. Já to tak nevidím.
Skutečně je v Africe snadnější najít dárkyni vejce? Nevystavuje se stigmatizaci, pokud by se provalilo, že vejce pro nějaký cizí pár daruje?
Jak kde. Ghana je v tomhle docela pokročilá, IVF tam funguje poměrně dlouho a klinik je tam víc. Lidé o tom tedy mají celkem povědomí. V jiných afrických zemích se dárkyně ale neshánějí moc dobře, protože o tom nic nevědí a může se stát, že se obávají, jak by reagovalo okolí. A nakonec do toho proto nejdou. Čím víc je ale léčba rozšířená, tím jednodušeji se oslovují a nacházejí lidé, kteří rádi pomůžou.
Může si pár vybrat, jaké embryo chce, například že nechce bělošské, ale černošské?
Když to vezmu podle Česka, je u nás dárcovství striktně anonymní. Nemůžu si tedy dárkyni vybrat, ale mohu si ji vybrat fenotypově, aby logicky bylo dítě rodičům co nejvíc podobné. Když mají hnědé oči, chtějí často, aby měla hnědé oči i dárkyně - i když to zrovna u očí takhle nefunguje. Takže když budou rodiče blonďatí běloši, nebudou asi chtít černouška. Stejně tak je logické, že černošští pacienti budou chtít černé dítě. Ono pak přichází později do hry i to, zda to tomu dítěti říct. Já osobně si myslím, že ano. To dítě na to podle mě má nárok. Když se mu o tom neřekne, může to mít za následek permanentní napětí v rodině.
V čem přesně?
Je to věčný kostlivec. Dítě je totiž z vejce jiné matky, geneticky tedy nevychází z té, která ho vychovává. Může přijít nějaká nemoc a pak to vyjde najevo. Myslím, že se to dá dětem celkem dobře vysvětlit. Předejde se tím řadě problémů.
Irena s kolegy a velvyslankyní v Ghaně Gitou Fuchsovou
Jaké je v Africe postavení neplodného páru?
I v Čechách je hrozně složité, když se všechny babičky a tetičky ptají, kdy už budou děti. V Africe je to ale katastrofa. Může to způsobit naprosté vyloučení ženy ze společnosti a je to vždy žena, na kom leží stigma a kdo podle okolí nese vinu. Nebývá to muž. Pro Afričanky je to tedy rozhodně horší než pro Evropanky. My tady bez dětí můžeme relativně v pohodě žít. Tam je to úplně jinak.
U nás některé rodiny řeší tento problém adopcí. Otázka je, zda by případná adopce situaci africké rodiny v očích okolí řešila.
Není vnímaná jako dostatečná. A hlavně to tam takhle nefunguje. Tím, jak jsou africké rodiny velké a rozvětvené, adoptují si mezi sebou velmi často. Bohatší větev rodiny, která žije například ve městě, si k sobě vezme děti chudší vzdálenější rodiny z venkova. A o ty se potom stará. Není to ale oficiální adopce a pohlíží se na to jinak. Vzájemně se starají o děti, ale není to rozhodně dostačující. Je prostě neplodná a basta.
Co se děje, když zjistíte, že problém není u ženy, ale u muže?
Muži to berou hrozně těžko, nečekají to. V Africe už vůbec ne. Když se dozvědí, že ten problém mají oni, jsou velmi překvapení. A hodněkrát se mi stalo, že to muž nechce své ženě přiznat. Takže se dohodne s lékařem, že se to manželce vůbec neřekne, použije se dárce a bude se tvrdit, že je to dítě jeho. To by v Evropě vůbec nešlo, ale v některých afrických zemích to jde. Já s tím nesouhlasím, myslím, že to může přinést velké problémy, ale v Africe se to tak dělá.
IVF zákroky jsou v podstatě jen pro bohaté, přestože se týká všech. Je nějaká cesta, jak takovou možnost dopřát i chudým, kteří tvoří většinu obyvatel Afriky?
Ano, týkají se všech, ale většina Afričanů na to bohužel nedosáhne. My se to snažíme v rámci naší kliniky trochu narovnat, a proto jsme právě spustili program, kdy z každé placené léčby dáme stranou 100 euro. Za nastřádané peníze pak dopřejeme tu možnost zdarma chudému neplodnému páru, který by si to dovolit nemohl. Teď řešíme zejména to, jak spravedlivě páry vybírat. Zatím se kloníme k losování. Je to malinké množství lidí, kterým jsme schopni pomoci, ale aspoň něco. Nevím, zda ostatní kliniky takhle smýšlejí.
Je nějaké specifikum práce s pacienty v Evropě a Africe?
Afričtí pacienti bývají strašně rádi, že se s nimi doktor baví. Tamní lékaři se totiž s pacienty vůbec nebaví. Když pak přijede někdo, kdo s nimi komunikuje, tak jsou strašně vděční. I proto se mi tam tak dobře pracuje.
Jak velká je úspěšnost procesu, když k vám přijde neplodný pár?
Právě se mi dostala do ruky statistika z celé Francie za rok 2018 a průměrná úspěšnost tamních klinik je 20 % pokusů. My jsme v naší práci na 35 až 40 %. Obecně se to liší případ od případu. Když se používají darovaná vajíčka, je úspěšnost vyšší. Pokud páry s problémy používají vlastní biologický materiál, je úspěšnost nižší.
V Africe působíš pět let, jak vnímáš způsob, jakým jsou kontinent i jeho obyvatelé v poslední době v Česku skloňovaní?
Mám Afriku moc ráda. Pracuje a žije se mi tam dobře, dobrou mám i zkušenost a lidi jsou prostě normální lidi. Tím, jak mám teď život mezi Evropou a Afrikou rozpolcený, tak se mi těžko mluví s lidmi tady v Česku. U nás je podivná panika z migrantů a černochů a z mého pohledu je to úplně absurdní. Pak přijedu z Afriky, kde mám spoustu přátel, domů a nemám najednou sílu na lidi, se kterými jsem si vždy rozuměla, reagovat a uvádět to, co říkají o Afričanech, na pravou míru. Jsou tedy lidé, se kterými se radši nebavím, aby nedocházelo ke zbytečným konfliktům.
Čeho se ty třenice týkají?
Je to rasismus a nesnášenlivost vůči jiným lidem. Nechce se mi tím už ztrácet čas.
Setkáváš se ty sama s hodnocením toho, že pracuješ v Africe?
Určitě. Spousta lidí se diví tomu, proč to dělám zrovna tam, že to v Africe nepotřebují. Ale jak už jsem řekla, takhle se na to prostě nedívám. Když dnes navíc sleduju Evropu, nemám dobrý pocit. Vymíráme. Je to vidět i na ulicích. Podívej se z okna. Co vidíš? Dva psy a ani jedno dítě. To je přesně ono! V Africe se podíváš z okna a vždy vidíš pět dětí. Co vlastně chceme? Někdo tu být jednou musí. Asi nám stejně nic nezbude, než že sem přijdou.
Jaké pro tebe je se už přes 5 let takhle neustále pohybovat? Máš manžela a děti. Jak to vnímají?
Děti už jsou velké. Na Kypru jsem je měla všechny s sebou. Když jsem pak byla dva roky v Maroku, už jsem byla sama, protože děti chodily na gymnázia a nechtělo se nám je přetahovat na jinou školu. Zvykly si. A mně se nazpátek moc nechce.
Kde máš tedy domov?
No tady. Já se vždycky na Prahu strašně těším.
Foto: Lukáš Houdek a archiv Ireny Hamplové