Všechno to začalo v šesté třídě. Do odpoledne se zdálo, že to bude obyčejný den jako každý jiný, ale to jsem ještě netušila, jak moc mi právě tento den změní život. Tehdy se před školou, do které jsem chodila, konala vojenská přehlídka, kterou jsme se třídou sledovali. Až do poslední chvíle vše probíhalo v pořádku. Najednou se mi udělalo velmi špatně. Jako by se mi celý svět přepnul do nějakého zvláštního módu. Jako by se všechno stalo cizím. Polilo mě velké horko a nevolnost. Nemohla jsem se nadechnout.
Českou hymnu ve stoje jsem ještě nějak přestála, ale pak už jsem utíkala směrem, kde jsem tušila mojí mamku, která ve škole pracuje jako vychovatelka. Dodnes si pamatuju, jak jsem si tehdy představovalo, že pro mě přijede sanitka, že mám určitě něco se srdcem, že asi umírám. Mamka mě položila na lavičku, kde jsem počkala, dokud to nepřešlo, a potom jsem odešla domů. Celý den mi bylo malátně, ale připisovali jsme to horku, které ten den bylo.
Nevolnost, pálení po těle, odpojení
Kdybych psala knihu, mohla bych lehce připsat větu o tom, že si drahý čtenář možná myslí, že tímto celý příběh skončil, že to byla jednorázová událost, která se občas stane každému. Ale to by se čtenář hluboce mýlil a to se mělo ukázat již následující den. Hned ráno, když jsme šli s mamkou a bráchou do školy, jsem cítila, že něco není v pořádku. Ta slabost, pocit odpojení od těla a pálení po celém těle se vrátily. Ve škole jsem zaplula do své lavice a bavila se normálně se spolužačkami, ale bylo mi hrozně zle. Tělo jako bych necítila, zvuky jako by šly skrze mě a světlo mě bodalo do očí. Pamatuji si hlavně pocit nevolnosti a pálení v těle. Při výuce jsem se nemohla vůbec soustředit. Když si pro mě přišla mamka, paní učitelka jí oznámila s lehkým, ale dobře myšleným cynismem jí vlastním, že „jí támhle leží dítě“. Mamka si mě odvedla a jely jsme k doktorce, která nám řekla, že tohle se stává, že je to zkrátka puberta, kdy se hormony bouří a člověku kolísá tlak, což mamka ještě podpořila historkou o své kamarádce, která na škole omdlévala docela pravidelně, a v kabinetu jí vařili kafe. Dostala jsem tedy doporučení, abych si s sebou nosila láhev s Coca-Colou, která mi opravdu od té doby nechyběla.
Záchvaty nevolnosti a pocitu odpojení se od okolí se staly mým každodenním společníkem. Začala jsem se bát chodit sama do školy a na kroužky, což ale posléze téměř opadlo, a zvykla jsem si na to, že se se mnou něco děje. Asi puberta, jak říkala doktorka. Ovšem při mé celoživotní touze po poznání a analytické mysli mi netrvalo dlouho poznat, že až podezřele často je mi špatně jen tehdy, když jsem mimo domov nebo když mě čeká nějaká povinnost. Ten den, kdy jsem poprvé slyšela něco o panické poruše, si taktéž pamatuju. Šli jsme na procházku s našimi známými, kteří vyprávěli o knize z psychiatrického prostředí. Zmínili také paní, která má nemoc, kvůli níž se jí může udělat zničehonic hrozně špatně. Řekla jsem mamce, že to připomíná mě.
Celoživotní hypochondr
Ale takového celoživotního hypochondra jako jsem já, lidé asi ze začátku berou tak trochu s nadsázkou. Vždy jsem úzkostlivě pozorovala svoje tělo a zajímala se o medicínu. Často jsem si vsugerovávala nějaké příznaky, často jsem si stěžovala, že mě něco bolí, vždy to ale byla jen autosugesce. Později, když jsem zjistila, kolik existuje nemocí, jsem si uvědomila, že je tolik stavů, kterých se člověk může bát, že nemá cenu se jimi trápit. Za celý můj život, byla první diagnózou, jejíž příznaky jsem splňovala téměř v každém bodě, byla panická porucha. V 8. třídě mi byla diagnostikována spolu s autismem, agorafobií a obsedantně kompulzivní poruchou (OCD). Můj život se změnil. Vstoupil do něj stres, přecitlivělost na takové maličkosti, jako je posunutí mé školní lavice o půl metru, ostré a blikající světlo, na nedostatek spánku nebo na nečekané události, jako je prosba o vynesení koše a nákup. I tak jsem ale zvládala vše bez větších problémů a nějakým záhadným způsobem jsem fungovala skoro jako ostatní.
Potřebuji doprovod
Zlom nastal v roce 2020. Už dříve stačilo, abych byla týden doma s nemocí a musela jsem se učit fungovat od začátku. Všechny moje pokroky jako by byly vráceny zpět a trvalo pár dní, než se moje funkčnost plně obnovila. Takže si asi dovedete představit, co se mnou udělal víc než rok dlouhý nouzový stav. Z člověka, který sice trpí panickými atakami a úzkostmi, když je venku, ale zvládá fungovat celkem normálně, se stal člověk závislý na doprovodu druhých. Přišla jsem o schopnost sama jezdit do školy tramvají, všude jsem si musela brát taxi či být alespoň kousek cesty někým doprovázena. Také se mi rozbil můj spánkový režim a moje velká přecitlivělost na sebemenší nedostatek spánku se ještě zhoršila. Když začalo září roku 2021, byla jsem ráda, když jsem do školy dorazila alespoň třikrát za týden. Sice jsem začala chodit na psychoterapii a k nové psychiatričce, ale stále jsem nemohla jezdit do školy MHD. Venku by se mi udělalo tak špatně, že bych to zvládala jen s obtížemi a ještě by hrozilo, že by mě třeba něco zajelo.
Proto jsem často využívala k přepravě taxi či jeho jiné modifikace nebo jsem jezdila alespoň část cesty tramvají s kamarádkou. Ale téměř každodenní dojíždění taxíkem je finančně náročné, a tak jsem na autistické skupině pátrala po lepším řešení. Tam se mi ozvala Zuzana K., sama maminka dvou neurodivergentních dětí, která mě nyní do školy a někdy i ze školy doprovází a má to víceméně jako dobrovolnickou činnost, s tím, že si podmínky stanovujeme samy. Je to moc milá žena, na jejíž doprovod i na ni samotnou jsem si ve svém životě rychle zvykla, hrozně moc mi pomáhá, dokonce jsem i zvládla konečně jet do školy na všech pět dní v týdnu! Ale i se vší náklonností musím říct, že přesto budu ráda, když ji jednou už jako doprovod nebudu potřebovat. Rutina a řád mi mé problémy zlepšují, na cestování tramvají si zvykám a je mi jasné, že přijde doba, kdy už v tomto ohledu budu opět více a více samostatnější, než jsem teď. Ale ještě to bude boj.
Neobviňujte se, není to vaše vina
Vám, kteří máte podobné problémy jako já, bych chtěla vzkázat, že to není vaše vina. Nemusíte se obviňovat za to, že nezvládáte něco, co ostatní zvládají hravě. Panická porucha, agorafobie a jiné fobie jsou jako alergická reakce na pro ostatní neškodný podnět. Jenže jak všichni víme, to, že je nějaký podnět pro většinu lidí neškodný, neznamená, že lidé, kteří mají alergie, nemohou trpět velmi závaznými problémy, které potřebují řešit. A naše problémy jsou právě taková alergická reakce naší mysli. Neciťte se špatně za to, že nějací lidé mají ve svém životě větší řekněme externí problémy, se kterými se musí vypořádat, a zvládají to lépe, než vy zvládáte vaši situaci. Vaše pocity jsou naprosto validní a pro každého jednoho člověka jsou právě ty jeho problémy ty nejhorší na světě, protože jiné třebas ani nezná. Proto bychom neměli odsouvat naše utrpení na druhou kolej, protože „někteří lidé jsou na tom hůř”. Také bych ráda, abyste se nevzdávali ve vašem boji, ale zároveň uměli rozpoznat a stanovit své limity, za které zatím jít neumíte, a stanovovat si své cíle postupně. Radujte se z malých krůčků, které jste dokázali. Také se rozhodně nebojte přiznat si, že třeba v něčem potřebujete pomoc, a říct si o ni. A nezapomínejte - nejste v tom sami.
Dodo, její zájmy a cestu můžete sledovat na jejím instagramovém profilu.