James Mac je celosvětově proslulý šestadvacetiletý vizážista, hvězda druhé řady populární reality show Glow Up, kterou uvádí internetová televize Netflix. Pro líčení a drag má vášeň už od raného dětství, na střední škole svou přirozenost potlačoval. Na internátu se potýkal se šikanou, rodiče mu nabízeli změnu prostředí, on se však rozhodl studium dokončit. Posměšky spolužáků se týkaly také Tourettova syndromu, který mu byl později v osmnácti letech diagnostikován. Proč se rozhodl právě o tomto syndromu promluvit ve světově proslulé reality show? Proč bylo pro něj přiznání záliby v make-upu těžší než coming out? A jak se na jeho dnešní úspěch tváří jeho dřívější spolužáci?
Čím jsi chtěl být jako malý?
Odmalička jsem měl sklony k umění, chtěl jsem proto dělat něco v tomto odvětví. Jako kluk jsem chtěl být herec. To, že bych se zabýval make-upem, mě samozřejmě vůbec nenapadlo. Je ale pravda, že mě už odmalička zajímaly věci, které jsou s queer světem spojené. Asi ve třinácti jsem objevil drag, tedy převlíkání se za ženu za účelem performance. A dnes tím, že díky make-upu vytvářím různorodý obsah, jde svým způsobem o performance.
Jaké to bylo pro tvé rodiče? Drag a make-up přeci jen není něco, co by chtěl každý rodič v případě svého syna vidět.
Tím, že jsem byl od dětství umělecky zaměřený, a rodiče jsou velmi otevření, tak si těch queer náznaků u mě vlastně nevšímali. Chodil jsem na malou základku, kde se kluci zajímali o sport a fotbal. Já se sportu sice věnoval taky, ale vedle toho mě zajímalo i tohle. Pak jsem ve dvanácti nastoupil do internátní školy, kde jsem byl až do osmnácti. Tam jsem s tím přestal a pod vlivem okolí zaplul do heteronormativity, chodil jsem s holkama. Když jsem pak šel na vysokou a přestěhoval jsem se do Dublinu, najednou se mi to uzavřené dětství znovu otevřelo. Byl jsem zvídavý a tím, jak jsem to v sobě dlouho potlačoval, jsem byl náhle ještě víc queer než kdy dřív. Když jsem se převlíkal jako malý kluk, brali to rodiče jako součást mého uměleckého vyjádření. Když jsem se pak vyoutoval, bylo to pro ně velké překvapení.
Říkáš sice, že jsi chodil s holkama a svou přirozenost jsi záměrně potlačoval. Neměl jsi přesto ve škole s některými spolužáky problémy?
Kolektiv na internátu v Irsku byl umělá bublina, která podle mě skutečný svět vůbec neodrážela. Jako teenager jsem se vždy snažil hlavně zapadnout. Někde v hloubi duše jsem ale věděl, že je ve mně něco abnormálního. Dnes už lidé různé podivíny vyzdvihují, to ale rozhodně nebyl tehdy případ naší školy. Děsil jsem se své vlastní jedinečnosti, byl jsem proto velmi tichý, abych nebyl velmi snadným terčem. Když jsi na internátu, není to jen místo, kde chodíš do školy, ale také tam bydlíš. Je těžké v takové situaci neustále hrát něco, co nejsi. A tak to člověk občas pustí. Je to prostředí plné hormonů. A podle toho to vypadalo. Dnes některé z těch kluků potkávám, vědí, co dělám, kdo jsem a podporují mě. Ničeho nelituji a s tím, čím jsem si prošel, jsem srovnaný. Moji rodiče mi tehdy asi v půlce studia nabídli, že mě z té školy vezmou, ale já se rozhodl zůstat. Líbila se mi totiž úroveň tamního vzdělání a měl jsem dobré známky. Mám díky tomu hroší kůži.
Skutečně si neneseš žádné trauma?
Mám velké štěstí na mamku, která je hodně spirituální člověk a společně se svou dobrou kamarádkou mě vždycky pečlivě vyslechly. V sedmnácti jsem pak docházel na terapie k jedné naší rodinné známé a ta mi hodně pomohla. A potkávám ji dodnes. Hodně jsem na té transformaci negativních zkušeností v něco pozitivního během let pracoval. Myslím, že za tím do velké míry stojí podpůrná síť, kterou ve svém okolí přirozeně mám. Ale abych byl upřímný, nikdy se to nespraví na sto procent, je to celoživotní cesta. Můžu ale dýchat.
Odráží se zkušenosti ze školy ve tvé tvorbě?
Rozhodně. Jako umělec se musím ke své práci vztahovat, musí ze mě vycházet. Jsem vypravěč příběhů, nestydím se z ně. Za každou mou prací nějaký příběh nebo osobní zkušenost je. A to podle mě bylo v mém případě klíčové pro úspěch v soutěži Glow Up. Dokážu svůj koncept přesvědčivě představit. To mi u porotců dost pomohlo.
Jak rodiče přijali tvou odlišnost? A nemám na mysli jen to, že jsi gay, ale také to, že se věnuješ make-upu a děláš drag.
Řekl jsem jim to, když mi bylo jednadvacet. Mamku to rozrušilo, protože se bála o mě, o to, jaký budu mít život. Abych byl šťastný a nic se mi nestalo. Byla na mě ale taky hrdá, jak jsem statečný. Neměli například strach z toho, co tomu řeknou ostatní. Rodiče pocházejí z velmi liberálního prostředí. Mamka hodně cestovala, současně je nejmladší z osmi dětí. Ona byla snad první z její vesnice, kdo šel studovat univerzitu. A velmi otevřený je i můj táta.
Dva roky po coming outu jsem si našel přítele, šel jsem na vysokou a make-upu jsem se nevěnoval. Studoval jsem vývoj webů. Bavilo mě to, ale necítil jsem tam žádnou vášeň. Tehdy jsem si uvědomil, že to, co skutečně miluju, je make-up. A tak mě čekal druhý coming out. A to bylo upřímně mnohem těžší. Jedna věc je být gay, když k tomu ale přidáte ještě tohle, tak skutečně vyčníváte. Make-upu jsem se začal profesně věnovat před třemi lety, dostal jsem tehdy práci v Londýně a tam jsem začal taky s dragem. Londýn je město příležitostí, mohl jsem tam proto nechat své vášni volný průběh. Když jsem pak po čtyřech měsících přijel k našim domů, přivezl jsem si s sebou i podpatky, šminky a paruky. A tehdy mým rodičům došlo, že to ještě nebylo všechno. Že to nějak pokračuje. A v takových případech nějakou dobu trvá, než člověk porozumí. Právě soutěž Glow Up mi dala příležitost si před okolím obhájit, proč to všechno dělám. A jsem si vědom toho, že jsem v tom měl obrovské štěstí. Ukázalo to mé rodině i přátelům, že to, co dělám, je seriózní práce.
V Glow Up jsi překvapivě promluvil o tom, že máš Tourettův syndrom. Proč ses rozhodl otevřít i v tomhle ohledu?
Je to odlišnost, o níž možná řada lidí nic moc neví. Glow Up je sice zábavná show, to ale neznamená, že se skrz její sledování diváci nemohou něco naučit. A já mám shodou okolností tenhle tik, který mi v osmnácti diagnostikovali jako Tourettův syndrom. Od té doby jsem toho využíval ve škole k tomu, že jsem třeba dostával víc času při testech, popravdě mě to ale nikdy neomezovalo. Coming out byl pro mě mnohem těžší. Ten tik je nevědomý, nedá se s tím nic dělat, nejde potlačit. Svou sexualitu jsem se naopak po určitou dobu potlačovat snažil a to byla mnohem větší výzva. Promluvit o tom v televizi byla pro mě ale velká věc. A když pak v návaznosti na to vysílali sestřih momentů, kde se ten tik projevuje, bylo to poprvé, kdy jsem se takhle sám viděl. A byl jsem z toho dost nervózní.
Jaké to bylo?
Napoprvé to bylo fakt děsivé! Ale když jsem to pak viděl víckrát a do toho mi chodily nádherné zprávy od diváků, ujistilo mě to, že jsem udělal správnou věc. Že to může inspirovat ostatní, protože mě kontaktovalo dost lidí se stejnou diagnózou. A zatímco já sám mám jen tenhle tik, někteří k tomu mají také verbální projevy. Snažím se s tím od té doby pracovat jako s něčím zajímavým, co mě činí jedinečným, přivádí to k tobě pozornost. Jakmile o tom totiž promluvíš v takovém pořadu, stane se z toho rázem tvá přednost spíš než nedostatek.
Jak vás napadlo tuhle rovinu do pořadu zapojit? Přeci jen je primárně o něčem jiném.
Produkce soutěže je skutečně profesionální. Přišli se prostě zeptat, z čeho mám ten tik. A to se mi líbilo. Protože když jsem byl na škole a lidi si na mě třeba ukazovali nebo se smáli, tak to člověka srazí. Když ale někdo přijde a zeptá se, protože ho to zajímá, je to úplně něco jiného. A tak jsme se rozhodli to tam rozvést.
Spojení homosexuality, Tourettova syndromu a podivnosti ve smyslu lásky k líčení a dragu může být ve školním kolektivu smrtící kombo. Bylo to ve škole téma?
Do určité míry to tak bylo. Dnes vidím, kam jsem to dotáhl. Myslím, že jsem vždycky věřil, že to pomine a já mám v životě nějaký cíl. Že o tom třeba budu moct jednou veřejně promluvit a budu pro lidi spíše inspirací než terčem posměšků. Něco jiného je, když jsem s přáteli a společně se tomu smějeme. Můj život je dnes diametrálně odlišný o toho, co jsem zažíval ve škole. Bylo těžké nevidět ty, kteří se to snažili záměrně vytahovat.
Tvoji rodiče ti navrhli, abys z internátní školy odešel. Bylo to tak zlé?
Já jsem ji dodělal. Když mi ale bylo šestnáct, dal jsem si od ní rok pauzu. U nás v Irsku je to běžná praxe, že člověk jde na něco jako stáž. Já měl to štěstí, že jsem odjel do ciziny. Žil jsem ve Švýcarsku a tam to byl úplně jiný život. Pak jsem se vrátil, jen abych dodělal zkoušky. Ta zkušenost mi ale ukázala, že je v životě spousta, co objevovat, na co se těšit. Člověk má v tak útlém věku pocit, že si musí všechno srovnat, vyřešit, chce všechno hned. Pak mu ale dojde, že na to má celý život.
Kdy ses začal make-upu věnovat profesionálně?
Částečně to začalo už na škole. Při vyučování jsem si vždycky kreslil. Dělal jsem si skeče obličejů, chodil jsem pak na výtvarku, kde jsem se naučil, jak kreslit portréty. Byl jsem tím posedlý. Různé druhy řas i rtěnek. To všechno jsem kreslil do učebnic a sešitů, po vyučování jsem to sbalil, aby to nikdo neviděl. Pak asi v šestnácti mi došlo, že bych si to mohl zkusit s líčidly mé mamky na vlastním obličeji. A tak jsem se několik let o víkendech zamykal u sebe v koupelně. Nikdo to nevěděl, bylo to mé tajemství. Na vysoké jsem s tím asi na tři roky úplně přestal, zaměřil jsem se spíš na svůj coming out, žil jsem se svým partnerem. Když mi pak bylo třiadvacet, přihlásil jsem se na kurz make-upu u nás v Irsku. To je tři roky zpátky. Profesionálně to tedy dělám velmi krátkou dobu, ale ta vášeň tam byla vždycky. Jen jsem musel sám učinit rozhodnutí a přestat to skrývat. Když jsem se pak přestěhoval do Londýna, pohltilo mě to. Strašně jsem se toho naučil, neustále jsem na sobě pracoval. Vloni jsem pak viděl první řadu Glow Up a když zveřejnili výzvu pro přihlášky pro druhou řadu, neváhal jsem. A teď jsem tady.
Pro nás diváky je Glow Up zábava, možná občas napětí, pokud tam někomu fandíme. Jaké to je pro soutěžící?
Fakt jsem si to užil. Je to obrovský stres, probíhají vždy dva úkoly ve dvou dnech. Pak třeba vidíš své jméno na červené židli (pozn. adept na vyřazení) a uvědomíš si, pod jakým tlakem jsi. Myslím, že pod tlakem pracuji lépe, vybudí mě to. Pak je důležité se uklidnit, soustředit se a říct si, že to zvládnu. A naštěstí se mi čtyřikrát podařilo se z té židle dostat. Pokaždé, když se dozvíš, žes postoupil do dalšího kola, máš pocit, že se můžeš konečně na chvilku nadechnout. Všímám si ale také, jak moc jsem za poslední dobu i díky soutěži vyrostl jako člověk.
S make-upem si většina lidí spojí hlavně holky. Další věc jsou kluci, kteří make-up dělají. Něco ale ještě úplně jiného jsou kluci, kteří make-up sami nosí. Pojí se s tím nějaké stigma?
Rozhodně. Když mi bylo šestnáct, nikdy by mě nenapadlo, že ho budu kdy nosit veřejně. Přišlo mi to nepřijatelné, protože jsem neměl žádné vzory. Za těch deset let se toho ale změnila spousta. Díky sociálním sítím dnes můžeme sledovat spoustu takových lidí. Také kluci z venkova dnes mohou mít své vzory, díky kterým uvidí, že to jde. A budou moct začít ještě v útlém věku, ne čekat jako já do chvíle, kdy se s tím srovnám. Proto se dnes snažím využívat platformu, ke které jsem přišel, k tomu, abych o těchto věcech mluvil. Může to inspirovat další mladé kluky, aby šli za tím, co milují. Spousta mladých talentovaných lidí se na rozdíl ode mě bohužel takové příležitosti nedostane. Je strašně důležité, aby věděli, že jejich práce je úplně stejně platná a důležitá jako ta moje. Já jen měl tu výhodu, že jsem mohl být vidět. Do té doby jsem na tom byl podobně. To, co dělám, má význam. A stejný význam má práce někoho, kdo bydlí v malé vesničce. Ten význam práce není o tom, že jsem byl v televizi. Tím, že je na mě upřena pozornost veřejnosti, bych rád pomohl těm mladým lidem, kteří vidět nejsou, aby i jejich práce byla braná vážně.
Proč make-up rád nosíš?
Dělá mi to dobře. Mám rád změnu. Současně se sám na sobě učím nové techniky a triky. Není den, abych s ním něco nedělal. Vždy cítím, že jsem něčeho dosáhl, což má vliv i na mé sebevědomí. Nelíčím se ale rozhodně jen pro sebe, spíš pro ostatní. Dávám tím něco najevo a vím, že tím učím a inspiruju své okolí, včetně rodiny a přátel. Má to hodně rovin. Život bez make-upu si nedokážu představit.
Jak dnes vypadá tvůj život? Soutěž tě proslavila, daří se ti tou vášní uživit? Nyní současně pobýváš na irském venkově u rodičů. Můžeš tedy pracovat i v době pandemie?
Současná doba je jedinečná zkušenost. Díky soutěži a pozornosti s ní spojené mohu vytvářet spoustu obsahu pro online prostor. Pracuji také na návrzích pro různé společnosti, s nimiž spolupracuji, pro fotografy, kteří ty návrhy následně digitalizují. Tenhle rok je příležitostí naučit se nové možnosti a postupy. Až se situace ustálí, rád bych se vrátil do Londýna a začal pracovat na foceních a natáčeních. Rád bych se věnoval práci na editorialech a produkci pro časopisy. Miluju televizi a film. Poslední film, na němž jsem pracoval, byla Rebecca pro Netflix. Nyní se ale snažím pracovat na vlastních projektech a sdílím je s fanoušky online. Ten čas také využívám pro komunikaci s lidmi. Píše mi opravdu spousta lidí a já se jim snažím odepisovat. Užívám si to.
Foto: Archiv Jamese Maca