Jak se člověk se slovensko-kurdskými kořeny dostane k indickým tancům?
Dostala jsem se k nim přes moji mladší sestru, která tančila kathak, což je klasický tanec severní Indie. Tehdy jsme žily v jednom pokoji, a proto se mnou sdílela vše okolo tance, indické kultury a hudbě. Já si říkala, jak krásně se to poslouchá a nadchlo mě to. Poslouchala stále dokola jednu píseň, která v překladu z hindštiny znamená motýl. Já jsem si pak k té písni začala pouštět videoklip, a tak jsem přišla ke klasickému indickému tanci. Odmalička jsem tančila balet, a asi proto mě nadchla ta lehkost, se kterou indické ženy tančí.
Dostat se k indickým tancům není asi úplně typické ani pro Slovenku, ani pro Kurdku…
To určitě ne. Sestra začala původně s břišními tanci, které jsou přece jen blíže té naší kultuře Blízkého východu, ale postupně se dostala právě k indickým tancům a už to jelo. Měla jsem to štěstí, že jsem našla výbornou lektorku a mentorku v jednom – Rasabihari Devi Dasi, která je pro mě velkou inspirací a vedla mě kupředu nejen v tanci, ale také v osobním životě. Nelze ale říci, že tancovat či dokonce živit se tancem je pro jezídky typické. Jezídismus je dost uzavřené náboženství, které si hodně potrpí na tradiční hodnoty a role.
Jak dlouho se věnuješ indickým tancům?
Je to přibližně 6 let a právě mě čeká zkouška Arangetram, což je taková iniciace pro tanečnice. Touto zkouškou to v podstatě začíná – jakýmsi zasvěcením. Představ si to, jako bys znala jakousi základní abecedu tance, zkrátka pravidla a kroky, které musí každá tanečnice znát. Je to ceremonie, které se účastní tvá mentorka, orchestr, odehrává se to v divadle a tanečnice má hodinu a půl taneční vystoupení, je to takový maraton. Je to zkrátka oslava jejího úsilí a demonstrace toho, co se naučila, čímž vzdává hold své mentorce a vstupuje do tanečního světa.
Dostala ses někdy skrze tanec do Indie?
Byla jsem tam dvakrát v letech 2018 a 2019. Pokaždé jsem tam byla něco přes měsíc a dvakrát denně jsem trénovala v taneční škole Kalangan Trust v Novém Dillí. Vše pod vedením již zesnulé gurudží Yamuny Krishnan a její dcery Ragini Chandrashekar. Vydala jsem se tam sama a byla jsem strašně vyděšená. Moje sestra je takový můj průvodce, i když je mladší. Nejprve jela do Indie, pak v rámci studia do Íránu a já si řekla, že když to zvládla ona, tak to zvládnu taky. Člověk na to musí mít odvahu, asi to není pro všechny. Berou to tam hodně vážně a první týden byl opravdu krušný. Dodalo mi to ale sebedůvěru a asi mě už nic jen tak nezlomí.
Báli se o tebe rodiče?
Báli se o mě dost. O moji sestru tolik ne, ona je taková svéráznější. Vždycky mě ale podporují v mých rozhodnutích, i přesto, že táta pochází z úplně jiného a tradičnějšího prostředí.
Cítíš se odlišně?
To je zapeklitá otázka. Já jsem hodně dlouhou dobu byla taková „západní“ a ani jsem se nepozastavovala nad svým původem. Brala jsem to tak, že žiju tady a tohle je to, co znám, a na co jsem zvyklá. Spíše lidé kolem mě si všímali toho, že vypadám jinak, že mám tmavší vlasy, oči. Byli zvědaví, odkud vlastně pocházím, protože si mě nedokázali zařadit.
Asi málokdo by tě okamžitě tipnul na Kurdku…
Možná by mě zvládl identifikovat jako Kurdku někdo z Blízkého východu, ale lidé odsud asi ne. Občas se střetneme očima s Araby, Arabkami, ale nemám tak silné rysy jako třeba moje sestřenice, která je plnokrevná Kurdka – jezídka. Já jsem prostě takový chameleón. Mám od všeho něco. Myslím si, že i skrze můj původ, Slovenka, Kurdka, žijící v Praze a mluvící česky, se ve mně zrodil zájem o další kultury a otevřenost vůči nim. Člověku to postupně všechno začne docházet. Jak jsme odmalička slyšeli tátu mluvit arabsky nebo kurdsky, jak doma běžně běžela Al-Jazeera, každý rok jsme slavili Newruz, což je jeden z největších kurdských svátků, naše výchova byla do jisté míry možná opravdu trochu tradičnější.
Newruz je jedním z hlavních svátků dodržovaných Kurdy i v emigraci. Jedná se o kurdskou oslavu perského novoročního svátku Nowruz. Svátek má původ v zoroastrismu a slaví se v mnoha zemích s významným perským kulturním vlivem, včetně Íránu, Iráku, Indie, Afghánistánu a velké části střední Asie. Shoduje se s jarní rovnodenností a je to festival oslavující začátek jara. V průběhu let svátek představoval nové začátky a také příležitost podpořit kurdskou otázku. Z těchto důvodů je považován za nejvýznamnější festival v kurdské kultuře. Během Newroz se připravují speciální jídla, zapalují ohňostroje, tančí, zpívá a recituje poezie. Během třinácti dnů po Newrozu se rodiny vzájemně navštěvují a přicházejí i k hrobům zemřelých příbuzných. Každý se snaží vyřešit případné konflikty nebo nedorozumění, které se mohly objevit v předchozím roce. Festival byl zařazen mezi nehmotné kulturní dědictví UNESCO a slaví se také v ČR.
Zažila jsi kvůli svému původu někdy nějaké nepříjemnosti?
Musím říct, že téměř nikdy. Jednou jsem zažila špatnou reakci ze strany tureckého kluka, když se dozvěděl, že jsem napůl Kurdka. Politika prezidenta Erdoğana je výrazně protikurdská, a proto se lze setkat s negativními postoji i mezi tureckými občany. Nikdy jsem ale nebyla šikanovaná ve škole a svou odlišnost jsem postupem času brala jako přednost. Většinou ke mně byli lidé milí, zvídaví. Zajímali se, odkud pocházím. Když jsem byla malá, tak jsem tu otázku nechápala a odpovídala jsem, že z Prahy. Později jsem zaregistrovala, že moje maminka vysvětluje, že mám tatínka ze Sýrie.
Byla jsi někdy v Sýrii?
Nikdy jsme tam se sestrou nebyly. Táta nám často vyprávěl, jak bylo Aleppo pěkným městem. Plánoval nás tam vzít, ale pak začala občanská válka. Kdo ví, jestli se tam někdy podíváme, ale naděje umírá poslední.
Jak se vlastně vaši rodiče poznali?
Táta přicestoval do Prahy za studiem. Studoval ekonomii a na univerzitě se s mamkou potkali.
Jaké to je, být napůl z jezídské rodiny?
V jezídské komunitě se setkávám s různými reakcemi. Není běžné být napůl jezídkou, protože jezídismus je silně endogamní. Část rodiny z tátovy strany žijící v Německu tak běžně funguje. Teď už se postupně upouští od dohodnutých sňatků, ale stále si musíš vybrat partnera Kurda a zároveň jezída, čímž se možnosti dost zužují. My máme se sestrou veliké štěstí, že rodiče pro nás chtějí jen to dobré. Jezídská komunita vyvíjí velký nátlak. Táta pro nás tohle ale nikdy nechtěl. Říkal mi, že bych takhle nebyla šťastná. Asi to je i tím, že se sám vydal za svým srdcem. Uvědomuje si, že jsme už se sestrou jiné.
Takže rodina tvoji odlišnost spíše toleruje?
Kdybych nebyla jen poloviční Kurdka, ale stoprocentní, tak si myslím, že bych možná musela dodržovat ortodoxně všechno, ale kdo ví. Pokud by ses rozhodla jít proti proudu a vdát se mimo komunitu, tak to asi málokdo pochopí. Partnera ti zkrátka musí schválit rodina.
Jaké rozdíly vnímáš mezi Kurdy? Jak se k sobě chovají navzájem?
Mezi Kurdy se sice říká „prakurd je můj bratr“, což ukazuje jednotnost, ale pak se stejně ptají „jaké že máš to náboženství? A odkud jsi?“. Někdy mají jiné názory na politiku, na otázku Kurdistánu a podobně. Táta dokonce s některými členy rodiny mluví arabsky, protože mají jiný dialekt kurdštiny, a snadněji se tak dorozumí.
Myslíš si, že by se v otázce jednotného Kurdistánu dokázali semknout?
Myslím si, že ano. Je obecně lidské, že pořád koukáme na to, odkud kdo je a jaké má náboženství. Takto se nikdo nikam nepohne. Přála bych Kurdům, aby měli jednou vlastní stát. Ta skupina je už dlouho utlačovaná a jsem ráda, že si i komunity v emigraci zvládají svoji kulturu zachovat.
Jak vidíš svoji budoucnost teď? Jaké jsou tvé plány?
Aktuálně plánuji jet do Indie tančit. Věřím, že každý z nás má předurčenou cestu, ale je jen na nás, co pro to uděláme. Tanec mi přináší celoživotní naplnění. Jakmile stojím na podiu, čas neexistuje. V tu chvíli existuje jen hudba, rytmy, indičtí bůžkové a duch indického tance. Chci lidem šířit hlavně radost, klid a krásu, která z tance vyzařuje.
Fotografie: Marta Kratochvílová